V projednávaném případě byl veden spor o odpovědnost za poškození lesní půdy a kořenového systému při těžbě harvestorovou technologií. Při přibližování dřeva došlo k poškození půdního krytu, vyjetí kolejí nad 25 cm a zpřetrhání kořenů stromů rostoucích podél linky. Spornou právní otázkou bylo, zda  může být vlastník/správce lesa uznán vinným ze spáchání přestupku ohrožení životního prostředí v lesích (§ 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP) pouze na základě toho, že těžební činnost zadal, přestože samotný škodlivý následek způsobila třetí osoba (subdodavatel)?

Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) v prvním stupni v tomto případě za spáchání přestupku uložila pokutu, ale řádně neodůvodnila, proč počítala poškozené stromy jen do vzdálenosti 2,5 metru od linky.

Rozhodnutím ze dne 20. 11. 2023, č. j. ČIŽP–42/2023/5876 Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát České Budějovice (dále též „inspekce“), shledala žalobce Lesy České republiky, s.p., vinným ze spáchání přestupku podle podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP, kterého se žalobce dopustil tím, že svým jednáním způsobil ohrožení životního prostředí v lesích, když zadal, nechal provést, prostřednictvím smluvního dodavatele prací společnosti JD a.s., na základě Smlouvy o provádění komplexních lesnických činnosti s platností od 1.1.2019 do 31.12.2023 a zadávacího listu těžební činnosti ze dne 2.2.2023, v měsíci únoru roku 2023, soustřeďování dříví, na lesním pozemku určeném k plnění funkcí lesa parc. č. 3119/1 v k.ú. Jasánky.

Soustřeďování dříví bylo realizováno s pomocí harvestorové technologie na neúnosně podmáčené lesní svážnici v nevhodných klimatických podmínkách, čímž došlo k nepřiměřenému poškození půdního krytu v celkové délce 343 m vytlačením kolejí o hloubce od 50 do 80 cm. Žalobce při realizaci předmětné činnosti nedostatečně zasáhl, resp. nepřijal dostatečná opatření, aby vzniku škod zabránil nebo je minimalizoval, čímž došlo k vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, a k ohrožení životního prostředí v lesích.

Za výše uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 40 000 Kč podle § 4 odst. 2 zákona o inspekci. Proti rozhodbutí ČIŽP se žalobce odvolal, ale MŽP - žalovaný odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP.

Žaloba

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobce v žalobě argumentoval, že práci pouze zadal, samotnou těžbu prováděl zhotovitel (JD a.s.) a odpovědnost by měla stíhat toho, kdo činnost fyzicky prováděl.

Smlouva ani zadávací listy neurčovaly konkrétní mechanizaci, volba byla na zhotoviteli. Žalobce nemůže být neustále přítomen na místě. Byl porušen princip nullum crimen sine lege (žádný zločin bez zákona), protože z pozice objednatele nemohl znaky skutkové podstaty naplnit.

Práce byly zadány v době zámrzu (vhodné podmínky), oteplení byla nečekaná změna. Jakmile došlo k oteplení, práce byly přerušeny. Doložil znalecký posudek, podle kterého byla harvestorová technologie optimální, klest na lince je šetrný a správními orgány navrhované plastové rohože jsou v lesním hospodářství nestandardní a nevhodné. Hloubka kolejí nad 25 cm nemusí být v lese nepřiměřená, závisí na místních podmínkách. Ihned po těžbě provedl povýrobní úpravy (sanaci).

Žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Výrok prvostupňového rozhodnutí je matoucí (není jasné, zda je trestán za zadání, nebo za nečinnost).  Žalovaný (MŽP) v odvolacím řízení svévolně dosadil technickou normu ČSN 83 9061 (ochrana stromů při stavebních pracích), aby obhájil distanční limit 2,5 metru pro poškození kořenů, což je na lesní porost neaplikovatelné. Žalovaný doplňoval dokazování (videa České televize, argumentaci o ekologické stabilitě) v odvolacím řízení, aniž by dal žalobci možnost se k tomu vyjádřit. 

Městský soud v Praze

Při posouzení věci soud vyšel, mimo jiné, z právní úpravy lesního zákona,
že: „Soustřeďování, uskladnění a odvoz dříví (dále jen "lesní doprava") musí být prováděny tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému poškozování lesa a ostatních pozemků.“ Soud potvrdil, že o samotném poškození půdy a kořenů není pochyb. Skutkový stav byl dostatečně prokázán ze Záznamu o úkonech předcházejících kontrole (z března 2023), kde fotodokumentace jasně prokazovala vyjeté koleje o hloubce 50–80 cm a přetrhané kořeny.

Procesní vada inspekce (chybějící podpisy zástupců žalobce na protokolu ze září 2023) nebyla fatální, protože počet 34 stromů na místě žalobce dříve výslovně nerozporoval a pozdější povýrobní úpravy linky nemohou smazat stav v době spáchání přestupku. Soud však konstatoval procesní pochybení žalovaného (MŽP). Hlavním důvodem pro zrušení rozhodnutí byla skutečnost, že žalovaný v odvolacím řízení nepřípustně dotvářel a modifikoval argumentaci prvního stupně, čímž zatížil řízení vadou a porušil právo žalobce na spravedlivý proces.

Argumentace žalovaného ohledně stanovení vzdálenosti minimálně 2,5 m od paty kmene stromu dle normy ČSN 83 9061 (stavební norma pro ochranu stromů při výkopech) byla tak pro žalobce zcela nová. Dle názoru soudu tímto došlo ze strany žalovaného k nahrazení činnosti prvostupňového správního orgánu, ke kterému se žalobce neměl možnost vyjádřit. Rozhodnutí žalovaného tak bylo pro žalobce překvapivé.

Soud uznal námitku žalobce, že tato norma se na mýtní lesní porost nedá mechanicky aplikovat a žalobce neměl možnost na tento nový právní a metodologický argument reagovat.  Soud tak dospěl k názoru, že uvedeným postupem došlo k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí, resp. k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení, kdy toto pochybení je natolik zásadní intenzity, že odůvodňuje zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, protože v jeho důsledku mohlo být do právní sféry žalobce negativním způsobem definitivně zasaženo.

Ačkoliv v lese prokazatelně došlo k masivnímu poškození půdy a kořenového systému (koleje hluboké až 80 cm při vyvážení dřeva harvestorem jsou objektivně závažným zásahem), správní orgány (zejména Ministerstvo životního prostředí v odvolacím řízení) neudržely procesní čistotu. Žalovaný se snažil zhojit odborné deficity prvostupňového rozhodnutí (nevysvětlený limit 2,5 metru) ex post zaváděním nesouvisejících technických norem (stavební ČSN) a nových důkazů, čímž žalobce zkrátil na jeho právu se bránit.

Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta

Odvolací správní orgán nemůže v rámci vypořádání odvolacích námitek ex post doplňovat či dotvářet chybějící odborné odůvodnění prvostupňového rozhodnutí odkazem na technické normy (např. ČSN), jež nebyly předmětem dokazování
či právního hodnocení v prvním stupni a jejichž aplikace na daný skutkový stav je pro účastníka řízení zjevně nepředvídatelná. Takovým postupem odvolací orgán zatěžuje řízení vadou, která má za následek nezákonnost rozhodnutí, neboť zkracuje účastníka řízení na jeho právu vyjádřit se k novým podkladům a argumentům podle § 36 odst. 3 správního řádu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.11.2025, č.j. 5 A 36/2024-54

Žalobkyně (Stěžovatelka) - DŘEVO SLEZSKO s. r. o., uplatnila nárok na vrácení daně z minerálních olejů spotřebovaných při hospodaření v lese. Celní úřad však měl pochybnosti o správnosti vedené evidence spotřeby minerálních olejů a uplatněnný nárok na vrácení daně snížil. Podstatou sporu byla otázka unesení důkazního břemene daňovým subjektem při prokazování nároku na vrácení spotřební daně.
Spor se týkal výkladu § 57 zákona o spotřebních daních a požadavků na evidenci.

Žalobkyně se žalobou podanou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) domáhala zrušení  rozhodnutí Generálního ředitelství cel – žalovaný,
který zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu
pro Moravskoslezský kraj – jednak dodatečné platební výměry ze dne 7. 1. 2022, jimiž byl žalobkyni doměřen snížený nárok na vrácení spotřební daně podle § 57 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních za 3. a 4. čtvrtletí roku 2019, a dále platební výměry na penále ze dne 29. 7. 2022, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit penále z doměřené daně za tato období.

Krajský soud rozsudkem žalobu zamítl. Primárně posuzoval otázku splnění zákonných požadavků pro úspěšné uplatnění nároku na vrácení daně z minerálních olejů dle § 57 zákona o spotřebních daních, konkrétně to, zda evidence předložené žalobkyní zachycují skutečnou spotřebu minerálních olejů při hospodaření v lese. Krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvážil, že skutečnou spotřebu minerálních olejů lze prokázat kvalifikovaným výpočtem, avšak takový výpočet musí vycházet z objektivních a prokazatelných vstupních údajů. To se však v tomto případě podle krajského soudu nestalo.

Žalobkyně dopočítávala zpětně množství spotřebovaných minerálních olejů podle množství vytěženého dřeva. Nevedla knihu jízd ani jiný záznam, ze kterého by bylo možno ověřit, kolik spotřeboval konkrétní stroj na konkrétním místě v konkrétní den (např. stav paliva před a po vykonané činnosti v ten konkrétní den). Žalobkyně neměla k dispozici vstupní údaje, ze kterých lze zjistit a ověřit skutečnou spotřebu minerálních olejů, a tím neměla ani možnost naplnit zákonné podmínky pro vznik nároku na vrácení daně ve smyslu § 57 zákona o spotřebních daních.

Krajský soud se rovněž ztotožnil s úvahou žalovaného, že způsob výpočtu žalobkyně nereflektuje momentální zatížení stroje, měnící se profil terénu, míru podmáčení podloží, po kterém se stroj pohybuje atd., a to zejména s ohledem na skutečnost, že práce jsou prováděny na různých místech v lese, nikoli na konstantní rovině. Krajský soud dále ve shodě s žalovaným uvedl, že žalobkyně nemohla nabýt přesvědčení o správnosti jí vedené evidence.  

Podle krajského soudu byla nedůvodná i obecně formulovaná žalobní námitka týkající se nevypořádání všech odvolacích důvodů. K tvrzení, že by žalobkyně nemohla těžit, pokud by tyto pohonné hmoty spotřebovala jinde, krajský soud uvedl, že rovněž nebylo nijak prokázáno, že by tvrzené množství spotřebovaného paliva odpovídalo minimálnímu nezbytnému množství paliva nutného k provozu strojů a vytěžení konkrétního množství dřeva, jak jej žalobkyně deklarovala.

Celní orgány i Krajský soud v Ostravě dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala skutečnou spotřebu pro deklarovaný účel.

Stěžovatelka (společnost DŘEVO SLEZSKO s. r. o.) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou opřela o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního.

Kasační stížnost

Stěžovatelka argumentovala tím, že minerální oleje nenakupovala na sklad, ale tankovala je na čerpací stanici do auta určeného k převozu pohonných hmot, které je následně rozváželo do jednotlivých těžebních strojů v lese. Zdůraznila, že tyto lesnické stroje byly vybavené zařízením pro měření spotřeby.

Spotřebu po provedení těžby ověřovala a kalkulovala s ohledem na celkové množství vytěženého dřeva. Namítala, že soud dostatečně nezohlednil fakt, že její jedinou činností je hospodaření v lese. Z toho vyvozovala, že minerální oleje uplatněné k vratce daně mohly být spotřebovány výhradně a jen při této činnosti, a nikoliv jinde.

Dále stěžovatelka namítala, že povinnost prokazovat spotřebu každého jednotlivého stroje v konkrétním čase a na konkrétním místě nevyplývá z žádného právního předpisu. Podle jejího názoru nemohou správní soudy svým extenzivním výkladem zavádět nové povinnosti a požadavky, které zákon explicitně neobsahuje.

Krajskému soudu vytkla, že za situace, kdy měl o správnosti její evidence pochybnosti, neprovedl navržený výslech svědků (Ing. M. a pana M.), kterým mohly být tyto pochybnosti vyvráceny. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud (NSS)

NSS přezkoumával rozsudek krajského soudu z pohledu dvou klíčových okruhů: procesní čistoty (nepřezkoumatelnost a dokazování) a materiálního práva (podmínky pro vrácení daně). NSS aplikoval ustálenou judikaturu k ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle níž je žalobce povinen uvést konkrétní a individualizovaná skutková tvrzení. Pokud stěžovatelka v bodě 29 žaloby pouze obecně polemizovala s neuznáním evidence, krajský soud na toto těžiště, podle NSS, odpověděl dostatečně. NSS proto námitku nepřezkoumatelnosti odmítl.

Stěžovatelka vytýkala krajskému soudu, že neprovedl výslech navržených svědků k prokázání skutečné spotřeby. K tomu NSS konstatoval, že soudy mají právo neprovést navržené důkazy, pokud jsou pro věc irelevantní, avšak musí to řádně odůvodnit. NSS zjistil, že stěžovatelka tyto svědky nenavrhovala k prokázání samotné spotřeby, nýbrž k doložení toho, že jednala v dobré víře na základě e-mailové komunikace s pracovníkem celního úřadu. Vyhodnocení relevance důkazů krajským soudem tedy bylo správné a stěžovatelčina argumentace se minula s podstatou věci.

NSS souhlasil, že skutečnou spotřebu lze teoreticky prokázat i kvalifikovaným výpočtem, tento výpočet však musí splňovat přísná metodologická kritéria (kritérium objektivity). Výpočet musí být postaven na objektivních a prokazatelných vstupních údajích.

NSS potvrdil, že lineární přepočet „množství dřeva = množství paliva“ je spekulativní a nelogický. V lesním hospodářství nelze ignorovat vnější proměnné (svažitost terénu, charakter počasí, typ techniky). Pokud navíc stěžovatelka ignorovala data z měřicích zařízení svých vlastních strojů, vědomě se zbavila možnosti předložit objektivní vstupní data. Pokud schází přímá průkazná evidence (kniha jízd, motohodiny), lze sice spotřebu dopočítat matematicky, ale model musí reflektovat reálné podmínky a nesmí ignorovat dostupná objektivní data (např. vestavěná měřidla ve strojích). Výpočet ignoroval objektivní faktory ovlivňující spotřebu lesních strojů – momentální zatížení, profil terénu, podmáčení podloží apod.

Soud rovněž odmítl argument, že stěžovatelka jinou činnost, než lesnictví nevykonává, a proto palivo muselo být spotřebováno tam. Z logického hlediska existence jediné podnikatelské činnosti nevylučuje možnost zneužití, zcizení nebo neefektivního nakládání s pohonnými hmotami (přečerpání do jiných vozidel apod.).

Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst.1 větou druhou s.ř.s. zamítl.

Právní věta

Pokud daňový subjekt nárokuje benefit (vrácení daně), leží na něm plné důkazní břemeno. Obecná tvrzení o obvyklé spotřebě nebo ex-post kalkulace bez přímé vazby na realitu nejsou způsobilé toto břemeno unést.

Množství skutečně spotřebovaného minerálního oleje pro účely nároku na vrácení spotřební daně podle § 57 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, lze v obecné rovině prokázat i kvalifikovaným výpočtem. Podmínkou však je, že takový výpočet vychází z objektivních a prokazatelných vstupních údajů. Za objektivní vstupní údaj nelze považovat zpětný lineární dopočet spotřeby pohonných hmot odvozený výhradně od množství vytěženého dřeva.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.03.2026, č.j. 3 Afs 2/2025 – 44

Žalovaný počátkem února 2022 pokácel dva stromy v domnění, že rostou na pozemku jeho manželky. Smrk žalovaný rozřezal, přemístil na svůj pozemek a naštípal jej na palivové dřevo, buk žalovaný nestihl zpracovat, a tak zůstal na místě, kam padl při kácení. K přesnému zaměření hranice pozemků došlo až po tomto incidentu.

Předmětem sporu bylo zaplacení náhrady za pokácení dvou stromů (smrk ztepilý a buk lesní) na pozemku žalobců.

Žalovaný deklaroval zájem o mimosoudní vyřešení sporu, ale žalobci svým požadavkem na zaplacení částky 4 500 Kč návrh žalovaného na zaplacení částky
4 000 Kč reagovali zadáním znaleckého posudku, který vypracoval znalec na částku 10 354 Kč. Znalec konstatoval, že došlo k pokácení lesního porostu a proto už nebylo nutné provést ocenění lesa, ale ocenění palivového dříví. Palivové dříví je předmětem nabídky a poptávky a výše majetkové újmy se odvozuje od obvyklé ceny věci movité, která je předmětem nabídky a poptávky čili prodeje.  

Žalovaný nechal také vypracovat ocenění obou pokácených stromů znalcem, který je specializován právě na lesní pozemky, lesní porosty a škody způsobené na lesích, když tento dospěl k částce 2 716 Kč. Na předžalobní výzvu ze dne 5. 6. 2023 žalovaný nereagoval.

Žalobci podali na žalovaného žalobu k Okresnímu soudu v Opavě a domáhali se po žalovaném zaplacení částky 19 344 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 7. 2023 do zaplacení. Žalovaný se svým jednáním obohatil na úkor žalobců,
když hodnota vytěženého smrkového dřeva činí 10 354 Kč, náklady na úklid vytěženého buku 1 999 Kč a za znalecký posudek pro ocenění bezdůvodného obohacení 7 000 Kč.

Okresní soud v Opavě

Okresní soud pouze částečně vyhověl žalobě. Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 1 424 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 1. 7. 2023. Ve zbytku žalobu v převážné části, konkrétně ohledně částky 17 920 Kč s příslušenstvím, soud žalobu zamítl. Okresní soud věc posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv jako náhradu škody.

Soud se přiklonil k závěrům znalce (specializovaného na lesní porosty) a odmítl posudek předložený žalobci, neboť jejich znalec měl jinou specializaci. Žalobce okresní soud zavázal společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 8 800 Kč k rukám zástupce žalovaného (výrok III.) a dále žalobce zavázal společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku stanovenou v usnesení o odměně soudem ustanoveného zástupce žalovanému, a to České republice na účet Okresního soudu v Opavě (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalovaný pokácel dva stromy, z těch dvou si odvezl pouze část smrku, druhý strom buk zůstal na místě a žalobci si ho odvezli 11. 10. 2024, již během řízení spolu s dalšími vyvrácenými stromy, čímž jim nevznikly zvláštní náklady v souvislosti s odvozem buku.

Soud zohlednil, že žalovaný od počátku nabízel smírné řešení a částku vyšší, než jaká byla následně znalcem stanovena jako hodnota obohacení. Proti všem výrokům rozsudku okresního soudu podali žalobci odvolání.

Odvolání

V odvolání žalobci zpochybnili znalecký posudek. Namítali, že soudem preferovaný posudek byl vypracován pro nevhodný účel, tedy ke zjištění úřední ceny namísto ceny obvyklé (tržní). Argumentovali transformací dřeva. Podle žalobců se pokácením stromy změnily v palivové dříví, jehož cena má být určena trhem (nabídkou a poptávkou), nikoliv úředními koeficienty.

Okresnímu soudu vytýkali, že dostatečně nezdůvodnil, proč upřednostnil posudek žalovaného před jejich posudkem. Nesouhlasili s výrokem o nákladech řízení, který považovali za nesprávný a jednostranný vzhledem k jejich (podle nich nesprávně vyhodnocenému) neúspěchu ve sporu.

Krajský soud v Ostravě

Krajský soud (jako soud odvolací) rozsudek okresního soudu změnil. Při změně rozsudku vycházel z několika klíčových argumentů, které se týkaly jak způsobu výpočtu objemu dřeva, tak jeho následného ocenění a nákladů na znalecký posudek.

Soud musel rozhodnout mezi dvěma odlišnými metodami výpočtu objemu stromu, ze kterého zbyl jen pařez. Soud upřednostnil použití odbornějších metod. Soud označil za přesvědčivější závěry znalce, který použil tzv. pařezové tabulky a objemové rovnice.

Soud zásadně změnil pohled na to, jakou cenu má dřevo mít. Poukázal na nevhodnost použití úřední vyhlášky. Soud odmítl použití vyhlášky č. 55/1999 Sb., která se používá pro výpočet škod na lesních porostech při plošné těžbě. Vzhledem k tomu, že šlo o pokácení jednoho stromu, který byl následně využit ke spálení, bylo nutné vycházet z obvyklých tržních cen palivového dříví v místě a čase.

Soud právně oddělil situaci u smrku a u buku.

Smrk (Bezdůvodné obohacení). Žalovaný si smrk odvezl a spálil, čímž se o jeho hodnotu (4 800 Kč) obohatil.

Buk (Náhrada škody): Buk žalovaný neodvezl, takže se jím neobohatil. Žalobcům však vznikla škoda ve výši nákladů na jeho rozřezání a úklid (510 Kč), které museli zajistit sami.

Rozhodnutí krajského soudu

Zvýšení přiznané částky. Odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům celkem 12 310 Kč. Protože okresní soud již dříve přiznal 1 424 Kč, musel žalovaný doplatit zbývajících 10 886 Kč s úrokem z prodlení.

Skladba nároku: Výsledná částka se skládá z hodnoty smrkového dřeva (4 800 Kč), nákladů na úklid buku (510 Kč) a nákladů na předžalobní znalecký posudek (7 000 Kč).

Odvolací soud odmítl použití úřední vyhlášky o škodách na lesích. Protože šlo o jeden strom určený k topení, stanovil cenu podle obvyklých tržních cen palivového dříví v daném čase a místě. Cenu určil odborným odhadem na 800 Kč za prostorový metr rovnaný.

Náklady na znalecký posudek

Soud na rozdíl od okresního soudu rozhodl, že částka 7 000 Kč, kterou žalobci zaplatili za svůj první znalecký posudek, je příslušenstvím pohledávky a žalovaný ji musí uhradit v plné výši.

 Náklady řízení

Vzhledem k tomu, že žalobci byli nakonec úspěšní z 64 %, přiznal jim odvolací soud náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 743,60 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 288,56 Kč.

Právní věta

Při stanovení výše bezdůvodného obohacení za neoprávněně pokácený a odvezený solitérní strom, který je vhodný jen jako palivové dříví, se vychází z obvyklé tržní ceny palivového dříví v místě a čase, nikoliv z cenového rozdílu mezi výnosem z prodeje a náklady na těžbu. Nelze aplikovat vyhlášku č. 55/1999 Sb. o výpočtu škod na lesích, která je určena pro hromadnou těžbu lesních porostů.

Pokud škůdce strom neoprávněně pokácí, ale ponechá jej na místě, vzniká vlastníku pozemku škoda spočívající v nákladech na nezbytný úklid a rozřezání dřevní hmoty. Výše této škody se určí podle obvyklých cen prací v daném místě a čase, nikoliv podle sazebníků určených pro těžební činnost v lesním hospodářství, pokud se nejedná o standardní vytěžení lesního porostu. 

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.11.2025, č.j. 16 Co 143/2025-230.

Předmětem sporu bylo určení vlastnického práva k částem pozemků (tzv. „horní“ a „spodní“ pozemek u cesty) a určení průběhu hranice mezi pozemky. Spor se týkal zalesněných pruhů pozemků přiléhajících k obecní cestě. Tyto pozemky vznikly v důsledku digitalizace katastru nemovitostí (2002–2003), kdy byla z původní široké parcely obce oddělena část, která v terénu neodpovídala skutečné cestě.

Žalobce J. S.  se původně domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. XY v katastrálním území XY a dále části pozemku p. č. XY ve stejném katastrálním území.  Žalobce tvrdil, že části zemského povrchu, kterých se žaloba týká, jsou sice evidovány jako vlastnictví obce, byly však vždy ve vlastnictví jeho předchůdců a nyní je jejich vlastníkem on. Má za to, že při digitalizaci údajů katastru nemovitostí byly sporné nemovitosti nesprávně odděleny z původní parcely č. XY ve vlastnictví obce, neboť nyní je na pozemku p. č. XY stejně široká cesta, jako byla dříve. Pozemky přiléhající k cestě z obou stran vlastnili předci žalobce, kteří pozemky zalesnili. Žalobce rovněž tvrdil, že hranice v mapách neodpovídají skutečnosti kvůli historickým nepřesnostem měření a vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržel.

Žalovaná obec N se bránila tvrzením, že vlastnické poměry odpovídají poměrům v mapě bývalého pozemkového katastru i jejich současnému vymezení v katastru nemovitostí; i ona tvrdila, že – pokud by soud shledal, že tato obrana neobstojí – vlastnické právo vydržela.

Okresní soud v Rokycanech rozhodl, že žalobce je vlastníkem nově vzniklého pozemku, který byl oddělen geometrickým plánem z tzv. „horního pozemku“ (p. č. XY).

Určil průběh hranice mezi pozemky p. č. XY a XY (v místě vyznačeném geometrickým plánem mezi konkrétními mezníky), přičemž tímto rozhodnutím zanikla původní parcela č. XY. Zamítl návrh na stanovení hranic mezi pozemky p. č. XY, XY a XY.

Při svém posuzování upřednostnil terén před mapami. Soud při určování vlastnických hranic nepovažoval za rozhodující mapy pozemkové evidence, a to z důvodu značné nepřesnosti historických zeměměřičských prací (metoda „stolového protínání vpřed“ z 19. století).

U horního pozemku soud vycházel z toho, že v terénu je patrná stabilní hranice (skály, pařezy starých stromů), která odděluje cestu od svahu. Tuto hranici považoval za původní vlastnickou hranici a prostor nad ní přisoudil žalobci. V částech, kde nebylo možné hranici objektivně zjistit (např. u spodního pozemku kvůli erozi a chybějícímu zřetelnému zlomu v terénu), ji soud určil na základě slušného uvážení po ohledání na místě a vypracování geometrického plánu.

Soud se neztotožnil s obranou obce, že pozemky vydržela. Dle soudu obec nebyla držitelem, protože s pozemky nenakládala způsobem, který by byl navenek zřejmý. Např. občasná kontrola lesním hospodářem byla považována za nedostatečnou.

Krajský soud v Plzni (jako soud odvolací) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v klíčových bodech týkajících se vlastnictví a hranic.

Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že pro určení vlastnických hranic nemusí být rozhodující katastrální mapa. Dovodil, že současná digitální mapa vychází z měření prováděných v 19. století (metoda „stolového protínání vpřed“), která jsou zatížena značnou nepřesností. Vzhledem k náročnému terénu (svah, skála) považoval za téměř jisté, že hranice cesty byla primárně určena v terénu a až následně (nepřesně) zakreslena do map.

U horního pozemku soud shledal v terénu stabilní hranici mezi cestou a svahem, tvořenou skalami a pařezy zhruba stoletých stromů. Tuto stabilní hranici v terénu nad úrovní cesty považoval za původní vlastnickou hranici, a proto v této části určil vlastníkem žalobce. U spodního pozemku, kde nebylo možné hranici v terénu jednoznačně zjistit (např. kvůli erozi), považoval za správné, aby soud hranici určil podle „slušného uvážení“.

Odvolací soud uznal, že obec mohla mít titul pro držbu, ale vydržení zamítl pro nedostatek dobré víry a absenci faktické držby. Obec měla mít pochybnosti o svém vlastnictví kvůli „nesmyslnému“ a nepravidelnému tvaru pozemků vzniklých digitalizací, který neodpovídal dřívějším pravidelným mapám. Soud dovodil, že pro vydržení je nutný projev vůle navenek. Činnost obce, spočívající v občasné kontrole lesním hospodářem nebo uříznutí větví, považoval za příliš „nenápadnou“ na to, aby založila držbu vedoucí k vydržení. Obec se k pozemkům nechovala jako k samostatným částem, ale jen jako k součásti většího celku, a nedala žalobci najevo, že se považuje za vlastníka.

Soud odmítl argument, že by nárok žalobce zanikl tím, že o sporné části v 90. letech výslovně nežádal v restituci. Uvedl, že v té době sporné parcely ještě samostatně neexistovaly (vznikly až digitalizací) a byly tehdy automaticky považovány za součást vydávaných pozemků.

Dovolání

Proti rozsudku odvolacího soudu „v rozsahu všech jeho výroků“ podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu. Žalovaná namítala, že žalobce (respektive jeho právní předchůdci) nikdy fakticky neovládali sporné části pozemků. Samotná skutečnost, že tyto části byly zahrnuty do lesních hospodářských osnov (LHO) vypracovaných pro žalobce, podle ní neznamená faktické uchopení držby.

Argumentovala, že žalobce nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu pozemky patří, protože hranice v terénu (příkré srázy u cesty) neodpovídaly tomu, co bylo v mapách.

Žalovaná dále zdůrazňovala, že údaje v katastru (geometrické určení a parcelní čísla) jsou závazné. Podle ní soudy pochybily, když tuto zákonnou domněnku vyvrátily pouze na základě „logických úvah“ o tom, že obec by takové kusy pozemků nepotřebovala, aniž by pro to existoval přímý důkaz (např. geometrický plán z minulosti).

Napadala závěr odvolacího soudu, že měření v 19. století byla nepřesná. Tvrdila, že soud nemůže jen tak zpochybnit platný katastrální stav s odkazem na historickou technickou nedokonalost, pokud není prokázán opak. Žalovaná nesouhlasila s tím, aby soud určil hranici podle „slušného uvážení“. Tvrdila, že hranice je v katastru jasně daná a objektivně zjistitelná.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem v otázce nedostatku držby obce, potvrdil, že pro vydržení musí být držitelská vůle spojena s faktickým ovládáním věci patrným navenek. Držba nemovitosti (pro účely vydržení) vyžaduje aktivní a navenek patrné nakládání s věcí; pouhý zápis v katastru nebo „nenápadná“ kontrola lesa nestačí.

Dovolání je však přípustné, neboť odvolací soud se při aplikaci skutkové domněnky posouzení podmínek pro určení hranice mezi pozemky a řešení otázky nabytí části parcely v restituci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu.

Nejvyšší soud uvedl, že z katastrálního zákona neplyne, že by jeho údaje měly být bez dalšího zpochybněny či vyvráceny jen kvůli době, ve které vznikly, resp. ve které mají své kořeny. Pozemek je jako část zemského povrchu samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Nemusí být vždy totožný s parcelou, není tedy věcí v právním smyslu jen tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí.  

Podle § 980 odst. 2 věty první o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.

Pokud je tedy v katastru nemovitostí k pozemku (zjevně ve formě parcely) zapsáno právo, platí vyvratitelná domněnka, že osoba, které zápis svědčí, je subjektem tohoto práva. To platí i v případě, že spor je jen o vlastnictví části pozemku evidovaného v podobě parcely.

Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

Nejvyšší soud rozsudky zrušil z těchto důvodů:

Nesprávné právní posouzení určení hranice: Odvolací soud aplikoval § 1028 občanského zákoníku (určení hranice soudem), aniž by byla splněna základní podmínka, že hranici nelze objektivně zjistit. Pokud lze hranici zjistit (např. pomocí historických mezníků nebo listin), není prostor pro její určování soudem dle slušného uvážení.

Rozpor v tvrzeních žalobce: Žalobce v části žaloby tvrdil, že hranici lze zjistit, ale v jiné části se domáhal jejího určení soudem, což je procesně rozporné.

Povinnost rozhodovat na základě zjištěného stavu: Nejvyšší soud vytkl nižším soudům, že skutkové závěry o tom, že pozemky obci nikdy nepatřily, byly založeny spíše na dedukci a „skutkové domněnce“ než na nezvratných důkazech.

Nejvyšší soud zdůraznil, že katastrální mapy nejsou neomylné, zejména ty vycházející z historických měření, a soudy musí zkoumat skutečný stav v terénu. Připomněl, že určení hranic soudem je až krajní řešení. Pokud je hranice jakkoliv zjistitelná (i když je mezi stranami sporná), musí soud nejprve usilovat o její zjištění, nikoliv ji rovnou „nalézat“ podle svého uvážení.

Podle Nejvyššího soudu je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení, důvody pro změnu rozsudku odvolacího soudu nejsou dány. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí prvního stupně, dovolací soud proto zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta

Žaloba na určení hranice podle § 1028 o. z. se musí opírat o tvrzení, že průběh hranice nelze objektivně zjistit. Pokud lze hranici v terénu identifikovat (např. pomocí mezníků vycházejících z katastrální mapy), nejsou podmínky pro soudní určení hranice podle uvážení splněny.

K vyvrácení zákonné domněnky (např. správnosti zápisu v katastru) nepostačuje pouhá, byť i závažná pochybnost o existenci stanovené skutečnosti. Dokud není dokázán plný opak, platí skutečnost uvedená v domněnce za prokázanou.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.02.2026, č.j. 22 Cdo 825/2024-443.

V posuzovaném případě se jednalo o žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu, který žalobkyně - obec Staré Křečany spatřovala ve schválení dokumentu „Zásady péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025–2041. Žalobkyně je obcí, která leží na území národního parku a je členem Rady Národního parku České Švýcarsko.

Dne 18. 12. 2024 žalovaný - Ministerstvo životního prostředí protokolem  o schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025–2041 schválil Zásady péče o Národní park Švýcarsko na období 2025–2041 (dále jen „Zásady péče“).

Žalobkyně podala žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu do práv k Městskému soudu v Praze. Domáhala se, aby soud rozhodl, že schválení Zásad péče, k němuž došlo vydáním protokolu o schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025 – 2041 je nezákonným zásahem do práv žalobkyně, a aby žalovanému uložil protokol zrušit a o této skutečnosti informovat dotčené obce a kraje, a též aby žalovanému přikázal Zásady péče odstranit z Ústředního seznamu ochrany přírody a krajiny.

Žaloba

Žalobkyně podanou žalobou namítala, že protipožární opatření v Zásadách péče jsou nedostatečná a že právě absence adekvátní prevence v původním návrhu byla příčinou ničivého požáru v roce 2022. Ponechávání velkého množství suchého dřeva (po kůrovcové kalamitě) v lesích sousedících s obcemi považuje za přímé ohrožení životů, zdraví a majetku občanů, neboť toto dřevo slouží jako palivo pro další požáry.

Obec argumentovala, že po rozsáhlém požáru v roce 2022 došlo k zásadní změně materiálních podmínek, a proto nebylo možné pokračovat v projednávání původního návrhu. Podle žalobkyně měly být vypracovány zcela nové Zásady péče, které by reflektovaly zkušenosti s hořícím suchým dřevem a směřovaly k aktivní trvalé péči o území namísto bezzásahovosti.

Žalobkyně tvrdila, že Zásady péče jsou v rozporu s platnou zonací národního parku. Zatímco zonace měla garantovat péči na 65 % území, Zásady péče počítají s ponecháním přírodním procesům na cca 80 % území, což obec vnímá jako rezignaci správy parku na péči o les.

Žalobkyně také argumentovala ztrátou mimoprodukčních funkcí lesa. V doplnění žaloby bylo zdůrazněno, že suchý les neplní své základní funkce, jako je funkce klimatická (chlazení krajiny), hydrologická a půdoochranná. Žalobkyně namítala, že bezzásahovost vede k tepelnému rozvratu území a ekologické újmě, která zasahuje i občany v okolí parku .

Obec namítala, že finální text Zásad péče byl oproti verzi předložené k připomínkování v roce 2022 změněn, čímž občané ztratili právo se k novému znění vyjádřit. Tím mělo dojít k zásahu do práva na příznivé životní prostředí, bezpečné životní podmínky a na spravedlivý proces. Podle žalobkyně dokument nerespektuje zákon o životním prostředí (princip trvale udržitelného rozvoje) a zákon o lesích, protože nezajišťuje zachování přirozených funkcí ekosystémů .

Argumentace žalovaného

Ministerstvo navrhlo žalobu zamítnout. Argumentovalo dodržením zákonného postupu a skutečností, že Zásady péče jsou koncepčním dokumentem a jejich schvalování proběhlo v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny (ZOPK).

Uvedlo, že všechny relevantní připomínky obcí i Hasičského záchranného sboru byly řádně projednány a zapracovány.

Dále zdůraznilo, že ponechávání dřevní hmoty k rozpadu je klíčovým prvkem ochrany přírodních procesů v národním parku a je odborně podloženo.

Připomnělo, že žalobkyně se dobrovolně neúčastnila klíčového hlasování Rady NP, kde byly Zásady péče schváleny jednohlasně ostatními členy.

Městský soud v Praze

Soud podrobně zkoumal administrativní spis a roli Rady národního parku, aby zjistil, jak schvalování probíhalo. Soud ověřil, zda byly Zásady péče projednány v Radě NP. Zjistil, že Rada dokument schválila jednohlasně (přičemž žalobkyně se hlasování neúčastnila).

Soud dále zjišťoval jak byly vypořádány připomínky a  zda ministerstvo reagovalo na výtky obcí ohledně požární bezpečnosti. Konstatoval, že ministerstvo sice obci nevyhovělo ve všech bodech, ale její argumenty neignorovalo a do textu zapracovalo konkrétní protipožární opatření (např. udržování cest, protipožární pásy). Žalobkyně neprokázala přímou souvislost mezi textem schválených Zásad péče a konkrétním zkrácením svých práv (např. práva na příznivé životní prostředí). Soud konstatoval, že neexistuje důkaz, že by samotné schválení dokumentu v budoucnu způsobilo požár nebo znemožnilo ochranu před ním.

Žalobkyně namítala rozpor v číslech (80 % území pro přírodní procesy vs. aktuální zonace). V této souvislosti soud vysvětlil právní hierarchii a účel dokumentů Zásad péče a zonace. Zásady péče definují dlouhodobý cíl (kam park směřuje za 15–20 let), zatímco zonace definuje aktuální stav. Soud tedy dospěl k závěru, že mezi nimi není právní rozpor, protože jde o časově odlišné roviny plánování.

Soud zkoumal, zda schválením dokumentu došlo k reálné újmě na právech obce. Uznal, že obec má strach z dalšího požáru. Nicméně judikoval, že právo na „pocit bezpečí“ nebo „příznivé životní prostředí“ v obecné rovině neznamená, že soud může zrušit odbornou koncepci státu jen proto, že s ní obec nesouhlasí. Jelikož jsou Zásady péče koncepční, jejich samotné schválení podle soudu bezprostředně neohrožuje obec na jejích majetkových či jiných právech.

Soud uvedl, že pro úspěch žaloby na ochranu před nezákonným zásahem je vyžadováno prokázání reálného zkrácení na veřejných subjektivních právech.

Soud uvedl klíčové závěry, o které opřel své rozhodnutí.

Soudu nepřísluší posuzovat, jaký způsob péče o chráněné území je „nejvhodnější“ z odborného hlediska, ale pouze to, zda dokument odpovídá zákonným požadavkům. Soud se zaměřil na procesní správnost, přičemž neshledal povinnost opakovat celé připomínkovací řízení jen kvůli události požáru, pokud byly připomínky k protipožární ochraně uplatněny a vypořádány již v původním procesu. Soud potvrdil, že 80 % území pro přírodní procesy je dlouhodobým cílem, zatímco zonace upravuje současný stav – tyto dva nástroje tedy nejsou v přímém rozporu. Konstatoval, že právní řád neposkytuje ochranu před subjektivním pocitem nejistoty, ale pouze před skutečným zkrácením konkrétních subjektivních práv, které v tomto případě nebylo prokázáno.

Soud uzavřel, že schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko nebylo nezákonným zásahem do práv obce. Městský soud  v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebyly splněny podmínky, za nichž může soud žalobkyni ochranu před tvrzeným nezákonným zásahem žalovaného poskytnout.

 Soud proto žalobu podle § 87 odst. 3 s. ř. s. . zamítl.

Právní věta

Schválení zásad péče o národní park podle § 38a zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, představuje schválení koncepčního odborného dokumentu ochrany přírody, který sám o sobě nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Samotný akt schválení tohoto dokumentu proto zpravidla není způsobilý být nezákonným zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního, neboť jím nedochází k přímému zkrácení subjektivních práv žalobce.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.06.2026, sp. zn. 8 A 21/2025

V posuzovaném případě byl řešen právní spor o náhradu škody za neoprávněné pokácení vzrostlých stromů a otázka, jakým způsobem má být taková škoda kompenzována. Žalovaná společnost - Rogit, s. r. o., omylem pokácela na přelomu let 2016 a 2017 celkem 50 vzrostlých javorů klenů na pozemku žalobkyně E. J.

Žalobkyně podala žalobu, ve které požadovala, aby žalovaná uvedla pozemek parcelní číslo XY v katastrálním území XY do původního stavu zejména tím, že do tří dnů od právní moci rozsudku vysází na místech přesně označených body
a souřadnicemi S-SJTSK 50 stromů javor klen o přesně uvedeném průměru kmenu, minimální výši nadzemní části stromů 5 m a s balem do hloubky 60 – 90 cm dle velikosti balu, a aby současně byla žalované uložena povinnost udržovat takto vysazené stromy životaschopné po dobu 5 let ode dne vysazení posledního stromu zejména tím, že je opatří nátěrem proti okusu zvěří do výšky cca 2 m a bude je pravidelně zavlažovat dle počasí.

Případ byl nejprve řešen Okresním soudem v Náchodě a poté Krajským soudem v Hradci Králové, které žalobu zamítly. Opíraly se o znalecký posudek, podle kterého není naturální restituce ekonomicky obhajitelná ani fakticky možná (nelze ihned dosáhnout stavu vzrostlého lesa). Znalec stanovil celkovou škodu způsobenou žalobkyni k datu vzniku škody v roce 2017 na 52 376 Kč a v roce 2024 na 31 049 Kč. Soudy navíc uvedly, že kvůli dispoziční zásadě nemohou přisoudit peněžitou náhradu, když ji žalobkyně v petitu výslovně nepožadovala.

Soudy obou stupňů se shodly, že neoprávněné pokácení 50 vzrostlých javorů klenů nelze napravit tím, že žalovaná společnost vysází nové stromy a bude je udržovat. Odvolací soud zdůraznil, že vzhledem k dlouhodobosti růstu stromů nelze v přiměřené době dosáhnout stejného stavu jako před škodní událostí. Krajský soud se opřel o dřívější rozsudek Nejvyššího soudu, podle kterého nelze škodu na vzrostlém porostu reparovat prostou výsadbou, protože nový porost nebude mít po dlouhou dobu stejnou funkci ani charakter.

I když bylo zřejmé, že ke škodě došlo, soudy žalobkyni nepřiznaly ani peněžitou kompenzaci. Důvodem byla vázanost návrhem (dispoziční zásada). Soudy dovodily, že podle § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohou žalobkyni přisoudit něco jiného, než čeho se v žalobě výslovně domáhala. Protože žalobní petit (návrh výroku rozsudku) zněl na výsadbu stromů a jejich údržbu, soudy uzavřely, že nemohou rozhodnout o zaplacení peněz, i když by na ně žalobkyně měla právo.

Soudy se nedostatečně vypořádaly s tím, že žalobkyně v průběhu řízení začala finanční náhradu zmiňovat. Soudy ignorovaly závěrečný návrh žalobkyně, ve kterém vedle výsadby požadovala i finanční vyrovnání ve výši 250 000 Kč. Soudy však žalobkyni nepoučily, že by měla svůj nejasný návrh (kombinace výsadby a peněz) upřesnit nebo změnit žalobu tak, aby byla procesně přípustná.

Posouzení Nejvyšším soudem

Nejvyšší soud rozsudky obou nižších soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Soud potvrdil, že naturální restituce není možná, protože u pokácených vzrostlých stromů v zásadě nelze trvat na uvedení do původního stavu a vzhledem k délce růstu nelze v přiměřené době dosáhnout stejného stavu a funkce jako před škodou.

Nejvyšší soud však shledal procesní pochybení nižších soudů. Žalobkyně v průběhu řízení (v závěrečném návrhu a u odvolacího jednání) naznačila, že by akceptovala i finanční vyrovnání (zmiňovala částky 250 000 Kč a později 600 000 Kč).  Podle Nejvyššího soudu měly soudy na tato nejasná vyjádření reagovat, vyzvat žalobkyni k odstranění rozporů v žalobě a poučit ji o možnosti změny žaloby na peněžité plnění (§ 118a o. s. ř.). Protože tak neučinily, trpí řízení vadou.

Z těchto důvodů je právní posouzení důvodnosti nároku na náhradu škody odvolacím soudem neúplné, tudíž nesprávné, a proto dovolací soud jeho rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože tyto důvody platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, kterým se musí soudy řídit v dalším řízení. Bude-li žalobní petit znít na peněžitou náhradu, skutečná škoda způsobená pokácením stromů (nejedná-li se o porost, na nějž dopadá speciální zákonná úprava, např. zákon č. 289/1995 Sb., o lesích) představuje rozdíl mezi obvyklou cenou nemovitosti v době vzniku škody, tedy pozemku, jehož součástí stromy byly, a cenou pozemku po jejich odstranění. V rámci odškodnění je třeba zohlednit i obvyklou cenu dřeva, pokud je poškozený vlastník pozemku nemá k dispozici pro své využití.

Nejvyšší soud rozhodl, že rozhodnutí nižších soudů se zrušují a Okresní soud v Náchodě musí věc projednat znovu a řádně vypořádat nárok na peněžitou náhradu škody.

Právní věta

Škodu vzniklou neoprávněným pokácením vzrostlých stromů nelze zásadně nahradit uvedením do předešlého stavu (naturální restitucí) podle § 2951 odst. 1 věty první o. z. Vzhledem k povaze věci, dlouhodobosti růstu a specifickému vývoji porostů totiž nelze v přiměřené době dosáhnout obnovení stejného stavu a funkce, jakou měl porost před škodní událostí; jde tedy o faktickou nemožnost uvedení v předešlý stav.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.01.2026, č.j. 25 Cdo 3251/2025-409