V daném případě se jednalo o řešení odpovědnosti za zásah do krajinného rázu vykácením aleje. Protiprávní jednání spočívalo v pokácení 79 stromů rostoucích po obou stranách komunikace I/37 mezi obcemi Ždírec nad Doubravou a Krucemburk ve dnech 8. 3. 2013 - 11. 3. 2013. Toto oboustranné stromořadí tvořilo nedílnou součást dochovaného krajinného rázu oblasti a místa, který byl tímto negativně narušen. Zásah do krajinného rázu byl proveden v rozporu s požadavky na ochranu dotčeného území, které patří do Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy.
Rozhodnutím ze dne 29. 11. 2013 Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), (dále též „správní orgán I. stupně“), uložil žalobci pokutu ve výši 800 000 Kč za protiprávní jednání uvedené v § 88 odst. 2 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, tj. konkrétně za narušení krajinného rázu bez předchozího souhlasu orgánu ochrany přírody dle § 12 odst. 2 téhož zákona.
Po odvolání žalobce Ředitelství silnic a dálnic ČR (ŘSD) k Ministerstvu životního prostředí (MŽP) toto změnilo rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že snížilo výši pokuty na 100 000 Kč. MŽP zohlednilo jako polehčující okolnosti mimo jiné, že orgány ochrany přírody při rozhodování o povolení kácení dřevin žalobce neupozornily na nutnost vyžádat si souhlas se zásahem do krajinného rázu a že lze důvodně očekávat uložení povinnosti náhradní výsadby. Ve zbytku MŽP rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdilo.
Žalobce podal proti rozhodnutí MŽP (žalovaného) žalobu u Městského soudu v Praze, který ji však zamítl. Konstatoval sice, že úřady městyse Krucemburk a města Ždírec nad Sázavou (dále též „městské úřady“) pochybily, když vydaly povolení ke kácení alejí bez toho, že by se zabývaly otázkou souhlasu se zásahem do krajinného rázu. To však nezbavovalo žalobce odpovědnosti za porušení tohoto chráněného zájmu. Bylo na něm, aby se zajímal, zda jím zamýšlená činnost nemá dopad na krajinný ráz a příslušný souhlas si obstaral sám. Žalobce je nadto profesionálním subjektem, který při své činnosti opakovaně řeší dotčení zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny. Městské úřady nebyly příslušné pro vydání souhlasu dle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., přičemž tento musel být vydán formou samostatného správního rozhodnutí. Jejich rozhodnutí o povolení kácení tedy nemohla žalobce utvrdit v tom, že ve vztahu ke krajinnému rázu koná v souladu se zákonem.
Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Stěžovatel uplatnil proti rozsudku městského soudu dvě stěžejní a přípustné námitky. Trval na tom, že postupoval v souladu s pravomocnými povoleními městských úřadů ke kácení dřevin, přičemž se mohl důvodně spolehnout na to, že tato vychází ze spolehlivých zjištění, zda může dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu; a dále nesouhlasil s tím, že by právě on měl být subjektem odpovědným za předmětný správní delikt.
Ve stížnosti poukázal na to, že požádal městské úřady o povolení kácení předmětných dřevin na základě podnětu od Policie ČR a Krajského úřadu Kraje Vysočina. Povinností městských úřadů pak bylo vycházet při vydání povolení ke kácení ze spolehlivého zjištění, zda odstraněním stromů může dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu. Stěžovatel tvrdil, že neměl důvod a ani povinnost sám iniciovat řízení dle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. Povolily-li městské úřady kácení, vyvolaly v něm dobrou víru ve správnost jejich rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud však souhlasil se závěrem správních orgánů a městského soudu, že v posuzované věci bylo s ohledem na skutkové okolnosti na stěžovateli, aby inicioval nejen řízení dle § 8 zákona o ochraně přírody a krajiny (o povolení kácení dřevin), ale rovněž řízení o udělení souhlasu dle § 12 odst. 2 téhož zákona.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že i přes to, že samotný těžební zásah fakticky provedl zhotovitel, dospěly správní orgány i městský soud ke správnému závěru, že odpovědnost za naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 88 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny nese stěžovatel jakožto investor resp. zadavatel zásahu, neboť se na jeho provedení vlastním jednáním při své provozní činnosti v nezanedbatelné míře podílel.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Právní věta:
Odpovědnost za správní delikty spáchané právnickými osobami dle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny je vystavěna na principu odpovědnosti objektivní. Pro vznik sankční odpovědnosti tedy není třeba zkoumat zavinění, nýbrž naplnění obligatorních znaků objektivní stránky v dané věci dotčené skutkové podstaty, kterými jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi. Správní akt povolující kácení dřevin nemůže nahradit chybějící souhlas orgánu ochrany přírody ve smyslu § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.05.2019, sp. zn. 7 As 372/2018
Žalobce (vlastník lesního majetku) podal žalobu k Městskému soudu v Praze proti rozhodnutí žalovaného (Ministerstvo životního prostředí). Žalobce navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí vydaná v obou stupních a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, případně aby snížil uloženou sankci nebo od ní upustil.
V souzené věci byl řešen spor o výši pokuty, kterou žalobci uložila Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Olomouc ve výši 1 750 000 Kč. Žalobce podle zjištění inspekce v období roku 2009 a do října 2010 postupně a opakovaně uskutečnil ve svých lesích těžební zásahy, které vedly k vytvoření nových rozsáhlých holin a k silnému proředění lesních porostů (pod hranici 0,7 plného zakmenění) – celkem nejméně na 34,08 ha lesa v jedenácti komplexech v osmi katastrálních územích. Na významných plochách tak mohl les plnit své funkce jen omezeně nebo vůbec.
Tím se žalobce dopustil správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, neboť ohrozil životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
Pro potvrzení svých zjištění si ČIŽP vyžádala další informace od orgánů státní správy lesů, Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, Lesů České republiky, s. p. a Lesní ochranné služby Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti. Získané informace ji vedly k závěru, že žalobce zde nemohl provádět kůrovcovou nebo živelní nahodilou těžbu, naopak, že šlo o úmyslnou těžbu devastačního charakteru. K podkladům od jiných subjektů se žalobce nevyjádřil, a inspekce proto rozhodla o uložení pokuty.
Žalobce ve své žalobě proti rozhodnutí žalovaného namítal, že rozhodnutí nesplňuje především formální a procesní náležitosti. Uváděl, že dokazování bylo provedeno vadně a neúplně.
Městský soud v Praze konstatoval, že žalobce v žalobě především bazíruje na dokonalém splnění procesních požadavků a vyžaduje detailní zjištění všemožných skutkových okolností, aniž by ve správním řízení k tomu poskytl ze své strany potřebnou součinnost a úplné a věrohodné doklady o svém lesním hospodaření. V takové situaci mohou jeho vlastní nedoložená tvrzení stěží převážit nad opakovanými a řádně doloženými zjištěními všech shora uvedených subjektů.
Žalobce se svými námitkami neuspěl, a protože v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet, Městský soud v Praze zamítl žalobu jako nedůvodnou.
Právní věta:
Pokud odborná posouzení odpovídají údajům zjištěným správním orgánem prvního stupně, není pravděpodobný závěr, že se všechny zmíněné orgány mýlily či postupovaly nestandardním a nezákonným způsobem a že pravdu má naopak žalobce. Ten by v takovém případě musel vyvrátit konkrétní, navzájem si odpovídající údaje a závěry všech těchto subjektů konkrétními a doloženými argumenty svědčícími v jeho prospěch. Z toho plyne, že v situaci, když správní orgány vydají správní rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt, je třeba namítat konkrétní okolnosti svědčící proti tomuto závěru, a nikoli zcela obecně poukazovat na nesprávnost přístupu správního orgánu.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.09.2016, sp. zn. 5 A 130/2012
Žalobkyně-Capital group SERVICE s.r.o. se u Městského soudu v Praze domáhala vyslovení nicotnosti, eventuálně zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále „žalovaný“) ze dne 25.09.2015, kterým ministerstvo zamítlo její odvolání a potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 30.06.2015 ve znění opravného rozhodnutí, jímž byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 3.200.000,- Kč za protiprávní jednání spočívající v naplnění skutkových podstat správních deliktů podle ust. § 4 písm. a) a c) zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP a její působnosti v ochraně lesa.
Žalobkyně se dopustila uvedených správních deliktů tím, že provedla na částech pozemků určených k plnění funkcí lesa v k.ú. Dolní Lomná, za pomoci sil a prostředků jiných osob těžbu „převážně úmyslnou“ v porostu mladším 80 let, a to bez výjimek vydaných orgánem státní správy lesů. Dále pokračovala v těžbě převážně úmyslné a vytvořila holinu o výměře větší než 1 ha, vyfrézovala a vyklučila pařezy a realizovala nepovolené terénní úpravy na částech PUPFL. Výše uvedeným jednáním podle ČIŽP a žalovaného ministerstva došlo ke změně stanovištních podmínek, vodního režimu, světelného režimu, mikroklimatu a možnému riziku eroze. Funkce lesa nemohly být plněny rovnoměrně a trvale. Provedenou těžbou žalobkyně rovněž ohrozila životní prostředí tím, že vlastním zaviněním vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických činitelů, tj. kalamitních druhů lýkožroutů, a abiotických činitelů, tj. bořivých větrů.
Žalobkyně také poškodila součást přírody v CHKO Beskydy a nedovoleně změnila a ohrozila její dochovaný stav tím, že v k.ú. Dolní Lomná vyfrézovala a vyklučila pařezy a následně realizovala terénní úpravy na souvislé ploše s výměrou 1,55 ha za účelem vybudování sjezdové trati. V důsledku těchto činností došlo k následku předvídanému zákonem, tj. k zániku mikrohabitatů, změně stanovištních podmínek a narušení dlouhodobě utvářených ekologických vazeb [správní delikt podle ust. § 88 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny].
Žalobkyně namítala, že ČIŽP směřovala dokazování k budování sjezdové tratě, to ale MŽP odmítlo, neboť ČIŽP uložila žalobkyni sankci nikoli za výstavbu sjezdové tratě, ale zejména za neoprávněné užívání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa a za provádění nepovolených těžeb a terénních úprav ve značném rozsahu. Žalobkyně také namítala, kromě jiného, nepřiměřenost a likvidační povahu uložené pokuty.
Městský soud v Praze posoudil žalobní námitky a neshledal, že by ze strany žalovaného ministerstva nedošlo k řádnému přezkoumání prvostupňového rozhodnutí. Městský soud konstatoval, že žalovaný i správní orgán prvního stupně pečlivě zhodnotili důkazy a jiné podklady a žalovaný pak provedl řádný přezkum prvostupňového rozhodnutí.
Uvedl, že rozhodnutí prvého stupně zcela jasně nejen po stránce skutkové, věcné a argumentační, ale i po stránce formálně právní, splňuje zákonné předpoklady pro řádné rozhodnutí a vypořádalo se všemi skutkovými stránkami na základě důkladného a velmi rozsáhle provedeného dokazování.
Městský soud neshledal důvody k upuštění od trestu za spáchané správní delikty ani k jeho snížení. Konstatoval, že uložená pokuta se jeví jako přiměřená vzhledem k rozsahu, povaze a závažnosti následků jednání žalobkyně, tedy charakteru spáchaného správního deliktu, jakož i majetkovým poměrům žalobkyně.
Z výše uvedených důvodů dospěl městský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti je zakázáno hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch, měnit vodní režim či provádět terénní úpravy značného rozsahu.
Vykácení lesního porostu na území značného rozsahu, ve 2. zóně CHKO, bez příslušných povolení je zjevně jednání vykazující vysokou míru škodlivosti. V souzeném případě došlo k naplnění podmínek zákazu a sice hospodaření na pozemcích mimo zastavěná území obcí, hospodaření způsobem vyžadujícím intenzivní technologie a riziko podstatných negativních dopadů na životní prostředí.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.07.2018, sp. zn. 3 A 132/2015.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce (fyzická osoba) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného (Ministerstva životního prostředí), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha, oddělení ochrany lesa ze dne 26. 8. 2014.
Rozhodnutím ČIŽP byla žalobci uložena podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa pokuta ve výši 300.000,- Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že v březnu 2014 nechal na hranici lesního pozemku v k. ú. Týnec nad Labem bez vědomí a souhlasu dotčených orgánů navézt zeminu z výkopových prací na celkové souvislé ploše 950 m2. Pokuta za ohrožení životního prostředí v lesích byla udělena také dalším dvěma spoluvlastníkům, jednalo se o udělení tří pokut v celkové výši 900.000,- Kč. Pokuta byla každému ze spoluvlastníků uložena ve stejné výši, protože všichni měli stejný podíl na protiprávním jednání, všichni dali pokyn k navezení zeminy na předmětný pozemek. Mocnost navezené vrstvy výkopového materiálu se pohybovala v rozmezí od 0,5 m až 2 m. Při této nedovolené činnosti navíc došlo u 15 stromů k zahrnutí bazálních částí kmenů. Touto činností došlo k neoprávněnému používání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa a k ohrožení životního prostředí v lesích. Deponováním výkopové zeminy došlo k negativnímu ovlivnění vodního režimu na předmětném pozemku i v jeho okolí.
Podle ČIŽP žalobce svým úmyslným jednáním ohrozil životní prostředí v lesích, neboť výkopová zemina je zcela nežádoucí pro růst lesních dřevin, především z důvodu velmi nízkého obsahu živin a dalších důležitých látek. Žalobce souhlasil s navážením zeminy ze stavby Kanalizace Týnec nad Labem na předmětný pozemek a učinil nesporným, že na základě dohody se společností XXX, a.s., dal pokyn k přesunu zeminy.
Žalobce se hájil, že pokud žádnou zeminu na dotčený pozemek sám nedovezl, nemohl se dopustit protiprávního jednání spočívajícího v používání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa.
Městský soud v Praze konstatoval, že správní orgány v projednávané věci nevybočily z mezí správního uvážení, neboť v dostatečném rozsahu posoudily individuální okolnosti případu a rozhodnutí o výši uložené sankce opřely o úvahy, které z tohoto posouzení logicky vycházejí. Z odůvodnění rozhodnutí inspekce, jakož i z napadeného rozhodnutí není patrný žádný znak libovůle. Soud uvedl, že žalobce se deliktního jednání dopustil tím, že dal pokyn k tomu, aby na lesní pozemek byla navezena a deponována výkopová zemina. Okolnost, že tento souhlas dali i ostatní spoluvlastníci předmětného pozemku, neeliminuje či nesnižuje míru odpovědnosti žalobce za jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP.
Soud přisvědčil žalovanému, že pokud měl žalobce v úmyslu opravit poškozenou hráz rybníka navezením zeminy, bylo jeho povinností prověřit, zda tato zemina nebude v lese narušovat půdní kryt (§ 20 odst. 1 písm. b) lesního zákona). Pokud by dbal uvedené povinnosti, mohl důkaz o tom, že navezená zemina svým složením neohrozí funkce lesa, ve správním řízení předložit. Nic takového však žalobce neučinil. Žalobce také nijak neomezil rozsah zeminy, která se měla na předmětný pozemek navézt, ani blíže neupřesnil způsob, jakým se úprava hráze drobné vodní plochy měla realizovat.
Soud plně souhlasil s názorem žalovaného, že žalobce měl reflektovat především skutečnost, že výkopová zemina je podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů odpad, se kterým je nutno nakládat v režimu stanoveném tímto zákonem (§ 2 odst. 3 a contrario zákona o odpadech).
Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
Právní věta:
Žalobce nemůže zprostit odpovědnosti za daný správní delikt to, že zeminu na předmětný pozemek dovezla na jeho pokyn a dalších dvou spoluvlastníků tohoto pozemku stavební firma, neboť k transportu zeminy došlo na základě jeho výslovného pokynu a rozhodnutí. Odpovědnost žalobce za uvedený delikt je odpovědností objektivní, tj. odpovědností za protiprávní následek bez ohledu na zavinění.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.02.2019, sp. zn. 5 A 94/2016.
V daném případě se jednalo o spor mezi firmou TEXTRON CONSULTING s.r.o., a Ministerstvem životního prostředí o určení odpovědnosti za poškození životního prostředí těžbou.
Žalobce firma TEXTRON CONSULTING s.r.o., nakoupila lesní pozemky a po udělení souhlasu státní správy lesů zadala třetí osobě provedení těžby. Při přibližování dříví došlo k poškození komunikace, na což reagovala Česká inspekce životního prostředí uložením sankce firmě TEXTRON CONSULTING s.r.o.
ČIŽP svým rozhodnutím uložila žalobci pokutu ve výši 180 000 Kč za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů, spočívající v tom, že žalobce vlastním zaviněním v měsících červnu a červenci 2013 přibližováním dříví z těžby poškodil lesní pozemky v katastrálním území Krumsín a ohrozil životní prostředí v lese, přičemž svým jednáním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
Žalobce měl podle výroku prvostupňového rozhodnutí přibližováním dříví ke zpevněné cestě do Krumsína závažně poškodit lesní pozemky na ploše cca 400 m2 délce cca 45 m vytlačenými kolejemi o šířce cca 0,6 m a hloubce 0,3 m nacházejícími se mezi zpevněnou komunikací a lesní cestou. Celková plocha lesního stanoviště poškozená pojezdem těžké mechanizace činila cca 1835 m2, přičemž hloubka tohoto poškození dosahovala až 0,5 m.
Proti rozhodnutí se žalobce odvolal k MŽP, ale to rozhodnutí ČIŽP potvrdilo.
Poté podal žalobce proti rozhodnutí MŽP žalobu k Městskému soudu v Praze.
Městský soud v Praze se vyjádřil k námitkám žalobce a shledal je velmi obecnými. Podrobně se zabýval námitkou, kdy žalobce poukazoval na to, že se předmětného správního deliktu svým jednáním nedopustil. Uvedl, že nesouhlasí s tím, že by se dopustil vlastní činností ohrožení životního prostředí v lese, a namítl, že se protiprávního jednání měly v daném případě dopustit žalobcem blíže neoznačené třetí osoby.
Žalovaný (MŽP ČR) naopak konstatoval, že žalobce zcela nezpochybnitelně těžební práce a s tím související přibližování v daném lokalitě zajišťoval, že těžba včetně přibližování probíhala z jeho podnětu a na základě jeho plného vědomí. Zdůraznil, že pro prokázání odpovědnosti žalobce za zjištěný skutek ve smyslu ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb. nebylo rozhodující, zda těžbu a přibližovací práce provedl žalobce přímo sám, či si pro tuto činnost někoho zjednal a pověřil ho provedením této činnosti.
Městský soud v Praze k obecně vzneseným námitkám uvedl, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Zdůraznil, že není úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel.
Městský soud v Praze podotkl, že Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně judikoval, že žalobní body musí žalobce koncentrovat přímo v podané žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Za řádně uplatněný žalobní bod tedy nelze považovat pouhý odkaz na argumentaci vznesenou v podáních v rámci správního řízení, a to ani v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Městský soud v Praze konstatoval, že žalovaný nepochybil, pokud uzavřel, že je žalobce za zjištěný skutek odpovědný ve smyslu ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb. a že nebylo rozhodující, zda těžbu a přibližovací práce provedl žalobce přímo sám, či si pro tuto činnost někoho zjednal a pověřil ho provedením této činnosti, a to s přihlédnutím k tomu, že dle skutkových zjištění plynoucích z obsahu správního spisu žalobce, resp. za něj jednající fyzická osoba, tuto činnost organizoval a udílel k ní pokyny, a žalobce tyto skutkové závěry konkrétně nerozporoval.
Na základě uvedeného Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Právní věta:
Správní soudy ve své rozhodovací praxi připustily, že za určitých okolností může být pachatelem správního deliktu na úseku ochrany životního prostředí rovněž osoba zadavatele (objednatele) určité činnosti, jejíž realizace jinou osobou (dodavatelem, zhotovitelem) měla ohrozit nebo poškodit některou ze složek životního prostředí.
Zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá, nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami, či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené.
Nepřezkoumatelné rozhodnutí může být takové, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.02.2019, sp. zn. 10 A 141/2015.
Správní orgán prvního stupně (ČIŽP) uložil žalobkyni J. B. podle § 125a odst. 2 písm. d) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách pokutu ve výši 50.000,- Kč za sbíhající se správní delikty:
dle § 125a odst. 1 písm. l) vodního zákona, kterého se žalobkyně dopustila tím, že při nakládání se závadnými látkami (statkovým hnojem a výluhy z něj) neučinila přiměřená opatření, aby tyto látky nevnikly do povrchových vod, čímž došlo k porušení § 39 odst. 1 vodního zákona a dle § 125g odst. 3 vodního zákona, kterého se žalobkyně dopustila tím, že provozovala polní hnojiště na půdním bloku, který nebyl uveden mezi vytipovanými lokalitami pro polní hnojiště ve schváleném havarijním plánu.
V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ČIŽP uvedla, že havárie byla způsobena únikem hnojůvky z polního hnojiště, jehož uživatelem byl účastník řízení.
Dle sdělení státního podniku Lesy ČR v prostoru přilehlém k polnímu hnojišti začíná bezejmenný tok, který vede v linii rýhy v prostoru lesa „Široký les“ a dále se vlévá do rybníků v majetku pana B.
Hnojůvka unikla z prostoru polního hnojiště do příkopy u lesní cesty. Tmavě obarvená voda postupovala přes rybník p. B. dál po toku do rybníka LČR“. V místě propustku na lesní cestě byl odebrán vzorek vody, který však nebyl dán na analýzu.
Proti prvostupňovému rozhodnutí ČIŽP podala žalobkyně odvolání k Ministerstvu životního prostředí, které odvolání zamítlo a rozhodnutí ČIŽP potvrdilo.
Proti rozhodnutí MŽP (žalovaný) podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobkyně uvedla, že rozhodnutí správního orgánu je postaveno pouze na jakési domněnce tohoto orgánu, kdy nebyla provedena žádná analýza vzorků, která by prokázala, že se jedná o závadné látky dle vodního zákona, a zda skutečně došlo k úniku hnojůvky do povrchových vod.
Posouzení věci Městským soudem v Praze
Soud se předně zabýval těmi námitkami, kterými žalobkyně namítala nedostatečné zjištění skutkového stavu a poukazovala na to, že nebylo nade vší pochybnost zjištěno, zda povrchové vody skutečně byly znečištěny hnojůvkou, když nebyl nikde zaznamenán žádný charakteristický zápach a žádné odebrané vzorky nebyly analyzovány. Tyto vzorky správní orgán prvního stupně nezahrnul mezi podklady pro rozhodnutí a nepřistoupil k jejich vyžádání a zajištění jejich analýzy, popř. vyžádání výsledků analýzy provedené vodoprávním úřadem. Správnímu orgánu prvního stupně, popř. žalovanému přitom podle přesvědčení soudu nic nebránilo, aby svůj klíčový skutkový závěr o důvodech znečištění povrchových vod podpořily jednoznačnými důkazy tento závěr prokazujícími. Na základě toho soud konstatoval že klíčový skutkový závěr správních orgánů o tom, že povrchové vody byly znečištěny hnojůvkou uniklou z polního hnojiště žalobkyně, který byl podkladem pro navazující právní závěr o spáchání správního deliktu žalobkyní, není dostatečně důkazně podložen.
Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí soud zrušil a věc se vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Právní věta:
Pro potvrzení rozhodnutí správních orgánů o uložení sankce je rozhodující, zda opatřily takovou sadu důkazů, která po provedeném zhodnocení s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že se obviněný příslušného přestupku (skutku) dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku. Naopak pokud soud zjistí, že správní orgány v řízení o přestupku nepostupovaly v souladu s požadavkem na zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tak rozhodnutí správního orgánu zruší.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.03.2019, sp. zn. 10 A 132/2015.