V projednávané věci se jednalo o odpovědnost za přestupek usmrcení zvířete (volně pobíhajícího psa) dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, kterého se dopustil žalobce M. R., jenž byl také mysliveckým hospodářem Mysliveckého spolku Hirštejn v pronajaté honitbě Lysá Hora.
Žalobce při cestě do honitby zpozoroval volně pobíhajícího psa, který údajně honil dva kusy srnčího. Na psa vystřelil „z volné ruky“. Pes naznačil zasažení střelou, pak se srovnal a běžel směrem do Pivoně. Během podání vysvětlení pak žalobce uvedl, že tohoto psa již několikrát viděl pronásledovat zvěř. Na psa proto vystřelil. Do úředního záznamu o podaném vysvětlení zopakoval, že psa postřelil a pak jej nedohledával. Později uvedl, že neměl tušení, že psa smrtelně postřelil.
Policie ČR zahájila trestní stíhání žalobce pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
Okresní soud v Domažlicích dle 171 odst. 1 trestního řádu věc postoupil správnímu orgánu, neboť zjistil, že stíhaný skutek není trestným činem, mohl by však být posouzen jako přestupek. Okresní soud uvedl, že z důkazů je zřejmé, že žalobce úmyslně usmrtil psa. Ovšem v tomto případě se trestní stíhání nejevilo jako adekvátní a dle soudu postačovala odpovědnost dle jiných právních předpisů. Stížnost státního zástupce proti rozhodnutí okresního soudu zamítl Krajský soud v Plzni.
Věc následně řešil Městský úřad Domažlice. Správní orgány tedy musely zjistit
a zdůvodnit, zda žalobce (po právu) usmrtil toulavého psa, anebo zda (v rozporu s právem) usmrtil psa ovčáckého nebo loveckého plemene.
Městský úřad svým rozhodnutím ze dne 6. 6. 2018 uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona na ochranu zvířat proti týrání, kterého se dopustil tím, že zastřelil volně pobíhajícího psa plemene německý ovčák (výrok I). Správní orgán mu uložil pokutu ve výši 14 tis. Kč (výrok II) a povinnost nahradit náklady řízení (výrok III). Žalobce se odvolal ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje. Ten svým rozhodnutím drobně změnil výrok I rozhodnutí městského úřadu a dále výši uložené pokuty ve výroku II na 7 tis. Kč. Ve zbytku rozhodnutí potvrdil.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Plzeňského kraje žalobu, kterou krajský soud zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel se v obecnosti ztotožnil se skutkovými zjištěními. Stěžovatel ale tvrdil, že pes, který byl usmrcen, však nebyl „německý ovčák“, jen připomínal psa plemene německý ovčák. Stěžovatel ho tedy v souladu s § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, mohl zastřelit. V tomto směru správní orgány, podle stěžovatele, nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Správní orgány ani krajský soud se prý nevypořádaly s posudkem znalce JUDr. H. Dále měl stěžovatel za to, že z materiálové shody jím používaného střeliva a vzorku pěti fragmentů střely nalezené v těle psa nelze učinit žádný závěr. Lze proto, podle stěžovatele, důvodně pochybovat o tom, že psa usmrtil právě typ náboje, který používá on. Krajský soud si v tomto směru měl vyžádat odbornou analýzu.
Kasační stížnost
Podle Nejvyššího správního soudu (NSS) musí stěžovatel v kasační stížnosti srozumitelně a konkrétně vysvětlit, v čem je rozsudek krajského soudu nesprávný, s jakými žalobními námitkami se soud nevypořádal, jaké konkrétní důkazní návrhy vyhodnotil nesprávně, dezinterpretoval či pominul.
NSS uvedl, že rozhodnutí žalovaného ani rozsudek krajského soudu nejsou nepřezkoumatelné, jak se domnívá stěžovatel. Celému případu se tato rozhodnutí věnují důkladně a reagují na všechny hlavní stěžovatelovy argumenty.
V kasační stížnosti se stěžovatel omezil jen na dva konkrétní a přípustné okruhy námitek, jednak co do prokázání, že zastřelený pes nebyl zákonem chráněným německým ovčákem, jednak ohledně toho, že existují pochybnosti, zda psa usmrtila jeho střela.
NSS konstatoval, že Okresní soud v Domažlicích ani Krajský soud v Plzni, jako soudy v trestní věci ohledně totožného skutku, neměly pochyby o tom, že se skutek stal a že jej spáchal stěžovatel. Důvody, proč tyto soudy nevyvodily trestní odpovědnost a věc postoupily správním orgánům, tkví v tzv. subsidiaritě trestní represe, respektive nedostatečné společenské škodlivosti skutku (v tomto případě § 12 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s § 171 odst. 1 trestního řádu).
Soudy vzaly v potaz nepochybný díl odpovědnosti poškozeného, kterému pes opakovaně utíkal a bez jakéhokoliv dozoru se pohyboval v místech, kam má přístup široká veřejnost (houbaři, cyklisté, lidé na procházce apod.). S ohledem na spoluzavinění poškozeného a s vědomím, že stěžovateli bylo 77 let a že dosud nebyl soudně trestán, nebyl skutek kvalifikován jako trestný čin, ale věc byla postoupena správním orgánům k projednání eventuální odpovědnosti za přestupek.
Výchozím předpokladem postoupení věci jinému orgánu dle § 171 odst. 1 trestního řádu je zjištění, že stíhaný skutek se stal, resp. že jej spáchal obviněný, avšak skutek není trestným činem, takže není dána pravomoc soudů k jeho projednání v trestním řízení. Dokazování provedené orgány činnými v trestním řízení a rovněž i skutkové závěry soudu v trestní věci ohledně totožného skutku jsou tedy významným zdrojem informací pro správní orgány, které následně vedou řízení o odpovědnosti za přestupek o témže skutku.
NSS dodal, že sám stěžovatel ve svých sděleních přiznal, že na psa vystřelil za snížené viditelnosti. Pokud stěžovatel střílel na psa, který měl znaky plemene, jehož odstřel je zakázán, zcela jistě neprokázal náležitou míru opatrnosti, která byla nutná v pozici mysliveckého hospodáře. NSS nepochyboval o tom, že psa zabila právě střela ze stěžovatelovy zbraně. Stěžovatel sám vypověděl, že na psa vystřelil, pes sebou po zásahu škubnul, a pokud byl v jeho těle jeden vstřel, trefil jej právě stěžovatel. Na odpovědnosti za přestupek nemůže nic změnit ani to, že se stěžovatel zabývá myslivostí celý život, že pracuje jako myslivecký hospodář.
Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
Právní věta:
- Podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání se fyzická osoba dopustí přestupku, pokud usmrtí zvíře, aniž by byl naplněn důvod uvedený v § 5 odst. 2. Podle § 5 odst. 1 cit. zákona nesmí nikdo bez důvodu usmrtit zvíře. Důvodem k usmrcení zvířete je výkon práva myslivosti a rybářství podle zvláštních předpisů [§ 5 odst. 2 písm. d) téhož zákona].
- Zvláštním předpisem pak je zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Dle § 14 odst. 1 písm. e) tohoto zákona je myslivecká stráž oprávněna usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen.
- V obecné rovině nebrání nic tomu, aby správní orgán, kterému věc postoupí orgán činný v trestním řízení, rozhodl v navazujícím řízení o odpovědnosti za přestupek právě na základě důkazů provedených v trestním řízení.
- Předpokladem postoupení projednání věci jinému orgánu dle § 171 odst. 1 trestního řádu je zjištění, že stíhaný skutek se stal, resp. že jej spáchal obviněný, avšak skutek není trestným činem, takže není dána pravomoc soudů k jeho projednání v trestním řízení. Dokazování provedené orgány činnými v trestním řízení a rovněž i skutkové závěry soudu v trestní věci ohledně totožného skutku jsou tedy významným zdrojem informací pro správní orgány, které následně vedou řízení o odpovědnosti za přestupek o témže skutku.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04.03.2021, č.j. 10 As 402/2020 - 26