V daném případě se jednalo o spor státního podniku Lesy ČR proti obchodní společnosti, která měla vypouštěním exhalací způsobit škodu na vlastníku lesa na lesních porostech.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 30.6.2005 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 218.260 Kč s 6,5% úrokem z prodlení ročně od 8.3.2002 do zaplacení, ohledně částky 573.421 Kč s příslušenstvím.
Vyšel ze zjištění, že žalovaná společnost v době od 1.1.1999 do 31.12.1999 v souvislosti se svou podnikatelskou činností exhalovala látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdou (SO2 a NOx) a v důsledku působení těchto emisí vznikla škoda na lesních porostech na území ČR.
Soud dovodil objektivní odpovědnost žalované za poškození lesního fondu podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve vazbě na ustanovení § 420a obč. zák. Vycházeje ze znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., znaleckého posudku RNDr. P. H. a jeho rozptylové studia rozptylové studie Českého hydrometeorologického ústavu shledal existenci příčinné souvislosti mezi emisí škodlivin žalovanou a škodami na lesních porostech. Dále uvedl, že přesné stanovení výše škody není možné s ohledem na rozlohu lesního fondu, další vlivy působící na lesní porosty s ohledem na současnou úroveň vědeckého poznání, a proto je určení konkrétní výše škody postupem podle § 136 o. s. ř. za použití znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., jediným možným řešením.
Podle soudu prvního stupně byl tedy dostatečně prokázán vznik škody i její výše, zatímco žalovaná se naopak odpovědnosti za škodu nezprostila, když neprokázala, že by škoda byla způsoben neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného - žalobce; veřejnoprávní povinnost žalované platit správní poplatky za produkci znečišťujících látek nevylučuje možnost požadovat náhradu škody podle občanského zákoníku.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16.11.2005 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a mezi žalovanou a státem potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a státem a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v následujících otázkách.
Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě (nikoliv z jeho předpokládané vědomosti o této škodě). Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná.
K imisím sice začalo v kalendářním roce 1999 docházet od 1.1.1999 (docházelo k nim samozřejmě i dříve), avšak toho dne ještě škoda na lesních porostech nevznikla, neboť působení emisí se projeví až po určité době.
Při rozhodování o výši škody vyšel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ze závěrů znaleckého posudku rozptylové studie s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování přiznal žalobci náhradu škody ve výši odpovídající účasti provozní činnosti žalované na výsledné škodě způsobené více škůdci, jak ji stanovil znalec na základě matematického modelu. Znalcem použitá metoda opírající se o rozptylovou studii při výpočtu škody je přitom standardním řešením odpovídajícím tomu, že k poškozování lesních porostů imisemi dochází již mnoho let dlouhodobou činností velkého počtu zdrojů exhalací a že rozptylování škodlivin do lesních porostů ovlivňuje celá řada faktorů, které se promítají do intenzity a rozložení výsledného působení škodlivin. Zároveň nelze za událost, z níž škoda opakovaným poškozováním lesních porostů exhalacemi vznikla, považovat každodenní působení exhalací na lesní porosty, nýbrž výsledek tohoto působení, který se v určitém časovém úseku projevil.
Z uvedeného je zřejmé, že popsaný způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení je nutno považovat za způsob dosud nejpřesnější, který splňuje požadavky na zjištění výše škody.
Smyslem předpisů o ochraně ovzduší je vytvoření právního rámce pro ochranu vnějšího ovzduší před znečišťováním a jinými škodlivými vlivy, neboť znečištěné ovzduší má negativní dopad nejen na lesní porosty, ale i na porosty jiné, jakož i na zdraví živočichů a obyvatel. Proto se stanoví systém povinností provozovatelům malých, středních i velkých zdrojů znečišťování, definují se limity znečišťování a do rukou orgánu ochrany ovzduší se dávají kontrolní mechanismy, včetně použití správních sankcí.
Součástí tohoto systému jsou i správní poplatky za znečišťování ovzduší, které tak představují jeden z nástrojů systému komplexní veřejnoprávní ochrany ovzduší, jehož cílem je minimalizovat negativní vliv škodlivých látek na životní prostředí a stanovit pouze nezbytný rozsah přípustných emisí. Finanční prostředky odtud plynoucí jsou příjmem státního rozpočtu.
Toto vrchnostenské působení státu v podobě ukládání řady povinností znečišťovatelům však nevylučuje případnou soukromoprávní odpovědnost za škodu způsobenou emisemi škodlivých látek škůdce na majetku fyzické či právnické osoby, jsou-li samozřejmě splněny všechny občanskoprávní podmínky odpovědnosti za škodu, ani ji nikterak nenahrazuje. Smyslem občanskoprávního institutu náhrady škody je reparovat újmy vzniklé tomu, na jehož majetku či jiných hodnotách byly způsobeny, a adresátem náhrady (poškozeným) je proto ten, v jehož majetkovém stavu se určitá škodná událost projevila negativním způsobem. I z toho je zřejmé, že ve srovnání s náhradou škody má ochrana ovzduší prostřednictvím správních poplatků širší působnost z hlediska zákonem chráněného zájmu, přičemž finanční plnění nesměřuje přímo k osobě poškozeného.
Právní věta
Placení poplatků za znečištění ovzduší nezbavuje znečišťovatele odpovědnosti za škodu na lesních porostech. Nelze tedy přisvědčit právnímu názoru, že plněním povinností plynoucích z předpisů o ochraně ovzduší a placením poplatků za znečišťování ovzduší fakticky je hrazena škoda způsobená provozní činností na lesních porostech; jednak výše poplatku nikterak nesouvisí s výší způsobené škody a nemůže mít ve vztahu k ní reparační charakter, jednak jejich adresátem je stát, nikoliv konkrétní vlastník poškozeného lesa, byť v této posuzované věci jde o totožnou osobu, resp. o státní podnik, tj. od státu odlišnou právnickou osobu s vlastní majetkovou odpovědností, oprávněnou uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé na lesích ve vlastnictví státu.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.07.20008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006.