V dané věci se jednalo o spor o lesní pozemek, v době ještě před vydáním zákona č. 428/2012 Sb., zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Spor byl o majetek, který byl státem znárodněn v roce 1949. Na lesním pozemku, který byl předmětem sporu, hospodařil stát – státní podnik. Církev argumentovala tím, že jediným vlastníkem je ona, protože je nadále zapsána v katastru nemovitostí. Církev v soudním sporu požadovala vydání lesního pozemku, ale nebyla úspěšná z důvodu, že soudy k jejímu požadavku přistupovaly velmi striktně, s odkazem, že lesní pozemek není možné vydat, z důvodu, že ještě není vydán zákon, podle kterého by bylo možné postupovat a les restituovat. Dle soudů by se tak jednalo o obcházení dosavadních restitučních předpisů. Církev se svým nárokem neuspěla u žádného soudu – okresního, krajského a Nejvyššího soudu ČR. Ve věci tedy podala stížnost k Ústavnímu soudu, který zrušil předcházející soudní rozhodnutí a zdůraznil, že při rozhodování o vydání lesních pozemků musejí soudy případ posuzovat v širších souvislostech dané historické doby a zohlednit legitimní očekávání církevní organizace ve vydání lesního pozemku.
Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Soudem by mělo být zohledněno legitimní očekávání církevní organizace, spočívající ve vydání majetku. Při soudním sporu musejí být zohledněny všechny skutečnosti i v historických souvislostech.
Závazkem státu je naplnit legitimní očekávání církví a vydat právní normu, na základě které, by bylo postupováno a mohlo tak být uskutečněno majetkové vyrovnání (pozn. tato právní norma je již vydána zákon č. 428/2012 Sb., zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi).
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.08.2012, sp. zn. II ÚS 3120/10
V dané věci se jednalo o spor církve a státu o soubor majetku, který tvořil zemědělskou usedlost (pole, louky, lesy, rybníky, pastvinu a zahradu). Majetek byl v roce 1949 bez náhrady odňat státem podle zákona č. 46/1948 Sb. Soudní spor se uskutečnil v době po vydání zákona č. 428/2012 Sb., zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
Církev svůj nárok na vydání pozemků opírala o zásadu vydání majetku tvořících funkční celek (tj. ekonomicky-hospodářskou jednotku). Původní vlastnictví církve bylo doloženo opisem z pozemkové knihy z roku 1884. Tyto pozemky, jejichž původním vlastníkem byla církev, tvořily tzv. knihovní těleso. Knihovní těleso bylo obvyklo tvořeno nemovitostmi, které byly ve vlastnictví jedné osoby v daném katastrálním území.
Shora uvedený zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, preferuje vydání pozemků původnímu majiteli – církvi, s cílem zachovat stávající funkční celky a plně obnovit ty funkční celky, které v rámci původního majetku registrovaných církví se staly předmětem majetkové křivdy. Funkční celek představuje takovou souvislost, takový vztah dvou nebo více věcí, kdy jedna věc v podstatě umožňuje druhé plnit její funkci, takže ekonomická a užitná hodnota jedné věci oddělením od druhé věci je podstatně snížena. Může se jednat o vztah oboustranné závislosti, kdy ani z věcí nemůže samostatně plnit řádně svou funkci.
Ve zmíněném sporu církev požadovala vydání všech pozemků zapsaných v pozemkové knize jako knihovní těleso, s poukazem, že knihovní těleso tvoří funkční celek. Na základě rozhodnutí okresního a následně krajského soudu, byly vydány pouze některé.
V rámci rozhodování o dovolání, které si církev podala, věc řešil Nejvyšší soud ČR, který dovolání zamítl. S názorem církve se neztotožnil v plném rozsahu, kdy uvedl, že knihovní těleso nelze ztotožňovat s funkčním celkem.
Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Při vydání pozemků původnímu vlastníku se respektuje a vychází z funkčního celku a funkční souvislosti nárokovaných pozemků. Funkční celek a funkční souvislost, tj. ekonomicky-hospodářskou jednotku, nelze ztotožňovat s knihovním tělesem, tj. pozemky zapsanými v pozemkové knize, tvořící jen souvislost vlastnickou (právní), spotřební či prostorovou.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017
Níže uvedené usnesení Ústavního soudu ČR rozvíjí a navazuje na Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.08.2012, sp. zn. II ÚS 3120/10, který se zabýval problematikou legitimního očekávání církevní organizace ve vydání pozemků v rámci restitučního řízení a zohledněním historických skutečností v soudním sporu.
Usnesení Ústavního soudu ČR, které bylo vydáno po zmíněném nálezu, reflektuje spor církevní organizace a státního podniku o určení vlastnického práva k lesnímu pozemku, který byl znárodněn státem v roce 1949. Spor o lesní pozemek byl zahájen ještě v době před vydáním zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
Církevní organizace nebyla v soudním řízení úspěšná a soudy – okresní a krajský, její nárok zamítly s poukazem, že dosud nebyla vydána právní norma, na základě které by bylo možné restituční nárok uplatnit. Rovněž dovolání podané církevní organizací k Nejvyššímu soudu ČR bylo odmítnuto.
Církevní organizace následně podala Ústavní stížnost, kterou se Ústavní soud zabýval v době, kdy byl již zmíněný zákon vydán. Ústavní soud podanou ústavní stížnost sice odmítl, nicméně poukázal na skutečnost, kdy církevní organizace může svůj restituční nárok uplatnit podle nově vydané právní normy.
Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Znárodněním lesních pozemků církvi, tj. jejich vyvlastněním bez náhrady, kterým byla způsobena majetková křivda, se otevírá možnost uplatnění restitučního nároku vůči státu. V těchto případech by měl být restituční nárok ze strany pozemkového úřadu, popřípadě obecných soudů uznán.
Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27.06.2013, sp. zn. II ÚS 713/12
V dané věci soudy řešily spor mezi církevní organizací jako žalobce proti žalovaným obchodní společnosti a druhému žalovanému České republice – Státnímu pozemkovému úřadu.
Církev se domáhala navrácení pozemků, které jí byly odňaty bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Tyto pozemky byly před účinností zákona č. 428/2012 Sb., v rámci komplexních pozemkových úprav začleněny do nově vzniklých parcel a přečíslovány.
Pozemkovými úpravami se ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a vyžití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy.
Vlastníkem pozemků zůstala Česká republika – Státní pozemkový úřad (která vlastnictví nabyla na základě rozhodnutí pozemkového úřadu v rámci komplexních pozemkových úprav), která přenesla omezení převodu vlastnického práva z původních parcel na nově vzniklý pozemek, který svou výměrou odpovídal původním historickým pozemkům církve, ale jednalo se o jiné pozemky. Část původního pozemku, na kterém již nevázlo omezení vlastnického práva, byl prodán státem soukromé obchodní společnosti.
Církevní organizace s tímto postupem státu nesouhlasila a podala žalobu na vydání původních historických pozemků. Tato žaloba však byla soudy zamítnuta, s poukazem, že původní pozemky byly začleněny do komplexních pozemkových úprav a jejich vlastníkem se stala Česká republika. Soudy uvedly, že omezení převodu vlastnického práva, se vztahuje na pozemky nově vzniklé podle schváleného návrhu pozemkových úprav. Církev ve věci podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, tento jej však zamítl.
Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Omezení pro převod vlastnictví k historickému majetku církve, ji však nezaručuje, že po přijetí zákona č. 428/2012 Sb., jí bude moci být vydán pozemek, který původně vlastnila. Zákon o pozemkových úpravách fakticky (vědomě) prolomil blokaci církevních pozemků, takže na nově vzniklé pozemky se nahlíží jako na původní církevní majetek.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.08.2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015
V dané věci Městský soud v Praze řešil odvolání žalobkyně proti návrhu komplexní pozemkové úpravy. V rámci pozemkové úpravy se jednalo o parcely z velké části vedené ve zjednodušené evidenci. Pozemky ve zjednodušené evidenci jsou zemědělské a lesní pozemky, jejichž hranice v terénu neexistují a jsou sloučeny do větších půdních celků. Tyto pozemky se v katastru nemovitostí evidují s využitím bývalého pozemkového katastru a pozemkových knih.
Provedení Pozemkových úprav ve vztahu k těmto pozemkům má za následek ukončení jejich zjednodušené evidence a promítnutí nových pozemků do katastru nemovitostí. Pozemkové úpravy v daném případě zasahovaly i do záplavového území a bylo třeba vybudovat nové koryto potoka. Pozemková úprava také sloužila jako nástroj obnovy území a uskutečnění protipovodňových opatření. Koryto potoka bylo v návrhu vedeno přes pozemky, které podle nové úpravy měly být ve vlastnictví státu nebo obce, z důvodu snazšího zajištění údržby. Žalobkyně navrhovala vést vodní tok přes pozemky v jejím vlastnictví, což však nebylo respektováno.
Žalobkyně dále namítala nepřístupnost některých svých pozemků, zvláště lesa. Žalobou bylo tvrzeno, že cesta k solitérnímu lesu v terénu dosud neexistuje, její vybudování nelze očekávat v dohledné době, a tím dochází ke znehodnocení pozemků, které jsou neprodejné.
V rámci odvolacího řízení soud konstatoval, že i když cílem pozemkových úprav je zajistit přístupnost pozemků, tak to neznamená, že při projektování pozemkových úprav musí být všechny pozemky okamžitě napojeny na existující cestní síť.
Po zhodnocení soud konstatoval, že zemědělské pozemky lze do určité míry přeprojektovat, ale u lesních pozemků tomu tak není, les posunout nelze. Podmínkou pro zpřístupnění lesa je zanesení nové cesty do plánu pozemkových úprav, a tímto je dán nárok na její vybudování v terénu. Tento nárok musí vznášet vlastník lesa, kdy v tomto případě to bylo respektováno v plánu pozemkových úprav.
Soud konstatoval, že za původní pozemky, které vstoupily do komplexních pozemkových úprav, byla poskytnuta žalobkyni přiměřená náhrada v podobě nových pozemků.
Žaloba a následně podaná kasační stížnost nebyla úspěšná.
Z odůvodnění vyplývají tyto právní věty.
Zajištění přístupnosti pozemků je třeba chápat tak, že nerozhoduje okamžitý stav po schválení návrhu komplexní pozemkové úpravy (kdy stávající cestní síť nepropojuje všechny pozemky), ale stav plánovaný, který nastane po vybudování nových cest a nových zařízení, sloužících území (následné dokončení pozemkových úprav v terénu může trvat i několik let).
Pozemky vedené ve zjednodušené evidenci vstupují do pozemkové úpravy v hranicích vlastnických, v tomto případě (dle mapy pozemkového katastru), nikoliv v hranicích jiných (dle mapy katastru nemovitostí).
Návrh komplexní pozemkové úpravy by měl představovat přiměřený zásah do vlastnického práva. Přiměřenost zásahu do vlastnického práva je posuzována podle kritérií, ke kterým patří výměra a vzdálenost původních a navrhovaných pozemků (přiměřenost výměry, přiměřenost bonity (kvality) půdy a přiměřenost ceny pozemku).
Zásah do vlastnického práva musí odpovídat veřejnému zájmu na provedení pozemkové úpravy, tak aby byly vytvořeny podmínky k racionálnímu hospodaření, které je třeba posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků, ale též vzhledem k celku a ke všem vlastníkům.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.12.2011, sp. zn. 1 As 96/2011
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tematicky navazuje na předchozí judikát pod sp. zn. 28 Cdo 2307/2015, vážící se k nároku církve na vydání historického církevního majetku – zemědělského pozemku, začleněného do komplexních pozemkových úprav a dále jej rozvíjí.
Soudy v níže popsaném rozhodnutí řešily spor mezi církevní organizací jako žalobce proti dvěma žalovaným, a to obci a České republice. Předmětem sporu byl lesní pozemek, který církevní organizace nárokovala podle zákona č. 428/2012 Sb., jako restituci historického církevního majetku. V řízení před okresním a krajským soudem nebyla úspěšná, kdy soudy zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva, odůvodnily skutečností, že lesní pozemek byl začleněn do komplexních pozemkových úprav a není tedy možné, domáhat se určení vlastnického práva z titulu restitučního nároku dle zákona č. 428/2012 Sb.
Církev ve věci podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Tento však dovolání odmítl, s poukazem na existující judikaturu. Soud odkázal na rozhodnutí pod sp. zn. 2307/2015, ve kterém byl řešen totožný problém, pouze s rozdílem, že se jednalo o zemědělský pozemek.
Závěr Nejvyššího soudu ČR spočíval v tom, že vlastnické právo k lesnímu pozemku vzniklo jinému subjektu originárně, na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného v řízení o pozemkových úpravách, a nelze na něj tedy vznést restituční nárok dle zákona č. 428/2012 Sb.
Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Je-li v řízení o pozemkových úpravách, dle zákona č. 139/2002 Sb., vydáno pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu, na základě kterého vzniklo vlastnické právo k lesnímu pozemku jinému subjektu, jedná se o nově vzniklé vlastnické právo. Předpokladem vzniku vlastnického práva je pravomocné konstitutivní rozhodnutí pozemkového úřadu v rámci řízení o pozemkových úpravách.
Takto nabyté vlastnické právo nelze zpochybnit žalobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
Konstitutivní rozhodnutí Pozemkového úřadu ČR je správním aktem – pravomocným rozhodnutím správního úřadu, jež je přezkoumatelné v rámci správního soudnictví.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.08.2017, sp. zn. 28 Cdo 2521/2017