Žalobce New Dobrawitz s. r. o., se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí ze dne 27. 3. 2014, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP), oblastního inspektorátu Hradec Králové (dále jen „správní orgán I. stupně) ze dne 23. 10. 2009. ČIŽP uložila žalobci pokutu ve výši 360 000,- Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa za naplnění skutkové podstaty správního deliktu ohrožení životního prostředí v lesích tím, že svým opomenutím a jednáním vytvořil podmínky pro působení biotických a abiotických škodlivých činitelů na svých lesních pozemcích v k. ú. Doubravice u České Skalice, kde v roce 2009 od března do konce července výrazně zanedbal ochranu lesa proti kalamitním hmyzím škůdcům. Inspektoři ČIŽP při kontrole v jeho lese dne 4. 8. 2009 zjistili 320 m3 kůrovcových souší opuštěných kůrovci po vyrojení a cca 820 m3 kůrovcových stromů napadených ve stádiu snubních komůrek až počátečního žíru larev.
Žalobce jako vlastník lesa nezajistil včasné zpracování kůrovcového a kalamitního dříví, takže zde došlo k postupnému zvýšení rozsahu napadení a rozvoji populace kalamitních škůdců lýkožrouta smrkového a lýkožrouta lesklého, což zapříčinilo vyrojení nové generace kůrovců do okolních lesních porostů a dosažení kalamitního stavu. Žalobce zde jako vlastník lesa v uvedeném období porušil povinnosti vlastníka lesa vyplývající z ust. § 32 odst. 1 písm. b) a § 32 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb., o lesích, čímž vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
Proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze dvakrát. V první žalobě ze dne 17. 3. 2010 napadl žalobce rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí, kterým žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 23. 10. 2009. O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2013, č. j. 8 A 63/2010-62, tak, že rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2010 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle názoru soudu bylo „zavinění žalobce prokázáno dostatečně, protože zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ukládá v ust. § 32 vlastníkovi lesa konkrétní povinnosti při ochraně lesa. Žalobce jako vlastník lesa tedy byl povinen tyto své povinnosti znát a dbát na jejich plnění. Pokud jejich plnění, byť i z nedbalosti, opomněl, resp. následně nezajistil dostatečně účinné odstranění následků, je závěr o jeho zavinění nepochybný“.
Soudu bylo zřejmé, že žalobce - New Dobrawitz s. r. o., od samého počátku, tedy od nabytí předmětného lesa, nevěnovala povinné péči o něj náležitou pozornost. Odborného lesního hospodáře si nevybrala, a subjekt, který se tímto hospodářem stal ze zákona, nijak nekontaktovala, zejména jej nijak nevyrozuměla o tom, že došlo ke změně v osobě vlastníka lesa.
Došlo-li pak v dubnu 2009 k tomu, že zaměstnanec Lesů České republiky jako odborného lesního hospodáře zaslal vyrozumění o výskytu kůrovcem napadeného dřeva v lese nesprávně na adresu bývalého vlastníka lesa, a nikoliv žalobci, nemůže tato skutečnost žalobce vyvinit. Jestliže bylo její povinností podle ust. § 37 odst. 1 lesního zákona zajišťovat hospodaření v lesích v součinnosti s odborným lesním hospodářem, pak minimem této součinnosti je to, že odborného lesního hospodáře vyrozumí o tom, že je vlastníkem lesa. Ani tuto základní a podle názoru soudu esenciální povinnosti však žalobkyně nesplnila.
Rozhodnutí žalovaného však přesto zrušil. Důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného bylo nedostatečné odůvodnění výše pokuty, kdy soud uvedl: „Správní orgán I. stupně vyhodnotil míru závažnosti jednání žalobkyně, rozsah a délku trvání protiprávního stavu, avšak bez dalšího se nezabýval způsobem tohoto jednání a ani jeho následky. Nijak přitom nevyložil, proč právě tato dvě kritéria nehodnotil. Odvolací správní orgán pak tuto vadu rozhodnutí vydaného v I. stupni nijak nereflektoval a neodstranil. Přitom zejména kritérium následků protiprávního jednání považuje soud za významné, neboť zákon o ČIŽP v ust. § 4 písm. c) sankcionuje nejen poškození, ale též i pouhé ohrožení životního prostředí v lesích. Přitom je zřejmé, že poškození a ohrožení se budou odlišovat právě, pokud jde o následky, což by se mělo odrazit též ve výši uložené pokuty.“
Po vydání nového rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 27. 3. 2014 podal žalobce proti němu druhou žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobce tvrdil, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu správní deliktu dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP a nesouhlasil s odůvodněním výše pokuty.
Městský soud připomněl, že otázka žalobcova zavinění byla posouzena již v rozsudku ze dne 3. 12. 2013, č. j. 8 A 63/2010-62, a soud nemá důvod odchýlit se od zde obsažených závěrů. Podle stanoviska soudu správní orgány dostatečně prokázaly jak objektivní, tak subjektivní stránku skutkové podstaty dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP a zároveň zcela po právu přihlédly k pochybení odborného lesního hospodáře při stanovení výše pokuty. Soud zdůraznil, že, žalobce je dle výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně postihován za to, že na jaře roku 2009 zanedbal ochranu lesa proti škůdcům, nevěnoval pozornost přítomnosti napadených stromů a nečinil opatření k jejich likvidaci. Tento závěr správních orgánů přitom soud shledal zákonným i věcně správným.
Důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí jsou však námitky vztahující se k odůvodnění výše uložené pokuty. Žalovaný správní orgán se, veden právním názorem soudu v předchozím zrušujícím rozsudku, sice správně a velmi podrobně zabýval všemi atributy, které mu zákon v § 5 odst. 1 zákona o ČIŽP ukládá (závažností, způsobem, dobou trvání a následky protiprávního jednání) a svou úvahu stran výše sankce popsal v napadeném rozhodnutí. Z jeho odůvodnění je patrno, že vzal v úvahu všechny relevantní okolnosti, zdůvodnil, jaký mají vliv na stanovení výše sankce, a zabýval se dopadem ukládané sankce na majetkové poměry žalobce, které posoudil s ohledem na veřejně dostupnou účetní závěrku za rok 2009.
Přesto, i když soud neshledal opodstatněnými žalobní námitky týkající se naplnění skutkové podstaty správního deliktu, přistoupil ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, neboť výše trestu, důvody jeho uložení, posouzení přitěžujících a polehčujících okolností apod., musí být postaveny najisto a nelze připustit důvodné pochybnosti pachatele o zákonnosti takových závěrů trestajícího správního orgánu.
Soud proto podle ust. § 78 odst. 1,4 s.ř.s. žalobou napadené rozhodnutí žalovaného pro vadu řízení, spočívající v nesrozumitelnosti úvahy o výši pokuty, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní věta:
- Správní trestání klade zvýšené nároky na preciznost formulace důvodů pro výši uložené sankce. V uvedeném sporu prvostupňové rozhodnutí Inspekce však vymezovalo delikt žalobce (způsob spáchání, jakož i dobu deliktu) jinak, než jak vymezil spáchání deliktu žalovaný. Odůvodnění výše pokuty si tak v některých místech protiřečilo. Tyto nesrovnalosti představovaly vadu v řízení, kterou nebylo možné soudem tolerovat.
- Pokud se stane, že odborný lesní hospodář zašle vyrozumění o výskytu kůrovcem napadeného dřeva v lese nesprávně na adresu bývalého vlastníka lesa, a nikoliv současného, nemůže tato skutečnost současného vlastníka vyvinit. Vzhledem k tomu, že je povinností vlastníka podle ust. § 37 odst. 1 lesního zákona zajišťovat hospodaření v lesích v součinnosti s odborným lesním hospodářem, pak minimem této součinnosti je to, že odborného lesního hospodáře vyrozumí o tom, že se stal vlastníkem lesa.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.03.2017, sp. zn. 9 A 276/2014.
Žalobkyně H. N. provedla stavbu bez požadovaného územního rozhodnutí na pozemku v blízkosti lesa a poté zažádala o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad v Jesenici však vydal rozhodnutí, kterým žádost žalobkyně H. N., o dodatečné povolení stavby nazvané „dřevostavba určená k uskladnění materiálu, výpěstků, zahradní techniky a nářadí“ postavené na pozemku v blízkosti lesa zamítl. Původně byla stavba deklarována jako „zahradní domek“ a později změněna na „zahradní objekt pro skladování zahradní techniky, nářadí a výpěstků“. Dotčený orgán - Městský úřad v Černošicích (orgán státní správy lesů) uvedl, že sice došlo ke změně označení stavby, fakticky se však jedná o stále stejnou stavbu s totožnými účinky na své okolí včetně lesa. Zdůraznil, že orgán státní správy lesů není vázán označením stavby, jak ho učinil stavebník, potažmo stavební úřad, ale má právo na vlastní úsudek. Orgán státní správy lesů upozornil, že pokud je součástí objektu komín a je navrženo vytápění krbem, pak se nedá vyloučit i určitá obytná funkce, byť přechodná. Žalobkyně dále dle stavebního úřadu neprokázala soulad stavby s územním plánem Psáry (podle zjištění stavebního úřadu nebyly dodrženy předepsané regulativy územního plánu, konkrétně stavba nesplňovala stanovenou maximální výšku 5 metrů) a dotčený orgán - Městský úřad v Černošicích, jako orgán státní správy lesů, vydal proto k této stavbě nesouhlasné stanovisko. Uvedl, že při posuzování stavby zohlednil nejen bezpečnostní otázky nebo potřeby provozu lesního hospodářství, ale i dosavadní praktické poznatky a zkušenosti o vlivu bezprostřední zástavby na les. Dotčený orgán konstatoval, že při použití principu předběžné opatrnosti by v daném případě při posuzování návrhu na umístění nové stavby mohl požadovat zachování odstupu stavby od hranice lesního pozemku až na vzdálenost 32 metrů, jak vychází z hodnot AVB dřevin zastoupených v lesním porostu. Vzhledem k šíři dotčeného pozemku cca 17 metrů je přitom zjevné, že taková podmínka umístění stavby vylučuje.
Podle § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je obsah závazného stanoviska dotčeného orgánu závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Bylo-li v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolání ke Krajskému úřadu Středočeského kraje (KÚ). Nadřízený dotčený orgán shodně s prvoinstančním dotčeným orgánem uvedl, že orgán státní správy lesů si označuje stavbu sám pro potřeby vydání závazného stanoviska podle toho, jak dle jeho názoru daná stavba působí nebo může působit na les. Dotčený orgán navíc vycházel při vydání závazného stanoviska z projektové dokumentace předložené stavebníkem. Podle jeho názoru objem stavby, zastavěná plocha, hodnota stavby a její konstrukce, uspořádání místností, zateplení stavby a osazení komínem, odpovídá jinému typu stavby, než kterou označil stavebník. Nadřízený dotčený orgán vyjádřil též oprávněnou obavu, že bude nutno vzhledem k hrozícím nebezpečím spojeným s umístěním posuzované stavby v blízkosti lesa aplikovat opatření dle § 22 lesního zákona, které s sebou přináší negativní vliv na plnění funkcí lesa. Zároveň upozornil na riziko případného omezení možnosti využití práva lesní dopravy po cizích pozemcích podle § 34 odst. 4 tohoto zákona. KÚ odvolání žalobkyně svým rozhodnutím zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje napadla žalobkyně žalobou u krajského soudu.
Krajský soud shrnul, že rozhodujícím důvodem pro vydání nesouhlasného stanoviska byla blízkost posuzované stavby pozemkům určeným k plnění funkcí lesa ve vazbě na ohrožení této stavby, které má původ v pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Stavba je totiž situována téměř na samé hranici lesa, v němž by se měl postupně vyvinout vysoký lesní porost, jenž by mohl v případě svého nepříznivého stavu nebo při kalamitní situaci ohrozit životy a zdraví osob užívajících dřevostavbu i tuto stavbu samotnou. Preventivní přístup dotčeného orgánu směřující k zabránění vzniku situace, kdy by aplikací § 22 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, musela být činěna opatření na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, byl dle soudu zcela legitimní. Soud konstatoval, že nelze akceptovat, aby v částech území, které jsou potenciálně vysoce ohroženy škodami z lesních porostů, byly bez významných důvodů svědčících existenci veřejného zájmu na umístění staveb povolovány stavby spojené s pobytem osob. Soud připustil, že v posuzované lokalitě se v bezprostřední blízkosti lesa nachází řada staveb, zjevně určených pro rodinnou rekreaci, přičemž není zřejmé, v jakém období byly tyto stavby povoleny.
Z územního plánu však jednoznačně vyplývá, že v dané lokalitě je výstavba nových chat a rodinných domů nepřípustná. Tím, že žalobkyně nepodala žádost o vydání územního rozhodnutí, neumožnila dotčenému orgánu, aby ji před realizací stavby informoval o změně podmínek pro posouzení přípustnosti stavby „technického“ charakteru v ochranném pásmu lesa. Žalobkyně se tak o obsahu aktuální správní praxe dotčeného orgánu dozvěděla až v řízení o dodatečném povolení stavby, tedy poté, co již stavbu provedla.
Dle soudu tak dotčený orgán nepřekročil meze správního uvážení, nezneužil ho, naopak ho řádně a v dostatečném rozsahu odůvodnil. Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Kasační stížnost
Nejvyšší správní soud uvedl, že pro posouzení případu je podstatné, zda nesouhlasné závazné stanovisko splňuje podmínky přezkoumatelnosti a zákonnosti. Nejvyšší správní soud neshledal, že by uvedené závazné stanovisko, ve spojení s potvrzujícím závazným stanoviskem nadřízeného orgánu bylo založeno pouze na obecných tvrzeních bez vazby na charakter konkrétní stavby. V samotném závazném stanovisku dotčený orgán zdůraznil malou vzdálenost stavby od lesa (cca 2 metry od hranice lesa), upozornil na možná rizika související s bezpečnostními otázkami a ohrožení potřeb lesního hospodaření a odkázal na princip předběžné opatrnosti.
Nejvyšší správní soud dovodil, že pro vydání nesouhlasného stanoviska bylo klíčové, že stavba umožňuje vedle stěžovatelkou deklarovaného účelu (skladování zahradní techniky, nářadí a výpěstků) také přebývání osob. Nadřízený dotčený orgán ve svém sdělení podrobně specifikoval, z čeho dovozuje, že je stavba poměrně trvalého charakteru a upozornil, že nelze zabránit, aby byla využívána také pro pobyt osob.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační námitky stěžovatelky nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s., zamítl jako nedůvodnou.
Právní věta
Podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů je preventivním nástrojem ochrany lesa a lesního hospodaření. Je proto dostatečné, pokud dotčený orgán uvede možné negativní vlivy stavby na les (jednak přímé účinky v podobě fyzických zásahů do kořenového systému či porostního pláště, a jednak požadavky opírající se o § 22 lesního zákona. Při přezkumu závazného stanoviska vydaného dle § 14 odst. 2 lesního zákona je podstatné, zda orgán státní správy lesů řádně zhodnotil možný zásah zamýšlené stavby do zájmů chráněných tímto zákonem.
V posuzovaném případě by stavba byla umístěna v bezprostřední blízkosti lesa (cca 2 metry). Dotčené orgány tvrzená rizika podrobně zdůvodnily s tím, že ve vzdálenosti AVB lesních porostů, tedy 32 metrů od hranice lesa, je nutno omezit stavební činnost ve vztahu ke stavbám umožňujícím pobyt osob. Dotčené orgány by při posuzování vlivů stavby na les měly vždy přihlížet ke schváleným lesním hospodářským osnovám.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.07.2018, sp. zn. 1 As 2/2018.
Žalobce B. F., neoznámil změnu odborného lesního hospodáře (OLH) pro pozemky k. ú. Černošice orgánu státní správy lesů. Za toto pochybení byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 46 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, kterého se dopustil z nedbalosti tím, že ve lhůtě 30 dní od 1. 1. 2016 do dne 31. 1. 2016, nesplnil povinnost dle § 37 odst. 5 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.
Za tento delikt mu byla uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000 Kč. V odůvodnění orgán státní správy lesů uvedl, že povinnost hospodařit v lese v součinnosti s odborným lesním hospodářem má za cíl zabezpečit odbornou úroveň hospodaření v lese. V souvislosti s možností vlastníka lesa vybrat si osobu lesního hospodáře je spojena povinnost sdělit orgánu státní správy lesů jeho jméno a dále v případě změny osoby lesního hospodáře tuto změnu dle § 37 odst. 5 lesního zákona oznámit do 30 dní. Žalobce oznámení o změně neučinil ve lhůtě 30 dnů, ale po téměř dvou měsících od jejího uplynutí. Zánik pověření dosavadního OLH musel být tomu úřadu oznámen, aby nedošlo mimo jiné k neoprávněnému vyplacení náhrad dle § 37 odst. 7 lesního zákona. Jako přitěžující okolnost označil MěÚ Černošice to, že samotné oznámení o změně osoby odborného lesního hospodáře bylo učiněno až v návaznosti na jinou úřední činnost MěÚ Černošice. Žalobce chtěl na svých pozemcích provádět těžbu, kterou ale předběžným opatřením tento úřad zakázal s tím, že se jedná o těžbu neprojednanou s dosavadním odborným lesním hospodářem S. K.
Žalobce podal proti rozhodnutí MěÚ Černošice odvolání, které ale žalovaný - Krajský úřad Středočeského kraje (KÚ) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že nesouhlasí s bagatelizováním protiprávního jednání žalobce. Povinnost nahlásit změnu odborného lesního hospodáře ukládá vlastníkovi lesa lesní zákon. MěÚ na změnu odborného lesního hospodáře přišel náhodou na základě požadavku na těžbu dříví, kdy byl vlastník lesa dotázán, zda svůj záměr konzultoval s lesním hospodářem a kdo vykonává tuto funkci. Žalobce mohl podle KÚ svým jednáním způsobit nemalé škody spočívající zejména v duplicitě financování funkce OLH.
Žalobce na zamítnutí odvolání reagoval podáním žaloby ke Krajskému soudu v Praze. Žalobce v žalobě uvedl několik námitek, ve kterých brojil proti nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí žalovaného, resp. nevypořádání odvolacích námitek.
Krajský soud v Praze těmto žalobním námitkám přisvědčil. Odůvodnění žalovaného je podle soudu příliš strohé a nevypořádává se s odvolacími námitkami. To byl jeden z důvodů pro zrušení rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost danou nedostatkem důvodů.
Soud dále uvedl, že zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích byl s účinností od 1. 7. 2017 zrušen. Právní úprava přestupků je od 1. 7. 2017 zakotvena v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a v zákoně č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Lesní zákon byl v souvislosti se změnou správního trestání novelizován zákonem č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích. Ani v jednom z těchto zákonů není uvedena skutková podstata přestupku fyzické osoby neoznámení změny odborného lesního hospodáře.
Zákon č. 251/2016 Sb. v § 4 upravuje přestupky proti pořádku ve státní správě a přestupky proti pořádku v územní samosprávě, přičemž v odstavci 1 upravuje porušení povinnosti stanovené v nařízení obce nebo kraje a v odstavci 2 upravuje porušení povinnosti stanovené v obecně závazné vyhlášce obce nebo kraje. Z uvedeného je patrné, že ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. upravujícího porušení povinností, které jsou stanoveny v jiných zákonech, nebylo do nové právní úpravy přejato.
Soud na základě výše uvedené změny správního trestání účinné od 1. 7. 2017 posoudil trestnost činu žalobce, který neoznámil ve lhůtě stanovené v lesním zákoně změnu odborného lesního hospodáře. Nově, tj. od 1. 7. 2017 takové jednání již není deliktem a není možné za takové jednání ukládat sankci. Soud přistoupil dle § 78 odst. 3 s. ř. s. ke zrušení rozhodnutí MěÚ Černošice, neboť toto rozhodnutí měl za nezákonné pro nepřezkoumatelnost danou nedostatkem důvodů. Dalším důvodem zrušení obou správních rozhodnutí vyloženým shora je zánik trestnosti žalobcova jednání.
Právní věta:
Rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 31.07.2017, sp. zn. 51 A 1/2017
Rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 23. 3. 2016, byla uložena společnosti Pecka, spol. s r.o., pokuta za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa ve výši 200.000,- Kč za ohrožení životního prostředí v lesích. Správního deliktu se společnost Pecka, spol. s r.o. dopustila vlastním zaviněním při hospodaření v lese tím, že při budování lesní dopravní sítě na lesních pozemcích v k. ú. Pecka, a v k. ú. Lhota u Pecky a v k. ú. Staňkov u Pecky odlesnila plochu 7,03 ha, přičemž orgán státní správy lesů povolil trvalé odnětí funkcí lesa na dotčených lesních pozemcích na ploše pouze 3,25 ha. Odlesnění tedy bylo o 3,78 ha větší než povolená výměra. Společnost tak vlastním zaviněním, příliš rozsáhlým odlesněním při stavbě lesní dopravní sítě, vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů v předmětné lokalitě.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně Pecka, spol. s r.o., dne 7. 4. 2016 odvolání k Ministerstvu životního prostředí (MŽP). Nejprve uvedla, že ona byla pouze objednatelem díla, avšak zhotovitelem díla byla společnost POPR, spol. s r.o. Poukázala rovněž na skutečnost, že v roce 2012 již jednala o prodeji lesního hospodářství PECKA, tedy i pozemků, na nichž byly zřízeny lesní cesty, novému vlastníku a to společnosti Paul Pecka s.r.o. Bylo zájmem kupující společnosti, aby byly lesní cesty provedeny a žalobkyně pouze zadala provedení těchto prací pro nového vlastníka, který také veškeré práce hradil. Žalobkyně též uvedla, že realizaci projektu a následně vytýčení měl na starosti Ing. V., který vypracoval projekt na lesní cesty, poté vyjednal stavební povolení i trvalé odnětí, zaměřil předběžně umístění trasy cest a následně bílou páskou upřesnil vedení trasy nové cesty v terénu. Žalobkyně poznamenala, že nebyla přítomna na místě stavby, spoléhala na dozor prováděný projektantem Ing. V. Žalobkyně byla přesvědčena, že ona jako pouhý zadavatel prací není subjektem, který se dopustil protiprávního jednání. Tím byla dle jejího názoru společnost Sun Forest s.r.o., která provedla vlastní těžbu. MŽP však odvolání zamítlo a rozhodnutí ČIŽP potvrdilo.
Na to reagovala žalobkyně - společnost Pecka, spol. s r.o. žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Žalobkyně v žalobě uvedla, že jako vlastník lesa učinila vše, co od ní lze spravedlivě požadovat. Nejprve sjednala odborný dozor v osobě Ing. V., který prováděl vyměřování plochy pro odnětí lesního porostu a na všechny následné realizační úkony, pro samotné odlesnění sjednala společnost Sun Forest s.r.o. Hlavní žalobní námitku žalobkyně směřovala proti nesprávnému určení subjektu odpovědného za spáchaný správní delikt. Žalobkyně rovněž namítala nedostatečná skutková zjištění správním orgánem, neboť v řízení nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty správního deliktu, který je jí kladen za vinu.
Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že z lesního zákona, jakož i z judikatury vyplývá, že za stav lesa je odpovědný na prvním místě jeho vlastník. On je tím, kdo určil, že bude provedena těžba, a tuto těžbu objednal. Vztah mezi žalobkyní a jejím smluvním partnerem je relevantní pouze v rovině soukromoprávní a na spáchání deliktu v oblasti veřejného práva nemá žádný vliv.
Městský soud uvedl, že pro dovození odpovědnosti za výše uvedený správní delikt je nezbytné prokázat protiprávní jednání konkrétní osoby spočívající buď v jejím aktivním konání či v opomenutí, tedy ve vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, dále následek spočívající v ohrožení nebo poškození životního prostředí v lesích a příčinnou souvislost mezi nimi.
Konstatoval, že zadavatelkou těžebních prací byla po celou dobu žalobkyně a té z titulu vlastnictví lesa plyne mnoho povinností, mimo jiné též odpovědnost vlastníka lesa za jeho lesní pozemek. Bylo tedy na žalobkyni, aby správně zadala a posléze též kontrolovala prováděné práce. Podle hodnocení soudu žalobkyně v průběhu stavby lesní dopravní sítě nespolupracovala s odborným lesním hospodářem a spokojila se pouze s dozorem stavebních prací v podobě projektanta stavby. Samotné kácení dřevin žalobkyně nikterak nekontrolovala. V důsledku jednání žalobkyně spočívajícího v nesprávně zadaných či málo kontrolovaných pracích při odstraňování lesního porostu došlo k částečnému omezení plnění veřejně prospěšných funkcí lesa po nadbytečném odstranění lesního porostu, jakož i k ohrožení stability sousedních lesních porostů.
Soud dále zdůraznil, že rozhodnutí o trvalém odnětí lesních pozemků zcela jasně stanovilo povinnost dodržování konkrétních podmínek, mezi nimi i provedení stavby na nejnutnější výměře lesa umožňující její realizaci za dodržení povinností vyplývajících z ustanovení § 13 lesního zákona. Žalobkyně si měla být jako vlastník lesa těchto svých povinností vědoma a odpovědnosti za jejich nedodržení se nemůže zprostit ani jejich smluvním přenesením na jiný subjekt. V tomto ohledu soud považoval zavinění žalobkyně ve formě nedbalosti za prokázané.
Na závěr soud uvedl, že v oblasti správního trestání obecně platí, že veřejnoprávní odpovědnosti za spáchaný správní delikt se nelze vyhnout poukazem na soukromoprávní vztah a na porušení podmínek ze strany druhého účastníka takového vztahu. Soud dospěl závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Právní věta:
Vlastník lesních pozemků, na nichž hospodaří, si musí být vědom svých základních povinností, které na něj jako na vlastníka lesa dopadají. V případě, že zadá těžbu v lese dalšímu subjektu, musí provádět její kontrolu, aby nedošlo k ohrožení životního prostředí v lesích. Uzavření soukromoprávní smlouvy o těžbě s dalším subjektem jej nemůže zbavit odpovědnosti za způsobený protiprávní následek. Je povinností vlastníka lesa věnovat dostatečnou péči kontrole prováděných prací a dodržování plnění smlouvy druhou smluvní stranou. Pokud by došlo ze strany smluvního partnera (těžební společnosti) k excesu z ujednaného plnění, nelze vyloučit rovněž její odpovědnost, avšak ani ta by nemohla vyvinit (vlastníka lesa) žalobkyni jako objednatelku prací.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.02.2018, sp. zn. 11 A 117/2016 - 30.
Lesy České republiky, s. p. - (žalobce) na jaře 2016 na pozemku, jehož vlastníkem je stát, v katastrálním území Konárovice, vysadil sazenice borovice lesní, které poničila srnčí zvěř a došlo k částečnému snížení přírůstu stromků. Celková výše škody činila 125 664 Kč. Žalobce (Lesy ČR) uplatnil právo na náhradu škody u žalovaného - Mysliveckého spolku Ovčáry, z. s., v prekluzivní lhůtě stanovené § 55 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. A žalobu o náhradu škody podal před uplynutím lhůty podle § 55 odst. 3 tohoto zákona. Žalovaný byl podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti povinný k náhradě vzniklé škody.
Spor řešil Okresní soud v Kolíně, který rozsudkem ze dne 20. 7. 2017, č. j. 19 C 241/2016-160, rozhodl tak, že zastavil řízení co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), vyhověl žalobě v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 42 832 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 62 832 Kč (výrok II) a zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 62 832 Kč s příslušenstvím (výrok III).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci přísluší právo hospodaření k pozemku, který je určen k plnění funkce lesa a je součástí honitby, jejímž uživatelem je žalovaný.
Soud prvního stupně nevzal za prokázané, že by škoda vznikla nebo se zvětšila, byť jen částečně v důsledku okolností přičitatelných žalobci, ačkoli nepřijal u vysazených borovic žádné opatření k předcházení škodám, neboť ze znaleckého posudku vyplynulo, že v tomto konkrétním případě nešlo o postup vymykající se odborným postupům v lesním hospodářství (§ 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného).
Soud shledal důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 2953 odst. 1 o. z. pro snížení nahrazované škody na polovinu v okolnosti, že škoda byla způsobena jarním (a nikoli obvyklým zimním či letním) okusem sazenic. Vyložil, že jarní okus zvěří je dle znalce nanejvýš neobvyklý, proto nemohl vznik škody dobře předpokládat žalobce ani žalovaný, tudíž by měli nést škodu stejným dílem. Aplikace § 2953 odst. 1 o. z. není vyloučena, neboť nebylo prokázáno, že by škoda byla způsobena porušením odborné péče žalovaným (§ 2953 odst. 2 o. z.). Současně přihlédl k poměrům žalobce (poškozeného), který je držitelem honitby a obhospodařuje veškeré lesy ve vlastnictví státu.
Spor dále řešil Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 25 Co 77/2018-274, 25 Co 78/2018, jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci 17 699 Kč s příslušenstvím a dále příslušenství z částky 20 000 Kč, pokud se žalobce domáhal zaplacení 25 133 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok I.)
Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že žalobce nepřijal možná opatření k předcházení škodám a neprovedl účinnou ochranu vysazovaných rostlin, aby nedošlo k jejich okusu zvěří, ačkoli měl možnost využít přípravky, kterými by dřeviny před zvěří uchránil. Ze znaleckého posudku, výslechu znalce ani jiných důkazů nebylo zjištěno, že by něco bránilo oplocení borovic nebo jejich postřiku. Odvolací soud shledal zavinění žalobce na vzniklé škodě podle § 2918 o. z. v rozsahu 20 %. Při stanovení výše náhrady vzal v úvahu kromě majetkových poměrů žalovaného i počet jeho členů, jejich majetkové poměry a tím i jejich možnosti ovlivňovat finanční hospodaření spolku. Spolek tvoří šest lidí, z nichž jsou tři starobní důchodci, jeden invalidní důchodce, pouze dva členové jsou výdělečně činní, z toho jeden v exekuci. Příjem žalovaného je tak tvořen zejména státními dotacemi. Výsledek jeho hospodaření za rok 2014 činil 17 962,38 Kč, z toho členské příspěvky tvořily 14 500 Kč. V roce 2015 žalovaný se ztrátou ve výši 37 924 Kč a v roce 2016 činil výsledek hospodaření 18 295 Kč, v němž je již zahrnuta uhrazená náhrada škody žalobci ve výši 20 000 Kč a pokuta 1 000 Kč Městskému úřadu Kolín. Odvolací soud uvážil celospolečenský význam a smysl žalovaného, jehož činnost se neuskutečňuje za účelem zisku, ale za účelem provádění myslivosti, směřuje k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví. Zánik takového spolku ekonomickou likvidací v důsledku povinnosti k náhradě škody není v zájmu společnosti, navíc za situace, kdy stát činnost zájmových spolků výrazně ekonomicky podporuje. Odvolací soud proto podle § 2953 odst. 1 o. z. náhradu škody žalovanému snížil o částku 62 832 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena. Žalobce namítal, že v celém řízení nebyl proveden žádný relevantní důkaz, který by odůvodnil závěr o porušení jeho prevenční povinnosti založené v § 53 zákona o myslivosti. Povinnosti, které vlastníkům lesa ukládají právní předpisy, řádně splnil, jeho spoluzavinění na vzniklé škodě nebylo prokázáno. Pokud by žalovaný jako uživatel honitby udržoval stavy spárkaté zvěře mezi minimálními a normovanými, ke škodám by nemohlo dojít. Odvolací soud nezjistil řádně skutkový stav a nehodnotil důkazy v jejich vzájemných souvislostech, nad objektivní odpovědnost žalovaného, který jako uživatel honitby odpovídá za vzniklou škodu bez zřetele na své zavinění, nadřadil jeho ekonomickou situaci. Odvolací soud pochybil, jestliže podle § 2953 o. z. vzal v úvahu majetkové poměry žalovaného jako zapsaného spolku, neboť nejsou důvodem zvláštního zřetele hodným pro snížení náhrady škody.
Nejvyšší soud uvedl, že námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Námitky týkající se splnění nebo nesplnění prevenční povinnosti podle § 53 zákona o myslivosti a tím i závěru o částečném spoluzpůsobení škody dovolatelem proto nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolatelem formulované právní otázky vycházejí z odlišného skutkového stavu, než je ten, který zjistily soudy obou stupňů a jehož správnost dovolací soud přezkoumávat nemůže. Není tak uplatněn způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda je možné moderovat výši náhrady škody podle § 2953 o. z., jestliže je škůdce právnickou osobou, neboť se jedná o otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Soud uvedl, že žalovaným subjektem je právnická osoba, jejíž majetkové poměry jsou natolik omezené (rozpočet v řádu několika desítek tisíc korun, nepočetná členská základna), že by uložení povinnosti k plné náhradě škody, za kterou zapsaný spolek odpovídá, vzhledem ke zjištěným a odvolacím soudem přehledně a výstižně vysvětleným okolnostem případu, bylo nepřiměřeným zásahem do majetkové sféry mysliveckého spolku, jímž by byla ohrožena nejen jeho schopnost dostát finančním závazkům, nýbrž vůbec možnost vykonávat činnost, která má kromě jiného i společenský a kulturně-historický význam. To platí tím spíše i proto, že požadovaná částka, která je pro žalovaného na hranici jeho platební schopnosti, je naopak zcela marginální z pohledu finančních toků, s nimiž disponuje státní podnik. Soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných snížit přiměřeně náhradu škody podle § 2953 odst. 1 o. z. i v případě, že škůdcem je právnická osoba.
Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud nepochybil, jestliže při rozhodování o rozsahu náhrady škody postupoval podle § 2953 odst. 1 o. z. a zohlednil okolnosti vzniku škody, majetkové poměry škůdce i jeho celospolečenský význam a smysl. Postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu potud, že rozlišil důvody pro snížení náhrady újmy podle § 2918 o. z. z titulu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy a podle § 2953 o. z. z důvodů zvláštního zřetele hodných,
Podle Nejvyššího soudu je napadený rozsudek z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správný a proto dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl.
Právní věta:
- Využití moderačního oprávnění soudu je výjimkou z principu plné náhrady škody a rovněž zásahem do práva poškozeného vlastnit majetek podle čl. 11 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod. Soud k němu proto smí přistoupit pouze výjimečně a své rozhodnutí musí řádně a důkladně odůvodnit. Ustanovení § 2953 odst. 1 o. z. výslovně vyžaduje existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které lze výjimečně částečně odepřít poškozenému právo na náhradu škody.
- Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
- Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2020, sp. zn. 25 Cdo 4393/2018.
Žalobce M. K., se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného - Krajského úřadu Ústeckého kraje (KÚ), odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 2.3.2015, jímž bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Kadaň, (dále jen „správní orgán I. stupně“), kterým byla žalobci podle ust. § 55 odst. 1 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, uložena pokuta ve výši 125.000,- Kč. Sankce byla uložena za jednání, jímž se jako vlastník lesa, na kterém hospodařil bez protokolu o převzetí lesních hospodářských osnov, dopustil v rozporu s ust. § 33 odst. 3 lesního zákona neoprávněné těžby v množstvím překračujícím 3 m3 na 1 ha lesa za kalendářní rok, když v měsíci březnu a počátkem dubna 2013 na LHC 401806 LHO Klášterec v k.ú. Hradiště u Vernéřova vytěžil v lesních porostech množství 255 m3 dřeva a v dalším porostu množství 80 m3 dřeva. Výši uložené sankce správním orgánem I. stupně krajský úřad změnil na 100.000,- Kč.
Žalobce M. K., na rozdíl od žalovaného KÚ, byl přesvědčen, že lesní hospodářské osnovy mu byly předchozími vlastníky řádně předány. Žalobce uvedl, že před započetím těžby disponoval jak lesními hospodářskými plány, jež jsou definovány v ust. § 24 zákona o lesích, tak i lesními hospodářskými osnovami ve smyslu ust. § 25 zákona o lesích. Tyto dokumenty převzali již předchozí vlastníci pozemků od Lesů České republiky, s.p., jak dokládá protokol o vydání a převzetí lesních pozemků, jenž odkazuje na přílohu, kterou byly právě lesní hospodářské plány. Podle žalobce tak nelze bez jediného důkazu svědčícího o opaku dovozovat, že k převzetí lesních hospodářských plánů nedošlo. Žalovaný taktéž dle žalobce nedostatečně zjistil stav věci, když uvedl, že žalobce protokolárně nepřevzal lesní hospodářské osnovy od správního orgánu I. stupně, aby mohl s lesním majetkem hospodařit způsobem, který je v nich uveden.
Dle žalobce byla nepřiměřená také pokuta uložená žalovaným. Nebylo zohledněno, jaké množství dřeva bylo vytěženo v rozporu s právními předpisy a jaké již po splnění zákonných podmínek (vyzvednutí lesních hospodářských osnov či doložení vyjádření odborného lesního hospodáře).
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zdůraznil, že ve správním řízení bylo prokázáno, že těžba proběhla, byla provedena žalobcem a došlo k ní neohlášeně. V důsledku toho se jednalo o těžbu nezákonnou. Proto navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu. K návrhu na moderaci trestu poukázal právní zástupce žalovaného na skutečnost, že v daném případě bylo žalobcem vytěženo 335 m3 dřeva, ačkoliv by žalobce mohl za daných okolností těžit maximálně 12,69 m3. Provedená těžba tedy 26x překročila množství, které by mohl žalobce z daných lesů těžit. Zdůraznil, že těžbou došlo k ohrožení funkce lesa zvýšením nebezpečí napadení stromů škůdci a ke zvýšení ohrožení porostů povětrnostními vlivy.
Krajský soud se podrobně věnoval posouzení námitky žalobce, že žalovaný nedostatečně zjistil stav věci, jestliže uvedl, že žalobce od správního orgánu I. stupně protokolárně nepřevzal lesní hospodářské osnovy, aby mohl hospodařit s dotčeným lesním majetkem.
Soud konstatoval, že dle ust. § 25 odst. 1 lesního zákona se pro zjištění stavu lesa a pro výkon státní správy lesů pro všechny lesy o výměře menší než 50 ha ve vlastnictví fyzických a právnických osob, pokud pro ně není zpracován plán (§ 24 odst. 3), zpracovávají lesní hospodářské osnovy. Osnovy se zpracovávají obvykle na deset let se stejnou dobou platnosti v určeném území. Jejich zpracování zadává orgán státní správy lesů. Zdůraznil, že dle odst. 3 věty první a odst. 4 citovaného ustanovení se pro vlastníka lesa o výměře větší než 3 ha, který má zájem využít osnovu pro hospodaření v lese a protokolem o převzetí ji převezme, stává závaznou celková výše těžeb, která je nepřekročitelná.
Závaznost lesních hospodářských osnov nastává pro vlastníky lesů teprve jejich protokolárním převzetím. Lesní zákon sice výslovně nestanoví, od jaké osoby je má vlastník lesa získat, lze to však dovodit z ust. § 25 odst. 1 věty poslední a odst. 4 lesního zákona, dle nichž zpracování osnov zadává orgán státní správy lesů, od něhož je obdrží vlastník lesa bezplatně. Podstatné rovněž je, že předání uvedených listin je třeba učinit protokolárním způsobem.
V soudem přezkoumávané věci žalobce tvrdil, že mu byly lesní hospodářské osnovy předány ze strany předchozích vlastníků lesních pozemků, přičemž poukazoval na to, že správní orgán I. stupně ani žalovaný uvedenou skutečnost řádně neprošetřili. K tomu však soud uvedl, že i v případě, že by žalobce osnovy skutečně od předchozích vlastníků obdržel ještě před provedením těžby, neměla by tato okolnost na následné závěry správních orgánů o neoprávněnosti hospodaření s lesním majetkem vliv. Převzetí osnov je možné učinit pouze od orgánu státní správy lesů, a to navíc na základě protokolu o jejich převzetí. Jiné způsoby (tj. od jiných osob, než příslušného správního orgánu, či nikoliv protokolárním způsobem) pak nevyvolávají žádané účinky stanovené ust. § 25 odst. 3 lesního zákona. Je proto rovněž nerozhodné, zda si lesní hospodářské osnovy protokolárně převzali od správního orgánu I. stupně již předchozí vlastníci, či nikoliv, stejně tak zda je následně předali žalobci, neboť fakt, že žalobce mohl disponovat jejich „kopií“, jej neopravňoval podle nich postupovat.
Z uvedených důvodů shledal soud námitku týkající se převzetí lesních hospodářských osnov (plánu) ještě před provedením těžby za nedůvodnou, neboť bylo prokázáno, že žalobce získal lesní hospodářské osnovy v souladu se zákonem až 5.6.2013 po provedené těžbě, kdy je od správního orgánu I. stupně vyzvedl odborný lesní hospodář Ing. F. Před tímto datem nemohl jimi být tedy žalobce vázán a nemohl postupovat dle jejich obsahu.
Soud dále přezkoumával námitku žalobce, dle níž i v případě, že by nedisponoval lesními hospodářskými osnovami, splnil podmínky stanovené v § 33 odst. 3 lesního zákona, pakliže správnímu orgánu I. stupně doložil souhlas odborného lesního hospodáře Ing. F.
Dle ust. § 33 odst. 3 lesního zákona platí, že těžbu v lese, ve kterém vlastník lesa hospodaří bez schváleného plánu nebo bez protokolu o převzetí převzaté osnovy, lze provést jen se souhlasem odborného lesního hospodáře. Souhlas nelze odmítnout, není-li těžba v rozporu s ostatními ustanoveními tohoto zákona. Má-li těžba překročit 3 m3 na 1 ha lesa za kalendářní rok, musí vlastník lesa, jakož i ten, kdo koupil stojící lesní porost, i ten, kdo provádí těžbu, předem písemně vyrozumět orgán státní správy lesů a doložit vyjádření příslušného odborného lesního hospodáře. Pokud orgán státní správy lesů nesdělí osobě, která jej písemně vyrozuměla o záměru provést těžbu, své stanovisko do 30 dnů ode dne doručení vyrozumění, může tato osoba těžbu provést.
Soud uzavřel, že těžba byla provedena před tím, než si žalobce dne 5.6.2013 vyzvednul lesní hospodářské osnovy, a současně, aniž by alternativně správnímu orgánu I. stupně doložil vyjádření odborného lesního hospodáře k úmyslu těžbu provést.
Soud nevyhověl ani návrhu žalobce na moderaci výše uložené pokuty. Odůvodnil to tím, že by pokuta musela by být správním orgánem uložena ve zcela nepřiměřené výši. V daném případě byla žalobci vyměřena sankce ve výši 1/10 maximální výměry, což nelze považovat nejen za nepřiměřené v rovině obecné, ale i s přihlédnutím ke konkrétní míře porušení zákonných předpisů ze strany žalobce ani v rovině vztažené k právě přezkoumávané věci. S ohledem na uvedené soud neshledal důvod pro moderaci výše uložené sankce.
Soud tak neshledal žalobou napadené rozhodnutí v rozporu se zákonem, námitky žalobce vyhodnotil jako nedůvodné, a proto žalobu výrokem ad I. rozsudku podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.
Právní věta:
Souhlas OLH s těžbou v lese nenahrazuje povolení k plánované těžbě orgánem státní správy lesů.
Dle ust. § 25 odst. 1 lesního zákona se pro zjištění stavu lesa a pro výkon státní správy lesů pro všechny lesy o výměře menší než 50 ha ve vlastnictví fyzických a právnických osob, pokud pro ně není zpracován plán (§ 24 odst. 3), zpracovávají lesní hospodářské osnovy. Osnovy se zpracovávají obvykle na deset let se stejnou dobou platnosti v určeném území. Jejich zpracování zadává orgán státní správy lesů.
Převzetí lesních hospodářských osnov je možné učinit pouze od orgánu státní správy lesů, a to na základě protokolu o jejich převzetí. Jiné způsoby získání osnov nevyvolávají žádné účinky stanovené v § 25 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, jako je závaznost celkové výše těžeb a podílu melioračních a zpevňujících dřevin při obnově porostu.
Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 15 A 55/2015 - 50 ze dne 13. září 2017