V posuzovaném případě se jednalo o podvod v obchodu se dřevem. Jednatel společnosti Bioo12, s.r.o. objednával v roce 2020 přepravní služby a dřevo,
ačkoliv věděl, že firma je již od července 2019 v kritické finanční situaci a nebude schopna za plnění zaplatit. Třem dodavatelským společnostem způsobil celkovou škodu ve výši 1 224 454,88 Kč.
Věc byla nejprve posouzena dvěma nižšími soudy – Okresním soudem v Českém Krumlově jako soudem prvního stupně a Krajským soudem v Českých Budějovicích jako soudem odvolacím.
Rozsudkem Okresního v Českém Krumlově ze dne 14. 4. 2025, č. j. 4 T 4/2025-1074, byl obviněný V. P. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 odst, 4 písm. d) tr zákoníku za jednání spočívající v tom, že: „jako jediný jednatel společnosti Bioo12, s.r.o., odpovědný za její obchodní vedení a vědom si její nepříznivé ekonomické situace patrné mimo jiné z toho, že již nejméně od 20. 7. 2019 nebyla schopna řádně plnit veškeré své závazky, zamlčel tuto skutečnost svým dodavatelům a srozuměn s tím, že společnost nebude schopna nadále hradit vystavené faktury, od nich v průběhu roku 2020 jejím jménem odebíral přepravní služby nebo dřevní hmotu, poskytnutá plnění poté buď vůbec anebo v plné výši nehradil, a takto v konkrétně vypočtených případech způsobil společnosti J. K., s.r.o., škodu ve výši 453 278,18 Kč, společnosti EXPO I, spol. s r.o., škodu ve výši 645 336,70 Kč a společnosti SPOS Trans, s.r.o., I, škodu ve výši 125 840 Kč, tedy škodu v celkové výši 1 224 454,88 Kč.”
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let. Současně mu soud uložil povinnost podle svých sil uhradit způsobenou škodu a trest zákazu činnosti (výkon funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích) na dobu 2 let.
Soud zavázal obviněného uhradit škodu společnosti J. K., s.r.o. (453 278,18 Kč) a společnosti SPOS Trans, s.r.o. (125 840 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a.. Se zbytkem nároku poškozenou společnost SPOS Trans, s.r.o. odkázal na civilní řízení. Soud v hlavním líčení zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování jako nadbytečné. V právní větě výroku o vině však použil formulační obrat, že obviněný „sebe obohatil“.
Po odvolání obviněného projednal případ Krajský soud v Českých Budějovicích a rozsudkem ze dne 15. 9. 2025 rozhodnutí prvního stupně z velké části potvrdil, s jednou korekcí. Rozsudek okresního soudu zrušil pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke společnosti SPOS Trans, s.r.o.. Nově rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost zaplatit této firmě částku 125 840 Kč, avšak s úrokem z prodlení
ve výši 12 % ročně ode dne 14. 3. 2025. Zbytek nároku opět odkázal na občanskoprávní řízení.
Dovolání
Dovolatel namítal, že neměl v úmyslu žádného ze svých dodavatelů podvést a zboží ani služby neodebíral s vědomím, že za ně společnost Bioo12, s.r.o. později nezaplatí. Jako jediný jednatel věřil, že se mu podaří chod a podnikání společnosti udržet a zachránit. Následné selhání považoval za důsledek neunesení podnikatelského rizika vlivem okolností nezávislých na jeho vůli, což by nemělo zakládat trestní odpovědnost. Argumentoval tím, že u něj zcela absentovala volní složka zavinění ve vztahu ke způsobené škodě, což vylučuje závěr o nepřímém úmyslu. Své naděje na zlepšení hospodaření opíral o skutečnost, že byl rakouskou společností Kaindl jako klíčovým obchodním partnerem opakovaně ústně ujišťován o budoucím navýšení výkupních cen dřeva. Důvodně tak očekával, že se ekonomická situace společnosti časem zlepší a bude schopna dostát všem svým závazkům a věřitele v plné výši uspokojit.
Z hlediska subjektivní stránky připouštěl v nynějším počínání maximálně jistou naivitu nebo vědomou nedbalost, která je však pro vyvození trestní odpovědnosti u trestného činu podvodu nedostatečná.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. P. jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se v rozhodnutí vypořádal se zásadními obhajobnými liniemi obviněného, které mají obecný dopad na posuzování trestné činnosti podnikatelů v insolvenci.
Obviněný tvrdil, že nešlo o podvodný úmysl, ale o pouhou naivitu či vědomou nedbalost. Hájil se tím, že spoléhal na ústní přísliby majoritního rakouského odběratele o zvýšení výkupních cen dřeva a že situaci nepředvídatelně zhoršila pandemie koronaviru a nedostatek řidičů.
Nejvyšší soud potvrdil přítomnost nepřímého úmyslu. Pro rozlišení mezi vědomou nedbalostí a nepřímým úmyslem je klíčové, zda důvody, na které pachatel spoléhá, mají „hmatatelný základ“ a jsou reálně způsobilé zabránit škodě. Pouhé optimistické prognózy a neformální ústní dohody bez písemných garancí takový základ nemají. Pokud jednatel ví o dlouhodobé platební neschopnosti firmy a dál generuje dluhy,
je srozuměn s tím, že dodavatelé nedostanou zaplaceno. Obviněný poukazoval
na judikaturu, podle které trestní právo nemá nahrazovat nedostatek opatrnosti obchodních partnerů. Tvrdil, že jelikož poškození dostávali dřívější platby se zpožděním, museli si být vědomi rizika a měli situaci řešit pouze skrze civilní soudy.
K tomu Nejvyšší soud konstatoval, že zásada subsidiarity trestní represe
(trestní právo jako ultima ratio) se uplatňuje pouze tam, kde poškozený jednal extrémně lehkomyslně – například pokud banka schválí úvěr bez jakéhokoliv ověřování příjmů. V běžném obchodním styku však nelze po podnikatelích požadovat, aby k partnerům automaticky přistupovali jako k podvodníkům a prováděli rozsáhlou „detektivní“ činnost. Vzhledem k tomu, že obchody probíhaly v rychlém sledu a v řádech desítek tisíc korun, poškození běžnou míru opatrnosti nezanedbali.
Soud uzavřel, že jednatelé firem v problémech nemohou pokračovat v objednávání služeb „na dobré slovo“ od svých odběratelů. Pokud schází písemné a reálné finanční zajištění, jde o trestný čin podvodu. Podnikatelé se nemohou zbavit trestní odpovědnosti poukazem na to, že si je druhá strana dostatečně neprověřila
v registrech. Právo na ochranu před podvodem má i důvěřivý obchodní partner. Pro odsouzení jednatele za podvod není nutné dokazovat, že si peníze poslal na soukromý účet; stačí, že neoprávněný majetkový prospěch získala jím řízená firma.
Dostatečný důvod k mimořádnému průlomu do právní moci napadených rozhodnutí nepředstavuje podle Nejvyššího soudu ani poukaz obviněného na nesprávnou formulaci právní věty ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu, zahrnující slovní spojení „sebe obohatil“, kterou po jeho výtce krajský soud nenapravil, ač tak učinit měl. Nejvyšší soud v zásadě akceptoval způsob, jakým se s příslušnou námitkou vypořádal soud druhého stupně (bod 23. odůvodnění rozsudku),
když vycházel z toho, že soudy zvolená právní kvalifikace (ve smyslu pojmenování trestného činu, jímž se obviněný uznává vinným, a uvedení příslušného zákonného ustanovení, neboli konkrétního „paragrafu“) plně odpovídá zjištěnému skutkovému stavu tak, jak byl vyjádřen v popisu skutku ve výroku o vině. Na její správnost nemá vliv ani dovolatelem soustavně opakované, avšak z hlediska právního posouzení skutku irelevantní, tvrzení, že on osobně sám neměl ze svého podvodného jednání žádný profit.
Nejvyšší soud tedy shrnul, že obviněný V. P. opřel svůj mimořádný opravný prostředek o námitky, kterým z hlediska deklarovaných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění. Vzhledem k vzájemné podmíněnosti a provázanosti nemohl být ve věci naplněn ani jinak v úvahu též přicházející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný navíc ani výslovně neoznačil.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř. zjevně neopodstatněné.
Právní věta
Pokud jednatel za kritické ekonomické situace společnosti nadále objednává služby a zboží, přičemž své naděje na splnění závazků opírá pouze o neformální ústní přísliby obchodních partnerů o budoucím zvýšení cen, nelze hovořit o vědomé nedbalosti.
Takové jednání naplňuje subjektivní stránku trestného činu podvodu ve formě nepřímého úmyslu, neboť pachatel byl se způsobením škody srozuměn a reálně neuvedl žádnou konkrétní okolnost, která by vzniku následku mohla reálně zabránit.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2026, sp. zn. 3 Tdo 28/2026