Žalobce - Singulární společnost Brumov, z.s., požádal Krajský úřad Zlínského kraje o určení právního vztahu k honebnímu pozemku p. č. 2883/3, který je v jeho vlastnictví. Žalobce zpochybnil dřívější rozhodnutí Okresního úřadu ve Zlíně, referátu zemědělství ze dne 9. 3. 1993 o uznání honitby Sidonie – Cigán, kterým bylo stanoveno, že součást honitby tvoří i pozemky vlastníka „Singulár Brumov“, a to lesní půda o celkové výměře 165,28 ha.

Krajský úřad Zlínského kraje o žádosti žalobce ve věci určení právního vztahu rozhodl tak, že honební pozemek p. č. 2883/3, v k. ú. Brumov je na základě rozhodnutí Okresního úřadu ve Zlíně součástí honitby Sidonie – Cigán, uznané pro osobu zúčastněnou na řízení - Lesy České republiky s.p. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný - Ministerstvo zemědělství zamítl rozhodnutím ze dne 18. 6. 2018 a rozhodnutí krajského úřadu potvrdil.

Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně, v níž se domáhal jednak zrušení tohoto rozhodnutí, jednak prohlášení nicotnosti rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 a rozhodnutí Městského úřadu Valašské Klobouky, odboru životního prostředí ze dne 10. 2. 2003, č. j. ŽP-12332/02.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě se odmítl věcně zabývat námitkami proti rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 s tím, že lhůty pro jeho přezkoumání již uplynuly a není proto možné je změnit či zrušit. K námitkám ohledně dohod s vlastníky předmětných pozemků žalovaný uvedl, že současný ani předchozí zákon o myslivosti uzavření takové dohody pro uznání honitby nevyžadují; z toho důvodu je irelevantní i žalobcem předložená výpověď dohody o přičlenění.

Krajský soud

Soud uvedl, že podle rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 se za honitbu uznávají honební pozemky dle předložených dokladů o vlastnictví a popisu hranice honitby. Zmíněné rozhodnutí vycházelo z návrhu na uznání vlastní honitby, z jehož části C se podává, že součást honitby tvoří i pozemky vlastníka „Singulár Brumov“, a to lesní půda o celkové výměře 165,28 ha.

Žalobce také namítal, že mu rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 nebylo doručeno. Zde krajský soud předně poukázal na § 52 odst. 1, § 54 odst. 2, § 63 odst. 3 a § 68 odst. 1 zákona č. 71/1967, správního řádu a připomněl, že účelem oznámení správního rozhodnutí je umožnit osobě, o jejíchž právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jejíž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny, seznámit se s jeho obsahem. Je sice pravdou, že rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 nebylo žalobci řádně oznámeno, z jeho následného postupu je však zřejmé, že se s ním fakticky seznámil nejpozději dne 1. 11. 1993, kdy uzavřel s osobou zúčastněnou na řízení dohodu o výši úhrady za přenechání práva využití pozemků k výkonu myslivosti. Žalobce ani poté nepodal proti rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 žádný opravný prostředek; naopak dlouhodobě tento stav akceptoval a na základě dohody ze dne 1. 11. 1993 pobíral náhradu za užívání předmětného pozemku, a to až do doby výpovědi dohody o přičlenění ze dne 9. 4. 2006.

Rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 tedy nabylo právní moci nejpozději uplynutím lhůty pro podání odvolání podle § 54 odst. 2 správního řádu z roku 1967, která začala plynout od okamžiku, kdy se žalobce musel s obsahem předmětného rozhodnutí seznámit, tj. nejpozději ode dne 1. 11. 1993. S ohledem na to není na místě, podle soudu, zabývat se ostatními námitkami žalobce proti tomuto rozhodnutí i skutečností, že žalobce nebyl vzat za účastníka předmětného správního řízení, neboť pro přezkum rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 již uplynuly veškeré lhůty pro řádné i mimořádné opravné prostředky. Toto rozhodnutí tak nemohl žalovaný jakkoli změnit nebo zrušit, a je třeba na něj i přes možnou existenci vad nahlížet jako na rozhodnutí zákonné.

Krajský soud proto žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud

Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud se nezabýval žalobními námitkami v jejich plném rozsahu a pouze obecně uzavřel, že žalovaný vypořádal odvolací námitky komplexně. Rovněž právní posouzení věci bylo nesprávné, interpretace a aplikace právních norem neodpovídala zákonu. Tímto postupem bylo stěžovateli upřeno právo na spravedlivý proces.

Podle stěžovatele je evidentní, že rozhodnutí dne 9. 3. 1993 je neurčité, bylo vydáno bez právního podkladu a trpí takovými formálními nedostatky, které je činí nicotným; nicotná jsou rovněž všechna rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují. Krajský soud bez jakéhokoli bližšího odůvodnění došel také k závěru, že rozhodnutím ze dne 10. 2. 2003 byla honitba uvedena do souladu s novou úpravou, ačkoli toto rozhodnutí jen zařadilo honitbu do jakostních tříd a další nedostatky uznání honitby podle tohoto ustanovení však zhojeny nebyly.

Stěžovatel také nesouhlasil se závěry krajského soudu, že se s obsahem rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 seznámil nejpozději 1. 11. 1993, což lze považovat za okamžik jeho oznámení. Krajský soud pominul § 51 správního řádu z roku 1967, podle něhož se rozhodnutí oznamuje účastníkovi doručením jeho písemného vyhotovení. Ze spisu je přitom patrné, že předmětné rozhodnutí nebylo stěžovateli doručeno, a tedy nebylo způsobilé vyvolat právní následky, které s jeho doručením zákon spojuje (nabytí právní moci a běh lhůt k podání opravných prostředků). Není tedy zřejmé, z jakého ustanovení krajský soud dovodil, že pro přezkum rozhodnutí z 9. 3. 1993 již stěžovateli uplynuly všechny lhůty pro užití řádných či mimořádných opravných prostředků.

Nejvyšší správní soud uvedl, že napadený rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých ustanovení krajský soud vycházel i jakými úvahami byl při svém rozhodování veden. Vyplývá z něj, že žalobu zamítl proto, že z rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 seznal, že součást honitby Sidonie – Cigán tvoří i sporný pozemek p. č. 2883/3 a že vymezení této honitby odpovídá požadavkům nového zákona o myslivosti, protože citované rozhodnutí bylo doplněno o předepsané náležitosti rozhodnutím ze dne 10. 2. 2003. Vzhledem k tomu, že obě zmíněná rozhodnutí nebyla předmětem přezkumu v této věci, považoval za bezpředmětné zabývat se tím, zda byla vydána v souladu se zákonem; nadto lhůty pro jejich přezkum ve správním i soudním řízení již uplynuly. Zohlednil rovněž fakt, že stěžovatel stav nastolený rozhodnutím ze dne 9. 3. 1993 dlouhodobě akceptoval, což dovodil z dohody o přenechání práva využití pozemků k výkonu myslivosti ze dne 1. 11. 1993. Uzavřením této dohody s osobou zúčastněnou na řízení dne 1. 11. 1993 se od tohoto dne tak stěžovateli počala odvíjet lhůta pro podání řádných či mimořádných opravných prostředků, ale ty stěžovatel evidentně nevyužil.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud správně uvedl, že předmětem tohoto soudního přezkumu je rozhodnutí vydané v řízení o určení právního vztahu, nikoli rozhodnutí o uznání honitby ze dne 9. 3. 1993, ani jeho doplňující rozhodnutí ze dne 10. 2. 2003. Z toho důvodu nelze v nynějším řízení zkoumat, zda obě posledně zmíněná rozhodnutí dostojí všem zákonným požadavkům, či zda správní orgány shromáždily dostatečné podklady pro jejich vydání.

Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná a proto rozsudkem zamítl.

Právní věta

Řízení o určení právního vztahu a rozhodnutí vydané v jeho rámci nemůže sloužit ke zpochybnění jiných pravomocných správních rozhodnutí.

Nejsou-li pravomocná správní rozhodnutí odklizena cestou mimořádného opravného prostředku, nápravného prostředku dozorčího práva či správním soudem, je u nich presumována jejich zákonnost i závaznost.

Na újmu ostatních účastníků řízení nelze zvrátit právní moc rozhodnutí jen proto, že některému (opomenutému) účastníkovi nebylo rozhodnutí řádně formálně oznámeno (§ 51 správního řádu z roku 1967), jestliže přitom takový účastník obsah rozhodnutí znal.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.10.202021, sp. zn. 3 As 327/2019 - 57