Předmětem sporu byla otázka, zda žalobce a) Město Kutná Hora stíhá povinnost k odstranění stromů na jeho pozemcích jen proto, že jde o stromy, které svojí výškou a vzdáleností od dráhy mohou způsobit nebezpečí pádu. Bylo sporné, která osoba je povinna (a má nést korespondující náklady i případnou deliktní odpovědnost) odstraňovat tento typ dřevin na pozemcích v sousedství dráhy, zda to má být vlastník těchto pozemků [zde žalobce a)], vlastník dráhy (§ 20 zákona o dráhách) nebo provozovatel dráhy (§ 22 téhož zákona).

Správní orgány se spokojily s konstatováním, že prostá existence stromů vzhledem k jejich výšce a vzdálenosti od trati představuje pro dráhu nebezpečí a odpovědnost za vznik nebezpečí pro dráhu na sousedním pozemku nese vlastník tohoto pozemku. V projednávané věci uložil Drážní úřad povinnost žalobci a) k odstranění stromů.

Po odvolání žalobce Ministerstvo dopravy svým rozhodnutím změnilo rozhodnutí Drážního úřadu  tak, že (I) se v souladu s § 10 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, nařizuje žalobci a) jako vlastníkovi dotčených pozemků, aby provedl nezbytná opatření k odstranění na nich vzniklého nebezpečí pro dráhu, které musí být odstraněno nejpozději do 30. 6. 2018; (II) vypustil bez náhrady část odůvodnění rozhodnutí drážního úřadu, (III) ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobce a) zamítl. Týmž rozhodnutím žalovaný též zamítl odvolání žalobkyně b) Městské lesy a rybníky Kutná Hora spol. s r., jako nepřípustné podle § 92 odst. 1 správního řádu. Důvodem nařízení nezbytných opatření bylo dle správních orgánů nebezpečí pádu stromů, nacházejících se na pozemcích žalobce a), na dráhu a možné narušení drážního provozu.

Proti rozhodnutí žalovaného - Ministerstva dopravy brojili žalobce a) a žalobkyně b) žalobami u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 4. 4. 2019, č. j. 11 A 117/2018 - 85, rozhodl tak, že výrokem I. zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení; výrokem II. zamítl žalobu žalobkyně b); výrokem III. uložil žalovanému nahradit žalobci a) náklady řízení ve výši 19 148,30 Kč.

Městský soud odmítl, že by žalobce a) měl v rámci obecné prevenční povinnosti zkoumat stav stromů a případně je sám odstranit. Tím, že správní orgány neprovedly žádné konkrétní zkoumání stavu stromů, nebylo ani prokázáno, že by se o ně žalobce a) nestaral. Žalobce a) tedy neporušil opomenutím svoji prevenční povinnost.

Městský soud vytkl správním orgánům, že ze spisu nevyplývá, že by lesní porost (jehož odstranění žalovaný nařídil ve svém rozhodnutí) byl podroben bližšímu zkoumání. Nebylo tedy zjištěno, zda jsou stromy ve špatném stavu. Správní orgány se spokojily s konstatováním, že jejich prostá existence vzhledem k jejich výšce a vzdálenosti od trati představuje pro dráhu nebezpečí. Městský soud uvedl, že přístup správních orgánů by vedl k absurdnímu výsledku, neboť by bylo nutné vykácet všechny takové stromy v okolí všech železnic v České republice. Uzavřel, že skutkový stav zjištěný ve správním řízení nemůže být podkladem pro rozhodnutí.

Proti rozsudku městského soudu podali kasační stížnost žalovaný Ministerstvo dopravy – (dále jen „stěžovatel) a žalobkyně b) Městské lesy a rybníky Kutná Hora spol. s r.o.,– (dále jen „stěžovatelka).

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud zjistil, že napadený rozsudek městského soudu je zatížen jinou vadou řízení před soudem, která měla vliv na jeho zákonnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř s.

Tím městský soud vytvořil vnitřní rozpornost mezi svým zrušujícím výrokem I. a zamítavým výrokem II. ohledně žaloby stěžovatelky. S výrokem I. napadeného rozsudku, jenž zrušuje celé rozhodnutí stěžovatele, de facto nekorespondovala ta část odůvodnění rozsudku, v níž městský soud aproboval výrok IV. rozhodnutí stěžovatele a příslušnou část jeho odůvodnění týkající se otázky účastenství v řízení.

Městský soud tak zatížil rozsudek jinou vadou řízení, jež měla vliv na zákonnost soudního rozhodnutí, neboť z hlediska formulace výroků rozhodl o obou podaných žalobách nesprávně a vnitřně rozporně. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než napadený rozsudek jako celek zrušit.

Nejvyšší správní soud uvedl, že podle právní úpravy § 10 odst. 1 zákona o dráhách vlastníci nemovitosti v sousedství dráhy jsou povinni strpět, aby na jejich pozemcích byla provedena nezbytná opatření k zabránění sesuvů půdy, padání kamenů, lavin a stromů nebo jejich částí, vznikne-li toto nebezpečí výstavbou nebo provozem dráhy nebo přírodními vlivy. Vlastník sousedních pozemků je tedy povinen pouze strpět provedení nezbytných opatření; není zde však právní normy, která by mu ukládala povinnost, aby „padání stromů“ kvůli přírodním vlivům sám předcházel.  Vznikne-li však toto nebezpečí z jednání těchto vlastníků, jsou povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad. O rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření a o tom, kdo je provede, rozhodne drážní správní úřad (s účinností od 15. 1. 2020 byl postup odstraňování a oklešťování porostů v okolí dráhy podle § 10 citovaného zákona změněn, tato změna se však projednávané věci netýká – pozn. soudu).

Soud zdůraznil, že prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy reálné.

Nejvyšší správní soud také konstatoval, že stěžovatelka jako nájemce, oprávněný uživatel a dokonce i „vlastník lesa“ ve smyslu veřejného práva (zákona o lesích) mohla být (a vskutku i byla) přímo dotčena ve svých právech rozhodnutím správních orgánů. Proto jí příslušelo postavení účastníka řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu a městský soud tuto otázku posoudil nesprávně, pokud dospěl k závěru opačnému a žalobu stěžovatelky zamítl.

Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými kasační námitky stěžovatele k nesprávnému právnímu posouzení neexistence právní povinnosti žalobce a) k odstraňování nebezpečí pro dráhu, jak je vyjádřena výroky I. až III. rozhodnutí stěžovatele; a současně soud dospěl k názoru, že stěžovatelka měla být účastníkem správního řízení ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu.

Nejvyšší správní soud proto zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta:

1. Prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy reálné.

Vlastníkům pozemků v sousedství dráhy je dána povinnost „strpět“ provádění nezbytných opatření proti různým jevům včetně pádu stromů (§ 10 odst. 1, věta první zákona o dráhách).

2. Primárním nositelem prevenční povinnosti k odstranění nebezpečí tedy nejsou vlastníci dotčených pozemků; ti mají „pouze“ povinnost plnění této povinnosti a její důsledky „strpět“. Samozřejmě též nenesou náklady s tím spojené, pouze „trpí“ faktické omezení svého práva věc (pozemek, les) užívat a brát z něj požitky, přičemž toto omezení je způsobeno prováděním prací jiné osoby.

3. Vznikne-li však toto nebezpečí z jednání vlastníků, jsou povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad. Může to být za situace, kdy vlastník sousedních pozemků bude vyvíjet určitou činnost ve svém zájmu (těžba dřeva, stavba apod.) a následkem takové činnosti vznikne nebezpečí pro dráhu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 09.02.2021, č.j. 3 As 161/2019–122