Žalobkyně podala u Okresního soudu v Ústí nad Labem žalobu, kterou se s odůvodněním, že je vlastníkem pozemku, jehož součástí je stavba - rodinný dům, domáhala zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalovaných.
Tvrdila, že jediné myslitelné spojení jejího pozemku s veřejnou cestou vede přes specifikovaný pozemek žalovaných. Uvedla, že jí žalovaní dlouhodobě brání v užívání cesty, oznámili jí, že si s účinností od 15. 10. 2019 nepřejí, aby návštěvy žalobkyně používaly jejich pozemek pro přístup. Uvedla, že cesta přes jejich pozemek vedla„ odjakživa“ a problémy nastaly až po smrti otce 2. žalované.
Dne 18. 11. 2021 žalobkyně doručila okresnímu soudu změnu žaloby spočívající ve změně žalobního návrhu, kdy s odkazem na § 1089 a násl., § 1260 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, navrhla, aby na základě zjištěného (stejného) skutkového stavu okresní soud určil, že pozemek žalovaných parc. číslo je zatížen věcným břemenem odpovídajícím služebnosti stezky a cesty ve prospěch pozemku parc. číslo, neboť byly splněny zákonné podmínky mimořádného vydržení služebnosti žalobkyní. Změna žaloby byla zástupci žalovaných doručena datovou schránkou dne 21. 1. 2022.
Okresní soud v Ústí nad Labem
Usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. 75 C 32/2020-254 okresní soud změnu žaloby připustil s odůvodněním, že dosavadní stav řízení lze využít jako podklad pro řízení o změněné žalobě. Žalovaní se k žalobě vyjádřili tak, že navrhli zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyně má řadu možností, jak si zřídit přístupovou cestu způsobem, který nebude zasahovat do jejich vlastnického práva.
Okresní soud posoudil skutkový stav tak, že od roku 1945 vedla k domu na pozemku (kde žila rodina manžela žalobkyně) polní cesta přes pozemek žalovaných, která byla volně přístupná, a kterou právní předchůdci žalobkyně užívali. Od 70. let užívala přístupovou cestu i žalobkyně a její manžel, k chůzi i jízdě automobilem, kdy šlo o jediný přístup na obecní komunikaci. Cesta vedoucí přes pozemek žalovaných (v mezích, jak byla dlouhodobě užívána) byla vymezena v žalobkyní předloženém geometrickém plánu. Na pozemek žalobkyně byl cestou vedoucí přes pozemek žalovaných zajištěn nerušený přístup až do října 2019, kdy ji žalovaní vyzvali, aby její návštěvy přestaly cestu užívat. Později přes příjezdovou cestu žalovaní postavili nejprve bránu a následně betonovou zeď.
Okresní soud věc posuzoval zejména podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravujících vydržení, a to zejména podle § 1089 odst. 1, § 1091 odst. 2, § 1095 a § 1096 odst. 2 a ustanovení týkajících se služebnosti stezky a cesty (§ 1274 a násl.), ve spojení s § 3066. Vzal za prokázané, že právo cesty a stezky přes pozemek žalovaných ve prospěch pozemku žalobkyně bylo pokojně vykonáváno nejméně od roku 1946 právními předchůdci žalobkyně; žalobkyní pak v letech 1966 až 1970 a poté od roku 1979, a to až do října 2019. Do mimořádné vydržecí doby (dvacet let) okresní soud započetl i dobu, po kterou žalobkyně právo stezky a cesty přes pozemek žalovaných vykonávala i před 31. 12. 2013, kdy sama žalobkyně vykonávala nerušeně právo stezky a cesty přes pozemek žalovaných 38 let a uzavřel, že ve prospěch pozemku žalobkyně došlo k vydržení věcného břemene odpovídajícího služebnosti stezky (§ 1274 o. z.) a cesty (§ 1276 o. z.) přes pozemek žalovaných, a to ke dni 1. 1. 2019 v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu.
Okresní soud neshledal překážku vydržení v neprokázání existence právního titulu užívání stezky a cesty, neboť žalobkyně se domáhala vydržení věcného břemena stezky a cesty přes pozemek žalovaných v souladu s § 1095 o. z., tzv. mimořádného vydržení, kdy zákon nevyžaduje ani tvrzení o existenci právního důvodu, ani jeho prokázání, a to s ohledem na značnou délku mimořádné vydržecí doby. V této souvislosti okresní soud odkázal na závěry odborné literatury, že pro mimořádné vydržení se vyžaduje toliko držba poctivá, držba řádná se nevyžaduje.
Okresní soud rovněž uzavřel, že držba žalobkyně byla pravá, jelikož zdědila pozemek parc. číslo s domem, s jehož vlastnictvím spojovala existenci a držbu služebnosti stezky a cesty (resp. práva vlastníka pozemku s pozemkem spojená, které takto vnímala), tj. do držby se nevetřela svémocně, nevloudila se do ní potajmu nebo lstí ani neusilovala učinit z výprosy trvalý stav. Okresní soud argumentoval tím, že v řízení nebyl prokázán nepoctivý úmysl držitelky - žalobkyně.
Okresní soud rozhodl ve prospěch žalobkyně a určil, že služebný pozemek parc. číslo - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, je zatížen věcným břemenem odpovídajícím služebnosti stezky a cesty ve prospěch panujícího pozemku parc. číslo - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba.
Proti rozsudku okresního soudu podali žalovaní včasné odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. a), b), g), e) o. s. ř. a navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne. Žalovaní zejména namítali, že nebyly splněny podmínky řízení, neboť neměla být připuštěna změna žaloby, k níž žalobkyně přistoupila po cca dvou letech sporu a po provedení téměř kompletního dokazování k prokázání původních žalobních tvrzení, tj. že žalobkyně nemá zajištěn přístup ke své nemovitosti. Namítali, že se o změně žaloby dozvěděli až dne 29. 3. 2022 a byla jim okresním soudem poskytnuta lhůta toliko tří dnů k doplnění obranných tvrzení proti změněné žalobě, aniž byli současně poučeni o následcích nedoplnění tvrzení. Dále žalovaní namítali, že okresní soud nepřihlédl k tvrzením žalovaných, resp. k jejich poukazu na to, že žalobkyně původně žalobou navrhovala zřízení nezbytné cest, tj. tvrdila, že nemá přístup ke své nemovitosti, pročež nemohla mít za to, že drží právo cesty, stezky.
Krajský soud v Ústí nad Labem
Odvolací soud shodně jako okresní soud shledal, s ohledem na uvedené skutečnosti a délku držby práva cesty žalobkyní která přesahuje dobu dvaceti let, s níž zákon spojuje mimořádné vydržení (§ 1095 o. z.), že žalobkyně vydržela právo stezky a cesty ve formě služebnosti. Právní předchůdce žalobkyně sám nemohl sporné právo cesty přes pozemek žalovaných vydržet, neboť v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nepřicházelo mimořádné vydržení podle § 1095 o. z. do úvahy, již proto, že se jeho držba nezakládala na právním důvodu, který by ve smyslu dřívější právní úpravy postačil ke vzniku práva ve formě služebnosti, což však nebrání započetí doby jeho držby do vydržecí doby žalobkyně.
Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že z hlediska držby práva zásadně není důležité, zda si držitel uvědomuje právní důsledky držby či zda chce, aby tyto nastoupily; o právní stránce věci nemusí vůbec vědět. Podstatné je, že žalobkyně i její právní předchůdce se vědomě (chtěně) chovali způsobem, který odpovídal obsahu práva cesty, a že tak činili pro sebe, když své právo dovozovali z vlastnictví části dvojdomu. V případě žalobkyně a jejího právního předchůdce se zjevně nejednalo o „nechtěné“ jednání, když z provedených důkazů vyplývá, že si byli vědomi, že užívají cestu na cizím pozemku, která v souladu s projektem slouží vlastníkům dvojdomu k přístupu na veřejnou cestu. Stejně, jako okresní soud dospěl odvolací soud k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by tak žalobkyně či její předchůdci činili z nouze, či s vědomím, že užívají cizí veřejnou cestu, případně, že by se domnívali, že soused z důvodu přátelství nebude nic namítat.
K námitce žalovaných odvolací soud poznamenal, že vydržení práva žalobkyní nebrání ani okolnost, že si žalobkyně nebyla (jak vyplývá z původní žaloby na zřízení nezbytné cesty) vědoma právních důsledků svého dlouhodobého výkonu práva stezky a cesty, když vědomost držitele o právních důsledcích držby není zákonnou podmínkou vydržení.
Vzhledem k tomu, že je správným závěr okresního soudu, že žalobkyně k 1. 1. 2019 vydržela služebnost stezky a cesty, potvrdil odvolací soud podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný rozsudek okresního soudu, a to včetně nákladového výroku.
Dovolací řízení u Nejvyššího soudu
Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud dovodil, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale absence nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Z uvedeného se podává, že žalobkyně byla k 1. 1. 2019 držitelkou v nikoli nepoctivém úmyslu, proto nabyla právo odpovídající věcnému břemenu na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z. Jelikož odvolací soud dospěl ke stejnému závěru, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalovaných tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní věta
Pro naplnění podmínek mimořádného vydržení služebnosti stezky/cesty je vyžadováno, aby držitelova vůle směřovala k výkonu podstatného obsahu práva stezky/cesty, přičemž není rozhodné, zda se výkon obsahu práva zakládá na právním důvodu ani zda si držitel uvědomuje právní důsledky držby či zda chce, aby tyto nastoupily o právní stránce věci nemusí vůbec vědět. Podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele v podobě absence přesvědčení, že svou držbou jedná protiprávně nebo že jeho držba působí bezpráví, nespravedlnost, škodu nebo újmu.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2023, č.j.: 22 Cdo 927/2023-459