Žalobkyně a) D. F., a b) J. F., (dovolatelky), proti žalované P. L., usilovaly soudní cestou o zřízení služebnosti cesty na lesním pozemku žalované, aby měly pohodlnější spojení se svými nemovitostmi.

Případ řešil nejprve Okresní soud v Kutné Hoře („soud prvního stupně“), který rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 9 C 35/2016-933, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná zřídila ve prospěch každého vlastníka nezbytnou cestu přes lesní pozemek, a to v rozsahu stanoveném geometrickým plánem.

Po odvolání žalobkyň řešil spor Krajský soud v Praze („odvolací soud“), který rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 19 Co 174/2021-1110, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV změnil pouze tak, že povinnost k úhradě nákladů řízení uložil oběma žalobkyním společně a nerozdílně, jinak rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích i ve výroku I potvrdil.

Dovolání

Dovolatelky tvrdily, že soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř. a nápravu nezjednal ani odvolací soud. Tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tvrdily, že odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru než soud prvního stupně, když vyhodnotil, že nezbytnou cestu ve formě služebnosti nelze ve vztahu k pozemku žalované zřídit z důvodu, že žalobkyně žádají zřízení nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

V souvislosti s odlišným názorem a závěrem odvolacího soudu tak vznikla potřeba uvést další tvrzení a navrhnout provedení dalších důkazů, které však již nemohly být v odvolacím řízení provedeny. Také poukazují na to, že podle nalézacích soudů nepředložily žádné důkazy potřebné k prokázání svého tvrzení, že právní předchůdce žalované (pan P.) udělil souhlas s užíváním svého pozemku jakožto cesty jejich právním předchůdcem (a ostatními sousedy). Pokud ale měly soudy nižších stupňů za to, že dosud navržené důkazy nejsou pro posouzení věci dostatečné, měly je ve smyslu § 118a o. s. ř. vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů a poučit je o následcích nesplnění takové výzvy, což neučinily. Dovolatelky rovněž považovaly vydaný rozsudek za nepřezkoumatelný. Odvolací soud se podle jejich názoru dostatečně (nebo vůbec) nevypořádal se všemi účastníky uplatněnými námitkami způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Zejména se nevypořádal s jejich námitkou, že soud není vázán návrhem a může zřídit nezbytnou cestu i jiným způsobem, například ve formě obligačního práva. 

Nejvyšší soud 

Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.  míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod.

Nesplnění poučovací povinnosti soudu spatřují dovolatelky v tom, že je odvolací soud neseznámil se svým odlišným právním názorem, že nezbytnou cestu ve formě služebnosti nelze ve vztahu k pozemku žalované zřídit proto, že žalobkyně žádají zřízení nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení - a nepoučil je ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. o potřebě doplnit tvrzení a důkazní návrhy.

Odvolací soud přitom uzavřel, že v posuzované věci nejsou předpoklady pro zřízení práva nezbytné cesty, a to zčásti způsobem pro charakter pozemku, který podle § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona takovou možnost vylučuje a dílem pro závěr (jímž potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně), že právo nezbytné cesty je žádáno jen za účelem pohodlnějšího spojení mezi nemovitostí žadatelek a veřejnou komunikací. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není na jiném právním závěru, který by vyžadoval doplnění potřebných tvrzení a následně případně i důkazů založeno, a proto není pro postup podle § 118a odst. 2 o. s. ř. v dané věci důvod.

Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že žalobkyně nepoučil postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o případném možném jiném právním názoru, který by vyžadoval doplnění skutkových tvrzení, případně doplnění důkazů. Námitky dovolatelek ohledně nesplnění poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. proto nemohou založit přípustnost dovolání.

Rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelný. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měly možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Namítané nedostatky postupu soudu prvního stupně nebránily žalobkyním v možnosti řádného uplatnění jejich procesních práv v odvolacím řízení a ani odvolacímu soudu v možnosti přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně a zaujmout právní názor na věc.

Nejvyšší soud konstatoval, že pokud dovolatelky zpochybňovaly dovoláním pouze jeden závěr odvolacího soudu (že charakter pozemku podle § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona takovou možnost vylučuje), aniž by učinily předmětem dovolacího přezkumu i závěr druhý (že právo nezbytné cesty je žádáno jen za účelem pohodlnějšího spojení. Ani tato dovolatelkami vymezená právní otázka nemohla založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyň přípustným, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Právní věta

Nezbytnou cestu ve formě služebnosti nelze ve vztahu k lesnímu pozemku zřídit, protože charakter pozemku podle § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona takovou možnost vylučuje.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.08.2023,č.j. 22 Cdo 3012/2022-1160