Žalobce-právnická osoba - církevní organizace - doručil žalované Pozemkovému fondu České republiky výzvu k vydání specifikovaných) pozemků v katastrálním území Hulín a dále doručil žalované výzvu k vydání specifikovaného pozemku v katastrálním území Kroměříž. Protože žalovaná odmítla uzavřít dohodu o vydání pozemků, podal žalobce návrh na vydání pozemků ve správním řízení (podle § 9 odst. 6 zákona). Správní orgán (Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Zlínský kraj) rozhodl o nevydání pozemků. O vydání pozemků žalobci bylo rozhodnuto až na základě žalobcem (dle § 9 odst. 10 zákona) podaných žalob rozsudky Krajského soudu v Brně.
Žalobce dále žaloval nárok na vydání užitků v podobě nájemného, který opřel o závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, v němž se Nejvyšší soud zabýval výkladem § 12 odst. 1 zákona, a z něhož vyplývá, že povinná osoba, jež obdržela opodstatněnou výzvu k vydání věci, je povinna vydat veškeré plody a užitky ode dne doručení výzvy k vydání obdobně jako neoprávněný, resp. nepoctivý, držitel. Dle komentářové literatury se užitkem rozumí rovněž nájemné.
Žalobce se domáhal zaplacení částky s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení) s tvrzením, že žádá o vydání užitků v podobě nájemného, které měla žalovaná podle nájemních smluv obdržet od nájemců pozemků.
Věc rozhodoval na 1. stupni Obvodní soud pro Prahu 3, který odkázal na zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Po citaci § 12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, o který žalobce žalobu opíral, dospěl k závěru, že uvedený rozsudek na projednávanou věc nedopadá. Podle soudu I. stupně je to z toho důvodu, že žalovaná (v postavení správního organu) mohla rozhodnout (podle příslušných ustanovení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) o nevydání pozemků, takže její rozhodnutí nebyla projevem svévole. O vydání pozemků rozhodl až Krajský soud v Brně, když konstatoval, že stavba rybníků (vodního díla) není stavbou ve smyslu občanského zákoníku a netvoří tak překážku pro vydání pozemků žalobci. Žalovaná se tedy od právní moci rozsudků nedostala do postavení neoprávněného, později nepoctivého držitele, a není povinna vydat užitek ve formě nájemného za uvedenou dobu žalobci. Proto soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Vytkl soudu I. stupně, že ačkoliv v napadeném rozsudku obsáhle citoval z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, o který žalobce opřel svoji žalobu, jeho závěry se neřídil. Zdůraznil, že výklad § 12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je Nejvyšším soudem postaven na předpokladu, že doručením opodstatněné výzvy k vydání pozemku se povinná osoba dostává do postavení, jež je třeba připodobnit postavení neoprávněného, resp. nepoctivého držitele, a že povinná osoba se do tohoto postavení dostává objektivně.
Městský soud v Praze jako soud odvolací zopakoval dokazování nájemními smlouvami, které se týkaly pronájmu předmětných pozemků v katastrálním území Hulína a v katastrálním území Kroměříž Pozemkovým fondem České republiky nájemcům. Z uvedených nájemních smluv zjistil, že v obou nájemních smlouvách bylo v článku V pod bodem bod 2) ujednáno, že nájemné se platí ročně pozadu vždy k 1. 10. běžného roku“.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu I. stupně - po jejich částečném upřesnění dospěl k závěru, že soud I. stupně v zásadě zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí, při právním posouzení věci odkázal na odpovídající právní přepisy, dospěl však k nesprávným právním závěrům.
Městský soud v Praze byl (oproti soudu I. stupně) názoru, že v projednávané věci, v níž žalobce jako oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi požaduje s odkazem
na § 12 odst. 1 uvedeného zákona po žalované jako osobě povinné k vydání v žalobě specifikovaných pozemků v katastrálním území Hulín rovněž vydání užitků v podobě nájemného, které žalovaná obdržela od nájemců uvedených pozemků za dobu od doručení výzev k vydání pozemků do právní moci rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o vydání uvedených pozemků (a nahrazení rozhodnutí správního orgánu o jejich nevydání), jsou zcela aplikovatelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, o který žalobce opřel svoji žalobu.
Odvolací soud se přiklonil k názoru Nejvyššího soudu, že v případě pokud by povinná osoba na pozemku určeném k plnění funkcí lesa v době od doručení výzvy k vydání do jeho odevzdání oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. prováděla s péčí řádného hospodáře těžbu dřeva, je povinna vydat oprávněné osobě vytěženou dřevní hmotu nebo jí poskytnout peněžitou náhradu; může si však odpočítat to, co na těžbu, případně prodej, účelně vynaložila.
Soud uzavřel, že žalobci svědčí ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nárok na vydání užitků v podobě nájemného, které žalovaná obdržela od nájemců uvedených pozemků za dobu od doručení výzev k vydání pozemků do právní moci rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o vydání uvedených pozemků. Podle § 491 odst. 2 o. z. jsou užitky to, co věc pravidelně poskytuje ze své povahy, přičemž podle komentářové literatury k uvedenému ustanovení takovým užitkem je např. pohledávka nájemného.
Odvolací soud uznal jako opodstatněnou námitku vznesenou týkající se promlčení části žalovaného nároku a to za dobu tří let předcházející datu podání žaloby, (ve smyslu § 629 odst. 1, § 619 odst. 1 o. z.), když nárok na vydání užitků je specifickým zákonným nárokem, nikoliv nárokem z bezdůvodného obohacení (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2652/2019).
Odvolací soud s ohledem na výše uvedené rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé (I.) změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci [částka] a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení ode dne [datum] do zaplacení (v obecné pariční lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.), jinak ho jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
Právní věta
Povinná osoba zajišťující splnění povinnosti vydat věc ve stavu existujícím ke dni doručení výzvy je povinna vydat věc oprávněné osobě s jejími plody a užitky (získanými za dobu od převzetí výzvy k vydání). Může si však odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci. Jde-li o plody, které již vydat nelze (např. byly prodány či spotřebovány), je třeba poskytnout oprávněné osobě jejich peněžní náhradu. Povinná osoba si přitom může odpočítat vše, co by při obvyklém nakládání (hospodaření) s věcí musela vynaložit oprávněná osoba, byla-li by již jejím vlastníkem. Jestliže k řádnému hospodaření s věcí náleží těžení plodů, nebo dokonce je-li těžení plodů obsahem zákonné povinnosti vlastníka věci (viz § 32 odst. 1, § 33 odst. 1 věty první lesního zákona), má povinná osoba právo na náhradu nákladů, které při těžbě vynaložila, postupovala-li s péčí řádného hospodáře a vynaložila-li je účelně
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2018, Č.j. 28 Cdo 2801/2018-276