V dané věci se jednalo o spor správních orgánů České inspekce životního prostředí a Ministerstva životního prostředí (žalovaný) s uživatelem honitby Ing. J. B (žalobce). Správní orgány rozhodovaly ve věci podruhé, protože první rozhodnutí ČIŽP, které MŽP potvrdilo, zrušil městský soud.

Městský soud uvedl, že hlavním důvodem zrušení předchozích rozhodnutí správních orgánů soudem bylo, že žalobce byl sankcionován vysokou pokutou   (tehdy ve výši 1.100.000 Kč při maximální možné výši 5 000 000 Kč), aniž by byl skutkový stav, který je podkladem pro rozhodnutí, zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti dle § 3 správního řádu.

ČIŽP po zrušujícím rozsudku MS podstatně změnila vymezení vytýkaného skutku tak, že se ho žalobce (stěžovatel) dopustil opomenutím, jímž porušil svoji povinnost dbát, aby lesní porosty nebyly nepřiměřeně poškozovány zvěří.

Svým druhým rozhodnutím ČIŽP uložila žalobci Ing. J. B pokutu ve výši 350 000 Kč za správní delikt dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Toho se měl žalobce dopustit tím, že jako uživatel honitby z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, protože „zanedbal řádnou péči o honitbu, o její stav se nezajímal, neprováděl řádnou kontrolu krmení zvěře [konkrétně se jednalo o jelena siku – pozn. soudu] v honitbě. V důsledku toho byla zvěř v honitbě v průběhu období od září 2009 do ledna 2013 v době lovu, vždy cca od září do poloviny ledna následujícího roku, intenzivně krmena předkládáním zejména kukuřičné siláže na pravidelně (nejméně 1x týdně) doplňovaných hromadách o velikosti valníku za traktor. Skutek byl tedy vymezen opomenutím (omisivním jednáním) žalobce (v předcházejícím správním řízení byl tento skutek vymezen jinak.

Proti rozhodnutí žalovaného (MŽP) znovu žalobce brojil žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 20. 9. 2019, č. j. 11 A 90/2019 – 37, zamítl jako nedůvodnou.

Městský soud vymezil postihovaný skutek tak, že žalobce jako uživatel honitby „ohrozil a poškodil životní prostředí v lesích v katastrálním území Líšťany v porostních skupinách přesně uvedených v tomto rozhodnutí tím, že v období let 2009 až leden 2013 při výkonu práva myslivosti vnadil a koncentroval zvěř (jelena siku) v honitbě Líšťany – Hunčice intenzivním krmením již od podzimních měsíců a následně v době, kdy nelze hodnotit meteorologické podmínky jako dobu nouze a možného strádání u zvěře, čímž došlo k nepřiměřeným škodám na lesních porostech“ Tento skutek je tedy vymezen konáním (komisivním jednáním) žalobce (dále též „skutek A“). Toto vymezení koresponduje s vymezením skutku v předcházejících rozhodnutích ČIŽP a žalované, která však byla zrušena.

Městský soud za označil závěr správních orgánů, že smyslem přikrmování zvěře nebylo plnění povinnosti péče o zvěř, ale vnadění zvěře do dané lokality v době lovu.

Proti rozsudku městského soudu č. j. 11 A 90/2019 – 37 brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností.

V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že správní orgány nejprve vycházely z premisy, že to byl stěžovatel, kdo krmivo navážel (skutek A), a následně pro důkazní nouzi toliko konstatovaly, že pokud to tedy stěžovatel nebyl, či tak prokázáno nebylo, měl tomu jako uživatel honitby zabránit (skutek B). Stěžovatel ve správním řízení i v řízení před městským soudem tvrdil, že se zvěř do dané lokality stahuje každoročně, aniž by byla přikrmována.

Žalovaný (MŽP) ve vyjádření ke kasační stížnosti označil kasační stížnost za nedůvodnou. Připustil, že městský soud popsal vytýkaný skutek v napadeném rozsudku „poněkud odlišně“ a popis tedy odpovídá „předchozí formulaci skutku před jeho změnou“ (skutek A), nicméně dle žalovaného bylo evidentní, že se stále jednalo o „tentýž skutek, o kterém bylo vedeno celé dosavadní správní řízení“. Tato námitka je tedy dle žalovaného ryze formalistická, neboť totožnost skutku je zachována pokud je dána totožnost následku.

Nejvyšší správní soud (NSS)

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou týkající se popisu skutku, jenž vzal městský soud v úvahu při přezkumu rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel totiž namítal, že městský soud vycházel z popisu skutku A, ačkoli přezkoumávané správní rozhodnutí vycházelo z popisu skutku B. Žalovaný záměnu skutku A za skutek B připouštěl, nicméně měl za to, že není významná (resp. je pouze formalismem), neboť totožnost skutku byla zachována.

Podle NSS napadený rozsudek chybně vymezuje skutek jako skutek A (tj. skutek spočívající v úmyslném konání stěžovatele, jenž – stručně řečeno – neoprávněně přikrmoval zvěř), zatímco rozhodnutí žalovaného, které bylo předmětem přezkumu, jej vymezuje jako skutek B (tj. jako omisivní nedbalostní jednání stěžovatele, jenž – stručně řečeno – umožnil, aby neznámá osoba neoprávněně přikrmovala zvěř).

NSS uvedl, že napadený rozsudek městského soudu je vnitřně rozporný, neboť jeho citované pasáže takřka nahodile uvažují tu skutek A (konání), tu skutek B (opomenutí). Tuto rozpornost nelze překlenout výkladem či vysvětlením, že se jedná o ojedinělou chybu v psaní. Naopak vyplynulo, že městský soud hrubě pochybil, neboť si vůbec neujasnil, o jakém protiprávním jednání vlastně pojednává přezkoumávané rozhodnutí žalovaného.

Nejvyšší správní soud zdůraznil, že – bez ohledu na to, zda by byla totožnost skutku zachována či nikoli – vytčená vada způsobuje nezákonnost rozsudku, protože významná část žalobní argumentace brojí přímo a výslovně proti vytýkanému omisivnímu jednání.

Nejvyšší správní soud proto rozsudek městského soudu pro jeho nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta:

Totožnost skutku není soudní praxí ani právní teorií chápána jen jako naprostá shoda mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Shoda musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu.

Správní orgán v této projednávané věci zcela „vyměnil“ původní jednání (konání stěžovatele spočívající v údajném přikrmování zvěře) za jednání úplně jiné, tj. jednání v radikálně odlišné kvalitě (opomenutí stěžovatele údajně vedoucí ke konání třetích osob, které zvěř přikrmovaly). Namísto skutku A, u něhož příčinou škodlivého následku bylo konání stěžovatele vedoucí k působení biotického faktoru (výskyt zvěře), jenž způsobil škodu, se ve skutku B nově objevilo působení neznámých třetích osob, které měly zvěř přikrmovat. Správní orgány též změnily pohled na subjektivní stránku jednání: u skutku A by stěžovatel jednal v úmyslu, zatímco u skutku B zřejmě z nedbalosti.

Takto libovolně k určení vytýkaného jednání nelze přistupovat, jedná se ve svém souhrnu o podstatnou změnu, a proto tato změna původní skutek A fakticky zcela vyprazdňuje a zůstává z něj pouze „holý“ následek (škoda na lesních porostech). Totožnost skutku A a skutku B tedy není dána.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.06.2021, č.j. 3 As 352/2019 - 42