Žalovaný Ing. A. B., byl pověřen správou lesa patřícího zůstavitelce V. Š., ještě za jejího života a v rámci této správy v lese prováděl i těžbu dřeva. Žalovaný tvrdil, že se dozvěděl až z usnesení Okresního soudu v D. ze dne 12. 7. 1999, č. j. D 1365/97-115, že dědicem ze závěti je žalobce JUDr. A. S., a že žalovanému a všem účastníkům dědického řízení po zemřelé JUDr. V. Š. se zapovídá jakákoliv dispozice s majetkem zůstavitelky. Do té doby bylo podle žalovaného obecně známo, že dědicem ze závěti má být nevlastní syn žalovaného, MUDr. P. B., který se o zůstavitelku staral.

Usnesení o projednání dědictví po V.Š., nabylo právní moci až dnem 20. 11. 2000 a od tohoto data se stal dědic žalobce JUDr. A. S., vlastníkem lesa. Až poté se dozvěděl o škodě v lese.

Žalovaný - jak uvedl v dovolání – les dále spravoval, ačkoliv věděl, že po smrti zůstavitelky zaniklo jeho právo správce lesa, avšak ke škodě na majetku žalobce mohlo dojít jen nedbalostním jednáním, protože nevěděl, že žalobci svým jednáním může způsobit škodu, třebaže to podle okolností předvídat měl a mohl.

Spor řešil nejprve Okresní soud v Nymburku, který rozsudkem ze dne 4. února 2004,
č. j. 6 C 1141/2002 - 60, uložil žalovanému zaplatit žalobci 241.700,- Kč na náhradě škody, kterou žalobci způsobil v prosinci 1997 vykácením dřeva v lese na parcele č. 556/14 v k.ú. obce T.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně došel k závěru, že žalovaný škodu způsobil úmyslně a odpovídá za ni podle ustanovení § 420 obč. zák. Soudy obou stupňů se shodly také v tom, že žalobce, jenž se stal vlastníkem lesa jako dědic po zemřelé JUDr. V. Š., se o škodě dozvěděl až dnem 20. 11. 2000, kdy nabylo právní moci usnesení o projednání dědictví. Z toho soudy dovodily, že žaloba byla dne 29. 10. 2002 podána včas, neboť subjektivní dvouletá promlčecí lhůta (§ 106 odst. 1 obč. zák.) uplynula 29. 11. 2002, přičemž žalobcovo právo se nemohlo promlčet ani v objektivní lhůtě podle § 106 odst. 2 obč. zák.; protože žalovaný škodu způsobil úmyslně a  právo na náhradu škody způsobené žalobci se promlčí až za 10 let od škodné události.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Posouzení významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce žalovaný spojil s výkladem promlčení žalobcova práva na náhradu škody ve spojení se závěrem odvolacího soudu, že škoda byla způsobena úmyslně.

Podle dovolatele musí škůdcův úmysl směřovat ke konkrétnímu poškozenému, jemuž má být škoda způsobena. Soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav, v rovině právní ho však - jak uvedl v dovolání - nesprávně interpretovaly. Žalovaný sám byl pověřen správou lesa patřícího zůstavitelce a v rámci této správy musel provádět i těžbu dřeva. Odvolací soud tedy měl posoudit promlčení žalobcova práva na náhradu škody v objektivní tříleté lhůtě.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jemuž jiné dřívější rozhodnutí nepředcházelo, může být dovolání přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jedině za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud je přitom vázán skutkovými zjištěními a skutkovými závěry odvolacího soudu a je povinen z nich vycházet.

Takovým zjištěním je v dané věci především skutkové zjištění soudů obou stupňů, s nímž výslovně dovolatel souhlasil, že žalovaný pokácel stromy v části lesa ve vlastnictví žalobce, aniž by k tomu měl nějaké oprávnění. Toto zjištění soudu prvního stupně odvolací soud převzal a doplnil, že žalovaný neprokázal své tvrzení, že zůstavitelka mu dřevo darovala a dřevo těžil i po její smrti, ač věděl, že nesmí s majetkem patřícím do dědictví nikterak nakládat.

Odvolací soud založil svůj právní závěr - se soudem prvního stupně shodný - že žalovaný způsobil žalobci škodu úmyslným jednáním, na zjištění, že žalovaný kácel stromy, aniž k tomu měl jakékoliv oprávnění a současně věděl, že s majetkem zůstavitelky není nikterak oprávněn nakládat (tedy věděl, že škodu způsobí a nejméně byl s tímto následkem srozuměn); takové právní posouzení zavinění žalovaného je zákonu odpovídající. Odvolací soud došel k závěru, že námitka promlčení žalobcova práva není důvodná, protože škoda byla způsobena úmyslně

Nejvyšší soud konstatoval, že podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné a podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř ho odmítl.

Právní věta

Vědomost škůdce o tom, které konkrétní osobě škodu způsobí (platí-li, že škůdce věděl že škodu způsobí a byl s tímto důsledkem srozuměn), je z hlediska posouzení formy zavinění právně nevýznamná. Rozhodující je, zda škůdce věděl, že škodu způsobí a chtěl ji způsobit (přímý úmysl) anebo byl s tímto důsledkem srozuměn (nepřímý úmysl).

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.07.2006, sp. zn. 25 Cdo 1159/2005