Posuzovanou věcí se Nejvyšší soud zabýval již potřetí.
V prvním usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1324/2015, Nejvyšší soud odmítl argumentaci soudů nižších stupňů, které spatřovaly škodu v hodnotě neevidované vytěžené dřevní hmoty a v nákladech na tuto těžbu.
Ve druhém usnesení sp. zn. 5 Tdo 1318/2019 se Nejvyšší soud námitkou výše škody věcně nezabýval. Vadu spatřoval pouze v absenci vymezení dovolatelem porušených povinností a z tohoto důvodu dovolateli opět vyhověl s tím, že v dalším řízení bylo nutno zohlednit i existenci opakovaného promlčení. Toto druhé usnesení bylo zveřejněno na webu Lesnické judikáty v sekci OSTATNÍ pod názvem „Porušení povinnosti při správě cizího majetku, promlčení trestní odpovědnosti“.
Dovolací soud shledal důvodným dovolání obviněného Z. K., a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil v odsuzující části rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 68 To 353/2018. Protože stejné důvody zrušení prospívaly i obviněnému P. H., zrušil podle § 265k odst. 2 tr. řádu za užití § 261 tr. řádu ve stejném rozsahu napadený rozsudek i ohledně tohoto obviněného.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, jsa vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení.
Potřetí rozhodl Nejvyšší soud usnesením 5 Tdo 667/2022 ze dne 12. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný Z. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 68 To 182/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 1 T 51/2011, byl obviněný Z. K. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Podle § 227 tr. ř. za to nebyl obviněnému uložen trest, neboť v trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., se pokračovalo jen proto, že obviněný na projednání věci trval.
Podle soudu prvního stupně se tohoto trestného činu obviněný Z. K. dopustil ve spolupachatelství spolu s již odsouzeným P. T. a obviněným P. H., jehož stíhání bylo pravomocně zastaveno. Uvedení obvinění vystupovali všichni jako zaměstnanci právnické osoby Lesy ČR, s. p., Lesní správa XY a to obviněný Z. K. ve funkci revírníka, obviněný P. H. ve funkci lesního správce a obviněný P. T. ve funkci technika. Obvinění nejméně od roku 2009 do 30. 3. 2010, řádně neplnili své povinnosti tím, že zakrývali vzniklý schodek v zásobách lesní hmoty u Lesní správy XY. Tento stav byl zjištěn nejpozději při inventuře ke dni 30. 9. 2009 inventarizační komisí, jejímž vedoucím byl již odsouzený P. T., který o pohybu dřeva vedl evidenci neodrážející úplně a řádně skutečný stav. Obvinění zatajili rozdíl mezi účetním a fyzickým stavem zásob dřevní hmoty ve výši 556,59 m3 buku a 306,01 m3 smrku, celkem v hodnotě nejméně 898 162,41 Kč a nečinili opatření ke zjištění příčiny vzniku schodku. Schodek se pak snažili po předchozí vzájemné dohodě zakrýt nelegální těžbou 556,59 m3 bukového dříví a 306,01 m3 smrkového dříví v porostech nezahrnutých do hospodářského plánu. Tuto těžbu provedl obviněný Z. K. a J. V., revírník revíru č. XY, v jehož revíru však schodek ve skutečnosti nevznikl. Již odsouzený P. T. zaevidoval veškeré vytěžené dřevo ve prospěch revíru č. XY.
Dále po vzájemné dohodě obviněný Z. K. část prací k provedení nelegální těžby v jeho revíru neoprávněně zadal obchodní společnosti SOLITERA spol. s r. o., smluvnímu partnerovi poškozeného. Příkaz ke způsobu proplacení těchto těžebních prací formou vykázání pěstebního nápočtu zadal po jejich předchozí dohodě obviněný P. H. Provedené těžební práce byly uhrazeny obchodní společnosti SOLITERA částkou ve výši 63 750 Kč z prostředků Lesů ČR určených výhradně pro tzv. pěstební činnost. Obvinění tím způsobili poškozenému škodu v celkové výši nejméně 63 750 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. ř. zamítl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci svým usnesením ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 68 To 182/2021.
Dovolání obviněného Z. K.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutek, jak byl popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se nestal, on se tak nedopustil žádného trestného činu a měl být obžaloby zcela zproštěn. Skutek podle něj nebyl zjištěn způsobem odpovídajícím zásadám spravedlivého procesu, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je podle něj dán extrémní rozpor. Soudy nižších stupňů tak nesprávně hodnotily zejména projednávanou věc, pokud šlo o otázky vynaložených nákladů poškozeného na jemu uloženou těžbu dříví z pěstební činnosti, posouzení povinnosti, kterou měl porušit, jakož i otázky, z čeho tyto povinnosti pro něj vyplývaly. Namítl, že skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost, zejména pokud šlo o otázku vzniku škody a porušení povinností obviněného. Obviněný byl uznán vinným pouze na základě spekulace soudu, že chtěl zakrýt údajné manko zásob dříví na svěřeném úseku.
Dále opakovaně namítal, že inventarizace byla uskutečněna bez jakékoliv součinnosti obviněných osob, obvinění tak neměli možnost se seznámit s jejím obsahem, ani se k ní jakkoliv vyjádřit a poškozené Lesy ČR neuvedly, proč nebyla prováděna inventarizace i v ostatních revírech v Polesí XY.
Obviněný dále vytkl, že nebylo prokázáno, že by porušil své povinnosti revírníka. Soudy nižších stupňů se totiž nezaobíraly otázkou, že dříví bylo odváženo externí obchodní společností SOLITERA na pokyn poškozené organizace bez možnosti obviněného (revírníka) tuto situaci ovlivnit, což znemožňovalo obviněnému konat jakoukoliv řádnou kontrolu pro zjištění řádné evidence k rozsahu skutečně odvezeného dříví z odvozních míst. V této souvislosti namítl, že nebylo v jeho silách řádně zjistit a prokázat rozsah odvezeného dříví z odvozních míst.
Obviněný v postavení revírníka nekonal těžbu na základě vlastního uvážení bez pokynu zaměstnavatele, ale zajistil těžbu ve svém revíru poté, co byl vydán pokyn ze strany odpovědného zaměstnance poškozené organizace. Obviněný neměl možnost určit, zda bude provádět těžbu dříví ve svém revíru, ani si neurčoval rozsah prováděné těžby, ani neurčoval, z jakých prostředků budou hrazeny náklady na uskutečněnou těžbu.
Nejvyšší soud
K námitkám dovolatele Nejvyšší soud konstatoval, že soudy nižších stupňů zcela respektovaly názor Nejvyššího soudu, a proto jakékoliv výhrady obviněného v nově podaném dovolání zaměřené zároveň proti prvnímu kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu jsou nepřípustné, protože při přistoupení na požadavek jejich přezkumu by Nejvyšší soud musel přezkoumat též své předchozí rozhodnutí, což mu zapovídá ustanovení § 265n tr. ř. Nadto nedošlo v tomto ohledu ani k žádným novým skutkovým zjištěním (např. že by bylo dodatečně zjištěno, že by na těžbu vynaložená částka, původně určená na pěstební činnost, byla nižší).
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání není podle
§ 265n tr. ř. s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Je tudíž nepřípustné, aby obviněný, byť i jen zčásti brojil proti obsahu kasačních usnesení Nejvyššího soudu jednak ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1324/2015, jednak ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1318/2019, stejně tak proti rozhodnutím soudu prvního nebo druhého stupně, které vycházely ze závazného právního názoru vysloveného dovolacím soudem podle § 265s odst. 1 tr. ř. Proto jsou nepřípustné námitky, kterými obviněný v projednávaném dovolání brojil proti závěru, že svým jednáním způsobil škodu, která odpovídala výši nadbytečně vynaložených nákladů určených původně na pěstební činnost, tj. nákladům ve výši 63 750 Kč.
Nejvyšší soud uvedl, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit.
Bylo totiž prokázáno, že jako revírník revíru č. XY porušil své povinnosti řádně spravovat revír vyplývající z pracovní smlouvy a pracovní náplně vyplývající z jeho funkce revírníka, když nepostupoval s odbornou péčí a vědomě nechal vytěžit část spravovaného porostu jen proto, aby zakryl existující manko na skladovém dříví (samotné způsobení manka mu ale kladeno za vinu nebylo).
Obviněný, podle soudu vůbec nevznesl námitky nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, polemizoval (v tom rozsahu, v jakém byly jeho námitky přípustné) pouze se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný též namítal.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného Z. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť ty uplatněné námitky v podaném dovolání, které nebylo možno označit za nepřípustné, neodpovídaly deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
Právní věta
Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Navíc dovolací důvody lze měnit jen po dobu běhu dovolací lhůty, pozdější jejich měnění či rozšiřování je zapovězeno – viz § 265f odst. 2 tr. ř.
Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování. Nemohou být také znovu přezkoumávány ty výhrady, k nimž již dříve Nejvyšší soud zaujal v dané věci své stanovisko.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2022, č.j. 5 Tdo 667/2022-1845