V posuzovaném případě se jednalo o žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu, který žalobkyně - obec Staré Křečany spatřovala ve schválení dokumentu „Zásady péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025–2041. Žalobkyně je obcí, která leží na území národního parku a je členem Rady Národního parku České Švýcarsko.
Dne 18. 12. 2024 žalovaný - Ministerstvo životního prostředí protokolem o schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025–2041 schválil Zásady péče o Národní park Švýcarsko na období 2025–2041 (dále jen „Zásady péče“).
Žalobkyně podala žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu do práv k Městskému soudu v Praze. Domáhala se, aby soud rozhodl, že schválení Zásad péče, k němuž došlo vydáním protokolu o schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025 – 2041 je nezákonným zásahem do práv žalobkyně, a aby žalovanému uložil protokol zrušit a o této skutečnosti informovat dotčené obce a kraje, a též aby žalovanému přikázal Zásady péče odstranit z Ústředního seznamu ochrany přírody a krajiny.
Žaloba
Žalobkyně podanou žalobou namítala, že protipožární opatření v Zásadách péče jsou nedostatečná a že právě absence adekvátní prevence v původním návrhu byla příčinou ničivého požáru v roce 2022. Ponechávání velkého množství suchého dřeva (po kůrovcové kalamitě) v lesích sousedících s obcemi považuje za přímé ohrožení životů, zdraví a majetku občanů, neboť toto dřevo slouží jako palivo pro další požáry.
Obec argumentovala, že po rozsáhlém požáru v roce 2022 došlo k zásadní změně materiálních podmínek, a proto nebylo možné pokračovat v projednávání původního návrhu. Podle žalobkyně měly být vypracovány zcela nové Zásady péče, které by reflektovaly zkušenosti s hořícím suchým dřevem a směřovaly k aktivní trvalé péči o území namísto bezzásahovosti.
Žalobkyně tvrdila, že Zásady péče jsou v rozporu s platnou zonací národního parku. Zatímco zonace měla garantovat péči na 65 % území, Zásady péče počítají s ponecháním přírodním procesům na cca 80 % území, což obec vnímá jako rezignaci správy parku na péči o les.
Žalobkyně také argumentovala ztrátou mimoprodukčních funkcí lesa. V doplnění žaloby bylo zdůrazněno, že suchý les neplní své základní funkce, jako je funkce klimatická (chlazení krajiny), hydrologická a půdoochranná. Žalobkyně namítala, že bezzásahovost vede k tepelnému rozvratu území a ekologické újmě, která zasahuje i občany v okolí parku .
Obec namítala, že finální text Zásad péče byl oproti verzi předložené k připomínkování v roce 2022 změněn, čímž občané ztratili právo se k novému znění vyjádřit. Tím mělo dojít k zásahu do práva na příznivé životní prostředí, bezpečné životní podmínky a na spravedlivý proces. Podle žalobkyně dokument nerespektuje zákon o životním prostředí (princip trvale udržitelného rozvoje) a zákon o lesích, protože nezajišťuje zachování přirozených funkcí ekosystémů .
Argumentace žalovaného
Ministerstvo navrhlo žalobu zamítnout. Argumentovalo dodržením zákonného postupu a skutečností, že Zásady péče jsou koncepčním dokumentem a jejich schvalování proběhlo v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny (ZOPK).
Uvedlo, že všechny relevantní připomínky obcí i Hasičského záchranného sboru byly řádně projednány a zapracovány.
Dále zdůraznilo, že ponechávání dřevní hmoty k rozpadu je klíčovým prvkem ochrany přírodních procesů v národním parku a je odborně podloženo.
Připomnělo, že žalobkyně se dobrovolně neúčastnila klíčového hlasování Rady NP, kde byly Zásady péče schváleny jednohlasně ostatními členy.
Městský soud v Praze
Soud podrobně zkoumal administrativní spis a roli Rady národního parku, aby zjistil, jak schvalování probíhalo. Soud ověřil, zda byly Zásady péče projednány v Radě NP. Zjistil, že Rada dokument schválila jednohlasně (přičemž žalobkyně se hlasování neúčastnila).
Soud dále zjišťoval jak byly vypořádány připomínky a zda ministerstvo reagovalo na výtky obcí ohledně požární bezpečnosti. Konstatoval, že ministerstvo sice obci nevyhovělo ve všech bodech, ale její argumenty neignorovalo a do textu zapracovalo konkrétní protipožární opatření (např. udržování cest, protipožární pásy). Žalobkyně neprokázala přímou souvislost mezi textem schválených Zásad péče a konkrétním zkrácením svých práv (např. práva na příznivé životní prostředí). Soud konstatoval, že neexistuje důkaz, že by samotné schválení dokumentu v budoucnu způsobilo požár nebo znemožnilo ochranu před ním.
Žalobkyně namítala rozpor v číslech (80 % území pro přírodní procesy vs. aktuální zonace). V této souvislosti soud vysvětlil právní hierarchii a účel dokumentů Zásad péče a zonace. Zásady péče definují dlouhodobý cíl (kam park směřuje za 15–20 let), zatímco zonace definuje aktuální stav. Soud tedy dospěl k závěru, že mezi nimi není právní rozpor, protože jde o časově odlišné roviny plánování.
Soud zkoumal, zda schválením dokumentu došlo k reálné újmě na právech obce. Uznal, že obec má strach z dalšího požáru. Nicméně judikoval, že právo na „pocit bezpečí“ nebo „příznivé životní prostředí“ v obecné rovině neznamená, že soud může zrušit odbornou koncepci státu jen proto, že s ní obec nesouhlasí. Jelikož jsou Zásady péče koncepční, jejich samotné schválení podle soudu bezprostředně neohrožuje obec na jejích majetkových či jiných právech.
Soud uvedl, že pro úspěch žaloby na ochranu před nezákonným zásahem je vyžadováno prokázání reálného zkrácení na veřejných subjektivních právech.
Soud uvedl klíčové závěry, o které opřel své rozhodnutí.
Soudu nepřísluší posuzovat, jaký způsob péče o chráněné území je „nejvhodnější“ z odborného hlediska, ale pouze to, zda dokument odpovídá zákonným požadavkům. Soud se zaměřil na procesní správnost, přičemž neshledal povinnost opakovat celé připomínkovací řízení jen kvůli události požáru, pokud byly připomínky k protipožární ochraně uplatněny a vypořádány již v původním procesu. Soud potvrdil, že 80 % území pro přírodní procesy je dlouhodobým cílem, zatímco zonace upravuje současný stav – tyto dva nástroje tedy nejsou v přímém rozporu. Konstatoval, že právní řád neposkytuje ochranu před subjektivním pocitem nejistoty, ale pouze před skutečným zkrácením konkrétních subjektivních práv, které v tomto případě nebylo prokázáno.
Soud uzavřel, že schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko nebylo nezákonným zásahem do práv obce. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebyly splněny podmínky, za nichž může soud žalobkyni ochranu před tvrzeným nezákonným zásahem žalovaného poskytnout.
Soud proto žalobu podle § 87 odst. 3 s. ř. s. . zamítl.
Právní věta
Schválení zásad péče o národní park podle § 38a zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, představuje schválení koncepčního odborného dokumentu ochrany přírody, který sám o sobě nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Samotný akt schválení tohoto dokumentu proto zpravidla není způsobilý být nezákonným zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního, neboť jím nedochází k přímému zkrácení subjektivních práv žalobce.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.06.2026, sp. zn. 8 A 21/2025