V posuzované věci se jednalo o změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků. O změnu požádala Společnost BLOND BREEDING Žebráky, spol. s r.o., [osoba zúčastněná na řízení I), dále také „žadatelka“], která žádost odůvodnila změnou vlastnictví honebních pozemků, které nově nabyla a které byly důvodem podání její žádosti, aby byl naplněn zákonný požadavek souvislosti honebních pozemků.
O žádosti rozhodoval Městský úřad Tachov (dále jen „městský úřad“), který rozhodl tak, že podle § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, provedl změnu vlastní honitby Nové Sedliště, jejímž držitelem byl žalobce Lesy České republiky, s. p., a společenstevní honitby Žebráky, jejímž držitelem je Honební společenstvo Žebráky [osoba zúčastněná na řízení III)]. Změna spočívala v převodu blíže specifikovaných honebních pozemků, které byly doposud součástí vlastní honitby Nové Sedliště, do společenstevní honitby Žebráky. Kromě pozemků žadatelky se jednalo rovněž o pozemky žalobce a dalších osob – účastníků řízení o žádosti.
Proti rozhodnutí městského úřadu se žalobce odvolal ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje-žalovaný. Ten napadené rozhodnutí městského úřadu změnil tak, že do něj nově vložil větu o tom, kdy nastávají právní účinky rozhodnutí. Ve zbytku rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Předmětem sporu byla otázka, zda městský úřad pochybil, pokud zahájil a vedl řízení podle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti, ale následně fakticky rozhodoval rovněž podle § 31 odst. 1 téhož zákona o pozemcích mimo vlastnictví žadatelky.
Krajský soud vyhověl žalobci a zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí městského úřadu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle krajského soudu se správní orgány dopustily podstatného porušení ustanovení o řízení, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Ačkoliv totiž městský úřad správní řízení zahájil ve smyslu § 31 odst. 4 zákona o myslivosti a podle výroku rozhodoval rovněž pouze na základě tohoto ustanovení, fakticky došlo i ke změně honitby podle § 31 odst. 1 zákona o myslivosti. Fakticky proto podle krajského soudu proběhlo i řízení ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, aniž by o tom účastníci řízení byli zpraveni. V této souvislosti krajský soud zdůraznil odlišné postavení správního orgánu v obou řízeních. Zatímco v případě řízení podle odst. 1 citovaného ustanovení správní orgán změnu honitby může povolit, v řízení podle odst. 4 změnu provede. Od této odlišnosti se pak odvíjí také možnost účastníků řízení ovlivnit výsledek řízení. Krajský soud považoval tento postup za natolik procesně vadný, že tato vada měla vliv na zákonnost rozhodnutí městského úřadu i žalovaného a proto obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalším řízení.
Žalovaný-Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. V kasační stížnosti uvedl, že zákon o myslivosti upravuje dva důvody pro změnu honitby. Prvním z nich je podle § 31 odst. 1 zákona o myslivosti skutečnost, že změnu vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření. Druhým důvodem pro změnu honitby je podle § 31 odst. 4 téhož zákona změna vlastnictví honebních pozemků. V obou případech se však jedná o řízení zahajované na žádost, což krajský soud opomenul. Jelikož v daném případě žádný z držitelů honiteb neučinil návrh ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, bylo zřejmé, že městský úřad nemohl postupovat podle tohoto ustanovení. Správní orgán nemá pravomoc nutit subjekty uvedené v § 31 odst. 2 zákona o myslivosti k podání návrhu na změnu honitby podle odst. 1 tohoto ustanovení, ani takové řízení zahájit z moci úřední. Krajský soud tedy nevysvětlil, proč mělo být vedeno řízení i podle § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, ač takové řízení z důvodu absence příslušné žádosti ve skutečnosti nemohlo být vůbec zahájeno. Podle stěžovatele se proto napadený rozsudek zakládá na nesprávném právním posouzení a je nepřezkoumatelný.
Městský úřad proto podle stěžovatele postupoval v souladu se zákonem, pokud navrženou změnu honiteb provedl výhradně postupem podle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti, a to včetně pozemků mimo vlastnictví žadatelky. Určité pochybení tak lze podle stěžovatele spatřovat snad jen v tom, že městský úřad mohl v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí podrobněji popsat, proč provedl změnu i v rozsahu dalších pozemků. Podle stěžovatele ale uvedené nedostatky nemohou mít vliv na zákonnost rozhodnutí městského úřadu. Vlastníci všech dotčených honebních pozemků byli od počátku bráni za účastníky řízení a v řízení jim bylo umožněno využít všech procesních práv.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud uvedl, že zákon o myslivosti upravuje dvě kategorie důvodů pro změnu honitby. Buď změnu vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření (postup podle § 31 odst. 1 až 3 zákona) nebo je důvodem změny honitby změna vlastnictví honebních pozemků (postup podle § 31 odst. 4 zákona). V obou případech se jedná o řízení zahajované k žádosti subjektu, byť v prvním případě zákon o myslivosti žádost označuje jako „návrh“.
Zákon o myslivosti nedává orgánu státní správy lesů možnost, aby v podobných případech zahájil řízení z moci úřední. Stejně tak ani žadatel nemůže požádat, aby byly k jeho pozemkům přičleněny další souvislé honební pozemky jiných vlastníků, jak to zákon umožňuje v případě řízení o uznání honitby (§ 18 odst. 4 zákona o myslivosti). Za takové situace nelze klást městskému úřadu k tíži, že rozhodl také o pozemcích mimo vlastnictví žadatelky. Zamýšlí-li orgán státní správy myslivosti v podobném případě vyhovět žádosti, nedává mu zákon jinou možnost. Správní orgán nemá pravomoc k zahájení řízení z moci úřední; současně nikdo z oprávněných subjektů nepodal návrh ve smyslu § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti a k podání návrhu je správní orgán nemůže přimět.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s argumentací krajského soudu. Žadatelka v příloze ke své žádosti uvedla seznam vlastních honebních pozemků, o jejichž přičlenění ke společenstevní honitbě požádala, a rovněž výčet dalších pozemků dotčených žádostí, které patří jiným vlastníkům. Městský úřad v následně zahájeném řízení řádně vyrozuměl všechny účastníky řízení, mj. i vlastníky pozemků dotčených požadovanou změnou. Účastníky řízení poučil o právu nahlédnout do spisu a o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Této možnosti využili žalobce a osoba zúčastněná na řízení IV). Nejvyšší správní soud proto souhlasil se stěžovatelem v tom, že městský úřad umožnil majitelům pozemků dotčených změnou uplatnit jejich procesní práva. Účastníci řízení, kteří využili svých procesních práv, navíc ve vyjádření nebo v odvolání poukazovali pouze na možné negativní důsledky pro výkon práva myslivosti v lokalitě v případě provedení změny. Jejich argumentace tedy směřovala k hmotněprávnímu posouzení provedené změny.
Nejvyšší správní soud na rozdíl od krajského soudu neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí stěžovatele a městského úřadu kvůli procesnímu pochybení. Městský úřad mohl v rozhodnutí pečlivěji popsat, proč do změny zahrnul také pozemky dalších vlastníků. Nejedná se však o vadu takové intenzity, že by odůvodňovala zrušení rozhodnutí. Kasační soud současně považoval za nutné zdůraznit, že procesní práva účastníků řízení (mj. tedy i vlastníků pozemků dotčených požadovanou změnou) byla zcela zachována. Za těchto podmínek proto přisvědčil stěžovateli, že trvat na opětovném provedení správního řízení jen z tohoto důvodu by bylo čistě formalistické.
Jelikož krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele a městského úřadu pouze z procesních důvodů, nezabýval se již dalšími žalobními námitkami. Podstata žalobní argumentace přitom byla hmotněprávní povahy a týkala se nevhodnosti požadované změny hranic honiteb a jejich rozporu se zásadami tvorby honiteb a řádného mysliveckého hospodaření.
Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu č. j. 30 A 104/2018-106, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní věta:
Zákon o myslivosti upravuje dvě kategorie důvodů pro změnu honitby. Buď změnu vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření (postup podle § 31 odst. 1 až 3 zákona) nebo je důvodem změny honitby změna vlastnictví honebních pozemků (postup podle § 31 odst. 4 zákona). V obou případech se jedná o řízení zahajované k žádosti subjektu. Podle § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti má orgán státní správy myslivosti v řízení o změně honitby pravomoc rozhodnout také o pozemcích jiných vlastníků, pokud je to pro provedení změny honitby nezbytné. Vlastníkům takových pozemků však musí být v plném rozsahu zajištěn výkon jejich procesních práv.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.07.2021, č.j. 1 As 384/2020-48