Žalobce vybudoval zábavní park v lese zvláštního určení, přičemž došlo k částečnému oplocení objektů, výstavbě rozsáhlé sítě cest a souvisejících dopravních prvků a k umistění herních a rekreačních prvků.
České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (dále jen „inspekce“) prvoinstančním rozhodnutím podle § 3 odst. 4 zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP nařídila žalobci zastavení specifikované škodlivé činnosti při nezákonném využívání lesů zvláštního určení jako zábavní park Krtkův svět do doby, než budou prováděné činnosti a stav lesních pozemků uvedeny do souladu s právními předpisy na úseku ochrany životního prostředí.
Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí inspekce.
Městský soud
Městský soud se předně neztotožnil s argumentací žalobce, že zastavení škodlivé činnosti nemělo být nařízeno jemu, ale společnostem Krtkův svět s.r.o. a Krtkův park s.r.o. Podle městského soudu je to právě žalobce, v jehož faktické moci je budování, rozšiřování a samotný provoz zábavního parku. Na věci nemůže nic změnit ani žalobcem tvrzené uzavření nájemní smlouvy s uvedenými společnostmi, na jejímž základě by došlo k přenosu povinností souvisejících s péčí o les na tyto subjekty, neboť existenci takové smlouvy žalobce neprokázal.
Městský soud dále neshledal porušením procesních práv žalobce postup inspekce, která vycházela při svém rozhodování z podkladů získaných při kontrole probíhající souběžně se správním řízením. K takovému postupu může docházet zejména v situaci, jaká nastala v nyní posuzované věci, v níž povaha předmětu kontroly (resp. předmětu správního řízení) vyžaduje co nejpohotovější reakci správních orgánů směřující k odvrácení hrozící škody. Městský soud rovněž uvedl, že využitím podkladů pořízených v průběhu kontroly nebyl žalobce nijak zkrácen na svých procesních právech.
Postavení žalobce se podle městského soudu nijak nedotklo ani neprovedení jím navržených důkazů majících prokazovat způsob posuzování fungování jiných zařízení. Tyto důkazní návrhy nebyly způsobilé zvrátit skutková zjištění o dotčených lesních pozemcích, které se nacházejí ve vlastnictví žalobce. Vypověděly by totiž pouze o skutkovém stavu jiného lesa a jiného zařízení.
Městský soud dále uvedl, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že činnost žalobce na lesních pozemcích nenaplňuje žádnou z funkcí lesa a nelze ji považovat za hospodaření v lese. Rozvoj rekreační činnosti tak, jak ji pojal žalobce, neodpovídá účelu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, dokonce les přímo poškozuje.
Na základě uvedeného městský soud žalobu zamítl.
Kasační stížnost
Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
V prvé řadě stěžovatel zdůraznil, že zastavení činnosti může být nařízeno toliko osobě, která je za škodlivou činnost zodpovědná, tj. tuto činnost vykonává. Stěžovatel tvrdil, že takovou osobou není a již ve správním řízení, resp. v řízení před městským soudem, argumentoval, že odpovědnými subjekty za provozování zábavního parku jsou společnosti Krtkův svět s.r.o., resp. Krtkův park s.r.o.
Stěžovatel dále namítal, že městský soud pochybil, když shledal souladným se zákonem postup správních orgánů, které odmítly provést soubor jím navržených důkazů prokazujících, že tytéž správní orgány v jiných případech považují obdobný či dokonce totožný (v případě zábavního parku Království lesa) skutkový stav za plně souladný s lesním zákonem. Odmítnutí těchto důkazů jako irrelevantních stěžovateli znemožnilo prokázat porušení zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti práva.
Podle stěžovatele nezákonný postup správních orgánů, spočívá v tom, že inspekce ve svých úvahách vycházela z nezákonně získaných podkladů pro rozhodnutí. Nezákonnost spatřoval stěžovatel konkrétně v tom, že v případě specifikovaného souboru listin došlo k jejich získání při kontrole pokračující po zahájení správního řízení.
Nezákonně získané důkazy jsou bez dalšího nepoužitelné a není možné z nich vycházet. Danou úvahu ilustroval na příkladu přiznání vynuceného mučením, a to bez ohledu na případnou pravdivost skutkových zjištění z takových důkazů vyplývající.
Stěžovatel upozornil na to, že zkrácení jeho práv spočívalo rovněž v tom, že jeho zástupci bylo znemožněno účastnit se kontrol na pozemcích, na nichž se nachází zábavní park, avšak získané poznatky inspekce použila jako podklad pro rozhodnutí.
Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu, že využití lesních pozemků, na nichž se nachází zábavní park, nemá nic společného s lesem a nesměřuje k plnění funkcí lesa.
Podle stěžovatele bylo ve správním řízení prokázáno osvědčením odborného lesního hospodáře, že dotčené pozemky jsou pokryty zdravým lesním porostem. Městský soud tento důkaz v podstatě ignoroval.
Stěžovatel nesouhlasil s městským soudem v tom, že u dotčených lesních pozemků byla překročena rozumná míra jejich využití k rekreaci. S ohledem na to, že tyto pozemky jsou zařazeny do kategorie lesa zvláštního určení v subkategorii lesa se zvýšenou rekreační funkcí, musí být hospodaření na daných pozemcích podřízeno jejímu naplnění.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s prvním okruhem kasačních námitek opírajících se o tvrzení, že stěžovatel není subjektem, jemuž mohl být zákonně uložen zákaz určité činnosti ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o ČIŽP, podle něhož inspekce je oprávněna v případě hrozící škody nařídit omezení, popřípadě zastavení výroby nebo jiné činnosti až do doby odstranění nedostatků a jejich příčin.
Městský soud odůvodnil, že správní orgány správně vyšly z komplexu skutkových zjištění, jež ve svém souhrnu prokázala, že osobou, která je původcem nelegální činnosti v zábavním parku, a vůči níž tedy musí zákaz směřovat, je právě stěžovatel. Jednou z okolností, z níž žalovaný v tomto směru vyšel, bylo úzké personální propojení mezi stěžovatelem a společnostmi, které kompletně ovládal, nebyla to však okolnost jediná. Vedle toho totiž zohlednil i další poznatky, zejména vlastnictví pozemků stěžovatelem, na nichž se nelegální činnost odehrávala, a rovněž opakovaná prohlášení stěžovatele v mediálním prostoru, že zábavní park je jeho osobním projektem.
NSS dodal, že správní orgány shromáždily dostatek na sebe navazujících podkladů, z nichž vykrystalizoval jednoznačný souhrnný náhled na význam role stěžovatele při provozu zábavního parku. Ve shodě s městským soudem měl NSS za to, že nastavení vztahů mezi stěžovatelem a jeho korporacemi bylo toliko účelovou právní konstrukcí, mající sloužit k rozmělnění veřejnoprávní odpovědnosti související s provozováním zábavního parku. Na zákonnosti závěrů žalovaného, resp. městského soudu, týkajících se určení osoby provádějící zakázanou činnost není způsobilý cokoliv změnit ani prostý odkaz stěžovatele na jiná správní řízení, v nichž měly správní orgány jednat nikoliv přímo se stěžovatelem, ale s jím ovládanými korporacemi.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani kasační námitku týkající se neprovedení důkazů, které stěžovatel označil k prokázání porušení jeho legitimního očekávání. I když se NSS neztotožnil s důvody, pro které nebyly stěžovatelem označené důkazy provedeny, samotný závěr o jejich nadbytečnosti obstojí a proto nebylo nutné přistoupit ke kasaci rozsudku městského soudu a napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s namítanou nezákonností podkladů pro rozhodnutí – stěžovatelem vymezených listin. Stěžovatel zde poukazoval na skutečnost, že některé důkazy mohly být pořízeny nezákonně. K tomu, aby určitý důkaz byl použitelný pro odůvodnění závěrů správního orgánu, musí být pořízen v souladu se zákonem. Tuto premisu potvrdil i městským soudem zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2022, č. j. 10 Ads 27/2021–45. Do kategorie nezákonných důkazů spadají v první řadě ty, které byly získány způsobem výslovně zapovězeným určitou právní normou – například jde o stěžovatelem odkazovaný případ výpovědi vynucené mučením. Jelikož postupy podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“), jsou zcela standardní součástí právního řádu, o tento případ nezákonnosti opatřených listin se evidentně nejednalo.
Další skupinou důkazů, které nejsou ve správním řízení použitelné, jsou důkazy, jejichž zákonné opatření sice právní řád umožňuje v určitém (typu) řízení, ale výslovně vylučuje či limituje jejich přenositelnost do řízení jiného. Takovým příkladem jsou odposlechy získané v trestním řízení, u nichž trestní řád omezuje jejich použití v jiné trestní věci, tím spíše není možné takový důkazní prostředek užít v řízení správním (v podrobnostech viz rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2 Afs 45/2012–62). Ani o tento případ však v nyní posuzované věci nešlo, neboť kontrolní řád, na rozdíl od řádu trestního, nezakotvuje omezení z hlediska užití v jeho rámci získaných podkladů pro jiný postup orgánu veřejné moci. Podle NSS samotné obstarání důkazů při kontrole tedy proběhlo v souladu se zákonem. Následně došlo k provedení všech listin specifikovaných stěžovatelem postupem podle správního řádu, když byly zařazeny do správního spisu a stěžovatel měl možnost se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim.
Nejvyšší správní soud dále souhlasil i se závěrem městského soudu, že činnost stěžovatele při provozu zábavního parku nenaplňuje žádnou z funkcí lesa a nelze ji považovat za hospodaření v lese ve smyslu lesního zákona.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelem učiněná série zásahů do krajiny tvořené lesem spočívající ve (vybudováním celého spektra zábavních zařízení, oplocením, výstavbou rozsáhlé sítě cest a souvisejících dopravních prvků) nemůže představovat účelné obhospodařování lesa podle § 13 lesního zákona. Ani v případě lesů se zvýšenou rekreační funkcí nelze ostatní funkce lesa zcela potlačit na úkor rekreace.
Činnosti směřující primárně k rekreačnímu využití lesa [jakožto souboru stromů a keřů lesních dřevin ve smyslu § 2 písm. c) lesního zákona] a tímto způsobem využití nemohou nepřiměřeně potlačovat „jádrové“ funkce lesa a ze souboru stromů a keřů učinit urbanizované a nepřírodní prostředí s výraznou přítomností uměle vytvořených prvků – atrakcí zábavního parku.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
Právní věta
V případě lesů se zvýšenou rekreační funkcí nelze ostatní funkce lesa, které jsou primárně spjaty s dřevním porostem a lesní půdou, zcela potlačit na úkor rekreace.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.07.2025