Spor řešil nejdříve Okresní soud v Bruntále, který zamítl žalobu žalobkyně - České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, aby žalovaný-Vojenské lesy a statky České republiky byl povinen uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání specifikovaných pozemků v katastrálních územích Bruntál-město, Oborná, Skrbovice, Nové Heřminovy, Staré město u Bruntálu a Dětřichovice.

Soud I. stupně

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která je právnickou osobou zřízenou nebo založenou jako součást registrované církve a náboženské společnosti, resp. její právní předchůdce Řád německých rytířů nebyl v době rozhodné podle § 1 tohoto zákona tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, vlastníkem předmětných nemovitostí, jelikož vlastnické právo k nim pozbyl v době nesvobody na základě výnosu (Dekretu) Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti - Komisaře k udržení klidu pro organizace ze dne 27. 2. 1939, že nemovitosti byly nejméně od roku 1940 zapsány pro subjekty Německé říše, což vyplývá z jednotlivých knihovních vložek a zemských desek, v nichž žádné nové zápisy, jimiž by došlo k obnovení vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům, uvedeny nejsou.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že proces konfiskace majetku žalobkyně byl započat a také dokončen před datem 25. 2. 1948, tedy nikoliv v rozhodném období. Za této situace soudům ani podle zákona č. 428/2012 Sb. nepřísluší zkoumat, zda při konfiskaci majetku žalobkyně se jednalo o zákonný akt, přičemž vydaná konfiskační rozhodnutí nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na ně navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí.

Soud uzavřel, že žalobkyně není oprávněnou osobou dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. k podání předmětné žaloby, neboť v řízení neprokázala vznik majetkové křivdy dle jeho § 5, když její majetek byl před datem 25. 2. 1948 konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb., a po účinnosti zákona č. 128/1946 Sb. řádně a včas u příslušného soudu neuplatnila nárok na vrácení majetku. Vzhledem k absenci aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby dle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. ji proto jako nedůvodnou zamítl a dále se již nezabýval otázkou, zda předmětem navržené dohody o vydání nemovitostí jsou pozemky vyloučené z vydání z některého z důvodů uvedených v § 8 tohoto zákona, příp. zda tyto pozemky jsou jinými, než zemědělskými nemovitostmi tak, jak to předpokládá jeho § 2 písm. b). 

Soud II. stupně

Po odvolání žalobkyně ke Krajskému soudu v Ostravě tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce Řád německých rytířů, nebyl v době rozhodné podle § 1 zákona č. 428/2012 Sb., tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, vlastníkem požadovaných nemovitostí, jelikož vlastnické právo k nim pozbyl v době nesvobody na základě výnosu (Dekretu) Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti.

Nad rámec závěrů soudu prvního stupně odvolací soud doplnil dokazování dle § 213 odst. 4 o. s. ř. rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj a „zjištěním“ Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, ohledně druhu a využití pozemků v roce 1991, z nichž vzal za prokázané, že Státní pozemkový úřad rozhodoval o totožných pozemcích v rámci správního řízení podle § 9 zákona č. 428/2012 Sb., tedy „jako by se jednalo o pozemky zemědělské“, a to tak, že pozemky se žalobkyni nevydávají, protože většina pozemků byla v roce 1991 evidována v katastru nemovitostí jako lesní pozemky se způsobem využití lesní půda. O těchto pozemcích by měl rozhodovat právě Státní pozemkový úřad, a teprve následně případně soud.

Nejvyšší soud

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání k Nejvyššímu soudu z důvodu nesprávného právního posouzení. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda je soud v řízení povinen zkoumat, zda všechny nemovitosti, které jsou předmětem žaloby, jsou zemědělskými či jinými než zemědělskými nemovitostmi, a tedy zda věc náleží do pravomoci soudů či správního orgánu. Podle § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1).

Nejvyšší soud dovodil, že vzhledem k tomu, že zákon č. 428/2012 Sb. (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) zakládá odlišný mechanismus pro uplatnění nároků na vydání nemovitostí zemědělských a nezemědělských, předpokládá se, že oprávněná osoba učiní jistý úsudek ohledně charakteru požadovaného majetku a výsledku této úvahy uzpůsobí své další kroky.

Jelikož je nezemědělský charakter sporných objektů předpokladem existence pravomoci soudu k přímému projednání požadavku na jejich vydání v režimu části třetí občanského soudního řádu, musí si tento aspekt coby podmínku řízení (§ 103 o. s. ř.) posoudit soudy samy i tam, kde již úsudek o své pravomoci k rozhodnutí o restitučním nároku dle § 9 zákona č. 428/2012 Sb., a tedy (implicitně) též o zemědělské či nezemědělské povaze dotčených pozemků, vyslovil Státní pozemkový úřad, u něhož oprávněná osoba uplatnila z opatrnosti svá práva souběžně.

I když v řešeném sporu vydal Státní pozemkový úřad rozhodnutí podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., jímž žalobkyni nebyla vydána většina pozemků, nezbavovala tato skutečnost soud povinnosti provést šetření ke zjištění, zda tyto nemovitosti jsou nemovitostmi zemědělskými či jinými než nemovitostmi zemědělskými. Je tomu tak proto, že právě až na základě šetření a zjištění, zda předmětné pozemky jsou pozemky zemědělskými či nezemědělskými, může soud učinit závěr o tom, zda je dána jeho pravomoc k projednání a rozhodnutí věci či nikoliv, přičemž v prvním případě (tedy, že požadované pozemky jsou nemovitostmi zemědělskými) musí řízení pro neodstranitelnou podmínku řízení podle § 104 o. s. ř. zastavit a věc postoupit Státnímu pozemkovému úřadu k rozhodnutí.

Nejvyšší soud vyslovil závěr, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, přičemž obecnými soudy přijatá rozhodnutí obstála i v ústavněprávním přezkumu.

Protože však rozsudek odvolacího soudu v řešení otázky, pro níž je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud oba rozsudky krajského soudu i okresního soudu zrušil podle (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Právní věta:

V případě žaloby na vydání pozemků podle zákona č. 428/2012 Sb., je soud v řízení povinen zkoumat, zda se jedná o nemovitosti, které, jsou zemědělskými či jinými než zemědělskými pozemky, tak, jak to předpokládá § 2 písm. b) tohoto zákona a tedy zda věc náleží do pravomoci soudů či správního orgánu. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu.

Podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. nedojde-li mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou k uzavření dohody o vydání zemědělské nemovitosti, rozhodne na základě návrhu oprávněné osoby o vydání zemědělské nemovitosti pozemkový úřad; návrh lze podat do 6 měsíců po uplynutí lhůty podle odstavce 2. Účastníky řízení jsou oprávněná osoba a povinná osoba. Zjistí-li pozemkový úřad, že se nejedná o zemědělskou nemovitost, návrh oprávněné osoby na vydání nemovité věci zamítne; v takovém případě se postupuje podle § 10 odst. 4.      

Nedojde-li, podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., k uzavření dohody o vydání věci podle odstavce 2 nebo podle § 11, může se oprávněná osoba obrátit ve lhůtě 3 let na soud s návrhem, aby nahradil chybějící projev vůle povinné osoby, jinak její nárok zanikne. Lhůta pro podání návrhu podle věty první počíná běžet marným uplynutím lhůty 6 měsíců stanovené v odstavci 2 nebo v § 11.