Okresní úřad v Pelhřimově uložil žalobci rozhodnutím pokutu
100.000 Kč za poškození lesa těžbou dřeva. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí Ministerstvo zemědělství zamítlo. Tvrdilo, že žalobce prováděl těžbu v rozporu se zákonem, a to i poté, kdy byl na její nepřípustnost výslovně upozorněn lesním hospodářem i Policií ČR, a poté, kdy mu bylo uloženo předběžné opatření k zastavení těžby. Žalobce napadl rozhodnutí žalobou u Vrchního soudu v Praze, který rozhodnutí žalovaného zrušil s tím, že žalobce nebyl vlastníkem lesa, který byl poškozen, a navíc ze soustředěných důkazů jeho vina nevyplývá. Důvodem ke zrušení byla skutečnost, že žalobce byl postihován za jednání, kterého se nemohl dopustit, neboť nebyl vlastníkem lesa. Ustanovení § 33 odst. 3 lesního zákona, které žalobce údajně porušil, totiž dopadá jen na vlastníka lesa. Kromě toho dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že těžbu prováděl právě žalobce.

V dalším řízení žalovaný rozhodl o odvolání tak, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil a uloženou pokutu snížil na částku 50.000 Kč. Žalobce napadl i toto rozhodnutí Ministerstva zemědělství novou žalobou u Vrchního soudu v Praze, který věc předal po datu 1. 1. 2003 Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že podle Vrchního soudu v Praze nebylo v řízení dostatečně žalovaným prokázáno provádění těžby žalobcem, což bylo mimo jiné důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí. Přitom pochybnosti o tom, zda žalobce skutečně těžbu prováděl či nikoli, mohly být odstraněny výslechy svědků. Žalovaný setrval na svém názoru, že důkazy shromážděné v dosavadním řízení naopak postačují k vyvození závěrů o žalobcově činnosti, resp. o míře a způsobu účasti na předmětné těžbě dřeva a z tohoto důvodu nebylo podle jeho názoru zapotřebí doplňovat dokazování. Tím, ale dospěl k opačnému závěru, než který pro něj z rozhodnutí soudu závazně vyplynul a zřetelně formulovaný názor soudu v dalším průběhu správního řízení nerespektoval.

 Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nerespektování právního názoru soudu je totiž samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost.

Právní věta:
Právní názor soudu nelze snižovat na pouhou námitku, kterou by žalovaný mohl i odmítnout, ale je třeba na něj nahlížet jako na pravidlo, jež je určující pro další kroky správního orgánu. Právní závěry, k nimž příslušné soudy dospěly v rámci přezkumu rozhodovací činnosti správních orgánů, musí být v dalším rozhodování těchto správních orgánů plně respektovány. Aby mohl být správní orgán v konkrétním případě právním názorem soudu vázán, je zapotřebí, aby z rozsudku, jímž se rozhodnutí správního orgánu rušilo a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, zřetelně vyplývalo, jaký právní názor soud zaujal, a z jakého důvodu tak bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno. Prolomení povinnosti správního orgánu, být vázán právním názorem soudu, přichází v úvahu výjimečně, a to pouze tehdy, pokud v průběhu dalšího správního řízení po zrušení rozhodnutí správního orgánu byla učiněna nová skutková zjištění nebo pokud došlo ke změně právní úpravy, podle níž má být věc posuzována.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.09.2004, sp. zn. 5 A 110/2002.