Orgán státní správy lesů (správní orgán prvního stupně Městského úřadu Chrudim) zjistil při pochůzce dne 30.6.2016 nedostatky v lesním hospodaření žalobkyně X.Y., konkrétně, že se na jejich lesních pozemcích vyskytují nezalesněné holiny o celkové výměře cca 1,5 ha, které vznikly po úmyslné těžbě dřeva provedené v roce 2000. Správní orgán svým rozhodnutím uložil žalobkyni opatření ke zlepšení stavu lesů. Současně byla žalobkyně poučena o tom, že nebude-li termín zalesnění dodržen, vystavuje se nebezpečí postihu uložením pokuty až do výše 100 000 Kč podle § 55 odst. 2 písm. d) lesního zákona.
Žalobkyně s rozhodnutím nesouhlasila, hájila se, že nabyla lesní pozemky v dražbě až v roce 2012 a zanedbaný stav lesa zdůvodňovala tím, že je vlastnicí teprve od r. 2012, zatímco těžba v lese byla provedena bývalým vlastníkem, který holiny nezalesnil. Uvedla, že zalesňování provádí vlastními silami a vzhledem k rozsahu prací se jí nepodařilo holiny zalesnit.
Žalobkyně se proti rozhodnutí odvolala ke Krajskému úřadu Pardubického kraje (žalovaný), který však odvolání zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil.
Proti rozhodnutí krajského úřadu (KÚ) podala žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích.
Krajský soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud vyhodnotil námitky žalobkyně o neexistenci holiny jako nedůvodné. Vyšel z faktického prokázání existence holin na předmětných lesních pozemcích a uvedl, že bylo namístě aplikovat ust. § 31 odst. 6 lesního zákona, které se výslovně vztahuje na povinnost vlastníka lesního pozemku zalesnit vzniklé holiny na lesním pozemku.
Pokud se jednalo o obranu žalobkyně, která tvrdila, že je postihována, resp. že jí je ukládána povinnost, která měla být uložena jejímu právnímu předchůdci, pak soud uvedl, že se nelze úspěšně dovolávat toho, že žalobkyně nabyla lesní pozemky v dražbě v roce 2012. Žalobkyně nastupuje do práv a povinností svého právního předchůdce. Jestliže nebyla povinnost zalesnit holinu do dvou let jejím právním předchůdcem splněna, pak nelze na takovou povinnost obnovy lesa novým vlastníkem rezignovat.
Jestliže se žalobkyně rozhodla účastnit se dražby dotčených lesních pozemků, měla si být vědoma rozsahu a nákladovosti péče, která je s řádným obhospodařováním daných lesních pozemků spojena. To, že se žalobkyně rozhodla vykonávat péči o les převážně osobně a o víkendech, není ve věci relevantní. Jestliže stav lesních pozemků vyžaduje rozsáhlejší péči, k níž je třeba sjednat odborný subjekt, pak je na žalobkyni, aby jako vlastník lesních pozemků takovou péči zajistila.
Krajský soud se plně ztotožnil s rozhodnutím žalovaného (KÚ), které s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně tvoří jeden celek. Soud dospěl k jednoznačnému závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
Právní věta:
Jestliže se žalobkyně rozhodla lesní pozemky vlastnit, pak je na ní, aby zajistila řádné plnění povinností s tímto vlastnictvím ze zákona spojených, jejichž účelem je ochrana a rozvoj přírodních hodnot, jak vyplývá z ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod: Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Okolnost, že k zalesnění je třeba sjednání odborného subjektu, není okolností odůvodňující v daném případě oddalování zalesnění pozemku, který byl vytěžen již v minulosti dřívějším vlastníkem, naopak je v souladu se zájmem společnosti na ochraně lesa, aby byl tento protiprávní stav co nejdříve napraven.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 25.10.2017, sp. zn. 52 A 6/2017 - 72
Mysliveckému sdružení Trnava Bratřice, se sídlem v Pacově, jež vykonávalo „činnosti na totožné honitbě“ končila smlouva o pronájmu honitby. Za této situace se tři členové mysliveckého sdružení, mezi nimi i žalobce P.P., pokusili vytvořit vlastní honební společenstvo. Na to reagovali ostatní členové původního mysliveckého sdružení tak, že ukončili jeho činnost a založili nové sdružení, jehož členy se stali členové původního mysliveckého sdružení, s výjimkou tří osob, které se pokusily vytvořit vlastní honební společenstvo.
Žalobce P. P. nesouhlasil s postupem nového mysliveckého sdružení a proti žalovanému Mysliveckému spolku Trnava Bratřice se sídlem v Pacově podal žalobu k Okresnímu soudu v Pelhřimově.
Okresní soud v Pelhřimově toto řešení neshod mezi žalobcem, S. P. a T. P. na jedné straně a ostatními členy původního mysliveckého sdružení na straně druhé označil za šikanózní s tím, že jeho jediným smyslem bylo „odstranit“ žalobce a další dva členy z mysliveckého sdružení.
Vyšel přitom zejména z toho, že:
- Žalobce je vlastníkem honebních pozemků v katastrálním území S. L. a B. spadajících do honitby B. v souladu s 2 písm. i) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.
- Žalobce je členem Honebního společenstva B., které dne 9. března 2013 uzavřelo se žalovaným smlouvu o nájmu honitby B.
- Žalobce opakovaně žádal žalovaného o přijetí za člena žalovaného. Jeho žádosti byly členskou schůzí žalovaného zamítnuty.
Okresní soud v Pelhřimově konstatoval, že ve stanovách žalovaného není promítnuto právo vlastníků, popř. nájemců honebních pozemků na upřednostnění jejich přihlášek členství. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný porušil povinnost plynoucí z § 32 odst. 6 zákona o myslivosti, a nárok žalobce na členství v žalovaném shledal oprávněným.
Okresní soud v Pelhřimově svým rozsudkem ze dne 15. června 2015, č. j. 5 C 22/2015-125, uložil žalovanému povinnost přijmout žalobce za svého člena do tří měsíců od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku prvního stupně se žalovaný Myslivecký spolek Trnava Bratřice odvolal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně a zdůraznil, že odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé (první výrok), změnil je ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu.
V dovolání dovolatel uvedl, že je třeba ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti vykládat tak, že vlastníkům či nájemcům honebních pozemků zajišťuje přednost při přijetí za člena mysliveckého spolku pouze v případě, kdy spolek současně přijímá více osob, z nichž některé jsou vlastníky či nájemci honebních pozemků a jiné nikoliv. V této souvislosti poukázal na § 215 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zdůraznil, že stejně jako nikdo nesmí být nucen stát se členem spolku, nesmí být ani spolek nucen přijmout kohokoliv za svého člena.
S ohledem na společenský vývoj pak dovolatel zdůraznil, že ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti odporuje článku 11 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V současné době mají totiž řadu honiteb pronajaty nikoliv myslivecké spolky, ale fyzické osoby či právnické osoby odlišné od spolků. Ty přitom nemusí snášet žádná omezení ve vztahu k vlastníkům či nájemcům honebních pozemků, jako je tomu v případě mysliveckých spolků. Dovolatel je přesvědčen, že ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti nesplňuje ústavní požadavky kladené na omezení základních lidských práv a svobod (zde svobody spolčovací) a odporuje i požadavku na rovnost před zákonem (omezuje pouze některé z nájemců honiteb).
Nejvyšší soud předestřel ze své judikatury pohled na řešení sporu:
1) Ze zásady spolkové autonomie plyne, že je věcí příslušného spolku, zda, koho a za jakých podmínek přijme za svého člena.
2) Zákon může upravit výjimku z tohoto pravidla. Jedním z případů modifikace procesu přijímání nových členů je proces přijímání uchazečů o členství v mysliveckých spolcích.
3) Myslivecké spolky vznikají za účelem nájmu honiteb [§ 32 odst. 3 písm. b) zákona o myslivosti]. Vzhledem k tomu, že bez honitby tvořené souvislými honebními pozemky (§ 17 odst. 2 věta první zákona o myslivosti) nemůže být účel mysliveckých spolků naplňován, stanovil zákonodárce, že je-li honitba mysliveckému spolku pronajata, je myslivecký spolek povinen upřednostnit přihlášky členství podané vlastníky, popřípadě nájemci honebních pozemků (§ 32 odst. 6 zákona o myslivosti).
4) Toto pravidlo musí být promítnuto do stanov, resp. do realizace přijímání uchazečů o členství, kteří jsou vlastníky či nájemci honebních pozemků honitby.
5) Přednostní právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, jemuž je pronajata honitba, a jemu korespondující povinnost mysliveckého spolku preferovat přihlášku takového uchazeče se aktivují výhradně tehdy, usilují-li o členství – v konkurenci s vlastníky (či nájemci) honebních pozemků – současně osoby, jimž právo přednosti nesvědčí.
6) Přihlášky si konkurují zejména tehdy, je-li později uplatněná přihláška podána před tím, než dojde k rozhodnutí o dřívější přihlášce; užití § 32 odst. 6 zákona o myslivosti však nelze omezit pouze na tyto případy. Souvztažnost jednotlivých přihlášek je třeba posuzovat komplexněji. Uchází-li se osoba s přednostním právem na přijetí opakovaně o členství v mysliveckém spolku za situace, kdy byly v čase mezi uplatněním jednotlivých přihlášek přijaty osoby, kterým přednostní právo nesvědčilo, dopadá na později uplatněnou přihlášku vlastníka (či nájemce) honebního pozemku úprava § 32 odst. 6 zákona o myslivosti. Je tomu tak proto, že později uplatněná přihláška fakticky konkuruje přihláškám osob, které byly do mysliveckého spolku přijaty v mezidobí.
7) K přijetí vlastníka (či nájemce) honebního pozemku nemusí postačovat ani sama konkurence přihlášek, a to například tehdy, byla-li přihláška vlastníka (či nájemce) honebního pozemku zamítnuta proto, že ve zkušební době neplnil členské povinnosti.
Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu podle i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní věta:
Ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti nezakládá (samo o sobě a bez dalšího) právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, který má pronajatu honitbu.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.02.2018, sp. zn. 29 Cdo 467/2016
Spor o vydání opatření obecné povahy pro Oboru Radějov (zákaz vstupu do honitby podle § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti)
Městský úřad Veselí nad Moravou vydal opatření obecné povahy, kterým byl nařízen zákaz vstupu do honitby č. 54 – Obora Radějov v katastrálním území Radějov u Strážnice a v katastrálním území Tvarožná Lhota s výjimkou honebních pozemků ve vlastnictví města Strážnice zaplocených v samostatně uzavřené velkoplošné oplocence s vlastními přelezy, v obdobích každoročně od 1. 6. do 30. 6. a od 1. 9. do 15. 11. s účinností do 1. 5. 2023, a to podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti.
Navrhovatelé a) Ing. S. J., b) P. D., podali návrh na zrušení napadeného opatření. Krajský soud posoudil navrhovateli podaný návrh na zrušení napadeného opatření obecné povahy jako včasný a zabýval se aktivní žalobní legitimací navrhovatelů, přičemž shledal, že oba navrhovatelé jsou aktivně procesně legitimováni k podání návrhu na zrušení napadeného opatření obecné povahy. Krajský soud pak přistoupil k přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu se zákonem (resp. hmotným právem). Ve vztahu k tomuto kroku krajský soud za klíčovou pro věc měl námitku navrhovatelů o neexistenci honitby „Obora Radějov“, neboť pokud by neexistovala honitba, nebylo by z povahy věci možné vydat opatření obecné povahy regulující právní vztahy v neexistující honitbě
Krajský soud se v prvé řadě zabýval otázkou zákonnosti (a zejména otázkou nabytí právní moci) rozhodnutí Okresního úřadu Hodonín, referátu životního prostředí, ze dne 24. 3. 1993, č. j. ŽP/93/53/1020 (OB) (dále jen „rozhodnutí o uznání obory“), kterým měla být na žádost společnosti Lesy České republiky, s. p., uznána honitba označená jako „obora RADĚJOV“. Krajský soud se obsáhle zabýval otázkou doručení (oznámení) rozhodnutí o uznání obory tzv. opomenutým účastníkům, přičemž konstatoval, že v řízení o vydání napadeného opatření obecné povahy měl odpůrce tyto skutečnosti (tedy samotnou existenci honitby Obora Radějov) zkoumat, jelikož pro něj tato sporná otázka nebyla neznámou.
Krajský soud následně přezkum napadeného opatření uzavřel, že nemůže být vydáno opatření obecné povahy k předmětu právních vztahů (honitbě), o jejíž samotné existenci panují značné a odůvodněné pochybnosti a jejíž existence nebyla a nemohla být v průběhu soudního řízení před krajským soudem prokázána. Krajský soud závěrem shledal, že v napadeném opatření obecné povahy, resp. v řízení, které vydání předmětného opatření obecné povahy předcházelo, jsou natolik zásadní vady, pro které zrušil napadené opatření obecné povahy v celém jeho rozsahu.
Kasační stížnost odpůrce Městského úřadu Veselí nad Moravou
Nejvyšší správní soud rozhodoval v této věci již podruhé. Poprvé vydal rozsudek č. j. 2 As 78/2016 - 72, kterým zrušil v pořadí první rozsudek krajského soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 65 A 2/2015 - 126, a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud následně vydal v pořadí druhý napadený rozsudek ze dne 8. 3. 2017, č. j. 65 As 2/2015 - 36, kterým předmětné opatření obecné povahy zrušil a rozhodl o nákladech řízení. Ze strany stěžovatele se tedy jedná o v pořadí druhou kasační stížnost ve věci.
V kasační stížnosti stěžovatel namítal překročení pravomoci krajského soudu dané příslušnými ustanoveními s. ř. s., když se krajský soud zabýval samotnou existencí honitby, resp. rozhodnutím o uznání honitby. Stěžovatel měl za to, že krajský soud není v řízení o zrušení opatření obecné povahy oprávněn vést řízení o přezkumu uznání honitby, kde se musí bránit samotní jednotliví vlastníci honebních pozemků nebo jejich právní nástupci. Stěžovatel souhlasil s krajským soudem, že musí existovat honitba, aby bylo možno vydat samotné opatření obecné povahy, které znemožňuje vstup do honitby. Podle stěžovatele však v případě, kdy není rozhodováno o žalobě proti rozhodnutí o uznání honitby, je potřeba se řídit presumpcí správnosti správního aktu. Stěžovatel byl proto názoru, že v řízení byl oprávněn k vydávání dalších správních aktů, a tím i opatření obecné povahy.
Závěrem stěžovatel poukázal, že v případě honitby „Obora Radějov“ existoval faktický stav více jak 25 let, proto krajským soudem navrhovaný postup přezkumu existence honitby by tak v konečném důsledku mohl znamenat neexistenci honitby Obora Radějov, čímž by všechna jednání učiněná na základě tohoto podkladu za uvedenou dobu mohla být zpochybněna, a tím by byla narušena ochrana jistoty nabytých práv.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval historií vzniku Obory Radějov. Ta se váže k datu 24. 3. 1993, kdy vydal Okresní úřad Hodonín rozhodnutí č. j. ŽP/93/53/1020, kterým uznává Lesům České republiky, s. p., oboru Radějov o celkové výměře honitby 1564,8402 ha, a to podle § 7 odst. 1 a § 44 b odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti. Toto rozhodnutí bylo opatřeno doložkou právní moci ze dne 19. 4. 1993. Dne 28. 6. 1989 vydal Okresní národní výbor Hodonín rozhodnutí, kterým uznal dle § 7 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, a v souladu s kolaudačním rozhodnutím MěNV Strážnice ze dne 1. 2. 1989, č. j. 4/1799/88/89- KSO za oboru souvisle dokonale ohrazené honební pozemky z honitby „Radějov“ o celkové výměře obory 1.617,65 ha.
Nedodržení ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.
Podle § 69 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, honitby a obory uznané podle dosavadních předpisů zůstávají zachovány; to platí i pro obory o výměře nižší než 50 ha a samostatné bažantnice uznané podle dosavadních předpisů, které se stávají honitbami podle tohoto zákona, i když nedosahují výměry 500 ha. Pokud honitba nebo obora uznaná podle dosavadních předpisů dosahuje zákonné výměry podle tohoto zákona, ale nesplňuje ostatní požadavky na tvorbu honitby, je osoba, které byla honitba uznána podle dosavadních předpisů, povinna podat do 31. prosince 2002 orgánu státní správy myslivosti návrh na uvedení honitby do souladu s tímto zákonem, jinak honitba zaniká k 31. březnu 2003. Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud důkladně a přesvědčivě rozebral, proč lze důvodně mít za to, že rozhodnutí o uznání obory nenabylo právní moci – kvůli opomenutí řady účastníků řízení. V případě, že nenabylo-li rozhodnutí o uznání obory právní moci, není řízení týkající se právního statusu obory dosud pravomocně skončeno.
Podle soudu by si tedy musel odpůrce ujasnit, zda a kdy případně v minulosti nějaká obora, která by mohla mít právní status honitby podle nynějších předpisů, vznikla, jaký byl její prvotní právní status a jak se měnil s měnícími se právními úpravami. Při případném zkoumání dopadů přechodových pravidel by si odpůrce musel ujasnit prvotní právní a skutkový stav a dopad přechodových pravidel na tento stav – zda přechodová pravidla vedla po uplynutí rozhodné doby k zániku dříve existující honitby ze zákona, anebo zda tato přetrvává, dokud nebylo dokončeno řízení podle přechodových pravidel.
Dále uvedl, že pokud by Obora Radějov nyní existovala jako honitba, příp. pokud by byla jako honitba nově vytvořena, připadalo by v úvahu vydání opatření obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. ji zamítl.
Právní věta:
Zákaz vstupu do honitby (§ 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti) lze vydat jen v případě, že určitá honitba existuje, přičemž obsah tohoto zákazu musí být v souladu s konkrétními právními vlastnostmi dané honitby (zde údajně honitba v podobě obory).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018, čj. 2 As 112/2017-43)
Žalobce Ing. A. B. je zemědělským podnikatelem a hospodaří na pronajaté zemědělské půdě mj. v Lukách pod Medníkem. Na pronajatých pozemcích způsobila černá zvěř v době od 11. 11. 2017 do 24. 11. 2017 škodu. Žalobce škodu vyčíslil a uplatnil u žalovaného Mysliveckého spolku Posázaví na základě ohodnocení škody zpracovaného znalcem z oboru ekonomika a lesní hospodářství. Znalec určil výši vzniklé škody spočívající v nákladech na urovnání a dosetí poškozených ploch částkou 112 039 Kč a ve ztrátě na produkci sena vypočtenou dle metodické příručky Charvát a kol. částkou 82 964 Kč. Protože nedošlo mezi žalobcem a žalovaným k dohodě o narovnání, zažaloval žalobce myslivecký spolek u Okresního soudu Praha-západ.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 21. 9. 2018, č. j. 8 C 72/2018-69, uložil žalovanému mysliveckému spolku povinnost zaplatit žalobci 97 501,50 Kč s příslušenstvím (výrok I). Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že žalobce uplatnil svůj nárok včas v prekluzivních lhůtách a žalovaný odpovídá za škodu vzniklou na předmětných pozemcích podle § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Žalobce, podle soudu, však učinil pouze dílčí opatření k zabránění škod způsobených zvěří. Proto soud postupoval podle § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 53 zákona o myslivosti a uzavřel, že žalobce část škod spoluzpůsobil. Rovněž se žalobci nepodařilo nade vší pochybnost prokázat dobu vzniku škody, neboť datace počátečního možného dne vzniku škody na 11. 11. 2017 je zjevná pouze z účastnické výpovědi žalobce bez spojení s dalšími důkazy. Soud proto postupoval podle § 136 o. s. ř. a rozhodl o snížení náhrady škody přiznané žalobci na polovinu, a to částečně z důvodu nedostatečných opatření k zabránění vzniku škody a částečně z důvodu nejednoznačnosti počátku vzniku škody.
S rozsudkem soudu prvního stupně nesouhlasili oba účastníci sporu a oba podali odvolání ke Krajskému soudu v Praze.
Krajský soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nelze nade vši pochybnost prokázat, kdy přesně ke vzniku škody došlo. Nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně o spoluzpůsobení škody žalobcem. Dle znalce je jediným prostředkem k omezení či zabránění škod lov a odchyt černé zvěře. Ostatní opatření jsou neefektivní nebo finančně velmi nákladná (plot zakotvený hluboko do země). Podle soudu žalobce prokázal okamžik vzniku škody a neporušil svou prevenční povinnost podle § 53 zákona o myslivosti. Podle Krajského soudu v Praze proto žalovaný odpovídá za způsobenou škodu v plném rozsahu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním k Nejvyššímu soudu.
Nejvyšší soud tedy rozhodoval v právní věci žalobce Ing. A. B., proti žalovanému Mysliveckému spolku Posázaví, o 195 003 Kč s příslušenstvím, kterou přisoudil žalobci Krajský soud v Praze. Přípustnost dovolání spatřoval žalovaný v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvedl nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že odvolací soud nesprávně považoval za poškozeného výlučně žalobce. Z dokazování vyplynulo, že právním důvodem žalobcova užívání předmětných pozemků není vlastnické právo, nýbrž pacht, takže zvěř poškodila věci a jejich součásti, které nebyly vůbec žalobcovým majetkem. Poškozením pozemku s trvalým travním porostem a jeho zničením dochází, podle žalovaného, ke snížení majetkového stavu zásadně na straně vlastníka pozemku, zatímco majetkový stav osoby, které byl pozemek přenechán do užívání, není poškozením pozemku ani zničením trvalých travních porostů na nich bezprostředně nijak zasažen. Náklady na agrotechnická opatření potřebná pro uvedení poškozených ploch na předmětných pozemcích do původního stavu ve výši 112 039 Kč proto nelze, podle žalovaného, bez dalšího považovat za skutečnou škodu vzniklou žalobci.
Nejvyšší soud konstatoval, že poškozeným Ing. A. B. bylo postaveno najisto, že nebýt škodní události, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Stanovení rozsahu ušlého zisku bylo podloženo existujícími a reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž bylo lze usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku žalobce.
Soud zdůraznil, že pokud bylo v posuzovaném případě možné vyčíslit škodu spočívající ve ztrátě na produkci sena současně s uplatněním nároku, žalobci nezbylo nic jiného než tak učinit, aby zabránil prekluzi. Odvolací soud se proto neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když akceptoval vyčíslení škody spočívající ve ztrátě na produkci sena postupem podle § 55 odst. 2 věty první zákona o myslivosti a nikoliv podle jeho věty druhé.
Nejvyšší soud dále uvedl, že v případě ohrozí-li třetí osoba nájemce v jeho nájemním právu nebo způsobí-li nájemci porušením nájemního práva újmu, může se ochrany domáhat nájemce sám podle § 2211 o. z. Neobstojí proto námitka dovolatele, že náhrady způsobené újmy se může domáhat toliko vlastník předmětných pozemků. V dané věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobce byl vlastníkem části předmětných pozemků a k části měl právo pachtu. Jejich rozrytím černou zvěří bylo zasaženo do jeho vlastnického práva a práva pachtu. Náklady vynaložené na uvedení pozemků v předešlý stav za účelem obnovení jeho užívacích a požívacích práv, jakož i ušlý zisk vzniklý ztrátou produkce z poškozených pozemků, představují újmu vzniklou zásahem do jeho vlastnického práva i do práva pachtu, za kterou podle § 55 zákona o myslivosti odpovídá dovolatel.
Dovolací soud neshledal dovolání důvodným, a proto postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
Právní věta:
-
Pokud žalobce prokáže okamžik vzniku škody a neporuší svou prevenční povinnost podle § 53 zákona o myslivosti, potom žalovaný (myslivecký spolek) odpovídá za způsobenou škodu v plném rozsahu. podle § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.
-
V případě, že je rozsah škody zřejmý okamžitě, aniž by bylo nutno čekat na dozrání nepoškozených plodin (např. když porosty byly zcela zničeny nebo byly ztraceny vynaložené náklady), je lhůta pro tento úkon spojena se samotným uplatněním nároku, tj. činí shodně dvacet dní počítaných od téhož okamžiku vzniku škody.
V případě, kdy se poškození plodin projeví až poté, co byla provedena jejich sklizeň, tedy jestliže teprve porovnáním očekávaného výnosu se skutečným lze určit ztrátu, zakládá zákon samostatně běžící lhůtu v délce patnácti dnů, jejíž počátek odkládá až k ukončení sklizně.
-
Nájemce má právo domáhat se ochrany proti zásahu třetího subjektu do jeho nájemního práva podle v ustanovení § 2211 o. z. Nájemci se nahrazuje majetková i nemajetková újma vzniklá narušením nájemního práva. Může se jednat nejen o újmu vzniklou poškozením pronajaté věci, zamezením užívání pronajaté věci, ale i o ušlý zisk, újmu na zdraví.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2020, sp. zn. 25 Cdo 3967/2019
Obviněný R. Č. koupil ideální polovinu lesních pozemků, které byly v podílovém spoluvlastnictví. V době, kdy pozemky kupoval byla poslední známá vlastnice druhé poloviny pozemků (M. B.) již přes šedesát let po smrti.
Spolumajitel ideální poloviny lesních pozemků obviněný R. Č. provedl mýtní těžbu 37 ks nejsilnějších stromů, a to bez vědomí a souhlasu druhého spoluvlastníka, k jehož zjištění a získání jeho stanoviska nic neučinil, pouze věděl, že podle údajů v katastru nemovitostí byla dřívější spolumajitelkou pozemků M. B. Následně vytěženou dřevní hmotu v celkovém množství 353,98 m3 v hodnotě 557 614 Kč prodal a finanční prostředky si ponechal, čímž způsobil České republice škodu ve výši 278 807 Kč.
Státní zástupce toto jednání kvalifikoval jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podal na obviněného obžalobu k Okresnímu soudu v Chrudimi. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 15. 10. 2019, č. j. 7 T 196/2018-313, byl obviněný R. Č. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Proti rozsudku soudu prvního stupně se státní zástupce odvolal ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který svým usnesením ze dne 19. 2. 2020, č. j. 14 To 385/2019-344, podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl. Odvolací soud sice přisvědčil převážné části odvolacích námitek státního zástupce, nicméně akceptoval způsob meritorního rozhodnutí prvostupňové instance. Dospěl totiž k závěru, že na straně obviněného není dáno úmyslné zavinění, konkrétně že subjektivní stránku nelze dovodit ve vztahu ke způsobení škodlivého následku.
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu.
Nejvyšší státní zástupce shrnul, že obviněný záměrně zakoupil jednu ideální polovinu pozemků, u nichž původně nebyl znám další spoluvlastník, za účelem těžby dřevní hmoty, ačkoliv pozemky nebylo možno legálně vytěžit bez uskutečnění patřičných kroků ve vztahu ke druhému spoluvlastnickému subjektu, na které však zcela rezignoval. V bezprostřední časové návaznosti pak provedl svévolnou těžbu, aniž by byl veden neodkladností takového postupu, zejména pak z jím deklarovaného důvodu poškození porostu kůrovcem.
Podle nejvyššího státního zástupce byl obviněný motivován jednoznačnou snahou o dosažení rychlého a okamžitého zisku. Došlo tak k vymýcení nejsilnějších zdravých a škůdcem nepoznamenaných stromů, zatímco přirozené vývraty byly na místě ponechány jako ekonomicky nezajímavé. Následně došlo ke zpeněžení dřevní hmoty a k zužitkování získaných finančních prostředků ve prospěch obviněného. Obviněný neprojevil aktivitu k tomu, aby zjistil identitu druhého spoluvlastníka. Nezaložil ani bankovní účet, na který by mohl odděleně převést polovinu získaných finančních prostředků, a nevyužil ani případné soudní či notářské úschovy. Úmysl obviněného, užívat získané finanční prostředky jako vlastní, byl zřejmý i z toho, že neučinil nic pro to, aby objem a kvalita vytěžené dřevní hmoty byly v budoucnu zjistitelné druhým spoluvlastnickým subjektem, neboť neprováděl žádnou dokumentaci provedené těžby, ani ji neučinil součástí firemního účetnictví.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud uvedl, že z napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud výstižně a logicky zdůvodnil naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pokud jde o objektivní stránku. Jako nepřesvědčivý a nesprávný se však jeví závěr odvolacího soudu ohledně subjektivní stránky, tedy nemožnosti dovodit úmysl obviněného ve vztahu ke způsobení škodlivého následku. Podle soudu se nelze ztotožnit s názorem, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného založená na předpokladu, že neměl v úmyslu způsobit spoluvlastníkovi pozemku škodu.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné a napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích je nutno zrušit. Současně shledal, že obstát nemůže ani rozsudek soudu prvního stupně. V tomto ohledu odvolací soud správně uvedl, že nalézací soud zcela nekriticky přejal obhajobu obviněného týkající se nutnosti vytěžení dřeva z důvodu napadení kůrovcem. Přes určité nedostatky v hodnocení provedených důkazů a bez jakéhokoli odůvodnění však soud prvního stupně konstatoval naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, načež přistoupil k aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tu založil de facto pouze na existenci právní úpravy mimotrestní normou dopadající na právní vztahy v posuzovaném případě, tedy na možnosti vymáhat náhradu škody soukromoprávní cestou.
Nejvyšší soud proto oba rozsudky zrušil, stejně jako všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Chrudimi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Právní věta:
Spoluvlastník se může dopustit trestného činu krádeže ve vztahu k předmětu spoluvlastnictví tím, že vědomě a záměrně vyloučí druhého spoluvlastníka z dispozice se spoluvlastnictvím. Škoda u trestného činu krádeže vzniká okamžikem přisvojení si cizí věci, která je v podílovém spoluvlastnictví, tím, že se jí spoluvlastník zmocní v úmyslu nakládat s ní, jako by náležela jen jemu samotnému, čímž svévolně vyloučí ostatní spoluvlastníky z výkonu vlastnického práva, tj. z možnosti věc ve spoluvlastnictví držet, užívat, požívat její plody a užitky a nakládat s ní.
Dostupné z: Téma: Přečin krádeže – vytěžení lesa náležející spoluvlastníkovi
Žalobce společnost L. d. o. se domáhal vůči státu náhrady škody ve výši 2.500.000,- Kč, která mu měla vzniknout v důsledku omezení hospodaření v lesním hospodářském celku P. v souvislosti s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí o schválení plánu péče pro národní přírodní rezervaci R. a rozhodnutím Ministerstva zemědělství o schválení lesního hospodářského plánu pro lesní hospodářský celek L.
Spor byl řešen na jednotlivých stupních soudní soustavy od prvostupňového soudu až po Ústavní soud.
Obvodní soud pro Prahu 10
Obvodní soud s odkazem na ustanovení § 8 odst. 1 písm. c), § 11 odst. 3 a § 36 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a ustanovení § 29 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, dovodil, že využití dřevní hmoty z lesů zvláštního určení, nacházejících se ve zvláště chráněných územích (tedy také v národních přírodních rezervacích) a tvořících tak významné přírodní bohatství, je omezeno již přímo ze zákona, nikoli až rozhodnutím orgánu státní správy, neboť veřejný zájem na zachování těchto cenných přírodních zdrojů je nadřazen zájmům hospodářským a vlastník (správce) lesa je povinen tento stav respektovat.
Soud prvního stupně uzavřel, že uvedené zákonné omezení vlastnického práva je plně v souladu s čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a žalobu zamítl.
Městský soud v Praze
Městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho závěry právními. Dále uvedl, že jestliže žalobce hospodaří v tzv. lesích zvláštního určení podle § 8 odst. 1 písm. c) lesního zákona a jestliže jsou vlastníci těchto lesů podle § 36 odst. 3 lesního zákona povinni strpět omezení při hospodaření v nich a náleží jim pouze náhrada zvýšených nákladů, pokud jim z omezeného způsobu hospodaření vzniknou, důvod omezení hospodaření v lesích žalobce nespočívá v dané věci v rozhodnutí orgánu státní správy, nýbrž vyplývá přímo ze zákona, a proto podmínky pro přiznání práva na náhradu škody podle § 11 odst. 3 zákona o lesích nejsou splněny.
Nejvyšší soud
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu. Uvedl, že soudy obou stupňů fakticky přistoupily k absurdnímu výkladu a aplikaci § 11 odst. 3 lesního zákona, že náhradu újmy lze vlastníkovi lesa poskytnout, jen byl-li omezen nezákonným rozhodnutím. Dovolatel dále tvrdil, že povinnost strpět omezení vyplývající z právních předpisů (§ 36 odst. 3 lesního zákona) je vlastností všech právních norem a týká se i těch předpisů, které to o sobě výslovně neuvádějí, proto nelze automaticky dovozovat, že tato omezení musí být vždy zásadně bezplatná a že pro ně nelze použít čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel především nesouhlasil se závěrem soudů obou stupňů, že omezení hospodaření v lese vyplývá přímo ze zákona, a nenáleží proto za ně náhrada podle § 11 odst. 3 lesního zákona, a tvrdil, že by uvedené platilo jen v případě, byl-li by zákaz těžby zakotven přímo do textu zákona (v době vydání rozhodnutí Ministerstva životního prostředí i Ministerstva zemědělství však ustanovení § 4 odst. 3 a § 38 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb. a § 24 zákona č. 289/1995 Sb. připouštěla pouze to, aby takové zákazy byly stanoveny individuálními právními akty orgánů veřejné správy, tedy zakotvila nikoli omezení vyplývající přímo ze zákona, nýbrž připustila omezení stanovené na základě zákona.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud uvedl, že podle § 90 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění do 31. 12. 1999 a předpisy vydané k jeho provedení jsou zvláštními předpisy ve vztahu k předpisům o lesích, vodách, územním plánování a stavebním řádu, o ochraně nerostného bohatství, ochraně zemědělského půdního fondu, myslivosti a rybářství.
Z toho vyplývá, že vztah zákona o ochraně přírody a krajiny k zákonu o lesích je vztahem speciality, tj. že tento zákon je předpisem zvláštním vůči lesnímu zákonu. Pro vztah zákona zvláštního a obecného je pak charakteristické, že zvláštní úprava se uplatní tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě obecné, přičemž obecnou úpravu je možno použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje buď výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví něco jiného. Protože zákon o ochraně přírody a krajiny nic nestanoví o náhradách spojených s omezením hospodaření v lesích, aniž by poskytování takových náhrad výslovně vylučoval, uplatní se v tomto ohledu předpis obecný, tedy zákon o lesích.
Nejvyšší soud konstatoval, že omezení žalobce jako nájemce lesů zvláštního určení nacházejících se v národní přírodní rezervaci R. při hospodaření a produkci v nich (těžbě dříví) vyplývá již přímo z lesního zákona a zákona o ochraně přírody a krajiny, resp. konkrétní rozsah omezení je stanoven ve vyhlášce o vyhlášení národní přírodní rezervace. Omezení platí bez ohledu na to, zda příslušný orgán rozhodl o tom, že schvaluje plán péče a lesní hospodářský plán pro lesní hospodářský celek P. Jde tedy o zákonné omezení předvídané ustanovením § 36 odst. 3 zákona o lesích, s nímž zákon spojuje jen náhradu zvýšených nákladů, pokud v souvislosti s omezením vzniknou.
Nejvyšší soud uzavřel, že zákaz těžby dřeva v některých lokalitách národní přírodní rezervace, jak byl v posuzovaném případě stanoven plánem péče a lesním hospodářským plánem v souladu s legislativními omezeními vyhláškou č. 17/1997 Sb. na základě zákona o lesích a zákona o ochraně životního prostředí, není v rozporu s Ústavním pořádkem České republiky a představuje zákonné omezení hospodaření v lese zvláštního určení ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 zákona o lesích, které vlastníku zakládá nárok na náhradu zvýšených nákladů, nikoliv však již na náhradu ušlého zisku za neprovedenou těžbu dřeva.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Právní věta:
Jestliže byl v souladu s plánem péče, lesním hospodářským plánem a na základě legislativních omezení danými vyhláškou č. 17/1997 Sb., o vyhlášení národní přírodní rezervace, zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích stanoven zákaz těžby dřeva v národní přírodní rezervaci, tak to není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a představuje to zákonné omezení hospodaření v lesích zvláštního určení, které vlastníku zakládá nárok na náhradu zvýšených nákladů, nikoli však na náhradu ušlého zisku za neprovedenou těžbu dřeva.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.04.2009, sp. zn. 25 Cdo 193/2007