Spor o pověření odborného lesního hospodáře pro drobné vlastníky lesů

V projednávaném případě v územním obvodu Hlavatce (správní obvod Tábor) nebyl zvolen odborný lesní hospodář vlastníky lesa a z tohoto důvodu byla tato funkce vykonávána státním podnikem Lesy ČR.

S činností odborného lesního hospodáře Lesů ČR vyjadřovali malí vlastníci lesa nespokojenost (např. vlastníci lesa – D. K. a P. K.). Nesouhlasili s přístupem odborného lesního hospodáře, který odmítl vyznačit výchovné zásahy na lesním porostu. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že Obecní úřad Sedlečko se písemně dotazoval na pravomoci hajného, a to na základě jednání odborného lesního hospodáře Lesů ČR, který tomuto vlastníku odmítl vyznačit dříví na probírku. Starosta obce Komárov dále telefonicky reprodukoval stížnost drobných vlastníků lesa na činnost odborného lesního hospodáře Lesů ČR, který na základě interní instrukce Lesů ČR odmítl vyznačovat výchovné a jiné těžební zásahy. Stížnosti směřovaly rovněž na postup revírníka při vyřizování žádostí o dotace poskytované pro hospodaření v lesích a na absenci možnosti bezúplatně zajistit komplexní služby v lese pro drobné vlastníky, kteří nemají potřebné časové možnosti či v blízkosti lesa nebydlí.

Na základě těchto stížností vlastníků lesa dospěl správní orgán prvního stupně k závěru, že je namístě zajistit řádný výkon funkce odborného lesního hospodáře. Vyhlásil výběrové řízení na pozici odborného lesního hospodáře, který by byl tuto činnost schopen plnit lépe, než stávající odborný lesní hospodář ustavený do funkce na základě § 37 odst. 6 lesního zákona.

Rozhodnutím Městského úřadu Tábor byl  J.S. - žalobce, pověřen k výkonu funkce odborného lesního hospodáře v lesích s celkovou výměrou do 50 ha, pro které jsou zpracovány lesní hospodářské osnovy, v územním obvodu Hlavatce. Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutí Městského úřadu Tábor, na jehož základě byl žalobce pověřen k výkonu funkce odborného lesního hospodáře, zrušil. Předmětem sporu tedy bylo rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje - žalovaný, který zrušil pověření k výkonu funkce OLH pro územní obvod Hlavatce (oblast Táborska).

Žaloba

Proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje podal žalobce J.S. žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

Argumenty žalobce:

Odmítnutí pojmu „nadstandard“: Žalobce argumentoval, že zákon o lesích nezná žádné dělení činností OLH na „povinné minimum“ a „nepovinný nadstandard“. Pokud nabídl OLH vlastníkům lesů širší služby (např. bezplatné vyznačování výchovných těžeb), činil tak s cílem zvýšit úroveň hospodaření, což je v souladu s účelem zákona.

Legitimita výběrového řízení: Žalobce tvrdil, že orgán státní správy lesů (MěÚ Tábor) postupoval správně, když vypsal výběrové řízení a jako vítěze vybral subjekt, který nabídl nejlepší podmínky pro vlastníky malých lesů. Podle něj je povinností státu vybrat takového hospodáře, který zajistí co nejvyšší odbornou úroveň péče o les.

Zajištění zastupitelnosti: Žalobce zdůrazňoval, že jím navržený systém vzájemné zastupitelnosti mezi hospodáři je výhodou, nikoliv porušením zákona. Argumentoval, že zákon nevyžaduje, aby fyzická osoba vykonávala funkci výhradně osobně bez možnosti zástupu (např. v době nemoci či dovolené), a že zastupitelnost zajišťuje nezbytnou kontinuitu péče o les.

Ochrana zájmů vlastníků lesů: Žalobce poukazoval na to, že předchozí hospodář (Lesy ČR) odmítal provádět některé úkony zdarma, což drobné vlastníky odrazovalo od řádné péče o les. Jeho nabídka měla tento stav napravit a motivovat vlastníky k lepšímu hospodaření.

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí úřadu: Žalobce namítal, že krajský úřad své rozhodnutí o zrušení jeho pověření nedostatečně odůvodnil a vycházel z příliš restriktivního a formálního výkladu zákona, který jde proti zájmům ochrany lesa.

Argumenty žalovaného úřadu:

Nepřípustnost „nadstandardních“ služeb jako kritéria: Žalovaný tvrdil, že při výběru OLH nelze přihlížet k tomu, že někdo nabízí služby nad rámec zákona (např. bezplatné vyznačování těžeb). Podle úřadu je OLH povinen plnit pouze zákonné minimum a jakákoliv nabídka širších služeb v rámci zákonné odměny je „nepřípustným kritériem“, které deformuje výběr.

Osobní povaha výkonu funkce: Žalovaný zastával názor, že funkce OLH vykonávaná fyzickou osobou má přísně osobní charakter. Z toho vyvozoval, že požadavek na zajištění zastupitelnosti (např. v případě nemoci či dovolené) je u fyzické osoby irelevantní nebo dokonce v rozporu s povahou této funkce.

OLH není veřejná zakázka: Úřad argumentoval, že proces pověřování OLH není „soutěží o kvalitu“ nebo výběrovým řízením typu veřejné zakázky. Podle něj státní správa pouze prověřuje, zda kandidát splňuje zákonné předpoklady (licenci), a nemá právo vybírat si toho „lepšího“ na základě přidané hodnoty pro vlastníky lesů.

Ochrana stávajícího systému: Žalovaný v podstatě hájil postavení předchozího hospodáře (státního podniku Lesy ČR). Tvrdil, že pokud dosavadní hospodář plní své zákonné povinnosti, není důvod jej měnit jen proto, že jiný subjekt slibuje vlastníkům lesů výhodnější servis (vyznačování probírek zdarma).

Formální pojetí odborné úrovně: Žalovaný vykládal pojem „zabezpečení odborné úrovně hospodaření“ velmi úzce – pouze jako splnění minimálních povinností stanovených zákonem, nikoliv jako snahu o co nejefektivnější a nejvstřícnější správu lesního majetku.

Krajský soud

Soud argumenty žalovaného úřadu odmítl a označil je za příliš restriktivní. Konstatoval, že snaha zajistit vlastníkům lesů co nejlepší servis (včetně zastupitelnosti a širšího rozsahu prací) je plně v souladu s účelem zákona o lesích. Soud shledal rozhodnutí úřadu jako nepřezkoumatelné a nesouhlasil s restriktivním výkladem, který by bránil zvyšování kvality výkonu funkce OLH prostřednictvím výběru subjektu nabízejícího komplexnější služby.

Soud tímto rozhodnutím potvrdil, že státní správa nemusí vybírat hospodáře jen podle toho, zda splňuje „papírové“ předpoklady, ale může (a měla by) hledět na to, kdo vlastníkům malých lesů nabídne lepší a dostupnější servis. Zároveň odmítl argument, že u fyzických osob nelze vyžadovat nebo nabízet zastupitelnost, protože kontinuita správy lesa je v zájmu ochrany.

Soud zdůraznil, že smyslem zákona o lesích je zabezpečit co nejvyšší odbornou úroveň hospodaření. Orgány státní správy lesů (OSSL) by tedy neměly hledat jen někoho, kdo má licenci, ale toho, kdo objektivně zajistí nejlepší péči o les. Úvaha úřadu, že stačí „naplnit zákonné minimum“, je podle soudu chybná a v rozporu s veřejným zájmem na ochraně lesa.

Soud odmítl argumentaci žalovaného úřadu, že určité činnosti (např. bezplatné vyznačování probírek) jsou „nadstandardem“, ke kterému se při výběru nemá přihlížet. Pokud někdo nabízí v rámci své funkce širší záběr odborných činností, není to nepřípustné kritérium, ale naopak důkaz vyšší odborné úrovně, kterou zákon vyžaduje.

Jednou z hlavních myšlenek rozsudku je, že i u fyzických osob je požadavek na zajištění zastupitelnosti (pro případ nemoci, dovolené apod.) racionální a zákonný. Pokud zájemce o funkci OLH prokáže, že má zajištěno zastoupení jiným odborníkem, zvyšuje to spolehlivost výkonu funkce. Úřad nemůže zastupitelnost a priori odmítat jako „nepřípustnou podmínku“.

Soud dovodil, že OSSL nesmí být jen pasivním pozorovatelem, který „přidělí“ revír státnímu podniku (Lesům ČR) jen z pohodlnosti. Pokud se objeví jiný kvalifikovaný zájemce, který vlastníkům lesů nabízí prokazatelně lepší podmínky a odborný servis, musí úřad tyto výhody spravedlivě posoudit.

Soud nepřímo podpořil myšlenku, že pokud OLH provádí určité odborné úkony zdarma (v rámci odměny, kterou mu platí stát), je to v zájmu státu i vlastníků. Brání se tím stavu, kdy vlastníci drobné těžby nebo prořezávky vůbec nedělají, protože by za jejich vyznačení museli hospodáři připlácet.

Soud vytkl krajskému úřadu, že se příliš upnul na formální definice a ignoroval faktický přínos žalobce pro konkrétní lesní celky. Rozhodnutí úřadu označil za nepřezkoumatelné, protože úřad jasně nevysvětlil, proč by vyšší kvalita služeb měla být na škodu věci.

Soud tímto rozsudkem otevřel cestu k „soutěži o kvalitu“ při obsazování funkcí odborných lesních hospodářů pro drobné vlastníky. Potvrdil, že státní správa by měla preferovat ty hospodáře, kteří jsou pro vlastníky lesů nejdostupnější a nabízejí jim nejkomplexnější odbornou pomoc.

Krajský soud rozhodnutí žalovaného úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta:

Při pověřování odborného lesního hospodáře (OLH) podle § 37 zákona o lesích je orgán státní správy lesů oprávněn zohlednit i kritéria směřující ke zvýšení kvality a kontinuity péče o les, včetně zajištění vzájemné zastupitelnosti hospodářů či nabídky odborných činností nad rámec zákonného minima (např. bezplatné vyznačování výchovných těžeb). Restriktivní výklad, který by taková kritéria označil za nepřípustná s odkazem na nepovinný ‚nadstandard‘,
je v rozporu s účelem zákona, jímž je zabezpečení co nejvyšší odborné úrovně hospodaření v lesích.“

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.08.2015, č.j. 10A 113/2014-54

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pozn. i když je předmětné soudní rozhodnutí z roku 2015, je nadále platné a argumentačně využitelné s ohledem na novelizované znění zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona k datu 01.01.2026.

Pro srovnání je níže přiloženo platné a účinné znění ust. § 37 zák. č. 289/1995 Sb., lesního zákona týkající se odborného lesního hospodáře.         

Odborný lesní hospodář

(1) Hospodaření v lesích je vlastník lesa povinen zajišťovat v součinnosti s odborným lesním hospodářem. Odborný lesní hospodář zabezpečuje vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese podle tohoto zákona a právních předpisů vydaných k jeho provedení.

(2) Odborným lesním hospodářem může být fyzická osoba nebo právnická osoba, která má k této činnosti licenci udělenou orgánem státní správy lesů podle hlavy šesté tohoto zákona.

(3) Vlastník lesa má právo vybrat si odborného lesního hospodáře; jeho jméno je povinen do 30 dnů ode dne jeho výběru oznámit orgánu státní správy lesů. Vlastník lesa, který hospodaří podle plánu (§ 24 odst. 3), je povinen uzavřít s odborným lesním hospodářem smlouvu o výkonu činnosti podle odstavce 1. Pokud splňuje podmínku odborného lesnického vzdělání a odborné lesnické praxe (§ 42), může vlastník lesa v lesích ve svém vlastnictví vykonávat činnost odborného lesního hospodáře sám i bez udělení licence.

(4) Spolek je povinen pro lesy ve vlastnictví svých členů, v nichž má práva a povinnosti vlastníka lesa (§ 58 odst. 1), uzavřít s jedním odborným lesním hospodářem smlouvu o výkonu činnosti podle odstavce 1, pokud tuto činnost spolek nevykonává sám.

(5) Činnost odborného lesního hospodáře nemůže vykonávat zaměstnanec orgánu státní správy lesů v lesích v obvodu působnosti tohoto orgánu; to neplatí v případě obhospodařování vlastního majetku.

(6) Každou změnu v osobě odborného lesního hospodáře je vlastník lesa povinen oznámit do 30 dnů orgánu státní správy lesů.

(7) Pokud si vlastník lesa nevybere odborného lesního hospodáře sám, vykonává v lesích, pro které je stanovena povinnost zpracovat osnovy (§ 25 odst. 1), funkci odborného lesního hospodáře právnická osoba, která v určeném území vykonává právo hospodaření ve státních lesích, pokud orgán státní správy lesů nerozhodne o pověření jiné právnické nebo fyzické osoby. Pověření výkonem funkce odborného lesního hospodáře orgán státní správy lesů zruší na žádost pověřeného odborného lesního hospodáře nebo z vlastního podnětu, pokud pověřený odborný lesní hospodář neplní povinnosti stanovené tímto zákonem.

(8) Náklady na činnost odborného lesního hospodáře hradí vlastník lesa; náklady na činnost odborného lesního hospodáře vykonávanou právnickou nebo fyzickou osobou podle odstavce 7 hradí stát.

(9) Stát hradí náklady na činnost odborného lesního hospodáře v lesích ve vlastnictví členů spolku, ke kterým má spolek práva a povinnosti vlastníka lesa. Nárok na úhradu podle věty první uplatňuje spolek do 10 dnů od konce čtvrtletí.

(10) Základními povinnostmi odborného lesního hospodáře, jehož činnost podle odstavců 8 a 9 hradí stát, jsou

1. a) sledovat stav lesa, upozorňovat vlastníka lesa na výskyt škodlivých činitelů a na škody jimi způsobené, včetně škod způsobených zvěří a pastvou v lese, navrhovat nezbytná kontrolní a ochranná opatření a při zvýšeném výskytu škodlivých organismů a škodách na lesích, včetně škod způsobených zvěří nebo pastvou v lese, prokazatelně informovat orgán státní správy lesů,
2. b) upozorňovat vlastníka lesa na nutnost provedení těžby nahodilé, vyznačovat těžbu nahodilou, kterou je nutno provést, a doporučit termíny a způsoby jejího zpracování a způsoby asanace vytěženého dříví,
3. c) navrhovat vlastníku lesa vhodný způsob a postup obnovy lesa a doporučovat vhodný reprodukční materiál a vhodnou dřevinnou skladbu k obnově lesa,
4. d) doporučovat vlastníku lesa provedení výchovných zásahů a na žádost vlastníka lesa zabezpečovat instruktáž k provedení výchovných zásahů v lesních porostech do 40 let věku,
5. e) na žádost vlastníka lesa vyznačovat těžbu mýtní úmyslnou a vyjadřovat se k návrhu těžby má-li její objem překročit 50 m³za kalendářní rok (§ 33 odst. 4) a poskytovat vlastníkovi lesa součinnost při provádění této těžby,
6. f) potvrzovat, zda činnosti, na jejichž provedení žádá vlastník lesa finanční prostředky podle zvláštních právních předpisů, jsou co do rozsahu a kvality provedeny v souladu s tímto zákonem a právními předpisy vydanými k jeho provedení,
7. g) na žádost vlastníka lesa spolupracovat s vlastníkem lesa při vedení lesní hospodářské evidence,
8. h) na žádost vlastníka lesa poskytovat vlastníkovi lesa odborné informace a doporučení při ochraně lesů, pěstebních a těžebních činnostech, v oblasti finančních podpor na hospodaření v lesích, při zpracování návrhů lesních hospodářských plánů a lesních hospodářských osnov a dalších činnostech souvisejících s hospodařením v lesích,
9. i) vést evidenci o prováděných odborných úkonech a činnostech, uchovávat doklady vztahující se k těmto úkonům a činnostem po dobu nejméně 5 let a tuto evidenci včetně dokladů na vyžádání předložit orgánu státní správy lesů,
10. j) oznamovat orgánu státní správy lesů ukončení výkonu činnosti odborného lesního hospodáře, a to nejméně 30 dnů předem, pokud je mu tato skutečnost známa, jinak neprodleně po tom, co se o této skutečnosti dozví,
11. k) prokazatelně upozorňovat vlastníka lesa na porušení povinností stanovených tímto zákonem; pokud povaha porušené povinnosti umožňuje nápravu a vlastník lesa ji nesjedná v rozsahu a v termínu uvedeném v upozornění odborného lesního hospodáře, je odborný lesní hospodář povinen oznámit tuto skutečnost orgánu státní správy lesů.

(11) Odbornými úkony a činnostmi odborného lesního hospodáře podle odstavce 8 písm. i) se rozumí zejména

1. a) sledování zdravotního stavu lesních porostů a upozorňování vlastníka lesa na výskyt škodlivých organismů,
2. b) upozorňování vlastníka lesa na nutnost provedení těžby nahodilé a vyznačování těžby nahodilé,
3. c) vyznačování těžby mýtní úmyslné a vyjadřování se k návrhu těžby, má-li její objem překročit 50 m³za kalendářní rok,
4. d) zabezpečování instruktáže o provádění výchovných zásahů v lesních porostech do 40 let věku,
5. e) navrhování vhodných způsobů a postupů obnovy lesa,
6. f) poskytování odborných informací vlastníku lesa při zpracování návrhů lesních hospodářských plánů a lesních hospodářských osnov.

(12) Na odborného lesního hospodáře, jehož činnost hradí vlastník lesa, se vztahují povinnosti uvedené v odstavci 10 s výjimkou povinností uvedených v písmenech d) a j).

(13) Ministerstvo stanoví vyhláškou způsob výpočtu nákladů na činnost odborného lesního hospodáře v případech, kdy jeho činnost hradí stát, a postup při provádění jejich úhrady.

Obvinění P. L. a L. L. byli původně uznáni vinnými z toho, že v letech 2017–2019 na Bruntálsku opakovaně a neoprávněně lovili zvěř (zejména jeleny a srnce) bez povolenek k lovu. Ulovenou zvěř si měli přisvojovat, čímž měli způsobit škodu několika místním mysliveckým spolkům. Okresní soud v Bruntále i Krajský soud v Ostravě je za to odsoudily k podmíněným trestům odnětí svobody a k náhradě škody.

Okresní soud v Bruntále

Podle okresního soudu podstata trestné činnosti obviněných spočívala v tom, že

- podle bodu 1. výroku rozsudku obviněný P. L. samostatně nejméně od listopadu 2017 do 27. 11. 2018 jako myslivec, myslivecká stráž a současně zástupce lesního správce Lesní správy XY, tedy osoba, která má zvlášť uloženou povinnost chránit životní prostředí a která má patřičné zkoušky z myslivosti, v rozporu s čl. 8 Bernské úmluvy o ochraně rostlin, živočichů a přírodních stanovišť ze dne 19. 9. 1979 publikované pod č. 107/2001 Sb. m. s. a její přílohy č. IV a současně v rozporu s § 45 odst. 1 písm. g) a m) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, opakovaně v nočních hodinách, tedy v zákonem zakázané době lovu mezi hodinou po západu slunce a hodinou před jeho východem, a za užití nejrůznější pozorovací a zaměřovací techniky uzpůsobené pro pozorování, zaměření a identifikaci objektu za snížené viditelnosti využívané především pro lovecké účely, např. termovizního puškohledu, který shodně jako noktovizor umožňuje detekci elektromagnetického záření v oblasti mimo viditelné světlo, v různých honitbách spadajících pod Lesní správu XY a z majetku dalších osob v okrese XY lovil jeleny evropské, a to laně v hodnotě 24 800 Kč za kus, kolouchy v hodnotě 22 600 Kč za kus, špičáky v hodnotě 29 300 Kč za kus, dále pak srnce obecné, resp. srnčata v hodnotě 13 900 Kč za kus a srny v hodnotě 14 100 Kč za kus, čímž způsobil celkovou škodu ve výši 334 100 Kč;

- podle bodu 2. výroku rozsudku obviněný P. L. samostatně dne 3. 11. 2018 od 22.00 do 22.30 hodin v honitbě XY, okres XY, ulovil bachyni prasete divokého váhy kolem 60 kg a stáří více jak 10 let, kterou si ponechal nejprve pro svou potřebu, aniž by ji řádně vykázal, pak ji následně předal V. B., který ji užil pro svou potřebu, a takto způsobil podniku Lesy České republiky, s. p., škodu ve výši 17 700 Kč,

- podle bodu 3. výroku rozsudku obviněný L. L. samostatně dne 16. 11. 2018, kdy slunce zapadlo v 16.03 hodin a vyšlo v 07.06 hodin, mezi 17.00 a 22.30 hodin v rozporu s § 45 odst. 1 písm. m) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, tedy v zákonem zakázané době lovu mezi hodinou po západu slunce a hodinou před jeho východem, v honitbě XY na polích místní části „XY“, okres XY, ulovil laň jelena evropského, u které úmyslně uvedl, že ji ulovil až dne 17. 11. 2018 v 06.20 hodin, a koloucha jelena evropského, u kterého však úmyslně uvedl, že ho ulovil až dne 17. 11. 2018 v 06.21 hodin; tuto zvěř nejprve ponechal na místě lovu a odjel domů pro přívěsný vozík, s nímž se společně s P. L. vrátili zpět na místo lovu, kde ulovenou zvěř naložili a odvezli do místa svého bydliště, přičemž teprve následně nad ránem obviněný L. L. takto neoprávněně ulovenou zvěř nahlásil správci honitby P. B. s tím, že zvěř ulovil až v ranních hodinách, čímž způsobil Mysliveckému spolku XY v XY u XY škodu ve výši 47 400 Kč.

Krajský soud v Ostravě

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění a státní zástupce, z jehož podnětu rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 5 To 222/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve zprošťující části a ve výrocích o trestech u obou obviněných a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému P. L. uložil podle § 304 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v délce 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 měsíců.

Dále byl tomuto obviněnému podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy v celkové výměře 20 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu lovu zvěře a výkonu myslivecké stráže a mysliveckého hospodáře na dobu 2 roků. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks termovize PULSAR Trail XP, v. č. XY, 1 ks nočního vidění – infra s přísvitem zn. DEDAL 470, v. č. XY, 1 ks pozorovacího ručního termo dalekohledu zn. PULSAR QUANTUM XD 50S a 1 ks kulovnice BLASER R93, v. č. XY.

Obviněnému L. L. byl uložen podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 1 roku. Dále byl tomuto obviněnému podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb s výší jedné denní sazby 400 Kč, tedy v celkové výměře 8 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu lovu zvěře na dobu 1 roku. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks kulovnice BLASER R93, v. č. XY, 1 ks termovize TSV 14 Thermo SN 15 N XY, 1 ks nočního vidění – infra s přísvitem zn. DEDAL 480, v. č. XY, a 1 ks pozorovacího ručního termo dalekohledu zn. PULSAR QUANTUM XD 50S, v. č. XY. Týmž rozsudkem odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obou obviněných.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněných a shledal v předchozím řízení zásadní pochybení:

1. Nesprávné stanovení výše škody

• Soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu nedostatečně a nepřezkoumatelně vyčíslily škodu.
• Výpočet hodnoty zvěře byl založen na nejasných podkladech. Soudy nevysvětlily, proč u některých kusů zvěře vycházely z vyhlášky o náhradě škody způsobené na zvěři a u jiných z "tabulkových hodnot" mysliveckých spolků.
• Nejvyšší soud nařídil, aby byl vypracován nový nebo doplněný znalecký posudek, který jednotně a odborně stanoví hodnotu ulovené zvěře pro všechny skutky.

2. Pochybnosti o kvalitě dokazování

• Obvinění namítali, že některé důkazy (např. fotografie z fotopastí nebo výpovědi svědků) byly hodnoceny jednostranně v jejich neprospěch.
• Nejvyšší soud sice neodmítl důkazy jako celek, ale vytkl soudům, že se nevypořádaly se všemi rozpory v obhajobě.

3. Zásada subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku)

• Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, aby znovu zvážil, zda je společenská škodlivost jejich jednání skutečně tak vysoká, že je nutné je trestat v trestním řízení.
• Soud má prověřit, zda by v některých bodech obžaloby (zejména u méně závažných skutků) nepostačovalo projednání jako přestupek podle zákona o myslivosti.
• Nejvyšší soud také nesouhlasil se soudem prvního stupně v popisu skutku, který měl spáchat obviněný P. L. tak, že si počínal „v rozporu s článkem 8 Bernské úmluvy o ochraně rostlin, živočichů a přírodních stanovišť ze dne 19. 9. 1979 publikované pod č. 107/2001 Sb. m. s. a její přílohy č. IV“, ačkoli tato úmluva zavazuje jen státy jako její smluvní strany a nevyplývají z ní povinnosti pro konkrétní fyzické osoby.

Nejvyšší soud rozhodnutí zrušil, protože nebylo postaveno na pevných základech ohledně výše způsobené škody, což má přímý vliv na právní kvalifikaci skutku
(zda jde o trestný čin a v jaké sazbě).

Na podkladě zjištěných skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných P. L. a L. L. zčásti důvodnými, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud jeho zrušením pozbyla svůj podklad, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Právní věta:

Pro správnou právní kvalifikaci trestného činu pytláctví je nezbytné exaktní a přezkoumatelné vyčíslení škody na zvěři podložené jednotnou metodikou nebo znaleckým posudkem. Při posuzování trestní odpovědnosti jsou soudy povinny zkoumat zásadu subsidiarity trestní represe a zvážit, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu a výši škody nepostačuje postih v rovině správního práva (přestupku).

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.07.2025, č.j. 5 Tdo 492/2025-1733

Předmětem sporu byla žaloba proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí (inspekce) o uložení pokuty za správní delikt (přestupek) na úseku ochrany přírody.

V dubnu 2024 Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Ostrava při svém šetření zjistila, že v areálu sportoviště TJ Jiskra Hrušov a v jeho okolí bylo pokáceno nejméně 22 dřevin, jejichž obvod ve výpočetní výšce přesáhl 80 cm, a dále bylo odstraněno 2525 m2 zapojeného porostu dřevin. Inspekce shledala, že se jednalo o dřeviny rostoucí mimo les ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, které mohl odstranit jejich vlastník nebo jiná oprávněná osoba pouze na základě předchozího povolení orgánu ochrany přírody.

Inspekce uložila žalobkyni ASPET–INVEST s. r. o., pokutu za přestupek, kterého se dopustila tím, že bez povolení pokácela 14 ks dřevin a 1 905 m2 zapojeného porostu dřevin rostoucích mimo les. Žalobkyně uvedla, že dřeviny odstranila s úmyslem vyčistit a upravit zanedbanou lokalitu. Dalších šest dřevin pokácela po předchozím oznámení společnost Veolia Energie ČR, a. s. Dvě dřeviny pokácely neznámé osoby.

Inspekce uložila žalobkyni pokutu ve výši 90 tisíc Kč za spáchání přestupku podle § 88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobkyně s pokutou nesouhlasila, neboť měla zejména za to, že jednala v krajní nouzi. Žalobkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolala. Vznesla přitom námitky, které se převážně shodovaly s obsahem žaloby. Napadeným rozhodnutím žalovaný - Ministerstvo životního prostředí odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí inspekce. Žalobkyně se bránila žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, ve které požadovala zrušení rozhodnutí o pokutě.

Žaloba

Žalobkyně v žalobě uplatnila následující námitky:

1. Jednání v krajní nouzi (Havarijní stav):

Žalobkyně tvrdila, že stromy pokácela v krajní nouzi, protože bezprostředně hrozilo jejich zřícení. Stromy byly staré, suché, poškozené a s vyhnívajícími dutinami. Nacházely se v blízkosti sportovního hřiště a hrozilo ohrožení života hráčů a dalších osob. Argumentovala, že jednala v rámci prevenční povinnosti podle občanského zákoníku (§ 2901), aby předešla škodám, protože v minulosti zde již padaly velké kusy stromů.      

Nesouhlasila s tím, že nebezpečí nebylo „bezprostřední“. Podle ní je posouzení pádu stromu subjektivní a bezprostřednost se často prokáže až tragédií. Upozorňovala i na extrémní výkyvy počasí. Namítala, že inspekce nezkoumala, zda mohla jako vlastník onemocnění stromů vůbec zabránit.

2. Kácení v ochranném pásmu:

Tvrdila, že povolení nepotřebovala, protože dřeviny rostly v ochranném pásmu elektrizační a plynárenské soustavy (§ 8 odst. 2 zákona). Vytýkala úřadům, že v rozhodnutí jasně neuvedly, kudy přesně ochranné pásmo vede a kolik stromů do něj spadalo, což mělo vliv na výpočet škody a pokuty.

3. Nepřiměřená výše pokuty:

Žalobkyně namítala, že žalovaný nevzal v úvahu její argumenty pro moderaci (snížení) výše pokuty.

4. Absence společenské škodlivosti (Materiální stránka přestupku):

Tvrdila, že její jednání nebylo společensky škodlivé. Účelem zákona je podle ní chránit zdravé dřeviny, nikoliv nemocné stromy, které ohrožují okolí.

Městský soud v Praze

Soud nejprve posoudil, zda žalobkyně mohla dřeviny odstranit bez povolení, protože jednala v krajní nouzi, případně odstraňovala dřeviny v ochranném pásmu elektrizační soustavy. Podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je ke kácení dřevin nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není–li dále stanoveno jinak. Podle § 8 odst. 4 téhož zákona povolení není třeba ke kácení dřevin, je–li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí–li škoda značného rozsahu. Ten, kdo za těchto podmínek provede kácení, oznámí je orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení.

Soud předestřel, že možností pokácet dřeviny ohrožující život, zdraví a majetek se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud (NSS). Konstatoval, že se jedná o výjimku, kdy s ohledem na havarijní stav dřevin musí být situace řešena v co nejkratší době, takže kácení lze provést, aniž by mu předcházelo správní řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny (rozsudek NSS z 5. 11. 2015, čj. 7 As 162/2015–59). Nestačí přitom jen nedobrý stav dřevin, ale jejich stavem musí být zřejmě a bezprostředně ohrožen život nebo zdraví nebo hrozit škoda značného rozsahu (viz § 8 odst. 4 zákona, srov. též bod 7 rozsudku NSS z 15. 2. 2022, čj. 10 As 486/2021–52). Není–li naplněna podmínka zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení života či zdraví nebo hrozící škody značného rozsahu, je nezbytné postupovat podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a vyžádat si povolení příslušného orgánu ochrany přírody.

Podle městského soudu se správní orgány otázkou zřejmosti a bezprostřednosti nebezpečí zabývaly. Inspekce dospěla k závěru, že bylo vyloučeno, aby se bez působení přírodních živlů náhle ocitly v havarijním stavu všechny dřeviny najednou. Žalobkyně zároveň nepředložila žádnou fotografii, byť částečně vyvráceného nebo rozlomeného stromu, toliko se bránila tvrzením, že stromy byly staré, nemocné, usychající a že z nich padaly větve, které ohrožovaly okolí. Dlouhodobě narušený nebo usychající stav stromu však není důvodem pro „havarijní kácení“.

Podle inspekce navíc žalobkyně měla čas zhodnotit stav dřevin a připravit jejich pokácení – mezi prohlédnutím dřevin a jejich pokácením uplynulo několik týdnů.

V daném případě tak nebyly naplněny požadavky zřejmosti a bezprostřednosti,
tj. nebyl dán zřejmý stav nebezpečí z prodlení. Žalovaný pak ve shodě s inspekcí uzavřel, že „bezprostřední ohrožení v době kácení nehrozilo, neboť kácení bylo plánováno s předstihem.“ Kácení bylo naplánováno s předstihem (prohlídka v lednu, kácení v březnu), nešlo o reakci na náhlou událost (např. po vichřici). Fotografie neprokázaly, že by stromy byly v takovém stavu (např. nalomené, vyvrácené), že by hrozil jejich okamžitý pád. Špatný stav stromu sám o sobě neopravňuje k okamžitému pokácení bez povolení Žalobkyně nic neoznámila, tudíž jednala protiprávně.

Soud uvedl, že pokuta byla zákonná, zákon chrání všechny dřeviny, nejen ty zdravé. Pokuta 90 000 Kč byla stanovena při dolní hranici sazby (možno uložit až 1 milion Kč). Správní orgány přihlédly k polehčujícím okolnostem (doba vegetačního klidu, nízká kvalita porostu) i přitěžujícím okolnostem (rozsah kácení, aktivní jednání). Jako nepřípadný posoudil soud žalobkynin odkaz na prevenční povinnost podle § 2901 občanského zákoníku. Ten upravuje povinnost osoby zakročit proti nebezpečné situaci, nad kterou má kontrolu, nebo k odvrácení hrozící újmy. Žalobkyně však žádnou takovou nebezpečnou situaci ani hrozící újmu v řízení před správními orgány neprokázala.

Soud shrnul, že nebylo prokázáno, že byly splněny podmínky pro kácení bez povolení podle § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny. Správní orgány tak nepochybily, pokud uzavřely, že se žalobkyně dopustila přestupku podle § 88 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Soud potvrdil, že žalobkyně pochybila, když kácení neoznámila ani si nevyžádala povolení. Nebyl prokázán havarijní stav vyžadující okamžitý zásah.

Městský soud konstatoval, že žaloba není důvodná a proto ji výrokem I. zamítl postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Právní věta

Podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je ke kácení dřevin nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není–li dále stanoveno jinak. Podle § 8 odst. 4 téhož zákona povolení není třeba ke kácení dřevin, je–li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí–li škoda značného rozsahu. Ten, kdo za těchto podmínek provede kácení, oznámí je orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení.

Není–li naplněna podmínka zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení života či zdraví nebo hrozící škody značného rozsahu, je nezbytné postupovat podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a vyžádat si povolení příslušného orgánu ochrany přírody. 

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.09.2025, č.j. 11 A 85/2025-37

Dne 2. března 2017 došlo na silnici I. třídy k tragické dopravní nehodě. Na projíždějící nákladní vozidlo Tatra spadl v důsledku havarijního stavu topol kanadský. Strom spadl na kabinu vozu, čímž řidič P. G. utrpěl devastující mnohočetná poranění (mj. rozdrcení hlavy, zlomeniny páteře, roztržení srdce), kterým na místě podlehl. Strom byl ve vlastnictví státu s právem hospodařit pro Ředitelství silnic a dálnic ČR (ŘSD). ŘSD mělo k dispozici znalecké posudky již z let 2013 a 2016, které označovaly stav stromu za silně narušený a doporučovaly jeho pokácení. Navzdory těmto informacím nebyla přijata žádná opatření k odstranění stromu.

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 33 T 66/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná právnická osoba Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále také jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „t. o. p. o.“).

Za tento trestný čin byla odsouzena podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku a § 18 t. o. p. o. k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 50 000 Kč, celkem 1 000 000 Kč. Podle § 23 t. o. p. o. jí byl uložen také trest uveřejnění rozsudku v plném znění výroku o vině a trestu ve dvou celostátních denících. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o nárocích na náhradu majetkové škody (poškozených Europe Trade, s. r. o., a L. G.) a nemajetkové újmy (poškozených L. a D. G.). Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená L. G. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podaly obviněná a poškozená L. G. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 31 To 227/2022. Z podnětu odvolání obviněné odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 7 t. o. p. o., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že jako právnická osoba jednající nezjištěnou osobou ve vedoucím postavení vykonávající řídící a kontrolní činnost a nezjištěným zaměstnancem uvedenými v § 8 odstavec 1 písmeno b), d) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, v době od 1. 12. 2016 do 2. 3. 2017 v rozporu s § 9 odstavec 3 a § 15 odstavec 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nesplnila svou povinnost dbát o náležitou údržbu a péči o listnatý strom topol kanadský (Populus x canadensis) ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit Ředitelství silnic a dálnic ČR, přičemž měla být provedena vhodná a přiměřená opatření vedoucí k pokácení uvedeného stromu, a současně nezbytnost neprodleně jej pokácet z důvodu silně narušeného zdravotního stavu stromu, která byla obviněné právnické osobě známa nejméně v době od 17. 6. 2013 ze znaleckého posudku č. 23/154/2012 Ing. Tomáše Sochy, DiS., znalce z oboru ochrana přírody, a následně také od 10. 8. 2016 ze znaleckého posudku společnosti SAFE TREES, s.r.o.

V důsledku zanedbání těchto povinností nebyla nezjištěným zaměstnancem právnické osoby provedena opatření k zamezení možných následků trestného činu, jež lze spravedlivě požadovat, spočívající v řádné kontrole, údržbě a pokácení tohoto stromu, aby nebyla ohrožena bezpečnost řádného užívání pozemní komunikace, kdy k jednání došlo v rámci činnosti obviněné právnické osoby, jímž se rozumí mimo jiných také údržba vegetace u silnic I. třídy, a zároveň toto opomenutí nezjištěného zaměstnance, který nezajistil náležitou péči a údržbu, nebylo zjištěno a napraveno ani žádnou z osob ve vedoucím postavení, uvedených v § 8 odstavec 1 písmeno a) až c) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

Za tento trestný čin obviněnou odsoudil podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o. a § 68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 50 000 Kč, celkem 1 000 000 Kč. Podle § 23 t. o. p. o. jí uložil také trest uveřejnění rozsudku v plném znění výroku o vině a trestu ve dvou celostátních denících, s uvedením názvu právnické osoby a jejího sídla. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl rovněž o nárocích na náhradu majetkové škody (poškozených Europe Trade, s. r. o., a L. G.) a nemajetkové újmy (poškozených L. a D. G.). Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozené L. G. a D. G. odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozené L. G. zamítl podle § 256 tr. ř.

Dovolání ŘSD - argumentace obhajoby

ŘSD v dovolání namítalo zejména:

• Nezjištění konkrétního viníka: Nebylo prokázáno, která konkrétní fyzická osoba zanedbala povinnost, a tedy nelze dovodit odpovědnost právnické osoby.
• Absence zavinění: Zaměstnanci (jmenovitě vedoucí úseku J. V.) údajně nemuseli o posudcích vědět nebo vycházeli z informací od předchozích zaměstnanců.
• Rozpor v důkazech: Soudy údajně nesprávně hodnotily výpovědi a úřední záznamy ohledně povědomí zaměstnanců o stavu stromů.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Potvrdil následující klíčové principy:

1. Přičitatelnost bez konkrétního viníka (§ 8 odst. 3 t. o. p. o.) K trestní odpovědnosti právnické osoby není nutné zjistit konkrétní fyzickou osobu, která pochybila.
   Stačí prokázat, že protiprávního jednání se dopustila "některá" osoba z okruhu vedení nebo zaměstnanců. V tomto případě bylo prokázáno, že o havarijním stavu věděl minimálně vedoucí provozního úseku (J. V.) a že selhal kontrolní systém, za který odpovídal ředitel správy.
2. Selhání systému řízení a kontroly Soud zdůraznil, že ŘSD mělo formálně nastavený systém kontroly, ten byl ale fakticky nefunkční.

• Ředitel podepisoval smlouvy na posudky za statisíce korun, ale nezajímal se o jejich výsledky a realizaci.
• Tím došlo k porušení povinností osob ve vedoucím postavení (§ 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o.).

1. Vědomá nedbalost Bylo prokázáno, že odpovědné osoby měly informace o nebezpečí (posudky z roku 2013 a 2016) a měly povinnost konat. Jejich nečinnost (opomenutí) vedla přímo k následku smrti.

Z hlediska subjektivní stránky u trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku se vyžaduje nedbalost podle § 16 tr. zákoníku. Postačí přitom i zavinění z nevědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy tehdy, když pachatel „nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl“.

Posouzení, zda pachatel „vědět měl“, závisí na tom, zda měl subjektivní povinnost se seznámit s rozhodnými skutečnostmi, zatímco posouzení, zda pachatel „vědět mohl“, spočívá v tom, zda měl objektivní možnost se s těmito skutečnostmi seznámit. Při absenci jednoho z těchto kritérii pachatel nejedná z nevědomé nedbalosti a nelze mu přičítat zavinění k trestněprávně relevantnímu následku.

Pro závěr o spáchání trestného činu obviněnou tedy není podstatné, zda byla zjištěna, usvědčena, resp. najisto postavena konkrétní fyzická osoba, jejíž jednání lze obviněné právnické osobě přičítat (§ 8 odst. 3 t. o. p. o.). Zásadní je, že zde byl okruh osob ve smyslu § 8 odst. 1 písm. b), d) t. o. p. o., které spadaly pod Správu XY ŘSD, zejména pak jeho provozní úsek, o němž bylo bezpečně zjištěno, že si obstaral předmětné posudky, měl na starost daný strom odstranit a neučinil tak, resp. nebylo řádně kontrolováno, zda tak učiněno bylo, či nikoli, přestože to bylo jeho povinností. Jednání těchto osob přitom lze obviněné přičítat ve smyslu § 8 odst. 2 písm. a), b) t. o. p. o.

Nejvyšší soud uzavřel, že se odvolací soud neodchýlil od skutkového stavu učiněného soudem prvního stupně, přičemž o překvapivém rozhodnutí hovořit nelze, jelikož i soud prvního stupně dospěl k závěru o nedbalostním zavinění. Napadený rozsudek odvolacího soudu proto obstojí.

Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Právní věta

Jednání fyzické osoby, byť konkrétně nezjištěné (§ 8 odst. 3 t. o. p. o.), lze právnické osobě přičítat ve smyslu § 8 odst. 2 písm. a) nebo b) t. o. p. o., bylo-li zjištěno, že trestněprávně významný následek vzešel z opomenutí (§ 112 tr. zákoníku) osoby ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost [§ 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o.], nebo jejího zaměstnance [§ 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o.].

Měla-li tato fyzická osoba relevantní informace o zcela reálně hrozícím nebezpečí (např. pádu stromu na vozovku ve správě dané právnické osoby) a současně i povinnost takovému nebezpečí zabránit, přičemž tuto povinnost nesplnila, takže v důsledku pádu stromu na vozovku byl usmrcen člověk, lze právnické osobě takovéto zaviněné opomenutí fyzické osoby přičítat a uznat ji vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 7 t. o. p. o.

Podle Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 472/2023.

V Lesnických judikátech byl 2. února 2024 zveřejněn rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2023, č. j. 8 Tdo 876/2023-395, pod názvem Ublížení na zdraví z nedbalosti při kácení stromu v blízkosti turistické cesty. Případ byl řešen okresním a krajským soudem a také Nejvyšším soudem.

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle okresního soudu stěžovatel dopustil, tím, že dne 4. 9. 2021 okolo poledne v lese řezal pilou strom, aniž by zajistil bezpečnost osob pohybujících se na přilehlé turistické stezce v prostoru ohroženém kácením stromu, a to zejména tím, že místo řádně neoznačil a nepřibral k dozoru práce další poučenou osobu, čímž porušil prevenční povinnost podle § 2900 občanského zákoníku.

Na turistické stezce zasáhly větve padajícího stromu běžkyni, která utrpěla zranění vylučující její pracovní schopnost po 14 dní, k běžkyni připoutaného psa kmen spadlého stromu usmrtil. Za to okresní soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku, a uložil stěžovateli nahradit poškozeným škodu a nemajetkovou újmu. Poškozenou běžkyni odkázal s částí nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný - dovolatel R. K. podal proti rozsudkům okresního a krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Souhlasil se závěry obou soudů nižších stupňů, které podle něj provedly dokazování v dostatečném rozsahu a své skutkové i právní závěry pečlivě a srozumitelně odůvodnily.

Stěžovatel R. K. následně podal proti rozhodnutím soudů ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Obsah ústavní stížnosti stěžovatele

Skutková zjištění a právní závěry obecných soudů jsou ve vzájemném extrémním rozporu, neodpovídají provedeným důkazům a nepostačují pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel prováděl běžnou těžbu, která nevyžadovala dozor další osoby. Je neproveditelné, aby stěžovatel zajistil při těžbě dřeva u turistické stezky vždy dozor jinou osobou. Osoba provádějící dozor by ani nastalému následku nezabránila, neboť by neměla žádné pravomoci k činění nutných opatření. I znalec uvedl, že stěžovatel nemusel mít při těžbě zajištěn dozor a že neporušil povinnost plynoucí z právního předpisu.

Postup stěžovatele označil znalec za standardní s optimálním dohledem. Obecné soudy nemohly tyto závěry zpochybnit, aniž by ustanovily nového znalce. Nejvyšší soud nadto dovodil z výpovědi znalce jiné závěry (porušení právních předpisů stěžovatelem), ačkoliv ze znaleckého posudku nevyplývají. Stejně tak Nejvyšším soudem dovozený závěr o tom, že policisté a svědci cedule upozorňující na těžbu neviděli, nezohledňuje zjištění, že si cedulí všimnout z různých důvodů ani nemohli. Ani tvrzení Nejvyššího soudu, že výstražné cedule nejsou viditelné na fotodokumentaci z místa skutku, neodpovídá skutečnosti.

Stěžovatel coby dřevorubec nemůže nést odpovědnost za neukázněné chování osob vstupujících do těžebního prostoru. V dané věci byla turistická stezka součástí těžebního prostoru. Z opatření obecné povahy Ministerstva zemědělství č. j. 17110/2020-MZE-16212, které obecné soudy opomenuly vyhodnotit jako důkaz, plyne absolutní zákaz vstupu do těžebního prostoru. Tuto povinnost, stejně jako povinnost obezřetnosti uloženou lesním zákonem poškozená porušila. Musela přitom slyšet hluk pily. Svou prevenční povinnost porušili též organizátoři závodu, kteří vedli trasu přes místa označená zákazem vstupu a neměli ke konání závodu souhlas vlastníka lesu a orgánů státní správy lesů, v důsledku toho stěžovatel o konání závodu nevěděl. Pokud by svou povinnost organizátoři závodu neporušili, stěžovatel by těžbu odmítl a k nešťastné události by nedošlo.

Řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud se neztotožnil se stěžovatelem, že by skutkové či právní závěry obecných soudů překračovaly meze ústavnosti.

Konstatoval, že ustanovení § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb. stanoví povinnost zajištění dozoru nad těžbou dřeva v případě, že je práce konána u značených turistických tras. Jde o racionální požadavek, který má zajistit bezpečnost při práci, tedy mimo jiné ochránit život a zdraví osob pohybujících se na turistické trase, která spadá do těžebního prostoru. O jeho důvodnosti svědčí i chování stěžovatele v dané věci. Stěžovatel před konečným pokácením stromu zkontroloval, že se na turistické trase nikdo nepohybuje (bod 4 rozsudku okresního soudu). Musel si být proto vědom rizik plynoucích z kácení stromu v blízkosti turistické trasy, jakož i toho, že v kritický moment nemohl sám požadavkům bezpečnosti práce dostát, neboť neviděl celý prostor v okolí dopadu stromu (bod 26 rozsudku okresního soudu).

Právě koordinaci kácení stromu s pohybem turistů na trase má zajistit dozor těžby. V případě, že by jeho pokynů turisti pohybující se na trase neuposlechli, nesli by případné následky sami. Ústavní soud uvedl, že si je vědom toho, že praxe stěžovatele a jiných dřevorubců nemusí požadavkům nařízení odpovídat, tato skutečnost však stěžovatele zprostit trestní odpovědnosti nemůže. Nadto z rozhodovací praxe soudů plyne, že obecně dřevorubci požadavek nařízení respektují (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1446/2017).

V dané věci však nebylo zjištěno, že by poškozená povinnost nevstupovat do místa těžby vědomě porušila (bod 19 usnesení Nejvyššího soudu). Navíc, i pokud by vědomě do prostoru těžby vstoupila, zanedbání prevence ze strany stěžovatele by bylo stále významnější a vedlo by k závěru o jeho trestní odpovědnosti (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1446/2017). Stejný závěr platí pro porušení prevence organizátory závodu. Jejich prokázané pochybení stěžovatele trestní odpovědnosti nezbavuje,
ale je zohledněno při uložení povinnosti nahradit škodu.

Obecné soudy, podle názoru Ústavního soudu, srozumitelně odůvodnily,
proč chování stěžovatele dosahuje potřebného stupně společenské škodlivosti (bod 21 usnesení Nejvyššího soudu).

Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva stěžovatele a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Právní věta

Ustanovení § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb. stanoví povinnost zajištění dozoru nad těžbou dřeva v případě, že je práce konána u značených turistických tras. Jde o racionální požadavek, který má zajistit bezpečnost při práci, ochránit život a zdraví osob pohybujících se na turistické trase, která spadá do těžebního prostoru. Nezajištění dozoru znamená porušení prevenční povinnosti dřevorubcem podle § 2900 občanského zákoníku.

Usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 307/24
ze dne 12.12.2024

V projednávaném případě se jednalo kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, který potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje o přičlenění pozemků k honitbě Borek. O přičlenění několika pozemků
v katastrálním území Jetětice, Kučeř, Květov a Vůsí k honitbě Borek požádalo žádostí z 24. 8. 2015 Honební společenstvo Jickovice, jakožto držitel honitby Borek. Městský úřad Písek (dále jen „městský úřad“) rozhodnutím z 20. 7. 2021 této žádosti vyhověl.

Honitba Borek sousedí s honitbou Schwarzenberská obora Květov (dále jen „Květov“), jejímž držitelem je žalobce a) J. S., a uživatelem žalobce b) ORLÍK NAD VLTAVOU, s. r. o., a má formu obory [§ 2 písm. j) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti]. Oba žalobci nesouhlasili se závěrem městského úřadu, že díky existenci oborního plotu nemají přičleněné pozemky souvislost s oborou Květov a proto proti tomuto rozhodnutí městského úřadu podali odvolání ke Krajskému úřadu Jihočeského kraje - žalovaný.

Žalobci nesouhlasili ani se závěrem, že posuzovaný blok pozemků má nejdelší hranici s honitbou Borek, neboť dosud (v době podání odvolání) nebylo rozhodnuto o žádosti žalobce a) z 3. 9. 2015 projednávané městským úřadem a o žádosti žalobce a) z 6. 5. 2019 podané k Městskému úřadu Milevsko. Na základě těchto žádostí by mělo dojít ke změně průběhu hranic honitby. Konkrétně by na základě žádosti z 3. 9. 2015 měly být vyjmuty některé pozemky z honitby Borek a ty by měly být přičleněny do honitby Schwarzenberská honitba Orlík III (dále jen „Orlík III“), jejímž držitelem je žalobce a). Na základě žádosti z 6. 5. 2019 by měly být k honitbě Orlík III přičleněny nové pozemky. Krajskému úřad však rozhodnutím odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí městského úřadu.

Žaloba

Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud shrnul, že oborní oplocení je překážkou pohybu zvěře (§ 17 odst. 5 zákona o myslivosti), a proto k oboře nelze přičlenit pozemky vně plotu, které nebudou ohrazeny. Nepřisvědčil argumentaci žalobců, že oplocení obory Květov umožňuje průchod některých druhů zvěře, které se v oboře nechovají. Celá obora musí být oplocena tak, aby zabraňovala chované zvěři volně vybíhat, a zároveň tak, aby chovaná zvěř mohla využívat celé území obory [§ 2 písm. j) zákona o myslivosti]. K oboře (resp. k honitbě ve formě obory) proto nelze přičlenit pozemky vně oborního plotu, které nebudou ohrazeny oborním plotem. Dále se zabýval i námitkou, dle které mělo být řízení přerušeno kvůli dalším probíhajícím řízením a konstatoval, že správní orgány nebyly povinny řízení přerušit. Krajský soud žalobu zamítl.

Kasační stížnost

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně b) (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost.

V kasační stížnosti stěžovatelka uvedla hlavní námitky že:

• Oborní oplocení nepřerušuje souvislost honebních pozemků, nejedná se o absolutní bariéru jako dálnice atp.
• Zákon o myslivosti nezakazuje přičlenění pozemků vně oborního oplocení, které by mohly tvořit ochranné pásmo (např. pro lov predátorů).
• Namítala, že se Krajský soud bez odůvodnění odchýlil od svého dřívějšího rozsudku z prosince 2022.
• Námítala nepřípustné nepřerušení řízení (probíhala jiná řízení o změně hranic honiteb, která mohla vést k jinému výsledku).

Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve svém vyjádření nesouhlasil s názorem stěžovatelky, že obora nemusí být oplocena přesně po svém obvodu. Z ustanovení § 2 písm. j) zákona o myslivosti vyplývá, že obora musí být oplocena po svém obvodu. Nedodržení průběhu oplocení obory naplňuje následný postup podle § 31 odst. 6 písm. j) zákona o myslivosti.
Na pozemcích, které formálně budou součástí honitby, ale nebudou po obvodu oploceny, nepůjde dosáhnout podmínky pro intenzivní chov zvěře podle § 2 písm. j) zákona o myslivosti.

Nejvyšší správní soud (NSS)

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda se krajský soud skutečně bez jakéhokoli vysvětlení odchýlil od svého rozsudku z prosince 2022. Pokud by tomu tak skutečně bylo, tak by se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat ostatními námitkami, které se týkají otázek oplocení obory, neboť tyto námitky jsou skutkově a právně neoddělitelné ve vztahu k údajně rozporným závěrům nyní přezkoumávaného rozsudku a rozsudku z prosince 2022, a rozsudek krajského soudu by zrušil.

NSS neshledal porušení, protože rozdílné závěry souvisely s odlišnými skutkovými okolnostmi případů (v rozsudku z prosince 2022 šlo o jedinou vhodnou honitbu pro přičlenění pozemků). Vzhledem ke skutkové situaci, kterou posuzoval v rozsudku z prosince 2022, dospěl krajský soud jinými slovy k závěru, že přičleňované pozemky nelze přičlenit k žádné jiné honitbě, a proto musí být přičleněny k honitbě Květov.

Naopak v nyní přezkoumávaném rozsudku vycházel krajský soud ze skutkového zjištění, které stěžovatelka nesporuje, že v době rozhodování správních orgánů měly posuzované pozemky nejdelší společnou hranici s oborou Borek, a proto byly přičleněny právě k ní. Na základě výše uvedeného je tedy zřejmé, že z porovnávaných rozsudků krajského soudu vyplývají skutkové rozdíly, které mohly být důvodem pro odlišné rozhodnutí krajského soudu. Byť krajský soud tuto skutkovou odlišnost měl v přezkoumávaném rozsudku výslovně zdůraznit, je tato odlišnost dostatečně patrná, a lze tedy na jejím základě seznat důvody, pro které krajský soud rozhodl v porovnávaných věcech odlišně. Nejvyšší správní soud proto, v tomto ohledu, neshledal důvod pro zrušení nyní přezkoumávaného rozsudku krajského soudu.

NSS potvrdil, že oborní oplocení je překážkou pohybu zvěře ve smyslu § 17 odst. 5 zákona o myslivosti, protože znemožňuje chované i volně žijící spárkaté zvěři bezpečný průchod. Oborní oplocení narušuje souvislost honebních pozemků. K honitbě-oboře proto nelze přičlenit pozemky, které neleží vnitřně vůči oplocení.

NSS upřesnil, že oplocení nemusí vést přesně po obvodu honebních hranic,
ale musí být umístěno tak, aby zvěř mohla využívat území honitby v maximálním rozsahu. To nicméně neznamená, že oborní oplocení nutně musí přesně kopírovat hranice schválené honitby. Postačí, pokud je s ohledem na konkrétní prostorové možnosti přiměřeně následuje.

K nepřerušení řízení NSS konstatoval, že správní orgány nemusely vyčkat na jiná řízení, protože v daném případě nebyla přezkoumávaná rozhodnutí právně ani skutkově závislá na výsledcích oněch jiných řízení (nešlo o nezbytnou "předběžnou otázku" dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu).

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

Právní věta

1. Oborní oplocení představuje překážku pohybu zvěře ve smyslu § 17 odst. 5 věty druhé zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.
2. Mají-li být k oboře, jakožto specifickému typu honitby podle § 2 písm. j) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, přičleněny další pozemky, musí se tyto pozemky stát prostorovou součástí již existující obory a umožňovat chované zvěři volný pohyb po celém takto vzniklém prostoru.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.04.2024,

č.j. 8 As 88/2023-59