Žalobce K. Š. provedl ze své vlastní vůle úpravu lesní cesty z důvodu zlepšení pohybu pěších osob i motorových vozidel po předmětné cestě, a to na vlastní náklady. Kontrolou České inspekce životního prostředí však bylo konstatováno, že žalobce touto činností ohrozil životní prostředí.
Žalobci K. Š. tak byla uložena pokuta podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa ve výši 90 000 Kč za ohrožení životního prostředí, kterého se dopustil tím, že v listopadu roku 2010 na lesním pozemku p. č. 480/1, k. ú. Hrdlořezy, provedl nedovelené terénní úpravy nezpevněné lesní cesty bez vědomí a souhlasu vlastníka lesa a tím neoprávněně užíval lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů. Úpravy spočívaly ve stržení svrchní vrstvy půdního krytu do mocnosti 30 cm v délce 120 m a šířce 2,5-3 m. Následně cesta byla zavezena štěrkem a zbytky stavební suti. Tím došlo k porušení § 11 odst. 4, § 13 odst. 1 a § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích v rozhodném znění.
Dále byla žalobci udělena pokuta podle § 4 písm. c) zákona o inspekci ve výši 10 000 Kč za ohrožení životního prostředí, kterého se dopustil tím, že v listopadu roku 2010 na témže lesním pozemku v rámci terénní úpravy lesní cesty poškodil část lesa – 17 ks stojících stromů a vedle poranění bazálních částí některých stromů poškodil jejich kořenové systémy, a tím vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Tím došlo k porušení § 11 odst. 1, § 20 odst. 1 písm. d) lesního zákona.
Žalobce se se proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí odvolal k MŽP, ale to odvolání žalobce zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP.
Proti rozhodnutí MŽP podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze.
Žalobce namítal, že zásadní změna charakteru a užívání cesty nebyla ve správním řízení prokázána, k čemuž dodal, že tato okolnost má zásadní vliv na stanovení výše pokuty. V souvislosti se změnou charakteru cesty soud shledal rozpor mezi závěry správního orgánu prvního stupně a posudkovým závěrem znaleckého posudku Ing. Petra Skály, který ve správním řízení předložil žalobce.
Soud se ztotožnil s námitkou žalobce, že žalovaný se nedostatečně a také nezákonně vypořádal s tím, že se žalobce v odvolání dožadoval analogické aplikace zákona o přestupcích (č. 200/1990 Sb.). Žalobce v této souvislosti v podaném odvolání zmínil mimo jiné aplikaci absorpční zásady dle § 12 odst. 2 zákona o přestupcích. Touto částí odvolací námitky se však žalovaný (MŽP) v napadeném rozhodnutí nejenže vůbec nezabýval, ale byl dokonce povinen aplikovat analogicky absorpční zásadu ex officio, aniž by se jí musel účastník řízení dovolávat.
V posuzované věci sice byla horní hranice pokuty pro oba správní delikty shodná (5 000 000 Kč), avšak důsledkem aplikace absorpční (pohlcovací) zásady mělo být také uložení (jediného) úhrnného trestu, nikoli dvou samostatných pokut, jak k tomu došlo v tomto případě při aplikaci opačné zásady – zásady sčítací (kumulační). Aplikace kumulační zásady v posuzované věci znamenala, že každá z jednotlivých pokut byla odůvodněna v rozhodnutí prvního stupně zvlášť – izolovaně, (tj. ukládají se dvě pokuty a u každé samostatně se vychází z horní hranice), ke každé jednotlivě bylo poukazováno na odrazovací efekt pokuty a potřebu, aby se projevila v majetkové sféře delikventa. Nebyla tedy vzata za základ jediná (a v posuzované věci jednotná) sazba pokuty, v jejímž rámci by byly všechny sbíhající se správní delikty společně (v úhrnu) a nikoli izolovaně zhodnoceny.
Soud uvážil, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a pro vady řízení, jež mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. a) a c)s. ř. s.]. Soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Tedy především přezkoumatelným způsobem se vypořádá se všemi odvolacími námitkami žalobce i se stanovením výše sankce, bude aplikovat absorpční zásadu a bude se zabývat osobními a majetkovými poměry žalobce.
Právní věta
V posuzované věci se jednalo o souběh správního deliktu podle § 4 písm. a) zákona o inspekci a správního deliktu podle § 4 písm. c) téhož zákona. Pro takové situace bylo judikaturou ve správním soudnictví v minulosti dovozeno analogické užití § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle nějž se za více přestupků téhož pachatele projednávaných ve společném řízení uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný, tedy je třeba použít absorpční zásadu.
Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46 judikoval, že rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.“. Tento právní závěr přiléhavě dopadá na projednávanou věc, protože zdejší soud ve věci rozhodl až po nabytí účinnosti nového přestupkového zákona (č. 250/2016 Sb.), pod nějž nyní spadají také správní delikty (dnes přestupky) podle zákona o inspekci.
Nový přestupkový zákon zakotvil absorpční zásadu při ukládání trestů za více přestupků v § 41 odst. 1, podle nějž se za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Toto ustanovení tak svým obsahem odpovídá dřívějšímu § 12 odst. 2 zákona o přestupcích.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.10.2019, sp. zn. 5 A 77/2013.
V dané věci se jednalo o posouzení otázky, zda může být občanské sdružení účastníkem soudního řízení ve správním soudnictví, který se domáhá zrušení opatření obecné povahy. Opatření obecné povahy mělo snížit dopad imisí na lesy v CHKO Český kras.
Dle občanského sdružení, jehož programem bylo zlepšování kvality ovzduší a ochrana lesů v CHKO Český kras, bylo opatření obecné povahy nedostatečné, a proto se domáhalo jeho zrušení z důvodu nepřezkoumatelnosti.
Napadené opatření obecné povahy podle občanského sdružení přírodu chránilo nedostatečně. Slabiny spočívaly v nedostatečné účinnosti ochrany přírody, spočívající v malé výsadbě zeleně, která by v zimním období neposkytovala dostatečnou ochranu a filtraci ovzduší, s tím, že by to mělo negativní dopady na lidské zdraví.
Městský soud v Praze, který posuzoval zákonnost opatření obecné povahy, se zabýval právní otázkou, zda může být účastníkem, tj. navrhovatelem spolek, který je právnickou osobou, a zda se může domáhat práva na příznivé životní prostředí.
Městský soud v Praze vyšel z právního názoru vyjádřeného Ústavním soudem ČR v nálezu ze dne 30.05.2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, ze kterého vyplývá, že práva na příznivé životní prostředí se domáhají lidé prostřednictvím spolku. „Lidé se mohou domáhat ochrany svého práva na příznivé životní prostředí i prostřednictvím spolku, jehož účelem je podle stanov ochrana přírody a krajiny“.
Po posouzení právní otázky, že občanské sdružení je aktivně legitimovaným účastníkem v soudním řízení o zrušení opatření obecné povahy, soud zkoumal, zda se správní orgány dostatečně vypořádaly s námitkami účastníků a svůj právní názor náležitě odůvodnily.
Soud rozhodl, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly s námitkami účastníků a opatření obecné povahy trpí vadami, pro které musí být zrušeno. Dle soudu byly správními orgány nedostatečně vyhodnoceny podmínky stanoviska SEA, s tím, že právní názor a odůvodnění správního orgánu nebyl jednoznačný a pro adresáty nesrozumitelný. Soud však opatření obecné povahy nepřezkoumával odborně – nedostatek zeleně a chabá účinnost filtrace ovzduší způsobující poškození lesů v CHKO Český kras, ale pouze se zabýval procesní a ryze právní stránkou věci – Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, nedostatky vyhodnocení SEA, nejednoznačnost a nesrozumitelnost výroku vůči adresátům právní normy.
Opatření obecné povahy bylo Městským soudem zrušeno.
Právní věta
V soudním řízení, jehož předmětem je zrušení opatření obecné povahy, může být aktivně legitimovaným účastníkem i občanské sdružení – spolek. „Lidé se mohou domáhat ochrany svého práva na příznivé životní prostředí i prostřednictvím spolku, jehož účelem je podle stanov ochrana přírody a krajiny“.
Soud přezkoumávající zákonnost opatření obecné povahy toto nepřezkoumává po odborné stránce, např. neposuzuje nedostatek vysázené zeleně. Zákonnost opatření obecné povahy je soudem posuzována z hlediska dodržení podmínek souhlasného stanoviska SEA a nároků kladených na jeho výrok, který by měl být jednoznačný a srozumitelný pro adresáty.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 07.02.2018, zn. 10 A 173/20163
V daném případě se jednalo o řešení odpovědnosti za zásah do krajinného rázu vykácením aleje. Protiprávní jednání spočívalo v pokácení 79 stromů rostoucích po obou stranách komunikace I/37 mezi obcemi Ždírec nad Doubravou a Krucemburk ve dnech 8. 3. 2013 - 11. 3. 2013. Toto oboustranné stromořadí tvořilo nedílnou součást dochovaného krajinného rázu oblasti a místa, který byl tímto negativně narušen. Zásah do krajinného rázu byl proveden v rozporu s požadavky na ochranu dotčeného území, které patří do Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy.
Rozhodnutím ze dne 29. 11. 2013 Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), (dále též „správní orgán I. stupně“), uložil žalobci pokutu ve výši 800 000 Kč za protiprávní jednání uvedené v § 88 odst. 2 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, tj. konkrétně za narušení krajinného rázu bez předchozího souhlasu orgánu ochrany přírody dle § 12 odst. 2 téhož zákona.
Po odvolání žalobce Ředitelství silnic a dálnic ČR (ŘSD) k Ministerstvu životního prostředí (MŽP) toto změnilo rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že snížilo výši pokuty na 100 000 Kč. MŽP zohlednilo jako polehčující okolnosti mimo jiné, že orgány ochrany přírody při rozhodování o povolení kácení dřevin žalobce neupozornily na nutnost vyžádat si souhlas se zásahem do krajinného rázu a že lze důvodně očekávat uložení povinnosti náhradní výsadby. Ve zbytku MŽP rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdilo.
Žalobce podal proti rozhodnutí MŽP (žalovaného) žalobu u Městského soudu v Praze, který ji však zamítl. Konstatoval sice, že úřady městyse Krucemburk a města Ždírec nad Sázavou (dále též „městské úřady“) pochybily, když vydaly povolení ke kácení alejí bez toho, že by se zabývaly otázkou souhlasu se zásahem do krajinného rázu. To však nezbavovalo žalobce odpovědnosti za porušení tohoto chráněného zájmu. Bylo na něm, aby se zajímal, zda jím zamýšlená činnost nemá dopad na krajinný ráz a příslušný souhlas si obstaral sám. Žalobce je nadto profesionálním subjektem, který při své činnosti opakovaně řeší dotčení zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny. Městské úřady nebyly příslušné pro vydání souhlasu dle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., přičemž tento musel být vydán formou samostatného správního rozhodnutí. Jejich rozhodnutí o povolení kácení tedy nemohla žalobce utvrdit v tom, že ve vztahu ke krajinnému rázu koná v souladu se zákonem.
Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Stěžovatel uplatnil proti rozsudku městského soudu dvě stěžejní a přípustné námitky. Trval na tom, že postupoval v souladu s pravomocnými povoleními městských úřadů ke kácení dřevin, přičemž se mohl důvodně spolehnout na to, že tato vychází ze spolehlivých zjištění, zda může dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu; a dále nesouhlasil s tím, že by právě on měl být subjektem odpovědným za předmětný správní delikt.
Ve stížnosti poukázal na to, že požádal městské úřady o povolení kácení předmětných dřevin na základě podnětu od Policie ČR a Krajského úřadu Kraje Vysočina. Povinností městských úřadů pak bylo vycházet při vydání povolení ke kácení ze spolehlivého zjištění, zda odstraněním stromů může dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu. Stěžovatel tvrdil, že neměl důvod a ani povinnost sám iniciovat řízení dle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. Povolily-li městské úřady kácení, vyvolaly v něm dobrou víru ve správnost jejich rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud však souhlasil se závěrem správních orgánů a městského soudu, že v posuzované věci bylo s ohledem na skutkové okolnosti na stěžovateli, aby inicioval nejen řízení dle § 8 zákona o ochraně přírody a krajiny (o povolení kácení dřevin), ale rovněž řízení o udělení souhlasu dle § 12 odst. 2 téhož zákona.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že i přes to, že samotný těžební zásah fakticky provedl zhotovitel, dospěly správní orgány i městský soud ke správnému závěru, že odpovědnost za naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 88 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny nese stěžovatel jakožto investor resp. zadavatel zásahu, neboť se na jeho provedení vlastním jednáním při své provozní činnosti v nezanedbatelné míře podílel.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Právní věta:
Odpovědnost za správní delikty spáchané právnickými osobami dle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny je vystavěna na principu odpovědnosti objektivní. Pro vznik sankční odpovědnosti tedy není třeba zkoumat zavinění, nýbrž naplnění obligatorních znaků objektivní stránky v dané věci dotčené skutkové podstaty, kterými jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi. Správní akt povolující kácení dřevin nemůže nahradit chybějící souhlas orgánu ochrany přírody ve smyslu § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.05.2019, sp. zn. 7 As 372/2018
Žalobce (vlastník lesního majetku) podal žalobu k Městskému soudu v Praze proti rozhodnutí žalovaného (Ministerstvo životního prostředí). Žalobce navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí vydaná v obou stupních a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, případně aby snížil uloženou sankci nebo od ní upustil.
V souzené věci byl řešen spor o výši pokuty, kterou žalobci uložila Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Olomouc ve výši 1 750 000 Kč. Žalobce podle zjištění inspekce v období roku 2009 a do října 2010 postupně a opakovaně uskutečnil ve svých lesích těžební zásahy, které vedly k vytvoření nových rozsáhlých holin a k silnému proředění lesních porostů (pod hranici 0,7 plného zakmenění) – celkem nejméně na 34,08 ha lesa v jedenácti komplexech v osmi katastrálních územích. Na významných plochách tak mohl les plnit své funkce jen omezeně nebo vůbec.
Tím se žalobce dopustil správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, neboť ohrozil životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
Pro potvrzení svých zjištění si ČIŽP vyžádala další informace od orgánů státní správy lesů, Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, Lesů České republiky, s. p. a Lesní ochranné služby Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti. Získané informace ji vedly k závěru, že žalobce zde nemohl provádět kůrovcovou nebo živelní nahodilou těžbu, naopak, že šlo o úmyslnou těžbu devastačního charakteru. K podkladům od jiných subjektů se žalobce nevyjádřil, a inspekce proto rozhodla o uložení pokuty.
Žalobce ve své žalobě proti rozhodnutí žalovaného namítal, že rozhodnutí nesplňuje především formální a procesní náležitosti. Uváděl, že dokazování bylo provedeno vadně a neúplně.
Městský soud v Praze konstatoval, že žalobce v žalobě především bazíruje na dokonalém splnění procesních požadavků a vyžaduje detailní zjištění všemožných skutkových okolností, aniž by ve správním řízení k tomu poskytl ze své strany potřebnou součinnost a úplné a věrohodné doklady o svém lesním hospodaření. V takové situaci mohou jeho vlastní nedoložená tvrzení stěží převážit nad opakovanými a řádně doloženými zjištěními všech shora uvedených subjektů.
Žalobce se svými námitkami neuspěl, a protože v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet, Městský soud v Praze zamítl žalobu jako nedůvodnou.
Právní věta:
Pokud odborná posouzení odpovídají údajům zjištěným správním orgánem prvního stupně, není pravděpodobný závěr, že se všechny zmíněné orgány mýlily či postupovaly nestandardním a nezákonným způsobem a že pravdu má naopak žalobce. Ten by v takovém případě musel vyvrátit konkrétní, navzájem si odpovídající údaje a závěry všech těchto subjektů konkrétními a doloženými argumenty svědčícími v jeho prospěch. Z toho plyne, že v situaci, když správní orgány vydají správní rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt, je třeba namítat konkrétní okolnosti svědčící proti tomuto závěru, a nikoli zcela obecně poukazovat na nesprávnost přístupu správního orgánu.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.09.2016, sp. zn. 5 A 130/2012
Žalobkyně-Capital group SERVICE s.r.o. se u Městského soudu v Praze domáhala vyslovení nicotnosti, eventuálně zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále „žalovaný“) ze dne 25.09.2015, kterým ministerstvo zamítlo její odvolání a potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 30.06.2015 ve znění opravného rozhodnutí, jímž byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 3.200.000,- Kč za protiprávní jednání spočívající v naplnění skutkových podstat správních deliktů podle ust. § 4 písm. a) a c) zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP a její působnosti v ochraně lesa.
Žalobkyně se dopustila uvedených správních deliktů tím, že provedla na částech pozemků určených k plnění funkcí lesa v k.ú. Dolní Lomná, za pomoci sil a prostředků jiných osob těžbu „převážně úmyslnou“ v porostu mladším 80 let, a to bez výjimek vydaných orgánem státní správy lesů. Dále pokračovala v těžbě převážně úmyslné a vytvořila holinu o výměře větší než 1 ha, vyfrézovala a vyklučila pařezy a realizovala nepovolené terénní úpravy na částech PUPFL. Výše uvedeným jednáním podle ČIŽP a žalovaného ministerstva došlo ke změně stanovištních podmínek, vodního režimu, světelného režimu, mikroklimatu a možnému riziku eroze. Funkce lesa nemohly být plněny rovnoměrně a trvale. Provedenou těžbou žalobkyně rovněž ohrozila životní prostředí tím, že vlastním zaviněním vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických činitelů, tj. kalamitních druhů lýkožroutů, a abiotických činitelů, tj. bořivých větrů.
Žalobkyně také poškodila součást přírody v CHKO Beskydy a nedovoleně změnila a ohrozila její dochovaný stav tím, že v k.ú. Dolní Lomná vyfrézovala a vyklučila pařezy a následně realizovala terénní úpravy na souvislé ploše s výměrou 1,55 ha za účelem vybudování sjezdové trati. V důsledku těchto činností došlo k následku předvídanému zákonem, tj. k zániku mikrohabitatů, změně stanovištních podmínek a narušení dlouhodobě utvářených ekologických vazeb [správní delikt podle ust. § 88 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny].
Žalobkyně namítala, že ČIŽP směřovala dokazování k budování sjezdové tratě, to ale MŽP odmítlo, neboť ČIŽP uložila žalobkyni sankci nikoli za výstavbu sjezdové tratě, ale zejména za neoprávněné užívání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa a za provádění nepovolených těžeb a terénních úprav ve značném rozsahu. Žalobkyně také namítala, kromě jiného, nepřiměřenost a likvidační povahu uložené pokuty.
Městský soud v Praze posoudil žalobní námitky a neshledal, že by ze strany žalovaného ministerstva nedošlo k řádnému přezkoumání prvostupňového rozhodnutí. Městský soud konstatoval, že žalovaný i správní orgán prvního stupně pečlivě zhodnotili důkazy a jiné podklady a žalovaný pak provedl řádný přezkum prvostupňového rozhodnutí.
Uvedl, že rozhodnutí prvého stupně zcela jasně nejen po stránce skutkové, věcné a argumentační, ale i po stránce formálně právní, splňuje zákonné předpoklady pro řádné rozhodnutí a vypořádalo se všemi skutkovými stránkami na základě důkladného a velmi rozsáhle provedeného dokazování.
Městský soud neshledal důvody k upuštění od trestu za spáchané správní delikty ani k jeho snížení. Konstatoval, že uložená pokuta se jeví jako přiměřená vzhledem k rozsahu, povaze a závažnosti následků jednání žalobkyně, tedy charakteru spáchaného správního deliktu, jakož i majetkovým poměrům žalobkyně.
Z výše uvedených důvodů dospěl městský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti je zakázáno hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch, měnit vodní režim či provádět terénní úpravy značného rozsahu.
Vykácení lesního porostu na území značného rozsahu, ve 2. zóně CHKO, bez příslušných povolení je zjevně jednání vykazující vysokou míru škodlivosti. V souzeném případě došlo k naplnění podmínek zákazu a sice hospodaření na pozemcích mimo zastavěná území obcí, hospodaření způsobem vyžadujícím intenzivní technologie a riziko podstatných negativních dopadů na životní prostředí.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.07.2018, sp. zn. 3 A 132/2015.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce (fyzická osoba) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného (Ministerstva životního prostředí), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha, oddělení ochrany lesa ze dne 26. 8. 2014.
Rozhodnutím ČIŽP byla žalobci uložena podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa pokuta ve výši 300.000,- Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že v březnu 2014 nechal na hranici lesního pozemku v k. ú. Týnec nad Labem bez vědomí a souhlasu dotčených orgánů navézt zeminu z výkopových prací na celkové souvislé ploše 950 m2. Pokuta za ohrožení životního prostředí v lesích byla udělena také dalším dvěma spoluvlastníkům, jednalo se o udělení tří pokut v celkové výši 900.000,- Kč. Pokuta byla každému ze spoluvlastníků uložena ve stejné výši, protože všichni měli stejný podíl na protiprávním jednání, všichni dali pokyn k navezení zeminy na předmětný pozemek. Mocnost navezené vrstvy výkopového materiálu se pohybovala v rozmezí od 0,5 m až 2 m. Při této nedovolené činnosti navíc došlo u 15 stromů k zahrnutí bazálních částí kmenů. Touto činností došlo k neoprávněnému používání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa a k ohrožení životního prostředí v lesích. Deponováním výkopové zeminy došlo k negativnímu ovlivnění vodního režimu na předmětném pozemku i v jeho okolí.
Podle ČIŽP žalobce svým úmyslným jednáním ohrozil životní prostředí v lesích, neboť výkopová zemina je zcela nežádoucí pro růst lesních dřevin, především z důvodu velmi nízkého obsahu živin a dalších důležitých látek. Žalobce souhlasil s navážením zeminy ze stavby Kanalizace Týnec nad Labem na předmětný pozemek a učinil nesporným, že na základě dohody se společností XXX, a.s., dal pokyn k přesunu zeminy.
Žalobce se hájil, že pokud žádnou zeminu na dotčený pozemek sám nedovezl, nemohl se dopustit protiprávního jednání spočívajícího v používání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa.
Městský soud v Praze konstatoval, že správní orgány v projednávané věci nevybočily z mezí správního uvážení, neboť v dostatečném rozsahu posoudily individuální okolnosti případu a rozhodnutí o výši uložené sankce opřely o úvahy, které z tohoto posouzení logicky vycházejí. Z odůvodnění rozhodnutí inspekce, jakož i z napadeného rozhodnutí není patrný žádný znak libovůle. Soud uvedl, že žalobce se deliktního jednání dopustil tím, že dal pokyn k tomu, aby na lesní pozemek byla navezena a deponována výkopová zemina. Okolnost, že tento souhlas dali i ostatní spoluvlastníci předmětného pozemku, neeliminuje či nesnižuje míru odpovědnosti žalobce za jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP.
Soud přisvědčil žalovanému, že pokud měl žalobce v úmyslu opravit poškozenou hráz rybníka navezením zeminy, bylo jeho povinností prověřit, zda tato zemina nebude v lese narušovat půdní kryt (§ 20 odst. 1 písm. b) lesního zákona). Pokud by dbal uvedené povinnosti, mohl důkaz o tom, že navezená zemina svým složením neohrozí funkce lesa, ve správním řízení předložit. Nic takového však žalobce neučinil. Žalobce také nijak neomezil rozsah zeminy, která se měla na předmětný pozemek navézt, ani blíže neupřesnil způsob, jakým se úprava hráze drobné vodní plochy měla realizovat.
Soud plně souhlasil s názorem žalovaného, že žalobce měl reflektovat především skutečnost, že výkopová zemina je podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů odpad, se kterým je nutno nakládat v režimu stanoveném tímto zákonem (§ 2 odst. 3 a contrario zákona o odpadech).
Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
Právní věta:
Žalobce nemůže zprostit odpovědnosti za daný správní delikt to, že zeminu na předmětný pozemek dovezla na jeho pokyn a dalších dvou spoluvlastníků tohoto pozemku stavební firma, neboť k transportu zeminy došlo na základě jeho výslovného pokynu a rozhodnutí. Odpovědnost žalobce za uvedený delikt je odpovědností objektivní, tj. odpovědností za protiprávní následek bez ohledu na zavinění.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.02.2019, sp. zn. 5 A 94/2016.