Ústavní soud rozhodoval o stížnosti manželů N. (stěžovatelů), kteří se domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu. Jádrem sporu bylo zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby (zahradního domku a skladu mechanizace) na pozemku v k. ú. Pohoří u Prahy v blízkosti lesa.

Městský úřad Jílové u Prahy rozhodnutím ze dne 26. července 2021 zamítl podle
§ 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), ve spojení s § 149 odst. 4 správního řádu, žádost stěžovatelů o dodatečné povolení stavby "zahradního domku a skladu zahradní mechanizace s přístřeškem na uskladnění dřeva" na pozemku parc. č. X v k. ú. Pohoří u Prahy.

Rozhodl tak na základě negativního závazného stanoviska Městského úřadu Černošice, Odboru životního prostředí ze dne 21. prosince 2020, které vyhodnotilo předmětné stavby jako rizikové ve smyslu nepřímého působení na sousední les a rozporné s § 11 odst. 1 lesního zákona, podle něhož si každý musí počínat tak, aby nedocházelo k ohrožování nebo poškozování lesů. Bylo konstatováno, že již samotná hlavní stavba (stavba pro rodinnou rekreaci) se nachází v nedostatečné vzdálenosti od lesa a vyvolává tak řadu negativních účinků na sousední les, a posuzované stavby (zahradní domek a sklad zahradní mechanizace s přístřeškem na dřevo) byly vybudovány ještě blíže lesu, než stojí hlavní objekt.

Proti rozhodnutí městského úřadu podali stěžovatelé odvolání. Krajský úřad Středočeského kraje na základě závazného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje, Odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 29. dubna 2022, kterým bylo potvrzeno závazné stanovisko městského úřadu, odvolání zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

Rozhodnutí krajského úřadu (vedlejšího účastníka) napadli stěžovatelé žalobou, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 43 A 57/2022-42 ze dne 31. října 2023 zamítl. Konstatoval, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav. Zabývaly se vzdáleností staveb od lesa, v úvahách zohlednily existenci lesní cesty, možnost ovlivnění místního mikroklimatu s ohledem na celkovou zastavěnou plochu a vzdálenost od hranice lesního porostu a nepominuly ani charakter dané lokality.

Rozhodnutí městského úřadu shledal krajský soud souladné se svou judikaturou, podle níž je podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů preventivním nástrojem ochrany lesa a lesního hospodaření. Bylo proto dostatečné, pokud orgán státní správy lesů zmínil možné negativní vlivy stavby na les, které opřel o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelů, že existence mnoha jiných objektů v bezprostřední blízkosti lesa představuje relevantní argument ve prospěch souhlasu se stavbou.

Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. NSS neshledal namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Konstatoval, že z odůvodnění je jasně patrné, na jakých úvahách krajský soud založil své závěry. Vyhodnotil jako nedůvodné námitky týkající se neprovedení výslechu svědků nebo nevyjádření se k podkladům řízení. Vysvětlil, že skutečnosti, které měly být těmito důkazy prokázány (např. existence původní stavby), se netýkají sporné podstaty věci. Podstatou sporu byla kolize staveb se zájmem na ochraně lesa, kterou negativní stanovisko jasně prokázalo, a další dokazování ohledně historie místa by na tom nic nezměnilo.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s tím, že pokud existuje platné negativní stanovisko orgánu ochrany lesa, stavební úřad nemá jinou možnost než žádost o dodatečné povolení zamítnout.

Ústavní stížnost

Ústavní soud konstatoval, že se oba správní soudy (zejména krajský soud) námitkami stěžovatelů zabývaly systematicky, podrobně a srozumitelně. Potvrdil, že pokud bylo prokázáno negativní stanovisko z důvodu ochrany lesa, nebyl správní orgán povinen provádět další dokazování ohledně historie staveb nebo okolních objektů.

Ústavní soud poukázal na nepřípadnost odkazů na judikaturu.

Stěžovatelé poukázali na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 21. dubna 2016 Ivanova a Cherkezov proti Bulharsku, č. 46577/15, týkající se střetu veřejného zájmu na odstranění stavby a ochrany obydlí. Podle Ústavního soudu tento rozsudek na věc nedopadá, protože se týkal ochrany jediného obydlí, zatímco v tomto případě šlo o zahradní domek a sklad. Jak sami stěžovatelé připustili, vztahuje se k porušení čl. 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování obydlí.

ESLP v citovaném rozsudku shledal pochybení vnitrostátního soudu v tom, že se nezabýval námitkou ztráty jediného obydlí a nerespektoval judikaturu ESLP, podle které je při posuzování nezbytnosti zásahu při ztrátě jediného obydlí vyžadována nejen opora v hmotném právu, ale i procesní záruky umožňující zvážení zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy. Jeho závěry na věc stěžovatelů, kdy dodatečné povolovanou stavbou byl zahradní domek a sklad zahradní mechanizace s přístřeškem na uskladnění dřeva, tak nedopadají.

K vlastnímu nálezu (I. ÚS 1956/19) Ústavní soud uvedl, že tento judikát se týkal marginálního překročení předpisů, což v tomto případě neplatilo, neboť stěžovatelé stavěli v rozporu s veřejným zájmem na ochraně lesa.

Soud uzavřel, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevybočuje z ústavního rámce a jeho odůvodnění je ústavně konformní. Konstatoval, že napadená rozhodnutí správních soudů jsou srozumitelná a dostatečně se vypořádala se všemi námitkami stěžovatelů.

Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Právní věta

Podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů podle lesního zákona představuje preventivní nástroj ochrany lesa. Pro vydání negativního závazného stanoviska postačuje, pokud orgán státní správy lesů identifikuje možná rizika a negativní vlivy stavby na lesní porost, které opře o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Existence jiných staveb v bezprostřední blízkosti lesa nebo aktuální stav lesního porostu (např. dočasné vykácení v důsledku kůrovcové kalamity) nezakládají automatický nárok na udělení souhlasu se stavbou.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 09.04.2025, sp. zn. II. ÚS 1009/25

V projednávaném případě se jednalo o přezkum zákonnosti uznání nové honitby při současném zrušení honitby původní a problematiku hranic na rozhraní zemědělských a lesních pozemků. Jádrem sporu bylo rozhodnutí Městského úřadu Horšovský Týn, který současně rozhodl o zrušení původní vlastní honitby „Oseva Semněvice“ na žádost držitele - Česká republika – Státní pozemkový úřad a zároveň o uznání nové společenstevní honitby „Semněvice I.“ ve shodných hranicích. Řešena byla také právní otázka, zda uznání nové honitby za těchto okolností omezuje skutečnost, že její hranice tvoří zčásti rozhraní zemědělských a lesních pozemků, čemuž by se podle  § 17 odst. 6 zákona o myslivosti mělo bránit.

Po odvolání žalobce (stěžovatele) S. F., jehož pozemky byly začleněny do původní honitby a poté do honitby nové, žalovaný - Krajský úřad Plzeňského kraje svým rozhodnutím změnil výrok I. rozhodnutí městského úřadu tak, že se původní honitba ruší (nikoli zaniká) a ve výroku II. vypustil větu, že po nabytí právní moci rozhodnutí zaniká vlastní původní honitba. Ve zbytku rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

Žaloba

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Žalobce (stěžovatel) u krajského soudu napadl rozhodnutí o uznání nové honitby především procesními a technickými argumenty, které se týkaly vymezení hranic a postupu správních orgánů. Žalobce namítal, že rozhodnutí o zrušení dřívější honitby a současné uznání honitby nové bylo v rozporu se zákonem o myslivosti. Odkazoval přitom na metodický pokyn Ministerstva zemědělství, podle kterého má k zániku honitby při uznání nové dojít pouze v případě rozdělení nebo sloučení honitby.

Upozorňoval na to, že hranice nové honitby tvoří rozhraní zemědělských a lesních pozemků. To je podle jeho názoru v rozporu s § 17 odst. 6 zákona o myslivosti, který ukládá orgánům povinnost takovému vzniku hranic bránit. Žalobce navrhl vlastní variantu vedení hranic. Ta spočívala v začlenění konkrétních pozemků v katastrálních územích Semněvice a Mezholezy u Horšovského Týna do sousední honitby (Mezholezy–Buková) a v jejich výměně za jiné honební pozemky.

Krajský soud v Plzni

Soud shledal, že současné rozhodnutí o zrušení dřívější honitby a uznání nové je plně v souladu s § 31 odst. 6 písm. a) zákona o myslivosti. K argumentu metodickým pokynem Ministerstva zemědělství soud uvedl, že tento pokyn má pouze doporučující povahu a nemůže jít nad rámec zákona.

K hranici na rozhraní zemědělských a lesních pozemků soud uznal, že § 17 odst. 6 zákona o myslivosti sice nabádá k tomu, aby se takovým hranicím bránilo, ale neznamená to, že takovou honitbu nelze uznat, pokud nelze ve spolupráci s vlastníky najít vhodnější řešení. Soud připomněl, že zpochybňovaná hranice v daném místě fakticky existuje již více než 10 let (od roku 1993, s drobnou změnou v roce 2014). Poukázal na absenci konkrétních dopadů, když žalobce podle soudu nepředložil konkrétní argumenty, jak se tato hranice v praxi projevuje negativně a proč by v aktuálním stavu nebylo možné pokračovat. Krajský soud v Plzni argumentaci žalobce (stěžovatele) věcně vypořádal a žalobu zamítl.

Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Napadený rozsudek navrhl zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

Kasační stížnost

Stěžovatel nesouhlasil se spojením řízení a s názorem,
že zánik honitby musí být nezbytně svázán s uznáním nové honitby. Odmítal závěr, že metodický pokyn Ministerstva zemědělství má pouze doporučující povahu. Podle stěžovatele možnost správního orgánu vybrat si, zda o zániku rozhodne samostatně nebo současně s uznáním, připouští v postupu úřadu nepřípustnou libovůli.

Namítal, že z § 17 odst. 6 zákona o myslivosti vyplývá příkaz k optimalizaci hranic, který by měl být v maximální možné míře splněn, což se v tomto případě nestalo.

Zpochybnil historický stav, když nesouhlasil s tvrzením, že hranice existuje v této podobě více než 10 let. Odkázal přitom na rozhodnutí z roku 2017 a listinu z roku 2014, které podle něj dokládají změny výměry či nevyřízené výzvy ke změně popisu hranic.

Nejvyšší správní soud (NSS)

Ve svém posouzení se NSS vypořádal se třemi okruhy námitek: procesním postupem, vymezením hranic a jejich popisem.

Procesní postup a spojení řízení

NSS potvrdil, že postup úřadů byl v souladu se zákonem a zásadami správního řízení.

Podle soudu na zákonnost uznání nové honitby nemá vliv, že o něm bylo rozhodnuto současně se zrušením honitby původní. Spojení obou řízení odpovídalo zásadě rychlosti a hospodárnosti a bylo odůvodněno veřejným zájmem na nepřetržitém výkonu práva myslivosti. Soud odmítl, že by tento postup byl projevem libovůle; úřad sice nebyl povinen řízení spojit, ale jeho rozhodnutí tak učinit se nijak nedotklo práv stěžovatele.

Vymezení hranic (Rozhraní lesa a pole)

Tento bod byl stěžejní částí sporu. NSS interpretoval § 17 odst. 6 zákona o myslivosti tak, že úřad má povinnost posoudit, zda hranice tvoří rozhraní zemědělských a lesních pozemků, a zvážit, zda by nemohla vést jinak, aby byla v terénu zřetelnější. Pokud jiné vymezení hranice není možné, samotná skutečnost, že hranice tvoří toto rozhraní, není zákonným důvodem pro neuznání honitby.

Slovní popis hranic honitby

Soud se zabýval otázkou, nakolik musí být slovní popis hranic detailní – určitost, podrobnost. Ačkoliv NSS uznal, že by v daném místě (u pozemku parc. č. XG) byl vhodnější podrobnější popis, stávající vymezení považuje za dostatečně určité. Hranice je definována celým rozhodnutím, které zahrnuje i mapovou přílohu a soupis pozemků. Jelikož je stěžovatel vlastníkem dotčeného pozemku, hranice honitby, která odpovídá jeho ohraničení, mu musela být známa.

Soud v tomto rozhodnutí upřednostnil praktickou stránku správy honiteb a ochranu vlastnických práv členů honebního společenstva před čistě formálním (a často nerealizovatelným) požadavkem na „ideální“ hranici v terénu. Zároveň potvrdil, že správní orgány mají prostor pro uvážení při volbě procesního postupu, pokud tím není zasaženo do práv účastníků.

NSS uzavřel, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl podle § 110 odst. 1 věty poslední s.ř.s..

Právní věta

Spojení řízení o zániku (zrušení) dosavadní honitby a o uznání nové honitby na totožných pozemcích v jediném společném řízení není v rozporu s § 31 odst. 6 písm. a) zákona o myslivosti. Takový postup je plně v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení a sleduje legitimní veřejný zájem na zajištění kontinuity výkonu práva myslivosti na honebních pozemcích.

Příkaz bránit vzniku hranice honitby na rozhraní zemědělských a lesních pozemků podle § 17 odst. 6 zákona o myslivosti nepředstavuje absolutní zákaz existence takové hranice.

Požadavek na slovní popis hranice honitby podle § 28 odst. 3 písm. e) zákona o myslivosti je naplněn i tehdy, pokud je popis stručnější, avšak ve spojení s mapovou přílohou a soupisem honebních pozemků nevzbuzuje pochybnosti o faktickém průběhu hranice v terénu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.01.2026, sp. zn. 9 As 29/2025

Předmětem sporu bylo určení, že cesta na pozemku osoby zúčastněné na řízení (F. S.) je veřejně přístupnou účelovou komunikací a spor byl veden o odstranění závory, která bránila v odvozu dřeva z lesních pozemků. Žalobce (B. Š.) argumentoval tím, že jiná cesta k jeho pozemkům (přes obec Malá Skalice) není pro těžkou lesní techniku vhodná nebo legálně přístupná (kvůli dopravnímu značení a technickým parametrům), a proto je pro něj tato konkrétní lesní cesta nezbytnou komunikační spojnicí (tzv. nutná komunikační potřeba).

Žalobce (B. Š.) se v celém správním a následně soudním řízení domáhal především určení existence veřejně přístupné účelové komunikace na konkrétní cestě v lese.

Jeho žádost a následná žaloba týkaly těchto bodů:

Deklarování veřejného charakteru cesty: Žalobce žádal, aby správní orgány (obecní úřad a následně krajský úřad) potvrdily, že cesta vedoucí přes pozemek (ve vlastnictví  F. S.) je veřejně přístupnou účelovou komunikací podle zákona o pozemních komunikacích.

Zajištění přístupu k vlastním pozemkům: Hlavním motivem žalobce byl zajistit si legální a technicky možný přístup ke svým lesním pozemkům (lokalita zvaná Kopaniny). Potřeboval tuto cestu využívat zejména pro odvoz vytěženého dřeva těžkou technikou (kamiony/návěsovými soupravami).

Odstranění překážky (závory): Žalobce usiloval o to, aby mu bylo umožněno cestu využívat bez omezení, kterému čelil kvůli instalované závoře, jež mu v průjezdu bránila.

Průběh řízení

Městský úřad v Kutné Hoře (dále jen „městský úřad“) rozhodnutím ze dne 21. 10. 2024, č. j. MKH/105952/2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítl žalobcovu žádost o určení existence veřejně přístupné účelové komunikace a o odstranění nepovolené pevné překážky. Žalovaný - Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl žalobcovo odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Správní orgány ve věci rozhodovaly opakovaně poté, co krajský soud rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 55 A 101/2019-100, předchozí rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podle soudu nedostatečně vyložil, proč má za to, že lesní cesta nebyla v minulosti ani v současnosti využívána veřejností, tedy nedostatečně zjistil skutkový stav rozhodný pro posouzení věci. Současně řízení zatížil vadou spočívající v neprovedení navržených výslechů svědků. Soud proto napadené rozhodnutí pro podle § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s.] zrušil a současně věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V následném řízení žalovaný žádost žalobce opět zamítl. Proti zamítavému rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 11. 4. 2025 podal B. Š.  novou žalobu, která se soustředila na prokázání existence veřejně přístupné účelové komunikace a nezákonnost postupu správních orgánů.

Hlavní obsah žaloby

1. Zpochybnění závěru o chybějícím souhlasu vlastníka

Žalobce namítal, že cesta splňuje podmínku souhlasu vlastníka s obecným užíváním z těchto důvodů:

Historický charakter cesty: Cesta je zachycena v mapách již od roku 1837 a existuje tedy „od nepaměti“. Podle žalobce byl vlastník, který pozemek získal v restituci, vázán stavem před rokem 1948 a nemohl souhlas k užívání upřít, neboť k věnování veřejnosti došlo již dříve.

Konkludentní souhlas v 90. letech: Právní předchůdce nynějšího vlastníka, který pozemek získal v restituci v 90. letech, užívání cesty veřejností ani žalobcem až do své smrti v roce 2012 nijak nebránil.

Užívání širokou veřejností: Svědecké výpovědi potvrdily, že cestu běžně užívala nejen pěší, ale i motorizovaná veřejnost (místní obyvatelé jako spojnici mezi obcemi, houbaři).

Argumentace nutnou komunikační potřebou: Žalobce tvrdil, že pro jeho lesní hospodaření o rozloze 143 hektarů je tato cesta nezbytná.

Jediný přístup pro těžkou techniku: Cesta je podle žalobce jedinou možnou trasou pro celoroční odvoz dřeva kamiony ze skládky Kopaniny, a to kvůli technickým parametrům jiných cest (převýšení, povrch, šířka).

Nevhodnost alternativních tras: Ostatní cesty na pozemcích žalobce jsou pro kamiony nepřístupné zejména kvůli sklonu, což potvrzuje i jím předložený znalecký posudek.

Zákazy na alternativních cestách: Žalobce odmítl závěr, že by mohl jezdit přes obec Malá Skalice, protože tamní dopravní značení („zákaz vjezdu mimo dopravní obsluhu“) neumožňuje vjezd kupujícím a najatým dopravcům, kteří si dřevo odvážejí vlastními soupravami.

Nedostatečné dokazování: Úřad dovodil existenci alternativních cest pouze z leteckých snímků a internetových map, aniž by provedl ohledání na místě nebo odborné posouzení (např. ekonomickou nákladnost úprav jiných cest).

Nerespektování judikatury: Správní orgán se nevypořádal s judikaturou Nejvyššího správního soudu a postupoval odlišně od obdobných případů.

Posouzení Krajským soudem v Praze

Soud se zabýval především dvěma spornými znaky, které musí být naplněny kumulativně.

Souhlas vlastníka s obecným užíváním:

Žalovaný tvrdil, že souhlas nebyl dán, protože cesta sloužila primárně pro lesní hospodaření a užívání veřejností (motorovými vozidly) bylo v rozporu s lesním zákonem. Soud tento názor odmítl. Na základě svědeckých výpovědí konstatoval, že cestu dlouhodobě užívala „motorizovaná veřejnost“ (houbaři, místní obyvatelé jako zkratku) a právní předchůdce vlastníka tomuto užívání nijak nebránil. Pokud vlastník aktivně nevyužívá nástroje k ochraně svého práva (např. závory, které se jinde objevovaly), lze dovodit konkludentní souhlas.

Nutná komunikační potřeba:

Žalovaný dospěl k závěru, že nutná potřeba není dána, protože existuje alternativní cesta přes obec Malá Skalice, která je sjízdná osobním autem, a tedy dle úřadu i lesní technikou. Soud označil závěry žalovaného za nepřezkoumatelné a nedostatečně podložené. Žalovaný se nevypořádal s tím, zda alternativní trasa skutečně umožňuje průjezd těžkých návěsových souprav pro odvoz dřeva, a ignoroval existující dopravní značení (zákaz vjezdu mimo dopravní obsluhu) v Malé Skalici, které by mohlo legální odvoz dřeva zákazníky žalobce znemožňovat.

Za hlavní pochybení správního orgánu (žalovaného) považoval soud nerespektování předchozího rozsudku. Žalovaný se dostatečně nevypořádal s pokyny soudu ohledně zkoumání okruhu uživatelů cesty. Podle soudu nebyl dostatečně zjištěn skutkový stavu. Úřad dovozoval sjízdnost pro těžkou techniku pouze z toho, že cestu projelo osobní auto (Škoda Yeti 4x4), což soud považoval za nepřípustné zjednodušení. Podle soudu žalovaný svévolně hodnotil dopravního značení. Žalovaný zpochybňoval zákonnost dopravních značek v obci bez jakýchkoliv důkazů, ačkoliv platí presumpce jejich správnosti.

Soud zdůraznil, že nyní nečiní závěr o tom, že je naplněn znak nutné komunikační potřeby. V dalším řízení bude na žalovaném, aby se posouzením tohoto znaku řádně zabýval a na základě konkrétních skutkových zjištění přezkoumatelným způsobem vyhodnotil, zda existuje alternativní cesta, která může naplnit účel, který plní sporná cesta. S případnými novými skutkovými zjištěními a právními názory před vydáním rozhodnutí seznámí účastníky řízení, aby nové rozhodnutí nebylo překvapivé, a umožní jim se k nim vyjádřit. S případnými námitkami a důkazními návrhy se následně přezkoumatelným způsobem vypořádá.

Soud rozhodnutí žalovaného zrušil, protože skutkový stav, který vzal žalovaný za základ, vyžaduje zásadní doplnění a v otázce nutné komunikační potřeby je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaný bude muset v dalším řízení znovu a důkladněji posoudit, zda jsou alternativní cesty pro žalobce skutečně plnohodnotnou náhradou pro odvoz dřeva kamiony.

Krajský soud rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2025, č. j. 163721/2024/KUSK-DOP/Svo, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta

1. Souhlas vlastníka s obecným užíváním cesty jako veřejně přístupné účelové komunikace lze dovodit konkludentně, pokud vlastník (nebo jeho právní předchůdce) po dlouhou dobu strpěl užívání cesty širokou veřejností a proti takovému užívání aktivně a srozumitelně nebrojil (např. osazením závor či jiných překážek), ačkoliv mu v tom nic nebránilo.
2. Při posuzování znaku nutné komunikační potřeby pro účely lesního hospodaření je správní orgán povinen zkoumat nejen teoretickou existenci alternativních cest, ale i jejich faktickou a právní využitelnost pro těžkou lesní techniku (kamiony pro odvoz dřeva). Závěr o sjízdnosti alternativní trasy nelze dovozovat pouze z průjezdu běžného osobního automobilu nebo z pohledu do internetových mapových podkladů, aniž by byl zohledněn technický stav cesty, její sklonové poměry a omezení vyplývající z dopravního značení v dotčených obcích.

 Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11.12.2025, č.j. 41 A 48/2025- 114   

Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, které potvrdily pokutu 500 000 Kč za přestupek spočívající v neprovedení asanace kůrovcových ohnisek v roce 2018 a vytvoření tím podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

V ústavní stížnosti namítala porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stěžovatelka konstatovala, že v opravných prostředcích uváděla, s jakým úmyslem pozemky formálně nabývala (jako zajištění úvěrů pro svou mateřskou společnost) a že zcela legitimně očekávala, že její vlastnické právo k pozemkům bude mít jen velmi krátkého trvání (k doplacení úvěrů a tím i k naplnění rozvazovací podmínky mělo dojít do 4 měsíců).

Dodala, že s předchozím vlastníkem bylo jasně dohodnuto, že po tuto přechodnou dobu bude veškeré povinnosti vykonávat tento předchozí vlastník (tj. i případná preventivní opatření proti šíření kůrovce). Tvrdila, že jednala v omylu a že neexistuje příčinná souvislost mezi jejím (ne)jednáním a šířením kůrovce, protože v době, kdy byla vlastníkem, již na místě kůrovec údajně nebyl.

Stěžovatelka uvedla, že nikdy neměla zájem stát se skutečným vlastníkem předmětných pozemků, a že jednala v omylu, vyvolaném předchozími vlastníky, kteří ji na stav pozemků neupozornili. Stěžovatelka nesouhlasila se závěry provedeného dokazování, např. jaká lhůta jí byla stanovena odborným lesním hospodářem k provedení asanace lesa. Podle stěžovatelky neexistovala příčinná souvislost mezi nesplněním jí stanovené povinnosti provedení opatření proti šíření kůrovce a následkem, který je stěžovatelce kladen za vinu. Uvedla, že skutečnost, že se na pozemcích někdy v minulosti v dané lokalitě vyskytl kůrovec, vůbec nebyla sporná. Sporná byla naopak otázka, zda se na pozemcích vyskytl kůrovec v době, kdy byla stěžovatelka vlastníkem předmětných pozemků.

Ústavní soud

Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelka opakuje námitky, které již uplatnila před správními soudy a se kterými se správní soudy řádně vypořádaly. Správní orgány i soudy srozumitelně vysvětlily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že stěžovatelka včas nezakročila proti aktivnímu kůrovcovému dříví. Již prvostupňový správní orgán vysvětlil, že tvrzení, že se v lokalitě nachází pouze staré sterilní kůrovcové souše, bylo chybné, neboť, jak doložil zástupce příslušného odborného lesního hospodáře, v inkriminované době se v dané lokalitě nacházely, kromě zmiňovaných kůrovcových souší, i aktivní kůrovcové stromy. Městský soud dále popsal, proč povinnosti podle zákona o ČIŽP stíhají vlastníka a odpovědnosti za jejich nesplnění se vlastník nemůže zprostit odkazem na smluvní ujednání či odkazem na porušení povinnosti ze strany smluvního partnera. Ústavní soud potvrdil, že vlastnické právo k lesu s sebou nese nezcizitelnou odpovědnost za jeho stav, kterou nelze eliminovat soukromoprávní dohodou s předchozím vlastníkem.

Ústavní soud shledal, že pokuta byla stěžovatelce uložena v zákonné sazbě, přičemž městský soud se namítaným likvidačním rozměrem pokuty podrobně zabýval. Dospěl k závěru, že cena samotných pozemků a stěžovatelčina aktiva jsou několikanásobně vyšší než pokuta uložená správními orgány, a proto městský soud nepovažoval pokutu ve stěžovatelčině věci za likvidační. Dále městský soud správně zdůraznil, že nelze akceptovat stěžovatelčinu argumentaci, aby aktiva, ke kterým se váže deliktní jednání, byla vyvedena do jinak prázdných dceřiných společností a uložení a placení pokuty by bylo znemožněno argumentací, že dceřiná společnost nemá žádné příjmy a veškerý majetek drží pro svou mateřskou společnost, neboť tím by fakticky šlo obcházet ukládání a hrazení sankcí za deliktní jednání.

V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna, nepředstavují projev svévole či extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 13.08.2025, sp. zn. I. ÚS 1027/25 

V posuzované věci se jednalo kasační stížnost společnosti HBR SPACE SE, (žalobkyně - stěžovatelka) proti pokutě ve výši 500 000 Kč. Pokuta byla uložena za ohrožení životního prostředí v lesích z důvodu neprovedení včasné asanace kůrovcových ohnisek. Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Brno (dále jen ,,správní orgán I. stupně‘‘), shledala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP a její působnosti v ochraně lesa. Žalobkyně svým jednáním ohrozila životní prostředí v lesích, když jako vlastník lesních pozemků v k. ú. Újezd u Tišnova vedených v katastru nemovitostí jako pozemky určené k plnění funkcí lesa vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů; neprovedla  do 30. 9. 2018 včasnou a řádnou asanaci kůrovcových ohnisek tvořených přibližně 390 stromy (cca 300 m3 smrkové dřevní hmoty), napadených během vegetačního období roku 2018 kalamitně se přemnožujícími hmyzími škůdci kůrovci.

Tím umožnila dokončení vývoje kůrovců a jejich další rozšíření do okolních lesních porostů. Za uvedený přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 500 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

Žalobkyně se neúspěšně odvolala k Ministerstvu životního prostředí (žalovaný), které odvolání zamítlo a potvrdilo prvostupňové rozhodnutí. Poté podala žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městského soudu v Praze.

Městský soud předeslal, že neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a nepřisvědčil ani sérii žalobních námitek týkajících se právního posouzení přestupku. Městský soud připomněl, že sporný přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP je ohrožovacím deliktem a lze jej spáchat i opomenutím. Námitky žalobkyně,
že lesy nebyly předmětem jejího podnikání, anebo že očekávala, že tyto povinnosti za ni bude plnit třetí subjekt, neobstály, neboť u odpovědnosti právnické osoby a podnikající fyzické osoby se jedná o odpovědnost objektivní, tzn. tato odpovědnost se uplatní bez ohledu na zavinění [§ 21 odst. 1, 2 zákona č 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

Opomenutí žalobkyně provádět opatření proti lýkožroutům má příčinnou souvislost se zjištěnými následky (dokončení vývoje nové generace škůdců). Žalobkyně se podle soudu nemůže dovolávat liberace, neboť kůrovcové kalamity se v České republice vyskytovaly již od roku 2015; předchozí vlastník pozemků obdržel pokutu za nedostatečné řešení problémů s kůrovci a žalobkyně měla očekávat, že i v roce 2018 se může objevit kůrovcová kalamita.

Městský soud žalobu zamítl.

Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně kasační stížnost.

Kasační stížnost

V kasační stížnosti uplatnila stěžovatelka (žalobkyně) následující námitky. Stěžovatelka označila rozsudek městského soudu i předcházející rozhodnutí správních orgánů za nepřezkoumatelná. Tvrdila, že se městský soud vyjádřil k jejím skutkovým a právním námitkám pouze velmi povrchně a není zřejmé, jak je hodnotil. Namítala, že v rozsudku chybí úvaha o tom, na základě jakých důkazů bylo prokázáno, že se na pozemcích v daném období kůrovec skutečně vyskytoval. Dále tvrdila, že pozemky nabyla formálně pouze za účelem zajištění úvěrů pro mateřskou společnost a očekávala, že vlastnictví bude trvat jen krátce (cca 4 měsíce). S předchozím vlastníkem se dohodla, že po tuto přechodnou dobu bude veškeré povinnosti a preventivní opatření vykonávat on. Jako laik v oboru lesního hospodářství jednala v omylu a legitimně očekávala, že ji v případě potřeby včas upozorní odborný lesní hospodář.

Podle stěžovatelky neexistovla příčinná souvislost mezi nesplněním její povinnosti provést asanaci a následným rozšířením kůrovce do okolí. Odpovědnost za následek přisuzovala odbornému lesnímu hospodáři nebo správnímu orgánu, kteří měli stav lesa sledovat a vlastníka včas varovat.

Nejvyšší správní soud (NSS)

Soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu je zákonný a přezkoumatelný. NSS neshledal vadu nepřezkoumatelnosti; městský soud podle něj srozumitelně vysvětlil své úvahy a vypořádal žalobní námitky. Soud vyzdvihl odpovědnost vlastníka lesa. Zdůraznil, že vlastnictví zavazuje a nese s sebou odpovědnost za předmět vlastnictví. Stěžovatelka se nemůže zbavit odpovědnosti tvrzením, že pozemky nabyla jen na přechodnou dobu, nebo že je laikem v oboru. Potvrdil, že odpovědnost za ochranu lesa je nepřenositelná a vlastník se jí nemůže zbavit poukazem na neznalost, krátkodobost držby nebo pochybení třetích osob.

Podle NSS bylo prokázáno, že stěžovatelka systematicky selhávala při plnění zákonných povinností, což vedlo k dokončení vývoje kůrovce a jeho rozšíření do okolí. Argumentaci o „sterilních souších“ soud označil za nelogickou, protože k tomuto stavu došlo právě v důsledku včasného neprovedení asanace.

Soud odmítl liberaci stěžovatelky. Uvedl, že stěžovatelka jako vlastník měla mít o kůrovcové kalamitě povědomí a jednat v souladu se zásadou předběžné opatrnosti, tedy připravit se i na nejhorší scénář. NSS potvrdil, že pokuta ve výši 500 000 Kč (což je 10 % horní hranice sazby) je přiměřená. S ohledem na majetkové poměry stěžovatelky (aktiva cca 21 mil. Kč) ji neshledal likvidační.

Soud uzavřel, že městský soud se věcí řádně zabýval a nevybočil ze zákona ani z ustálené judikatury.

NSS kasační stížnost proto z uvedených důvodů podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta

Vlastník se nemůže zbavit objektivní odpovědnosti za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP tvrzením, že pozemky nabyl pouze formálně na přechodnou dobu, nemá v oboru lesního hospodářství zkušenosti, nebo že se smluvně dohodl na plnění těchto povinností s předchozím vlastníkem.
Pokud vlastník včas neprovede asanaci aktivně napadených stromů, čímž umožní dokončení vývoje škůdců, naplňuje znaky skutkové podstaty vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a dopouští se přestupku podle podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 07.02.2025, Č.j.5 As 52/2024

Předmětem sporu bylo povolení těžby dřeva v chráněné lokalitě. Společnost Lesy Sever, s.r.o., podala žádost o vydání souhlasu k zásahům v evropsky významné lokalitě (EVL) Východní Krušnohoří. Žádost se týkala obnovní mýtní těžby buku lesního v celkovém objemu přibližně 1 000 m³.

Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) vydal na žádost  dne 27. 12. 2022 prvostupňové rozhodnutí - souhlas podle § 45c odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále jen „ZOPK“) k zásahům, které by mohly vést k poškození nebo narušení obnovy evropsky významné lokality Východní Krušnohoří nebo jejích předmětů ochrany, a to pro těžbu obnovní v porostních skupinách dle jednotek prostorového rozdělení lesa v platném Lesním hospodářském plánu (dále jen „LHP“) Sever 2021 – 2030.  Souhlas přitom krajský úřad podmínil prováděním těžby v období vždy od 1. 9. do 28. 2. následujícího roku, nejdéle však do konce roku 2030.

Proti rozhodnutí krajského úřadu se odvolal žalobce - Greenpeace Česká republika, z.s., k Ministerstvu životního prostředí - žalovaný. Žalovaný rozhodl tak, že zamítl  žalobcovo odvolání a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem.

Žaloba

Žalobce namítal, že nebyl dodržen zákonný postup podle § 45h a § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), konkrétně absentovalo stanovisko k vlivu na evropsky významnou lokalitu (tzv. "naturové posouzení").

Hlavní argumentace žalobce v daném soudním sporu směřovala k procesnímu pochybení při schvalování těžby v chráněném území. Žalobce postavil svou žalobu na následujících bodech.

Nedostatečnost vydaného souhlasu

Nenahraditelnost stanoviska: Žalobce zdůraznil, že souhlas vydaný podle § 45c odst. 2 ZOPK automaticky nenahrazuje specifické stanovisko vyžadované podle § 45i odst. 1.

Ohrožení předmětu ochrany: Kácení může významně ovlivnit celistvost evropsky významné lokality (EVL) Východní Krušnohoří.

Nutnost variantních řešení: Pokud by stanovisko negativní vliv nevyloučilo, musel by žadatel zpracovat varianty řešení k vyloučení nebo zmírnění vlivu, což se v tomto řízení nestalo.

Klasifikace těžby

Záměr ve smyslu zákona: Žalobce argumentoval, že na zamýšlené kácení je třeba nahlížet jako na záměr ve smyslu zákona, a to i s ohledem na judikaturu Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu.

Souvislost s dalšími těžbami: Svou premisu o nutnosti přísnějšího posouzení opřel o souvislost s dalšími záměry těžeb v oblasti a o dřívější upozornění úřadů na rozpor objemu těžeb s cíli ochrany.

Ekologické dopady (Mrtvé dřevo)

Nedostatečná reflexe biodiverzity: V replice žalobce rozvedl, že záměr dostatečně nereflektoval potřebu zachování mrtvého dřeva, které je klíčové pro udržení biodiverzity lesního celku.

Argumentace žalovaného

Hlavní argumentace žalovaného (Ministerstva životního prostředí) se soustředila především na specifický výklad vztahu mezi lesním hospodářským plánem a ochranou přírody. Žalovaný se hájil následovně:

Nahrazení stanoviska lesním hospodářským plánem (LHP)

Žalovaný tvrdil, že v souladu s § 4 odst. 4 (resp. 5) ZOPK závazné stanovisko ke schválení LHP pro celek Lesy Sever již nahrazuje odůvodněné stanovisko podle § 45i odst. 1 ZOPK.

Absence pravomoci k dalšímu posuzování

Podle názoru žalovaného není možné po vydání souhlasného závazného stanoviska k LHP dovozovat pravomoc orgánu ochrany přírody k uplatnění procesů podle § 45h a § 45i ZOPK ve vztahu k jednotlivým dílčím těžbám.

Těžba jako schválená varianta

Žalovaný argumentoval, že odsouhlasení konkrétních těžeb v řízení podle § 45c ZOPK je pouze opatřením stanoveným v již vydaném závazném stanovisku k LHP, kterým byla schválena varianta bez významného negativního vlivu na evropsky významnou lokalitu.

Zamezení duplicitě

Uložení povinnosti provádět další „naturové“ posouzení u jednotlivých těžeb v rámci celku, který již má schválený LHP, by bylo podle žalovaného v rozporu se smyslem a účelem zákonné úpravy.

Krajský soud

Soud za klíčové považoval posouzení, zda zamýšlená těžba v objemu 1 000 m3 v EVL Východní Krušnohoří byla „záměrem“ ve smyslu § 45h odst. 1 ZOPK. Z toho vyplývala otázka, zda měl krajský úřad před vydáním souhlasu k těžbě nejprve vydat samostatné stanovisko podle § 45i odst. 1 ZOPK.

Soud zdůraznil, že orgány musí při rozhodování brát v úvahu ustálenou judikaturu (např. rozsudky NSS a Soudního dvora EU), která definuje těžební zásahy jako „záměry“, jež podléhají hodnocení vlivů na území soustavy Natura 2000.

    K nezastupitelnost stanoviska dle § 45i soud konstatoval, že toto stanovisko musí být vydáno formálně a musí být řádně odůvodněno, aby bylo zřejmé, zda lze významný vliv na lokalitu vyloučit. Soud zjistil, že správní orgány pochybily, když rezignovaly na vydání formálního odůvodněného stanoviska k vlivu záměru na EVL.

Ve vztahu k Lesnímu hospodářskému plánu (LHP) soud odmítl argumentaci žalovaného, že by schválený LHP nahrazoval toto stanovisko pro konkrétní těžby. Závazné stanovisko k LHP nahrazuje „naturové“ posouzení pouze v procesu schvalování plánu, nikoliv v následných řízeních o konkrétních zásazích.

Soud shledal, že krajský úřad nevydal povinné stanovisko podle § 45i odst. 1 ZOPK, čímž se dopustil podstatného porušení ustanovení o řízení. Jelikož žalovaný (ministerstvo) tuto vadu v odvolacím řízení nezhojil, soud zrušil rozhodnutí obou stupňů pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Soud zdůraznil, že nepředjímá výsledek posouzení vlivu těžby, ale trvá na tom, že toto posouzení musí provést orgán ochrany přírody zákonem předepsanou formou.

Z rozsudku vyplývá pro orgány státní správy lesů (OSSL) a orgány ochrany přírody (OOP) zásadní poučení ohledně hierarchie a samostatnosti schvalovacích procesů v lesích, které jsou součástí evropsky významných lokalit (EVL).

Krajský soud Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 11. 7. 2023  a rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 27. 12. 2022 se zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta

Závazné stanovisko orgánu ochrany přírody ke schválení lesního hospodářského plánu (LHP) podle § 4 odst. 5 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, které nahrazuje odůvodněné stanovisko podle § 45i odst. 1 téhož zákona, má platnost a účinky pouze pro proces schvalování tohoto plánu jako celku. Existence schváleného LHP nezbavuje orgán ochrany přírody povinnosti vydat v navazujícím řízení o souhlasu s konkrétní těžbou (§ 45c odst. 2 téhož zákona) nové samostatné a odůvodněné stanovisko podle § 45i odst. 1, pokud tento konkrétní zásah může mít samostatně nebo ve spojení s jinými významný vliv na evropsky významnou lokalitu.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 02.12.2025, č.j. 16 A 41/2023-47