Spor byl veden žalobcem Lesy České republiky, s.p., proti žalované Explosia a.s., o zaplacení 10 281 957 Kč s příslušenstvím za užívání lesního pozemku o výměře 177 214 m2, na kterém má žalovaná umístěn muniční sklad. Ve sporu byla řešena právní otázka nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) na základě institutu mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z.
O žalobě LČR na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užíváním části lesního pozemku rozhodoval Okresní soud v Pardubicích. Primární procesní obranu žalované, namítající vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu k předmětné části pozemku, posoudil soud prvního stupně tak, že důvodem pro užívání pozemku měla být hospodářská smlouva, „pakliže však hospodářská smlouva předložena nebyla a lze dovozovat, že neexistuje, je možné přistoupit na aplikaci
§ 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen ‚o. z.‘)“. Na straně žalované ani jejích právních předchůdců nebyl podle soudu zjištěn „nedostatek poctivého úmyslu“ a jestliže užívání pozemku trvalo více než 20 let, došlo k mimořádnému vydržení služebnosti.
Okresní soud proto rozsudkem ze dne 29. 1. 2024, č. j. 118 C 39/2019-402, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 10 281 957 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. od 9. 11. 2019 do zaplacení.
Žalobce následně podal odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“). Ten rozsudkem ze dne 30. 5. 2024,
č. j. 27 Co 108/2024-439, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
K odvolacím námitkám odvolací soud podotkl, že „předmětný pozemek pod stavbami zemních skladů a areálovou komunikací žalovaná převzala od společnosti ALIACHEM na základě smlouvy o vkladu části podniku v roce 2002 a jmenovaná společnost, stejně jako její právní předchůdce Synthesia, a. s., areál dlouhodobě a bezúplatně užívala, a to již od privatizace původně státního podniku VCHZ Synthesia, s. p. v lednu 1994. Žalovaná pozemek, resp. jeho dotčenou část, ve stejném rozsahu, dlouhodobě a v dobré víře užívala, vycházeje ze skutečnosti, že jí svědčí právo užívání, které nebylo ze strany žalobce nikterak zpochybňováno“. Odvolací soud pak následně uvedl, že za „této situace lze spolehlivě uzavřít, že dlouholeté, bezplatné a ničím nezpochybňované užívání předmětné části dotčeného pozemku žalovanou, resp. i všemi jejími právními předchůdci, nutně rezultuje v závěr, že žalovaná vydržela právo odpovídající právu z věcného břemene“.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolací soud i soud prvního stupně se při řešení právní otázky obsahu držby žalované ve vztahu k pozemku odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 2274/2021 nebo 22 Cdo 3750/2023, neboť žalovaná žádným způsobem neprokázala držbu práva odpovídajícího věcnému břemenu.
Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím dostatečně neprokázala svůj úmysl držet právo odpovídající věcnému břemenu užívání pozemku. Žalovaná rovněž nikdy nepředložila ani neoznačila právní titul, z něhož by bylo možné usuzovat na animus possidendi žalované ve vztahu k věcnému břemeni. Samotná skutečnost, že žalovaná, případně její právní předchůdci pozemek bezplatně užívali, neznamená, že žalovaná vydržela právo odpovídající věcnému břemenu, neboť užívání pozemku mohlo být realizováno na základě řady právních důvodů, přičemž některé z nich mohou být i bezúplatné.
Žalovaná byla v řízení poučena o povinnosti tvrdit a prokázat, že dané právo vykonávala jako věcné, nicméně ani ve vyjádření doplněném žalovanou ze dne 7. 10. 2020 nejsou k uvedenému požadavku žádná konkrétní tvrzení. Žalovaná svá tvrzení omezila toliko na skutečnost, že pozemek dlouhodobě užívá, a to bezúplatně. Nepředložila žádné konkrétní tvrzení ani důkaz, ze kterého by mělo vyplývat, že vykonávala právo odpovídající věcnému břemenu, přičemž samotný výkon užívacího práva nesvědčí o tom, že by se mělo jednat o právo věcné. Naopak žalovaná od počátku věděla, že pozemek není v jejím vlastnictví, ač na něm má umístněné stavby; věděla, že užívání pozemku je třeba vyřešit, opakovaně žalobce utvrzovala v tom, že má zájem na dořešení celé situace. Žalobce navrhl změnu rozhodnutí odvolacího soudu a vyhovění žalobě, případně zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je přípustné i důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení základní podmínky pro úvahu o vydržení práva služebnosti odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V daném směru dovolatel přiléhavě poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 2274/2021 a 22 Cdo 3750/2023. Jejich sumarizaci provedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2098/2023.
Podle Nejvyššího soudu ten, kdo se vydržení práva služebnosti domáhá, musí prokázat, že toto právo po určitou zákonem stanovenou dobu jako právo věcné držel, tj. fakticky vykonával jeho obsah (corporalis possessio) s úmyslem mít ho pro sebe (animus possidendi), a to bez ohledu na to, zda mu takové právo náleží či nikoli.
Samotné faktické užívání věci cizí proto bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti, a proto ani nemůže vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Důkazní břemeno ohledně držby práva pak tíží toho, kdo se vydržení (ať už řádného, či mimořádného) domáhá.“
Založil-li odvolací soud svůj závěr o vydržení práva odpovídajícího služebnosti na samotném faktu užívání pozemku žalovanou, resp. jejími právními předchůdci, bez dalšího, aniž by vysvětlil povahu tohoto užívání jako výkonu věcného práva odpovídajícího věcnému břemenu, jsou jeho závěry v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud ještě dodal, že ani z rozhodnutí soudů obou stupňů, ani z provedených skutkových zjištění, nevyplývá dosud nic, co by zakládalo prostor pro úvahu, že by užívání pozemku žalovanou mělo být výkonem věcného práva odpovídajícího věcnému břemenu (služebnosti).
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (a rozhodnutí soudu prvního stupně ze stejného důvodu také), dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení.
Právní věta
Mimořádné vydržení je umožněno - oproti vydržení řádnému - pouze na plynutí času a na absenci nepoctivého úmyslu. Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl (§ 1095 o. z. - mimořádné vydržení).
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.12.2024, č.j. 22 Cdo 2914/2024