Spor o vydání lesního pozemku

V projednávaném případě se jednalo o pozemek vlastněným státem, s nímž do 28. 5. 2008 hospodařil státní podnik Lesy České republiky. Dne 28. 5. 2008 státní podnik Lesy České republiky a obec Jiřice učinily souhlasné prohlášení, na jehož základě měl pozemek z vlastnictví státu přejít do vlastnictví obce Jiřice. V řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání pak soudy rozhodly (rozsudky Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 C 271/2015-143, a Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 10. 2016, č. j. 15 Co 433/2016-187), že vlastníkem pozemku je Česká republika (pro neplatnost souhlasného prohlášení ze dne 28. 5. 2008).

O lesní pozemek se v rámci restituce přihlásila Římskokatolická farnost Jiřice-žalobkyně, která podala žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále „soud prvního stupně“). Spor se vedl o příslušnost organizační složky či jiného subjektu k hospodaření s majetkem státu, tedy o určení povinné osoby. Krajský soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 15 C 8/2018-52, rozhodl, že žalobkyni se do jejího výlučného vlastnictví vydává pozemek parc. č. 1294 v k. ú. Jiřice u Humpolce, čímž nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina ze dne 23. července 2018.

Soud prvního stupně svůj závěr odůvodnil tím, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Konstatoval, že předmětný pozemek má charakter zemědělské nemovitosti podle § 2 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání (coby součást lesního půdního fondu) a byl odňat právní předchůdkyni žalobkyně podle § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, přitom ve vztahu k jediné mezi účastníky sporné otázce – kdo je povinnou osobou podle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání – dovodil, že povinnou osobou jsou Lesy České republiky, s. p. podle § 4 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání a nikoli stát, za který jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, podle § 4 písm. c/ zákona o majetkovém vyrovnání, a tedy vydání pozemku není vázáno na splnění podmínek podle § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání.

Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových podal proti rozsudku krajského soudu odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 4 Co 94/2019-94, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.

Odvolací soud – ve sporné otázce, kdo je povinnou osobou podle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání – dospěl k závěru, že Lesy České republiky, s. p. k datu doručení výzvy k vydání věci s předmětným pozemkem nehospodařil a neměl ani oprávnění s ním hospodařit, neboť nepřevzal pozemek od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a protože žádná organizační složka s pozemkem podle § 10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále „zákon o majetku státu“), nehospodařila, příslušný s ním hospodařit byl podle § 11 odst. 2 zákona o majetku státu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Od tohoto se pak odvíjel závěr odvolacího soudu, že vydat předmětný pozemek lze jen tehdy, je-li dána funkční souvislost s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba (žalobkyně) vlastní nebo která se vydává podle zákona o majetkovém vyrovnání (jelikož jde o povinnou osobu podle § 4 písm. c/ zákona o majetkovém vyrovnání, lze pozemek vydat jen za splnění podmínek podle § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání), podmínka funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání přitom podle odvolacího soudu splněna nebyla.

Dovolání 

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném řešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena nebyla, a sice zda se aplikuje § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání na situaci, kdy osobou povinnou podle § 4 písm. c) zákona o majetkovém vyrovnání se stala organizační složka státu na základě jednání, jímž byl obcházen smysl zákona o majetkovém vyrovnání (ačkoli jinak – „správně“ – by osobou povinnou byl Lesy České republiky, s. p. podle § 4 písm. b/ zákona o majetkovém vyrovnání).

Podle žalobkyně Lesy České republiky, s. p. s předmětným pozemkem hospodařil v době, kdy byl souhlasným prohlášením převeden na obec Jiřice (tj. ke dni 28. 5. 2008). Byl-li tento převod v řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání shledán neplatným a bylo-li určeno, že vlastníkem pozemku je Česká republika, byla obnovena příslušnost k hospodaření pro Lesy České republiky, s. p. Poté, co bylo pravomocně rozhodnuto v řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, se Lesy České republiky, s. p. o pozemek nepřihlásil, přičemž právě nečinnost tohoto státního podniku a nečinnost Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, v níž žalobkyně spatřuje obcházení zákona o majetkovém vyrovnání, odkazujíc na nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vedla k tomu, že na pozemek začalo být pohlíženo jako na majetek, s nímž žádná z organizačních složek státu nehospodaří.

Podle žalobkyně tedy na vydání pozemku nebylo namístě aplikovat podmínku funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, neboť povinnou osobou byl ve skutečnosti Lesy České republiky, s. p. (§ 4 písm. b/ zákona o majetkovém vyrovnání). Navíc žalobkyně tvrdí, že odvolací soud otázku funkční souvislosti posoudil nesprávně a odchýlil se při jejím řešení od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017. 

Nejvyšší soud 

Nejvyšší soud konstatoval, že v hmotněprávních vztazích a také i v procesně právní rovině, je jednání jak organizačních složek státu, tak ostatních subjektů za stát odvislé od práva hospodařit s majetkem státu. Okolnost, že je v katastru nemovitostí takové právo zapsáno pro jiný subjekt než pro organizační složku státu či státní organizaci, jimž toto právo svědčí, sama o sobě existenci takového práva nezakládá. Pozemkový úřad, resp. soud v řízení podle části páté o. s. ř., je povinen zajistit, aby se řízení účastnila povinná osoba, tj. osoba, která je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy (§ 4 zákona o majetkovém vyrovnání). Případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud dále uvedl, že podle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání je povinnou osobou a) Pozemkový fond České republiky, b) Lesy České republiky, s. p., c) stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, d) státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona o majetkovém vyrovnání.

Stejně jako je – ve vztahu k zákonu o majetkovém vyrovnání – podstatný charakter (povaha) majetku pro určení příslušnosti organizační složky k hospodaření s majetkem státu je tento charakter (povaha) podstatný i pro určení, zda právo hospodaření svědčí státnímu podniku Lesy České republiky či nikoli.

Jestliže tedy v řízení před soudy nižších stupňů vyšlo v nyní posuzované věci najevo, že předmětné pozemky jsou lesními pozemky (součástí lesního půdního fondu), pak se odvolací soud od shora uvedené právní úpravy a judikatury odchýlil, nepřisuzoval-li odpovídající význam jejich charakteru a od něj se odvíjející potencialitě příslušnosti hospodaření státního podniku Lesy České republiky, a to jak v rovině hmotněprávní (§ 6 a § 7 zákona o majetkovém vyrovnání), tak v rovině procesního práva

Nejvyšší soud uzavřel, že  rozsudek odvolacího soudu je založen na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci, a je tím založen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadeném věcném výroku I., a rovněž v akcesorických výrocích II. a III. (o nákladech řízení), zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení. 

Právní věta 

Pro určení příslušnosti organizační složky či jiného subjektu k hospodaření s majetkem státu je podstatný charakter (povaha) majetku; stát pak hospodaří se svým majetkem prostřednictvím těch organizačních složek, které jej potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, případně těch (samostatných) subjektů, jimž právo hospodaření svěřuje zvláštní reglementace. 

Pokud jsou v posuzované věci lesní pozemky (součástí lesního půdního fondu), pak je třeba přisuzovat odpovídající význam jejich charakteru a od něj se odvíjející potencialitě příslušnosti hospodaření státního podniku Lesy České republiky, a to jak v rovině hmotněprávní (§ 6 a § 7 zákona o majetkovém vyrovnání), tak v rovině procesního práva.       

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09.02.2021, č.j. 28 Cdo 3374/2020-115

Další informace

  • Instance: Nejvyšší soud
  • Datum rozhodnutí: 9.únor 2021
  • Právní předpisy: Správní právo