Ochrana přírody

V dané věci se jednalo o žalobu proti správnímu rozhodnutí České inspekce životního prostředí, kterým byla uložena peněžitá sankce z důvodu protiprávního zásahu do významného krajinného prvku.

Podle § 3 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jsou významným krajinnými prvky lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolí nivy.

Fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti byla uložena pokuta za provedení zásahu do významného krajinného prvku, konkrétně v údolí nivy řeky Mže (zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů), bez souhlasu orgánu přírody a krajiny. Ve správním rozhodnutí však nebyla zdůvodněna škodlivost, kdy správní orgán pouze uvedl, že zásahy je nutno považovat za škodlivé.

V souladu s ustanovením § 88 odst. 1 písm. i) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, uloží správní orgán pokutu fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti, která se dopustí protiprávního jednání tím, že provádí škodlivý zásah do významného krajinného prvku bez souhlasu orgánu ochrany přírody.

Soud rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení, s poukazem, že škodlivost musí být prokázána a ve správním rozhodnutí odůvodněna.  

Právní věta:

Je-li uložena správní sankce za protiprávní jednání spočívající v provedení škodlivého zásahu do významného krajinného prvku, musí správní orgán škodlivost provedeného zásahu dostatečně prokázat a ve správním rozhodnutí ji řádně odůvodnit.

V dané věci se jednalo o spor, jehož předmětem byl záměr vyhlásit zvláště chráněné území - přírodní památku. Mezi dotčenými pozemky, které měly tvořit přírodní památku byl i pozemek s lesním porostem.  Vlastnice dotčených pozemků, které měly spadat do zvláště chráněného území, se proti záměru správního orgánu prvního stupně nejprve odvolala k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí prvostupňového orgánu.

Spor dále pokračoval podáním žaloby proti rozhodnutí MŽP u Městského soudu v Praze. Žalobkyně vznesla námitky proti návrhu na vyhlášení přírodní památky, ve kterých vyjádřila své negativní stanovisko. Návrh na vyhlášení přírodní památky považovala žalobkyně za nadbytečný, neboť podle jejího názoru byla stávající ochrana přírody dostatečná. Žalobkyně uvedla, že její les neposkytuje žádnou ochranu pro stepní a suchomilná společenstva s navázanými druhy stepní fauny. Dále uváděla, že pozemek je určený pro plnění funkcí lesa. Soud se však s jejími námitkami neztotožnil a přiklonil se ke stanovisku MŽP ohledně výjimečnosti flory a fauny dané přírodní oblasti.

Soud uznal argumenty správních orgánů hovořící pro potřebu ochrany zmiňovaného území, žalobní námitky shledal jako nedůvodné a žalobu proto zamítl.

Právní věta:

Při vzniku záměru vyhlásit zvláště chráněné území nemají správní orgány povinnost informovat o tomto záměru vlastníky pozemků. Právo vlastníka pozemků není tímto postupem orgánu ochrany přírody dotčeno, protože vlastník pozemku má možnost podat námitky proti návrhu na vyhlášení zvláště chráněného území poté, co je mu návrh doručen.

Vlastník dotčeného pozemku může uplatnit námitky jen proti takovému navrženému postupu nebo rozsahu ochrany, jímž by byl dotčen ve výkonu svých práv a povinností. Za takové námitky se považují námitky směřující proti samotnému záměru, proti navržené kategorii zvláště chráněného území, proti navrženým ochranným podmínkám a proti územnímu vymezení zvláště chráněného území.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.01.2015, sp. zn. 11 A 367/2011

V dané věci byla vlastníku lesa (obchodní společnosti) uložena pokuta Českou inspekcí životního prostředí podle § 4 písm. c) zákona číslo 282/1991 Sb. o ČIŽP ve výši 500.000,- Kč za ohrožení a poškození životního prostředí v lesích, které jako vlastník lesních pozemků způsobil tím, že na těchto pozemcích byly vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Těžbou dříví v několika porostech došlo k poškození a ohrožení lesa jako složky životního prostředí.

Vlastník lesa se proti uložené sankci ČIŽP odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP). To se ztotožnilo se závěry správního orgánu I. stupně a uvedlo, že podklady, na jejichž základě bylo rozhodnuto, byly dostatečné a bylo jimi spolehlivě prokázáno naplnění skutkové podstaty deliktu.

Skutková podstata deliktu byla podle MŽP naplněna především nezákonným proředěním lesního porostu na ploše nejméně 7,18 ha pod 7/10 plného zakmenění. MŽP odvolání vlastníka lesa zamítlo.

Vlastník lesa se dále domáhal zrušení rozhodnutí MŽP žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze. Ten však ve věci nerozhodl a předal případ Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí MŽP a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:
Zákon o ČIŽP, stejně jako lesní zákon, posuzuje funkce lesa a jejich význam pro životní prostředí jako celek. V daném případě proto bylo nutno zkoumat pouze to, zda byly činností obchodní společnosti vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a zda je prokázáno zavinění. Na úvaze správního orgánu je, které důkazy budou za účelem zjištění skutečného stavu věci provedeny. Při uložení sankce podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP není třeba vlastníkovi lesa prokázat, které konkrétní mimoprodukční funkce lesa jako složky životního prostředí byly jeho jednáním poškozeny či ohroženy. Sankce je ukládána za činnost, kterou právnická nebo fyzická osoba vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a nikoliv za následek této činnosti.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 25.11.2003, sp. zn. 7 A 82/2002

Rozsudek Nejvyššího správního soudu se zabývá žalobou občanského sdružení domáhající se zrušení výjimky udělené za účelem bytové výstavby v oblasti „Přírodní památka Milíčovský les a rybníky“. Výjimka byla udělena z důvodu veřejného zájmu. Žalobce (občanské sdružení) však argumentovalo nedostatečným zdůvodněním veřejného zájmu pro bytovou výstavbu. Nejvyšší správní soud tedy poměřoval zájem na ochraně přírody a zájem na bytové výstavbě.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Má-li převážit veřejný zájem sociálního charakteru spočívajícího ve výstavbě bytů nad veřejným zájmem na ochraně přírody a krajiny, musí být tento náležitě odůvodněn. Pokud není prokázáno, že veřejný zájem (výstavbu bytů) nelze uspokojit jiným řešením, které by současně minimalizovalo případný zásah do ochrany zvlášť chráněných živočichů, nelze výjimku udělit, z důvodu nesplnění zákonných požadavků.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.05.2013,zn. 6 As 65/2012

V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je řešena otázka, zda převažuje zájem na estetické a kulturní hodnotě stromořadí (aleje), spočívající v jejím vykácení a obnově, nad zájmem přírodním, tj. ochranou jednotlivých starých, ale zdravých stromů, se kterými je spjata původní kulturní, estetická a historická hodnota daného místa. Vlastník stromořadí, lipové aleje, chtěl toto vykácet a obnovit v novém sponu. Jeho argumentace byla založena na zjištění, že jednotlivé stromy v důsledku stáří a špatného zdravotního stavu by mohly ohrozit okolí. V zamýšleném postupu vlastníka aleje by došlo i k vykácení zdravých stromů. I když orgán ochrany přírody vykácení a obnovu aleje povolil, tak Česká inspekce životního prostředí, v rámci svého dozoru, úplné vykácení aleje zakázala. Věc byla následně řešena soudně, a to Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud nepodpořil celkové vykácení aleje a upřednostnil zájem na ochraně jednotlivých starých zdravých stromů.

Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta. Staré zdravé stromy výrazně zvyšují přírodní, estetickou, kulturní a historickou hodnotu daného místa. Zájem na jednorázové obnově celého stromořadí v jednotném sponu a nové estetické hodnotě, nemůže převážit nad zájmem zachování starých zdravých stromů, které dokládají kulturně-historický ráz daného místa.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.08.2012,zn. 5 As 53/2011

Zákonné omezením užívání lesa je zásah do vlastnického práva, které sleduje legitimní cíl. Tímto je ochrana lesů v národních přírodních rezervacích, jako zvláště chráněných územích, která jsou pro svou biologickou jedinečnost a rozmanitost hodna přísné ochrany státní mocí.

Zásah do vlastnického práva spočívající v zákazu těžby dřeva, nepředstavuje za běžných okolností nepřiměřený zásah do práv jednotlivce. Zákonné omezení hospodaření, které je spojeno s nárokem vlastníka na náhradu zvýšených nákladů, nikoliv na náhradu ušlého zisku, lze považovat za opatření učiněné jako nezbytné k ochraně obecného zájmu.

Srv. též odlišné stanovisko, uveřejněné k nálezu Ústavního soudu.

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26.04.2012, sp. zn. IV. ÚS 2005/09

Strana 6 z 7