V soudním sporu bylo řešeno vydržení části lesního pozemku, který sousedil s nemovitostí osoby žalobkyně. Žalovaným bylo Hlavní město Praha, které nesouhlasilo s argumenty žalobkyně, že nemovitosti užívala v dobré víře a v hranicích, tak jako její právní předchůdci.
Věc byla řešena okresním soudem a v rámci odvolání krajským soudem. Oba soudy daly za pravdu žalobkyni, přestože předmětný pozemek byl ve výměře 14,5 % původně vlastněného pozemku.
Případem se zabýval na základě podaného dovolání, Nejvyšší soud ČR.
Tento zkoumal jednotlivosti daného případu a historické dokumenty vztahující se k pozemku. Soudem bylo konstatováno, že pozemek byl již v roce 1940 oplocen a užíván právními předchůdci žalobkyně. Jednalo se o rodinné příslušníky (dědečka a matku) od kterých žalobkyně nabyla pozemek do své držby.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že se jednalo o omluvitelný omyl na straně žalobkyně, která neměla tušení, že není vlastníkem jí drženého pozemku.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta:
Za omluvitelný omyl lze považovat dlouhodobou držbu oploceného pozemku, který držitel nabyl na základě právního titulu od právních předchůdců, kteří byli jeho předky.
Původní vlastník předmětného pozemku oplocení a užívání držitelem trpěl, nijak ho nerozporoval a nepředpokládal, že se jedná o část jeho pozemku.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.10.2012 sp. zn. 22 Cdo 739/2011