V daném případě se jednalo o spor mezi vlastníkem pozemku Povodí Labe, s.p., (žalobce) a Ministerstvem dopravy (žalovaný) o odstranění stromů, které se nacházely v dopadové vzdálenosti od železniční tratě. Žalobce se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Drážního úřadu. Drážní úřad provedl kontrolu stromů rostoucích podél železniční trati, které identifikoval jako zdroj ohrožení dráhy ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o drahách. Poté svým rozhodnutím Drážní úřad nařídil žalobci provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu, a to odstranění 107 ks stromů podél trati.
Drážní úřad uvedl, že při výkonu státního dozoru bylo zjištěno, že v souvislém břehovém porostu jsou stromy výšky 15 – 20 m, rostoucí ve vzdálenosti 10 – 15 m od osy krajní koleje, které jsou přestárlé, viditelně poškozené a nahnuté směrem k železniční trati, a některé mají nalomené větve, které musí provozovatel dráhy prořezávat. Drážní úřad dospěl k závěru, že tyto označené stromy představují zdroj ohrožení dráhy dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, jehož původcem je jejich vlastník, tedy žalobce, jelikož stromy v sousedství dráhy dosáhly výšky, kdy v případě pádu zasáhnou do průjezdného profilu dráhy, a tak v rozporu s § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ohrožují život, zdraví nebo vlastnictví osob na dráze.
V zamítavém stanovisku k odvolání žalobce žalovaný uvedl, že pokud vlastník nesplnil svou povinnost podle § 2900 občanského zákoníku, drážní úřad mu musí uložit nezbytné opatření dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, přičemž posuzuje nesplnění povinnosti dle § 2900 občanského zákoníku jen jako faktický stav nebezpečí pro dráhu. Odpovědnost žalobce tkví ve skutečnosti, že předmětným stromům nezabránil vyrůst do kritické výše. Odvolání žalobce bylo správním úřadem zamítnuto.
Žalobce na to reagoval podáním žaloby k Městskému soudu v Praze.
Městský soud v Praze
Soud uvedl, že argumentace účastníků i skutkové okolnosti posuzovaného případu jsou podobné jako v dřívějších věcech a bude vycházet z rozsudků, v kterých již opakovaně o odstranění stromů podél dráhy rozhodoval (viz rozsudek ze dne 30. 8. 2018, čj. 11 A 25/2017-65, rozsudek ze dne 17. 4. 2019, čj. 10 A 28/2017-61, rozsudek ze dne 21. 8. 2019, čj. 11 A 138/2017-36, rozsudek ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 A 51/2017-59, rozsudek ze dne 12. 9. 2019, čj. 11 A 45/2018-97, rozsudek ze dne 19. 12. 2019, čj. 6 A 80/2016-65).
Podle soudu, v případě, že rostou na pozemku stromy, které mohou s ohledem na svoji výšku a dopadovou vzdálenost spadnout do dráhy, pak nařízení jejich odstranění musí být podloženo konkrétními skutkovými zjištěními, z nichž hrozící nebezpečí pádu stromů vyplývá. Nepostačí tedy pouze hypotetická možnost, že určitý strom by v případě pádu mohl zasáhnout dráhu, třebaže aktuálnímu nebezpečí pádu tohoto stromu nic nenasvědčuje.
Soud zdůraznil, že by se jednalo o nezákonný postup, pokud by byl pouze na základě kritéria výšky a dopadové vzdálenosti od dráhy stanoven okruh stromů, které měl žalobce pokácet, aniž by bylo ověřeno, zda tyto stromy představují skutečné nebezpečí. Takovýto postup by byl v rozporu se zásadou materiální pravdy podle § 3 správního řádu, jejíž naplnění vyžaduje, aby skutková stránka věci byla zjištěna dostatečně ve vztahu k řádnému posouzení a uplatnění zejména zásad legality (zákonnosti), přiměřenosti a předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů.
Podle závěru soudu má správní orgán povinnost zkoumat, zda ten který strom, skutečně představuje reálné nebezpečí pro dráhu. V opačném případě uložení povinnosti paušálního odstranění všech stromů v tzv. dopadové vzdálenosti od dráhy, jako se tomu stalo v tomto případě, by kromě dodržení principu přiměřenosti muselo být omezení vlastnického práva spojeno s náhradou, s níž však ustanovení
§ 10 zákona o dráhách nepočítá.
Ministerstvo a Drážní úřad svým postupem, kdy řádně nezkoumaly, zda stromy představují skutečné nebezpečí pro dráhu, a tedy to, komu a na čí náklady lze uložit odstranění těchto stromů. Tím zatížili své rozhodnutí nezákonností.
Vzhledem k tomu, že se Drážní úřad ani Ministerstvo dopravy neobrátily na orgán ochrany přírody, aby si od něj vyžádaly vyjádření či jiné stanovisko, tak zatížily svá rozhodnutí další nezákonností, neboť neumožnily dotčenému orgánu vyjádřit se z hlediska zájmu na ochraně životního prostředí, k jehož posouzení není Drážní úřad oprávněn.
Soud dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění, a proto podle § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil, včetně zrušení prvostupňového rozhodnutí.
Právní věta:
Prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy vůbec reálné. Správní orgány jsou povinny zjistit okolnosti, z nichž se nebezpečí podává, např. stáří či zdraví stromu, morfologii terénu či stav podloží. Takovou okolností nemůže být pouze možný budoucí extrémní (tedy nikoliv běžný) klimatický jev, který by mohl strom v budoucnu zasáhnout.
Pokud Drážní úřad chce přijmout příslušná opatření v odstranění zdroje ohrožení dráhy dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, musí postupovat v dohodě s příslušným orgánem ochrany přírody, jak předpokládá § 65 zákona č. 114/1992 Sb., jelikož v zákoně o drahách ani jinde není výslovně stanoveno jinak. Nejedná se zde o závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu, kdy je Drážní úřad povinen řídit se příslušným stanoviskem orgánu ochrany přírody, ale o dotčený správní orgán dle § 136 správního řádu.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.07.2020, č.j. 5 A 136/2017-52