Ve sporu se jednalo o chatu a přiléhající lesní pozemek, který byl oddělen od větší parcely lesa. Chata byla postavena na lesním pozemku. Majitel lesní parcely, ze které byla původně oddělena část pozemku na chatu a k chatě přiléhající lesní pozemek, se žalobou na vyklizení nemovitosti domáhal odstranění dřevěné chaty s kamennou podezdívkou, včetně odstranění třinácti ovocných stromů.
Podle geometrického plánu se chata nacházela na pozemku žalobce, nicméně od roku 1889 do roku 1991 žalovaní a všichni jejich právní předchůdci sporný pozemek užívali ve stejném rozsahu a v dobré víře, jako vlastní. Byli přesvědčeni, že uvedený pozemek vydrželi již v minulosti podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811, který v ČR platil až do roku 1950.
Podle rozhodnutí okresního i krajského soudu nebyl vlastník lesa (žalobce) úspěšný. Podle soudů došlo k vydržení části lesního pozemku s chatou o výměře 1022 m2 (původní parcela lesa byla 5309 m2).
Soudy shodně vyšly z toho, že předchůdci žalovaných opírali své právo o tzv. mimořádné vydržení. Podle § 1477 Obecného zákoníku občanského z roku 1811, ten kdo vydržení opírá o dobu třiceti nebo čtyřicetiletou nepotřebuje udávat žádný další právní důvod.
Oprávněnost držby Nejvyšší soud shledal také v situaci, kdy držitelé užívali sporný pozemek po desetiletí a neviděli důvod si nechat vytyčit jeho hranice.
Nejvyšší soud uznal rozhodnutí nižších soudů za správné a dovolání zamítl.
Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta.
Samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemků, jehož vlastníkem není, nevylučuje poctivou držbu podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811 a ani držbu oprávněnou podle občanského zákoníku z roku 1950 a držbu podle platného občanského zákoníku.
Jsou-li splněny podmínky pro vydržení, pak vlastnické právo dosavadního vlastníka zaniká a nemůže již být předmětem ochrany.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.05.2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000