Spor byl veden o přestupek spočívající v neponechání veškeré dřevní hmoty k zetlení na území NPR a EVL. Žalobce obhospodařující tyto lesní pozemky nesouhlasil se závěrem ČIŽP, že neponechal v předmětné lokalitě veškerou dřevní hmotu, případná chybějící hmota byla dle žalobce pouze nepřesně zjištěna v důsledku špatného postupu prvostupňového orgánu ČIŽP při výpočtu, resp. odhadu chybějící dřevní hmoty.
Prvostupňový orgán rozhodnutím ze dne 5. 8. 2024, č. j. ČIŽP/48/2024/2559 rozhodl, že žalobce:
- spáchal přestupek podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“), tím, že v prosinci 2021 provedl prostřednictvím najatého subjektu těžbu v porostních skupinách 331A17 a 331B17 v Lesním hospodářském celku (LHC) Litvínov na pozemcích, které jsou na území Evropsky významné lokality (EVL) Východní Krušnohoří, a to bez předchozího souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody, čímž porušil povinnost stanovenou v § 45c odst. 2 ZOPK,
- spáchal přestupky podle § 88 odst. 2 písm. p) ZOPK tím, že bez ohledu na výjimky udělené orgánem ochrany přírody a krajiny podle § 43 ZOPK:
v rozporu s povinností stanovenou ve výroku IV. podmínce písm. c) Rozhodnutí Správy Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Jeseníky o výjimce ze dne 30. 3. 2021, č. j. SR/0780/OM/2020–15, neponechal na území Národní přírodní rezervace (NPR) Praděd k zetlení v porostu veškerou dřevní hmotu.
Shora uvedeným rozhodnutím uložil prvostupňový orgán žalobci pokutu ve výši 100 000 Kč.
K žalobcově odvolání změnil žalovaný - Ministerstvo životního prostředí prvostupňové rozhodnutí napadeným rozhodnutím tak, že:
zrušil část prvostupňového rozhodnutí dle bodu II. písm. a. bodu i. shora a řízení v tomto rozsahu zastavil,
snížil výši uložené pokuty na 40 000 Kč,
- ve zbývajícím rozsahu odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí v tomto rozsahu potvrdil.
Žalobce žalobou u Městského soudu v Praze napadl výroky II. a III. napadeného rozhodnutí.
Žaloba
Žalobce brojil proti tomu, že byl shledán odpovědným ze spáchání přestupku dle bodu I. prvostupňového rozhodnutí, tj. z nepovoleného kácení v EVL Východní Krušnohoří, čímž měl postupovat v rozporu s § 45c odst. 2 ZOPK. Žalobce konkrétně namítal, že předchozí souhlas nebyl potřeba, jelikož postupoval v souladu se Souhrnem doporučených opatření (SDO), nebyl naplněn materiální znak přestupku, protože těžebními zásahy nedošlo dle stanoviska AOPK k negativnímu ovlivnění místního ekosystému, rozhodnutí o spáchání přestupku bylo diskriminační, a i kdyby se mělo jednat o přestupek, žalobce z něj měl být vyviněn již v důsledku toho, že Krajský úřad Ústeckého kraje (KÚÚK) jako příslušný orgán ochrany přírody byl ve věci nečinný po dobu 11 měsíců.
Vzhledem k tomu, že byly zásahy provedeny v souladu s SDO, neměl být předchozí souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny vyžadován, žalobce tudíž neměl porušit žádnou svou právní povinnost. Dle žalovaného byly v dané oblasti provedeny zásahy ještě před vyhlášením přírodní památky Pekelské údolí, která byla vyhlášena až dne 17. 10. 2022, tudíž žalobcem provedené zásahy splňovaly přísnější standard.
Žalobce k uvedenému skutku ještě doplnil, že provedení těžebních zásahů bez souhlasu orgánu ochrany přírody a krajiny nebylo v minulosti v EVL Východní Krušnohoří posuzováno jako činnost, kterou by mohlo dojít k závažnému či nevratnému poškození EVL, prvostupňový orgán i žalovaný proto měli ve srovnatelných případech rozhodovat obdobně a v souladu se zásadou legitimního očekávání žalobce nesankcionovat, jelikož v této oblasti nedošlo ke změně zákona ani soudního výkladu.
Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože žalovaný se řádně nevypořádal s žalobcovou odvolací argumentací, kterou naopak bagatelizoval. Žalobce tvrdil, že nebylo prokázáno, že by dřevní hmotu sám odvezl, a že nelze vyloučit její odcizení třetími osobami, jelikož sám žádný odvoz části předmětné dřevní hmoty nezadal ani sám neprovedl. Dále namítal, že správními orgány použitá metodika pro stanovení objemu ponechané hmoty je nevhodná, nepřesná a neodpovídá standardům lesnické praxe.
Ve věci přestupků spočívajících v neponechání veškeré dřevní hmoty k zetlení na území NPR a EVL Praděd žalobce uvedl, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jelikož žalovaný dostatečně nevypořádal žalobcovy výhrady k metodologickému postupu prvostupňového orgánu při určení chybějícího objemu dřevní hmoty v daném prostoru. Žalobce se konkrétně vymezuje proti závěru, že neponechal v předmětné lokalitě veškerou dřevní hmotu – případná chybějící hmota je dle žalobce pouze důsledkem špatného postupu prvostupňového orgánu při výpočtu, resp. odhadu chybějící dřevní hmoty. Rovněž zmínil diskriminační přístup, jelikož nebyl jeho konkrétní dodavatel shledán vinným ze spáchání přestupku.
Městský soud v Praze
Podle soudu se žalobce mýlil v tom, že k provedení předmětných těžebních zásahů nepotřeboval souhlas ze strany orgánu ochrany přírody, jelikož z § 45c odst. 2 ZOPK ani jiného právního předpisu tento závěr nevyplývá. Naopak zákon je v této věci striktní a hovoří o tom, že je nutný předchozí souhlas orgánu ochrany přírody, neplatí–li pro danou lokalitu přísnější režim ochrany přírody. Žalobce byl ostatně o nutnosti předchozího souhlasu vyrozuměn i ve sdělení Krajského úřadu Ústeckého kraje (KÚÚK) ze dne 26. 10. 2021.
V době těžebního zásahu přitom přísnější režim na dané lokalitě zakotven nebyl, jelikož přírodní památka Pekelské údolí byla v dané lokalitě vyhlášena až v roce 2022. Režim ochrany dle § 45c odst. 2 ZOPK v době provedení zásahu přitom založen byl, jelikož EVL Východní Krušnohoří byla součástí platného nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit, již od jeho vyhlášení. Závěr žalobce se navíc jeví účelovým, protože ve správním spisu je zadokumentovaná opakovaná e–mailová komunikace mezi pracovníky žalobce a KÚÚK ze sklonku roku 2020 a pak v průběhu roku 2021, ve které se žalobce opakovaně dotazuje, v jakém termínu bude ze strany KÚÚK sdělena vyžádaná předběžná informace. Žalobce si tudíž této povinnosti byl před samotným provedením zásahu vědom, a následně jednal v rozporu s ní.
Soud uvedl, že rozhodnutí o spáchání přestupku není diskriminační. Byť žalovaný uvedl, že mu skutečně nejsou známy jiné případy obdobné nedovolené těžební činnosti v dané lokalitě, žalobcova námitka, že KÚÚK, prvostupňový orgán i žalovaný postupovali v rozporu se zásadou legitimního očekávání, byla vznesena veskrze obecně. Nadto žalovaný netvrdil, že existují případy tolerance těžební činnosti v rozporu s § 45c odst. 2 ZOPK v dané lokalitě, nýbrž že o takových případech nemá povědomí. To neznamená, že v dané lokalitě nedochází hypoteticky k nepovolené těžbě, ale pouze to, že příslušné orgány o ní nemají povědomí – takové hypotetické případy ovšem nejsou předmětem tohoto řízení. Žalobce přitom nedokládá žádný konkrétní případ, ve kterém prvostupňový orgán, žalovaný, či KÚÚK tolerovali předem nepovolenou těžební činnost v dané lokalitě, proto nemohlo žalobci vzniknout žádné legitimní očekávání, že mu nepovolená těžební činnost „projde“ i v nyní posuzované věci.
Relevantní rovněž, podle soudu, není námitka, že dodavatel, který pro žalobce těžební činnost provedl, nebyl shledán odpovědným z uvedeného přestupku. Přestupek dle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK není tzv. vlastnoručním deliktem a nadto by k předmětné nepovolené těžbě bez přičinění žalobce nedošlo. Okolnost, že nebyl konkrétní dodavatel shledán odpovědným ze spáchání přestupku, proto není sama o sobě relevantní, protože v případě žalobce došlo k naplnění znaků příslušné skutkové podstaty přestupku. I zde přitom platí, že případné spáchání přestupku třetí osobou nebylo předmětem tohoto řízení.
Soud dále konstatoval, že žalobce sám nemohl nijak předvídat, že bude jím zamýšlená těžební činnost v dané lokalitě eventuálně ze strany KÚÚK povolena – KÚÚK nakonec těžbu v předmětných porostech 331A17 a 331B17 rozhodnutím ze dne 3. 8. 2022, č. j. KUUK/112612/2022, nepovolil až do konce roku 2030. Jednání žalobce tudíž bylo společensky škodlivé, když provedl těžební činnost bez souhlasu v lokalitě, kde je povolení zákonem vyžadováno, a nadto nelze těžební činnost považovat za zcela neproblematickou (tj. bez jakýchkoli externích vlivů), tj. souhlas s těžbou není pouhou úřední formalitou.
Vzhledem k tomu, že žalobcovým jednáním nedošlo k poškození přírody, bylo možné zohlednit nanejvýš jako polehčující okolnost při výměře pokuty, nikoli jako důvod absence materiálního znaku přestupku.
Podle soudu žalovaný v napadeném rozhodnutí reagoval na žalobcovy námitky tím, že uvedl, proč byl postup prvostupňového orgánu ve věci odhadu chybějící dřevní hmoty v souhlasu vyrozuměn i ve sdělení KÚÚK ze dne 26. 10. 2021.
Žalovaný uvedl, že v dané lokalitě nebylo důvodné počítat s nadměrkem, když dřevní hmota měla být ve svém celku ponechána k zetlení, tudíž nebyl dán odběratel, kterému by mohla vzniknout ztráta v důsledku sesychání či příčného přeřezávání dřeva, samotné měření bylo prováděno obdobným způsobem jako při tvorbě číselníků dříví žalobcem, pro vyrovnání případných rozdílů byla stanovena kvalifikovaným odhadem přípustná odchylka
ve výši 10 %.
Relevantní rovněž, podle soudu, není námitka, že dodavatel, který pro žalobce těžební činnost provedl, nebyl shledán odpovědným z uvedeného přestupku. Přestupek dle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK není tzv. vlastnoručním deliktem a nadto
by k předmětné nepovolené těžbě bez přičinění žalobce nedošlo. Okolnost, že nebyl konkrétní dodavatel shledán odpovědným ze spáchání přestupku, proto není sama o sobě relevantní, protože v případě žalobce došlo k naplnění znaků příslušné skutkové podstaty přestupku. I zde přitom platí, že případné spáchání přestupku třetí osobou není předmětem tohoto řízení.
Žalobce přitom ani ke shora uvedeným kontrolním zjištěním, ani dále v průběhu správního (a soudního) řízení neposkytl vlastní alternativní kalkulaci objemu dřevní hmoty v příslušné lokalitě – omezil se pouze na konstatování, že dřevní hmota byla pracovníky prvostupňového orgánu zjištěna vadně, že neměl povinnost ponechat dřevo přímo u předmětných pařezů, popř. mohlo dojít k odcizení dřevní hmoty.
Když byl žalobce nucen provést na dříví chemickou asanaci v důsledku napadení kůrovcem na místě mimo předmětné porosty, měl následně dbát na to, aby byla zachována alespoň elementární souvislost lokality opětovně navezeného dříví s lokalitou kácení, aby někde dříví nepřebývalo, a jinde naopak nechybělo. Soud konstatoval, že jako celek bylo měření deficitní – tj. existoval cca 10% objem dříví, který i po započítání přípustné odchylky nebyl dohledán). Žalobce toho ovšem nedbal.
Městský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
K zásahům v EVL, které by mohly vést k nežádoucím důsledkům, si musí ten, kdo tyto zásahy zamýšlí, předem opatřit souhlas orgánu ochrany přírody podle § 45c odst. 2 ZOPK. Ten, kdo poruší tuto povinnost a provede těžební činnost bez předchozího souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody v lokalitě, kde je povolení zákonem vyžadováno, se dopouští přestupku podle § 88 odst. 2 písm.) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Objektivní stránka předmětného přestupku nespočívá v přímém negativním ovlivnění přírody, nýbrž v tom, že přestupce postupuje v rozporu s úředně stanovenými výjimkami a podmínkami.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.07.2025, č.j. 17 A 12/2025-46.