Stěžovatelka (žalobkyně), jako vlastník lesních pozemků nesouhlasila s územním rozhodnutím, které vydal Městský úřad Pelhřimov, odbor výstavby, v souvislosti s plánovaným budováním rybníků v blízkosti jejího lesa.
Důvodem pro odvolání proti rozhodnutí správního orgánu byl spor o hranici lesního pozemku. Její odvolání proti rozhodnutí správního orgánu Krajský úřad Kraje Vysočina zamítl, a proto podala žalobou u krajského soudu. V té žalobkyně tvrdila, že hranice jejích pozemků jsou nepochybně ohraničeny až stoletými smrky a že není potřeba je vytyčovat podle nepřesné katastrální mapy, která není relevantním podkladem pro stanovení průběhu hranice.
Krajský soud neshledal rozhodnutí správního orgánu I. stupně nicotným a žalobu zamítl. Krajský soud konstatoval, že správní orgán I. stupně žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě 30 dnů předložila doklad o zahájení řízení před civilním soudem o určení vlastnické hranice. Žalobkyně tento postup odmítla. Za této situace byl správní orgán I. stupně oprávněn si o této otázce učinit úsudek a jeho rozhodnutí nelze považovat za nicotné.
Proti rozsudku krajského soudu si žalobkyně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ve stížnosti uvedla, že správní orgán účelově a protiprávně dovodil územní rozsah vlastnického práva stěžovatelky z hranice lesní parcely, ale vůbec se nezabýval držbou lesních pozemků a faktickým vlastnickým právem stěžovatelky. Namítala, že žádná úřední osoba na pozemcích nebyla a neseznámila se s faktickými hranicemi lesa stěžovatelky. Hranice lesa přitom stěžovatelka považuje za objektivní a nezpochybnitelný fakt. Nesouhlasila s navrženým postupem uplatnit vlastnické právo žalobou, protože to je věcí svobodného rozhodnutí stěžovatelky, a nikoliv její povinností. Podle jejího názoru je výlučně povinností stavebníka dokázat, že umisťuje stavbu na svém pozemku.
Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud stěžovatelka se závěry vyplývajícími z dokumentace o vytyčení hranice pozemku nesouhlasila, měla s ohledem na § 52 správního řádu označit důkazy na podporu svých tvrzení. Podle soudu, pouhé tvrzení stěžovatelky o tom, že hranici pozemků tvoří stromy, za relevantní důkaz považovat nelze. Změnu by nepřineslo ani provedení ohledání na místě podle § 87 odst. 1 stavebního zákona. Stěžovatelka nakonec namítala, že správní orgány se měly zabývat stanovením ochranného pásma vodního díla. I zde však Nejvyšší správní soud souhlasil s odůvodněním rozhodnutí krajského soudu, podle kterého je vymezení ochranného pásma podle § 58 odst. 3 vodního zákona pouze možností, nikoliv povinností vodoprávního úřadu.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí krajského soudu a kasační stížnost podle nedůvodnou zamítl.
Právní věta:
Za relevantní důkaz nelze považovat tvrzení, že hranici pozemků tvoří stromy, (byť stoleté), aniž by tento stav byl ověřen na základě geodetických a mapových podkladů. Podle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je součástí pozemku i rostlinstvo na něm vzešlé, tj. i stromy. Les je z hlediska občanského práva pouze množinou stromů a jiných porostů a jako takový se může přirozeně rozšiřovat i za hranice lesního pozemku. V takovém případě budou stromy součástí pozemku sousedního. Sama skutečnost, že souvislý porost stromů přesahuje hranici lesního pozemku evidovanou v katastru nemovitostí, proto nevypovídá nic o tom, kde se hranice pozemků nachází.
Rozsudek Nejvyššího správní soudu v Brně ze dne 18.10.2018, sp. zn. 4 As 240/2018.