V dané věci Městský soud v Praze řešil žalobu proti rozhodnutí správního orgánu – České inspekce životního prostředí a dále proti rozhodnutí Ministerstva ŽP, jako odvolacího orgánu. Žalobou se subjekt – lesní podnik, domáhal zrušení správní sankce za neoprávněné dozalesnění lesních pozemků, které jsou součástí evropsky významné lokality a ptačí oblasti. Sankce správního orgánu byla rozdělena do tří částí:
- za nedovolené zasahování do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů ve výši 100.000,- Kč,
- za nedovolené zasahování do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů rostlin 100.000,- Kč
- za vykonávání zakázané činnosti v evropsky významné lokalitě ptačí oblasti, pro kterou je vyžadován souhlas orgánů ochrany přírody 300.000,-Kč,
poškozeny měly být, mimo jiné, stanoviště chráněných druhů rostlin Koprníku štětinolistého, Prhy chlumní a zvláště chráněného druhu živočicha Tetřívka obecného.
Lesní podnik se hájil tím, že postupoval dle rozhodnutí orgánů státní správy, jímž byl pozemek prohlášen za PÚFL a bylo vydáno územní rozhodnutí o změně využití území a pozemek bylo nutno dozalesnit. Lesní podnik namítal, že činnost prováděl na objednávku dle smlouvy s Pozemkovým fondem ČR, který má vlastnické právo k pozemku a vlastní zalesnění provedl další subdodavatel.
Městský soud přezkoumal danou věc a dospěl k závěru, že zalesnění bylo provedeno neoprávněně. Rozhodnutí správního orgánu bylo zrušeno z důvodu vad a nesprávného zjištění skutkového stavu, spočívajícím v zapojení jednotlivých subjektů na zalesnění pozemku. Podle názoru soudu bylo třeba ve správním řízení posoudit odpovědnost všech zainteresovaných subjektů a rozhodnout o uložení pokuty, stanovení její výše a rozdělení podle míry zavinění. Žalovaný správní orgán nesprávně vymezil okruh účastníků řízení, a to především opomenutím objednatele zakázky, tj. Pozemkového fondu ČR, který byl jeho vlastníkem.
Vada v rozhodnutí spočívala v nepřezkoumatelnosti konečného výroku ČIŽP, která nedostatečně rozvedla, kterými skutky žalobce porušil povinnost vyplývající z konkrétního ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny. Ministerstvo ŽP tuto nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nijak nenapravilo.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu vyplývají tyto právní věty.
Výrok, kterým se ukládá správní sankce, musí být odůvodněn a uvedeno které konkrétní ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny bylo porušeno. Nezbytné je uvést, kterými skutky bylo konkrétní ustanovení zákona porušeno.
Účastní-li se na protiprávním jednání podle zákona o ochraně přírody a krajiny více subjektů, je nezbytné zkoumat odpovědnost a zavinění všech těchto subjektů.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.03.2016, sp. zn. 8 A 138/2012
V předmětné věci se jednalo o spor mezi žadatelem o dotaci na zalesnění a orgánem SZIF, který rozhodl o vrácení části poskytnuté dotace.
Kontrolou SZIF na místě bylo zjištěno, že projekt na zalesnění uvádí nižší počet sazenic, než je minimální počet stanovený vyhláškou č. 139/2004 Sb. Kontrolní orgán SZIF zjistil, že počet životaschopných sazenic klesl pod 80% minimálního počtu stanoveného vyhláškou. SZIF při kontrole konstatoval, že z projektu na zalesnění vyplývá, že žadatel nesplnil ani podmínku zachování nejméně 90% minimálního počtu životaschopných sazenic do 12 měsíců od zalesnění.
Na základě této skutečnosti uložil SZIF žadateli vrátit část poskytnuté dotace ve výši 244.087,- Kč z poskytnuté částky 347.016,60 Kč.
Žadatel se hájil, že postupoval podle zalesňovacího projektu a nenese odpovědnost za nesprávné údaje v tomto projektu. Jeho argumentace spočívala v tvrzení, že zalesnění provedl v dobré víře, v souladu s projektem schváleným SZIF, a že mu bylo rozhodnutím SZIF uloženo provést zalesnění dle předloženého projektu. Jeho další námitkou bylo, že projekt byl vypracován odborným lesním hospodářem.
Ve správním řízení žadatel se svými argumenty neuspěl (odvolání bylo ve správním řízení zamítnuto Ministerstvem zemědělství). Ministerstvo zemědělství ve svém rozhodnutí uvedlo, že správnímu orgánu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost předloženého projektu na zalesnění.
Věc dále řešil Městský soud v Praze, u kterého byla podána žaloba, kterou se žalobce domáhal zrušení správního rozhodnutí. Zásadní spornou otázkou mezi žalobcem a žalovaným bylo, zda správní orgán má přezkoumat správnost projektu zalesnění. Dle žalobcova tvrzení byla dotace na zalesnění vyplacena v důsledku omylu správního orgánu (SZIF), a v tomto případě žalobce tvrdil, že nemá povinnost dotaci vrátit.
Městský soud žalobu zamítl. Soud poukázal na skutečnost, že žalobce má možnost žádat náhradu vzniklé škody za špatně zpracovaný projekt po odborném lesním hospodáři, který zpracoval projekt nesprávně.
Z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývají tyto právní věty.
- Správní orgán (SZIF) při rozhodování o zařazení žádosti do programu na podporu zalesnění, postupuje podle podmínek Nařízení vlády č. 8/2004 Sb., kdy nedílnou součástí žádosti o dotaci je projekt zalesnění. Není však povinností správního orgánu posuzovat věcnou správnost projektu zalesnění.
- Pokud byla žadateli poskytnuta dotace na základě jeho žádosti, jejíž nedílnou součástí byl nesprávný projekt zalesnění a podle tohoto projektu došlo k vyplacení dotace, nelze tuto skutečnost hodnotit jako provedení platby omylem správním orgánem (SZIF).
- Povinnosti vrátit část dotace se neuplatňuje pouze v případě, když platba byla provedena v důsledku omylu správního orgánu, a pokud žadatel o dotaci nemohl chybu prokazatelně objevit (tento omyl nezavinil).
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22.03.2013, sp. zn. 5 CA 111/2009
V dané věci se jednalo o obec, které byla poskytnuta dotace na zalesnění zemědělské půdy ve výši 103.670,60 Kč. Kontrolou SZIF byly zjištěny nesrovnalosti ve výměře plochy deklarované pro poskytnutí dotace a plochy, která byla dle kontrolního zjištění skutečně zalesněna. Rozhodnutím SZIF byla obci uložena povinnost vrátit dotaci ve výši 13.838,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala obec odvolání k MZe. MZe rozhodnutí SZIF zrušilo a věc vrátilo k novému projednání. Jedním z důvodu zrušení bylo, že v protokolu chyběl zákres ploch zalesněných a nezalesněných a nebylo porovnání stavu zalesnění s projektem. SZIF novým rozhodnutím uložil obci vrátit dotaci obci v plném rozsahu se zdůvodněním, že rozdíl mezi deklarovanou a zjištěnou výměrou u jehličnatých porostů činí 0,19 ha a u listnatých porostů 0,20 ha. Proti správnímu rozhodnutí obec opětovně podala odvolání na Mze, které odvolání zamítlo a rozhodnutí SZIF potvrdilo.
Obec podala žalobu, kterou se domáhala zrušení správního rozhodnutí Mze u Městského soudu v Praze.
Městský soud v Praze žalobu zamítl a ve věci byla obcí podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
V kasační stížnosti byla uplatněna námitka, že správní orgán I. stupně nedal možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, čímž ji zbavil práva navrhnout nové důkazy a vyjádřit své stanovisko do vydání rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud shledal rozpory ve správním spisu, především doplňování spisu o fotografie zalesněných půdních bloků, aniž by byla obci dána možnost vyjádřit se k novým materiálům ve spisu.
Nejvyšší správní soud podotkl, že každý správní spis musí obsahovat soupis všech svých součástí, včetně příloh s určením data, kdy byly do spisu vloženy. Jednotlivé listy správního spisu nebyly nijak svázány, číslovány a nebylo na nich uvedeno datum vložení do spisu. Zdůraznil nutnost respektovat římskoprávní zásadu spisového pořádku „quo non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spisech, není na světě).
Nejvyšší správní soud proto konstatoval, že v důsledku nedodržení zásady spisového pořádku a rovněž v důsledku přítomnosti rozporů v následných vyjádřeních správního orgánu, tento nebyl schopen prokázat, že příjemci dotace byla dána možnost realizovat své právo vyjádřit před vydáním rozhodnutí ke všem podkladům.
Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu již nevrátil k dalšímu řízení a současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí Mze.
Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta.
Správní orgán musí vést precizně správní spis.
Účastníku správního řízení musí být umožněno právo seznámit se s úplným správním spisem a vyjádřit se ke všem shromážděným podkladům pro rozhodnutí.
Skutečnost, že správní orgán nemůže prokázat, že spis již dále nebyl doplňován o další podklady, jde plně k tíži správního orgánu a nikoliv k tíži adresáta správního rozhodnutí.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2013, sp. zn. 6 As 81/2013
Jednalo se o spor mezi příjemcem dotace na zalesnění a Ministerstvem zemědělství, které svým rozhodnutím potvrdilo rozhodnutí SZIF, jímž byla příjemci dotace uložena povinnost vrátit část dotace ve výši 448.429,86 Kč, která byla poskytnuta na založení lesního porostu. Proti rozhodnutí SZIF si příjemce dotace podal odvolání k MZE.
MZE konstatovalo, že Fond kontrolou ve dnech 8.10.-26.10.2012 správně zjistil skutkový stav týkající se nesrovnalostí a neoprávněně poskytnutých podpor. Fond však zahájil s příjemcem dotace správní řízení o vrácení finančních prostředků až dne 13.1.2014 s odvoláním na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, čl. 54.
Toto nařízení vstoupilo v platnost dnem 1.1.2014. Příjemce dotace argumentoval, že pro správní řízení mělo být použito Nařízení Rady ES č. 1290/2005. Jádrem v projednávaném sporu byla otázka, zda Fond zahájil správní řízení o povinnosti vrátit část dotace včas, resp., zda je správně stanovena lhůta pro zahájení správního řízení o povinnosti vrátit část dotace.
Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku uvedl, že v daném případě měl Fond zahájit řízení o vrácení dotace dle § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., nejpozději v kalendářním roce následujícím po prvotním zjištění nesrovnalosti podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství. Tímto předpisem bylo Nařízení Rady ES č. 1290/2005, které bylo platné a účinné do 31.12.2013. Právo Fondu na zahájení řízení o vrácení dotace tak zaniklo 31.12.2013.
Podle Nařízení Rady ES č. 1290/2005 byla lhůta na zahájení správního řízení o odebrání dotace nejpozději v kalendářním roce následujícím po prvotním zjištění nesrovnalosti, tedy minimálně 1 rok.
Podle Nařízení Rady Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, které nahradilo Nařízení Rady ES č. 1290/2005, je již nová lhůta na zahájení správního řízení o odebrání dotace 18 měsíců. Toto nařízení se podle čl. 121 odst. 1 věty 2 použije ode dne 1. ledna 2014 a na projednávaný spor se nevztahovalo.
Soud rozhodnutí Ministerstva zemědělství zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Obě nařízení zdůrazňují zásadu, že sankce při odebrání dotace by měly být přiměřené, účinné a odrazující.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá tato právní věta.
Právo na zahájení řízení o odebrání dotace musí být od prvotního zjištění nesrovnalosti správním orgánem aplikováno v termínech podle aktuálně platného nařízení Rady EP (EU).
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.08.2017, sp. zn. 8 A 188/2014
V daném případě se jednalo o spor vlastníka zemědělské půdy, který chtěl dosáhnout jejího zalesnění. Zalesnění nebylo povoleno správním orgánem – stavebním úřadem, který nevydal územní rozhodnutí, potřebné pro zalesnění. Důvodem nevydání bylo nezanesení plánovaného lesa do územního plánu.
Územní plán ve výčtu využití pozemku nezahrnoval účel lesního hospodářství. Vlastník zemědělské půdy podal žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ke krajskému soudu, tento žalobu zamítl s odůvodněním, že územní plán jasně definuje přípustná využití dotčených pozemků, mezi kterými není využití pro účely lesního hospodářství. Územní plán je závazný, a pokud mu záměr odporuje, správní orgán nemůže změny využití území povolit.
Ve věci byla podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Tento kasační stížnosti nevyhověl a konstatoval, že pokud pozemky nesplňují podmínky přípustného, resp. podmíněně přípustného využití pro lesní hospodářství, potom zalesnění takovýchto pozemků, není dle územního plánu přípustné.
Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta.
Územní plán je závazný pro vydání územního rozhodnutí. Respektování územního plánu je veřejným zájmem. Pokud záměr zalesnění pozemků není v souladu s územně plánovací dokumentací, tak stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne.
Pozn.: V daném případě se vlastník zemědělské půdy snažil změny rozhodnutí správního orgánu dosáhnout podáním žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu ke krajskému soudu. Tato žaloba nebyla úspěšná z důvodu, že zalesnění bylo projektováno v rozporu s územním plánem. Pravděpodobně vhodnějším řešením by bylo podání návrhu, kterým by se navrhovatel domáhal zrušení části územního plánu podle § 101a soudního řádu správního (tzv. řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části). V případě podání tohoto návrhu proti územnímu plánu, je osobou pasivně legitimovanou obecní úřad, případně úřad územního plánování.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.04.2016, sp. zn. 1 As 303/2015
V daném případě se jednalo o spor vlastníka lesa se správním orgánem (krajský úřad) o zalesnění holin na lesních pozemcích, které vznikly v době před nabytím vlastnictví lesa.
Rozhodnutím správního orgánu bylo vlastníkovi lesa termínově uloženo zalesnit stávající holiny (cca 1,5 ha) vhodnými dřevinami. Tyto holiny vznikly po úmyslné těžbě dřeva provedené v roce 2000, přičemž vymezené plochy jsou zarostlé náletovými dřevinami nevhodné skladby. Tento stav byl zjištěn kontrolou v roce 2016. Vlastník lesa byl poučen, že se v případě nedodržení termínu zalesnění vystavuje nebezpečí postihu pokutou až do výše 100 000 Kč.
Vlastník lesa napadl rozhodnutí správního orgánu u krajského soudu. Soud vyšel z faktického prokázání existence holin na předmětných lesních pozemcích a konstatoval, že vlastník lesa byl povinen vzniklé holiny zalesnit. Potvrdil, že i když vlastník lesa nabyl lesní pozemky po úmyslné těžbě až v roce 2012, tak nastupuje do práv a povinností svého předchůdce.
Uvedl, že jestliže nebyla splněna povinnost zalesnit holinu do dvou let jeho právním předchůdcem, pak nelze na takovou povinnost obnovy lesa rezignovat. Konstatoval, že je v souladu se zákonem, že povinnost zalesnit holiny byla vlastníku lesa uložena. Okolnost, že k zalesnění je třeba sjednání odborného subjektu, není důvodem pro oddalování zalesnění pozemku, který byl vytěžen již v roce 2000.
Z odůvodnění rozhodnutí Krajského v Hradci Králové vyplývá tato právní věta.
Při nabývání vlastnictví lesa si vlastník musí být vědom rozsahu a péče, která je s řádným obhospodařováním lesních pozemků spojena. Ten, kdo vlastní lesní pozemky musí zajistit řádné plnění povinností s tímto vlastnictvím ze zákona spojených, jejichž účelem je ochrana a rozvoj přírodních hodnot. Povinností vlastníka lesa je zalesnit vzniklé holiny na lesním pozemku podle lesního zákona v případě, že to neprovedl jeho právní předchůdce.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.10.2017, sp. zn. 52 A 6/2017