V Lesnických judikátech byl 2. února 2024 zveřejněn rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2023, č. j. 8 Tdo 876/2023-395, pod názvem Ublížení na zdraví z nedbalosti při kácení stromu v blízkosti turistické cesty. Případ byl řešen okresním a krajským soudem a také Nejvyšším soudem.

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle okresního soudu stěžovatel dopustil, tím, že dne 4. 9. 2021 okolo poledne v lese řezal pilou strom, aniž by zajistil bezpečnost osob pohybujících se na přilehlé turistické stezce v prostoru ohroženém kácením stromu, a to zejména tím, že místo řádně neoznačil a nepřibral k dozoru práce další poučenou osobu, čímž porušil prevenční povinnost podle § 2900 občanského zákoníku.

Na turistické stezce zasáhly větve padajícího stromu běžkyni, která utrpěla zranění vylučující její pracovní schopnost po 14 dní, k běžkyni připoutaného psa kmen spadlého stromu usmrtil. Za to okresní soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku, a uložil stěžovateli nahradit poškozeným škodu a nemajetkovou újmu. Poškozenou běžkyni odkázal s částí nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný - dovolatel R. K. podal proti rozsudkům okresního a krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Souhlasil se závěry obou soudů nižších stupňů, které podle něj provedly dokazování v dostatečném rozsahu a své skutkové i právní závěry pečlivě a srozumitelně odůvodnily.

Stěžovatel R. K. následně podal proti rozhodnutím soudů ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Obsah ústavní stížnosti stěžovatele

Skutková zjištění a právní závěry obecných soudů jsou ve vzájemném extrémním rozporu, neodpovídají provedeným důkazům a nepostačují pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel prováděl běžnou těžbu, která nevyžadovala dozor další osoby. Je neproveditelné, aby stěžovatel zajistil při těžbě dřeva u turistické stezky vždy dozor jinou osobou. Osoba provádějící dozor by ani nastalému následku nezabránila, neboť by neměla žádné pravomoci k činění nutných opatření. I znalec uvedl, že stěžovatel nemusel mít při těžbě zajištěn dozor a že neporušil povinnost plynoucí z právního předpisu.

Postup stěžovatele označil znalec za standardní s optimálním dohledem. Obecné soudy nemohly tyto závěry zpochybnit, aniž by ustanovily nového znalce. Nejvyšší soud nadto dovodil z výpovědi znalce jiné závěry (porušení právních předpisů stěžovatelem), ačkoliv ze znaleckého posudku nevyplývají. Stejně tak Nejvyšším soudem dovozený závěr o tom, že policisté a svědci cedule upozorňující na těžbu neviděli, nezohledňuje zjištění, že si cedulí všimnout z různých důvodů ani nemohli. Ani tvrzení Nejvyššího soudu, že výstražné cedule nejsou viditelné na fotodokumentaci z místa skutku, neodpovídá skutečnosti.

Stěžovatel coby dřevorubec nemůže nést odpovědnost za neukázněné chování osob vstupujících do těžebního prostoru. V dané věci byla turistická stezka součástí těžebního prostoru. Z opatření obecné povahy Ministerstva zemědělství č. j. 17110/2020-MZE-16212, které obecné soudy opomenuly vyhodnotit jako důkaz, plyne absolutní zákaz vstupu do těžebního prostoru. Tuto povinnost, stejně jako povinnost obezřetnosti uloženou lesním zákonem poškozená porušila. Musela přitom slyšet hluk pily. Svou prevenční povinnost porušili též organizátoři závodu, kteří vedli trasu přes místa označená zákazem vstupu a neměli ke konání závodu souhlas vlastníka lesu a orgánů státní správy lesů, v důsledku toho stěžovatel o konání závodu nevěděl. Pokud by svou povinnost organizátoři závodu neporušili, stěžovatel by těžbu odmítl a k nešťastné události by nedošlo.

Řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud se neztotožnil se stěžovatelem, že by skutkové či právní závěry obecných soudů překračovaly meze ústavnosti.

Konstatoval, že ustanovení § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb. stanoví povinnost zajištění dozoru nad těžbou dřeva v případě, že je práce konána u značených turistických tras. Jde o racionální požadavek, který má zajistit bezpečnost při práci, tedy mimo jiné ochránit život a zdraví osob pohybujících se na turistické trase, která spadá do těžebního prostoru. O jeho důvodnosti svědčí i chování stěžovatele v dané věci. Stěžovatel před konečným pokácením stromu zkontroloval, že se na turistické trase nikdo nepohybuje (bod 4 rozsudku okresního soudu). Musel si být proto vědom rizik plynoucích z kácení stromu v blízkosti turistické trasy, jakož i toho, že v kritický moment nemohl sám požadavkům bezpečnosti práce dostát, neboť neviděl celý prostor v okolí dopadu stromu (bod 26 rozsudku okresního soudu).

Právě koordinaci kácení stromu s pohybem turistů na trase má zajistit dozor těžby. V případě, že by jeho pokynů turisti pohybující se na trase neuposlechli, nesli by případné následky sami. Ústavní soud uvedl, že si je vědom toho, že praxe stěžovatele a jiných dřevorubců nemusí požadavkům nařízení odpovídat, tato skutečnost však stěžovatele zprostit trestní odpovědnosti nemůže. Nadto z rozhodovací praxe soudů plyne, že obecně dřevorubci požadavek nařízení respektují (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1446/2017).

V dané věci však nebylo zjištěno, že by poškozená povinnost nevstupovat do místa těžby vědomě porušila (bod 19 usnesení Nejvyššího soudu). Navíc, i pokud by vědomě do prostoru těžby vstoupila, zanedbání prevence ze strany stěžovatele by bylo stále významnější a vedlo by k závěru o jeho trestní odpovědnosti (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1446/2017). Stejný závěr platí pro porušení prevence organizátory závodu. Jejich prokázané pochybení stěžovatele trestní odpovědnosti nezbavuje,
ale je zohledněno při uložení povinnosti nahradit škodu.

Obecné soudy, podle názoru Ústavního soudu, srozumitelně odůvodnily,
proč chování stěžovatele dosahuje potřebného stupně společenské škodlivosti (bod 21 usnesení Nejvyššího soudu).

Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva stěžovatele a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Právní věta

Ustanovení § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb. stanoví povinnost zajištění dozoru nad těžbou dřeva v případě, že je práce konána u značených turistických tras. Jde o racionální požadavek, který má zajistit bezpečnost při práci, ochránit život a zdraví osob pohybujících se na turistické trase, která spadá do těžebního prostoru. Nezajištění dozoru znamená porušení prevenční povinnosti dřevorubcem podle § 2900 občanského zákoníku.

Usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 307/24
ze dne 12.12.2024