V projednávaném případě se jednalo o přezkum zákonnosti uznání nové honitby při současném zrušení honitby původní a problematiku hranic na rozhraní zemědělských a lesních pozemků. Jádrem sporu bylo rozhodnutí Městského úřadu Horšovský Týn, který současně rozhodl o zrušení původní vlastní honitby „Oseva Semněvice“ na žádost držitele - Česká republika – Státní pozemkový úřad a zároveň o uznání nové společenstevní honitby „Semněvice I.“ ve shodných hranicích. Řešena byla také právní otázka, zda uznání nové honitby za těchto okolností omezuje skutečnost, že její hranice tvoří zčásti rozhraní zemědělských a lesních pozemků, čemuž by se podle § 17 odst. 6 zákona o myslivosti mělo bránit.
Po odvolání žalobce (stěžovatele) S. F., jehož pozemky byly začleněny do původní honitby a poté do honitby nové, žalovaný - Krajský úřad Plzeňského kraje svým rozhodnutím změnil výrok I. rozhodnutí městského úřadu tak, že se původní honitba ruší (nikoli zaniká) a ve výroku II. vypustil větu, že po nabytí právní moci rozhodnutí zaniká vlastní původní honitba. Ve zbytku rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
Žaloba
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Žalobce (stěžovatel) u krajského soudu napadl rozhodnutí o uznání nové honitby především procesními a technickými argumenty, které se týkaly vymezení hranic a postupu správních orgánů. Žalobce namítal, že rozhodnutí o zrušení dřívější honitby a současné uznání honitby nové bylo v rozporu se zákonem o myslivosti. Odkazoval přitom na metodický pokyn Ministerstva zemědělství, podle kterého má k zániku honitby při uznání nové dojít pouze v případě rozdělení nebo sloučení honitby.
Upozorňoval na to, že hranice nové honitby tvoří rozhraní zemědělských a lesních pozemků. To je podle jeho názoru v rozporu s § 17 odst. 6 zákona o myslivosti, který ukládá orgánům povinnost takovému vzniku hranic bránit. Žalobce navrhl vlastní variantu vedení hranic. Ta spočívala v začlenění konkrétních pozemků v katastrálních územích Semněvice a Mezholezy u Horšovského Týna do sousední honitby (Mezholezy–Buková) a v jejich výměně za jiné honební pozemky.
Krajský soud v Plzni
Soud shledal, že současné rozhodnutí o zrušení dřívější honitby a uznání nové je plně v souladu s § 31 odst. 6 písm. a) zákona o myslivosti. K argumentu metodickým pokynem Ministerstva zemědělství soud uvedl, že tento pokyn má pouze doporučující povahu a nemůže jít nad rámec zákona.
K hranici na rozhraní zemědělských a lesních pozemků soud uznal, že § 17 odst. 6 zákona o myslivosti sice nabádá k tomu, aby se takovým hranicím bránilo, ale neznamená to, že takovou honitbu nelze uznat, pokud nelze ve spolupráci s vlastníky najít vhodnější řešení. Soud připomněl, že zpochybňovaná hranice v daném místě fakticky existuje již více než 10 let (od roku 1993, s drobnou změnou v roce 2014). Poukázal na absenci konkrétních dopadů, když žalobce podle soudu nepředložil konkrétní argumenty, jak se tato hranice v praxi projevuje negativně a proč by v aktuálním stavu nebylo možné pokračovat. Krajský soud v Plzni argumentaci žalobce (stěžovatele) věcně vypořádal a žalobu zamítl.
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Napadený rozsudek navrhl zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Kasační stížnost
Stěžovatel nesouhlasil se spojením řízení a s názorem,
že zánik honitby musí být nezbytně svázán s uznáním nové honitby. Odmítal závěr, že metodický pokyn Ministerstva zemědělství má pouze doporučující povahu. Podle stěžovatele možnost správního orgánu vybrat si, zda o zániku rozhodne samostatně nebo současně s uznáním, připouští v postupu úřadu nepřípustnou libovůli.
Namítal, že z § 17 odst. 6 zákona o myslivosti vyplývá příkaz k optimalizaci hranic, který by měl být v maximální možné míře splněn, což se v tomto případě nestalo.
Zpochybnil historický stav, když nesouhlasil s tvrzením, že hranice existuje v této podobě více než 10 let. Odkázal přitom na rozhodnutí z roku 2017 a listinu z roku 2014, které podle něj dokládají změny výměry či nevyřízené výzvy ke změně popisu hranic.
Nejvyšší správní soud (NSS)
Ve svém posouzení se NSS vypořádal se třemi okruhy námitek: procesním postupem, vymezením hranic a jejich popisem.
Procesní postup a spojení řízení
NSS potvrdil, že postup úřadů byl v souladu se zákonem a zásadami správního řízení.
Podle soudu na zákonnost uznání nové honitby nemá vliv, že o něm bylo rozhodnuto současně se zrušením honitby původní. Spojení obou řízení odpovídalo zásadě rychlosti a hospodárnosti a bylo odůvodněno veřejným zájmem na nepřetržitém výkonu práva myslivosti. Soud odmítl, že by tento postup byl projevem libovůle; úřad sice nebyl povinen řízení spojit, ale jeho rozhodnutí tak učinit se nijak nedotklo práv stěžovatele.
Vymezení hranic (Rozhraní lesa a pole)
Tento bod byl stěžejní částí sporu. NSS interpretoval § 17 odst. 6 zákona o myslivosti tak, že úřad má povinnost posoudit, zda hranice tvoří rozhraní zemědělských a lesních pozemků, a zvážit, zda by nemohla vést jinak, aby byla v terénu zřetelnější. Pokud jiné vymezení hranice není možné, samotná skutečnost, že hranice tvoří toto rozhraní, není zákonným důvodem pro neuznání honitby.
Slovní popis hranic honitby
Soud se zabýval otázkou, nakolik musí být slovní popis hranic detailní – určitost, podrobnost. Ačkoliv NSS uznal, že by v daném místě (u pozemku parc. č. XG) byl vhodnější podrobnější popis, stávající vymezení považuje za dostatečně určité. Hranice je definována celým rozhodnutím, které zahrnuje i mapovou přílohu a soupis pozemků. Jelikož je stěžovatel vlastníkem dotčeného pozemku, hranice honitby, která odpovídá jeho ohraničení, mu musela být známa.
Soud v tomto rozhodnutí upřednostnil praktickou stránku správy honiteb a ochranu vlastnických práv členů honebního společenstva před čistě formálním (a často nerealizovatelným) požadavkem na „ideální“ hranici v terénu. Zároveň potvrdil, že správní orgány mají prostor pro uvážení při volbě procesního postupu, pokud tím není zasaženo do práv účastníků.
NSS uzavřel, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl podle § 110 odst. 1 věty poslední s.ř.s..
Právní věta
Spojení řízení o zániku (zrušení) dosavadní honitby a o uznání nové honitby na totožných pozemcích v jediném společném řízení není v rozporu s § 31 odst. 6 písm. a) zákona o myslivosti. Takový postup je plně v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení a sleduje legitimní veřejný zájem na zajištění kontinuity výkonu práva myslivosti na honebních pozemcích.
Příkaz bránit vzniku hranice honitby na rozhraní zemědělských a lesních pozemků podle § 17 odst. 6 zákona o myslivosti nepředstavuje absolutní zákaz existence takové hranice.
Požadavek na slovní popis hranice honitby podle § 28 odst. 3 písm. e) zákona o myslivosti je naplněn i tehdy, pokud je popis stručnější, avšak ve spojení s mapovou přílohou a soupisem honebních pozemků nevzbuzuje pochybnosti o faktickém průběhu hranice v terénu.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.01.2026, sp. zn. 9 As 29/2025