Při přibližování vytěženého dříví přes koryto vodního toku došlo ke škodlivému zásahu do významného krajinného prvku a k nedovolenému zásahu do biotopu zvláště chráněného druhu střevle potoční a raka říčního.

Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) uznala žalobkyni -CITOVSKÁ LESNÍ, s. r. o., vinnou ze spáchání dvou přestupků podle ZOPK:

• 88 odst. 1 písm. i) ZOPK: V průběhu května 2021 v důsledku těžby a zejména přibližováním dříví přes koryto a korytem vodního toku Brodečka ohrozila a oslabila bez souhlasu orgánu ochrany přírody ekologicko-stabilizační funkci významného krajinného prvku (vodního toku).
• 88 odst. 1 písm. e) ZOPK: Týmž jednáním bez souhlasu orgánu ochrany přírody škodlivě zasáhla do místa výskytu zvláště chráněných druhů živočichů (střevle potoční a raka říčního), čímž nedovoleně zasáhla do sídla, biotopu a přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů.

Za uvedené jednání byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 150 000 Kč.  

Proti rozhodnutí inspekce podala žalobkyně odvolání, které žalovaný - Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 19.02.2025 zamítl a rozhodnutí inspekce potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou, kterou Městský soud v Praze svým rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.

Kasační stížnost

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu
u Nejvyššího správního soudu. Namítala nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu: Soud údajně pouze převzal závěry žalovaného a přenesl důkazní břemeno na stěžovatelku.

Městský soud a správní orgány, podle stěžovatelky, uplatnily extenzivní výklad, když pro zásah do biotopu chráněných druhů nevyžadovaly prokázání jejich aktuálního výskytu v době zásahu, ale vystačily s teoretickou vhodností prostředí a staršími záznamy v databázích (z let 2003, 2005 a 2019).

Skutkový stav, podle stěžovatelky, nebyl spolehlivě prokázán, fotodokumentace neprokazovala pojezd stěžovatelčiny techniky, nebyly zkoumány alternativní verze (účast jiného subjektu) a správní orgány porušily presumpci neviny. Těžba probíhala v souladu s lesním hospodářským plánem (který má přednost) a odborný lesní hospodář výskyt chráněných druhů nezaznamenal. Poukázala na nepřiměřenost pokuty a navrhla její moderaci (snížení či upuštění od) pokuty.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozsudek městského soudu je srozumitelný a přezkoumatelný. Skutečnost, že se městský soud ztotožnil s argumentací správního orgánu a odvolal se na ni, neznamená nepřezkoumatelnost. Pro naplnění znaků přestupku není nutné prokázat nepřetržitou či aktuální přítomnost živého jedince v konkrétním okamžiku zásahu, neboť předmětem ochrany je už samotná vhodná lokalita, jejíž ekologická funkce byla poškozena. Důkazní břemeno ohledně zjištění vlivu záměru na chráněné zájmy (ex ante) tíží toho, kdo činnost zamýšlí provést (§ 67 odst. 1 ve spojení s § 45j ZOPK), nikoliv inspekci.

Ve vztahu k lesnímu hospodářskému plánu NSS uvedl, že schválený lesní hospodářský plán sice nahrazuje souhlas se zásahy do lesa, nenahrazuje však výjimky ani rozhodnutí podle zvláštní druhové či územní ochrany (např. ochrana vodního toku jako významného krajinného prvku nebo ochrana zvláště chráněných živočichů podle § 56 ZOPK). Těžba v lese navíc neopravňuje k bezohlednému přibližování dříví korytem vodního toku.

NSS poukázal na skutečnost, že stěžovatelka v kasační stížnosti v podstatě setrvává na argumentaci, kterou uplatnila již v průběhu správního řízení, jakož i v řízení před městským soudem, a opětovně zpochybňuje skutkové závěry správních orgánů o spáchání projednávaných přestupků. Správní orgány se však s těmito námitkami již v předchozích fázích řízení dostatečně a srozumitelně vypořádaly, přičemž své závěry opřely o konkrétní podklady, které jsou součástí spisu. Městský soud následně v jejich postupu ani v hodnocení důkazů nezjistil žádné nedostatky a se závěry správních orgánů se ztotožnil.

NSS neshledal proto důvod se od těchto závěrů odchýlit. Ze správního spisu neplyne žádný podstatný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který by odůvodňoval zrušení napadeného rozsudku, případně rozhodnutí správních orgánů. Námitky stěžovatelky tak představují toliko polemiku s hodnocením důkazů a právním posouzením věci, jež sama o sobě nezakládá důvodnost kasační stížnosti.

K moderaci pokuty se NSS vyjádřil tak, že sám v řízení o kasační stížnosti nedisponuje pravomocí moderovat (snižovat) pokutu – tato pravomoc náleží primárně krajskému (městskému) soudu.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatelky není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

Právní věta

Pro závěr o porušení zákona o ochraně přírody a krajiny v podobě škodlivého zásahu do biotopu zvláště chráněných druhů živočichů není vyžadováno prokázání aktuální (kontinuální) přítomnosti konkrétních jedinců v přesném okamžiku zásahu. Rozhodující je, zda dotčená lokalita svým přírodním charakterem a vlastnostmi splňuje nároky charakteristické pro daný druh (tvoří pro něj vhodné životní prostředí), přičemž ochrana se vztahuje již na takto vymezenou lokalitu.

Schválený lesní hospodářský plán sice nahrazuje souhlas s běžnými pěstebními a těžebními zásahy v lese, nenahrazuje však výjimky ani rozhodnutí orgánu ochrany přírody vyžadované podle zvláštních ustanovení o druhové či územní ochraně (např. ochrana vodního toku jako významného krajinného prvku nebo ochrana biotopů zvláště chráněných živočichů).

Ústavní stížnost  (II.ÚS 1999/26 ze dne 31. 8. 2026)

Stěžovatelka se domáhala zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a podřízených instancí pro porušení ústavně zaručených práv ústavní stížností. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala porušení svých základních práva a svobod zaručených ústavním pořádkem, zejména:

Právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod):

Namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Městského soudu v Praze, které se řádně nevypořádaly s její obhajobou a opakovaně přenesly důkazní břemeno na ni. Správní orgány a soudy podle ní zatížily řízení tím, že dovozovaly její vinu na základě pouhých domněnek, ignorovaly indicie o možné účasti jiného subjektu a vyložily pochybnosti v její neprospěch (vyžadovaly po ní, aby aktivně prokazovala nepřítomnost chráněných živočichů v době zásahu).

Stěžovatelka rozporovala závěry soudů, podle nichž k naplnění přestupku postačuje, že lokalita vykazuje teoretickou vhodnost pro výskyt chráněných druhů na základě starých databázových záznamů. Tvrdila, že bez prokázání reálného výskytu živočichů v rozhodné době nelze konstruovat odpovědnost za zásah do jejich biotopu.

Namítala nesprávný výklad vztahu mezi lesním hospodářským plánem a ochranou přírody, kdy postupovala v souladu s řádným lesním hospodařením, přičemž sankcionování běžných provozních postupů bez jasných zákonných mantinelů a bez zavinění představuje porušení principu legality ve veřejném správním trestání.

Ústavní soud

Ústavní soud posoudil, zda obecné soudy a správní orgány nezatížily řízení svévolí, neprojevily přílišný formalismus či zda správně interpretovaly hmotněprávní pojmy zákona o ochraně přírody a krajiny ve vztahu k ústavním garancím trestního (přestupkového) punitivního práva.

Ústavní soud rozdělil námitky stěžovatelky do dvou skupin. První se týká námitek vztahujících se výhradně k výkladu a aplikaci podústavního práva - jedná se o argumentaci k neprokázání konkrétního biotopu a škodlivého zásahu.
Výklad pojmu biotop a jeho aplikace na konkrétní situaci, včetně otázky aktualizace údajů o existenci výskytu chráněných druhů, jak je provedly orgány státní správy
a obecné soudy v napadených rozhodnutích, přitom nevykazují žádné vady ústavního charakteru, které by vyžadovaly zásah Ústavního soudu.

Druhá skupiny námitek směřovala k dodržení záruk při správním trestání.
Jak Evropský soud pro lidská práva, tak Ústavní soud dovodily aplikovatelnost některých trestněprávních garancí plynoucích z Listiny na správní trestání. 
Ústavní soud ve vztahu k uložené správní sankci z těchto garancí vyšel, žádné jejich porušení ale nezjistil, natož porušení, které by se dotýkalo základních práv stěžovatelky.

Napadená rozhodnutí na základě řady relevantních důkazních prostředků, jako je smlouva o zhotovení prací, svědecké výpovědi či fotodokumentace dospěly k jednoznačnému a logickému závěru, že se přestupků dopustila právě stěžovatelka. Vypořádaly se rovněž s jejím argumentem, že k poškození lokality došlo v důsledku pojezdu vojenské techniky. Za těchto okolností nebylo potřeba dále prokazovat, zda poškození lokality nebylo způsobeno někým jiným, než je stěžovatelka.

Dovedeno do důsledku by přístup stěžovatelky vylučoval prokázání viny na základě nepřímých důkazů (jednoduše řečeno by ke zjištění a potrestání za přestupek bylo vždy nutné, aby byl pachatel "chycen za ruku", jinak by se mohl potrestání vždy vyhnout s tvrzením, že skutek mohl spáchat kdokoli). Teorie i praxe nicméně připouští pro účely uznání viny důkazy jak přímé, tak nepřímé, přičemž nepřímé důkazy nejsou ve vztahu k přímým a priori podřadné.

Pokud obecné soudy a správní orgány opřou své závěry o spolehlivě zjištěný skutkový stav (existenci podkladů v nálezové databázi a smluvní zajištění činnosti stěžovatele), nezatíží své rozhodnutí extrémním nesouladem ani porušením principu presumpce neviny (in dubio pro reo).

Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Rozsudek ze dne 14.05.2026, č.j. 10 As 22/2026