Podstatou žaloby projednávané u Krajskému soudu v Praze byl spor o to, zdali v řízení o dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 lesního zákona mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem o ochraně přírody a zdali žalobce byl dotčen na svém právu být účastníkem předcházejícího správního řízení.

Vlastník lesů v Novém Městečku – osoba zúčastněná na řízení, usiloval o změnu charakteru Lesních pozemků, avšak s žádostí o změnu charakteru lesních pozemků, kterou si podal u žalovaného - Krajského úřadu Středočeského kraje neuspěl. Následně si podal další žádost o dělení lesních pozemků v k. ú. Čerčany, s čímž příslušný Městský úřad Benešov souhlasil. Z rozhodnutí, které vydal městský úřad bylo zřejmé, že městský úřad nepovažoval za účastníka řízení žalobce-základní organizaci Českého svazu ochránců přírody, neboť podle něj nejde o řízení, které by mělo vliv na ochranu přírody. Žalobce se odvolal proti rozhodnutí Městského úřadu Benešov ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, ale ten odvolání jako nepřípustné zamítl.

Proti rozhodnutí žalovaného (KÚ) podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze.

Žalobce v žalobě uvedl, že se vždy považoval za oprávněného účastnit se správních řízení podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve všech případech, kdy by byla ohrožena ochrana přírody a krajiny na předmětném území. Za takové ohrožení považuje i jednání nového vlastníka lesů v Novém Městečku – osoby zúčastněné na řízení, která podle něj usiluje o změnu charakteru lesních pozemků. Podle žalobce je dělení pozemků prvním krokem k postupné změně charakteru lesa se snahou odejmout jim funkci hospodářského lesa. Žalobce uvedl, že se osoba zúčastněná na řízení snažila snížit výměru lesních pozemků pod 1 ha, aby mohla argumentovat, že takovéto malé pozemky nejsou pro lesní hospodaření vhodné, a navrhnout změnu jejich charakteru. V dalších žalobních bodech žalobce argumentoval rozporem dělení lesních pozemků osoby zúčastněné na řízení s § 12 odst. 3 lesního zákona a namítal také nedostatky odůvodnění rozhodnutí městského úřadu.

Žalovaný (KÚ) ve svém vyjádření k žalobě k otázce účastenství žalobce v řízení o žádosti o dělení pozemků uvedl, že žalobce je účastníkem správního řízení pouze v případech, které se týkají předmětu jeho činnosti. Souhlas orgánu státní správy lesů s návrhem vlastníka pozemků určených k využití jako hospodářský les na rozdělení pozemků, kdy některé z pozemků mají výměru menší než 1 ha, není správní řízení, které by se dotklo zájmů ochrany přírody a životního prostředí, tak jak jsou definovány § 2 a § 4 zákona o ochraně přírody. V případě dělení pozemků a využitím „hospodářský les“ není nutný souhlas orgánu ochrany přírody. Nedochází k jakémukoliv zásahu do zájmů ochrany krajiny ani životního prostředí. Rozdělením pozemků se v žádném případě nemění způsob využití pozemku. Souhlas k dělení pozemků s výměrou menší 1 ha byl dán, protože bylo osvědčeno odborným lesním hospodářem, že na lesních pozemcích těchto rozměrů a tvaru lze bez omezení provozovat lesní hospodaření. Tvrzení žalobce, že rozdělení pozemků je prvním krokem k odejmutí pozemků účelu jejich využití, není podle žalovaného pravdivé. Žalovaný k tomu uvedl, že výkon vlastnického práva opravňuje vlastníka pozemku požádat o změnu využití pozemku, a po splnění všech zákonných podmínek musí správní orgán takové žádosti vyhovět.

Podle názoru soudu však městský úřad nepostupoval v souladu s § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Žalobce tak měl v souladu s § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody právo, aby byl příslušnými správními orgány (mimo jiné městským úřadem a žalovaným) předem informován o všech zásazích a správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny v místně specifikovaných územích.

Soud se proto zabýval otázkou, zda dělení lesních pozemků, při nichž výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha, může zasáhnout zájmy vymezené v zákoně o ochraně přírody. Z § 12 odst. 3 lesního zákona vyplývá, že městský úřad měl povinnost v řízení o dělení lesních pozemků vlastněných osobou zúčastněnou na řízení zkoumat, nakolik tvar lesních pozemků či jejich velikost po dělení umožňuje řádné hospodaření v lese. Pokud by jejich navrhovaný tvar či navrhovaná velikost řádné hospodaření neumožňovala, muselo by to vést k zamítnutí žádosti o vydání souhlasu k jejich dělení městským úřadem.

Hospodaření v lese přitom je podle názoru soudu zájem chráněný zákonem o ochraně přírody, protože z § 2 odst. 1 zákona o ochraně přírody se ochranou přírody a krajiny rozumí péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny.

Ustanovení § 3 zákona o ochraně přírody řadí lesy mezi významné krajinné prvky. Prostředky, kterými je ochrana přírody a krajiny zajišťována demonstrativně stanoví § 2 odst. 2, podle kterého se tato ochrana zajišťuje mimo jiné účastí na tvorbě a schvalování lesních hospodářských plánů s cílem zajistit ekologicky vhodné lesní hospodaření [§ 2 odst. 2 písm. f)].

Ekologicky vhodné lesní hospodaření je tak zákonem výslovně označeno za jeden z cílů ochrany přírody a krajiny. Jestliže tedy měl městský úřad v předcházejícím správním řízení posuzovat dopad dělení předmětných lesních pozemků na lesní hospodaření a ekologicky vhodné lesní hospodaření, mohlo jeho rozhodování mít podle soudu dopad na zájem chráněný zákonem o ochraně přírody. Tuto otázku tak městský úřad i žalovaný posoudili chybně.

Soud se neztotožnil ani s názorem žalovaného, že se v případě dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 zákona o lesích v projednávané věci jednalo o jejich pouhé „administrativní dělení“ o pouhý „administrativní úkon v evidenci“. V případě dělení lesních pozemků ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení se v obou případech jednalo o dělení lesního pozemku převyšující svou rozlohou 1 ha, kdy následkem tohoto dělení vznikly dva díly rozlohu 1 ha nepřevyšující. Pozemek p. č. 2502 o výměře 1,259 ha byl rozdělen na dva pozemky o výměře 0,8635 ha a 0,3955 ha; druhý pozemek o výměře 1,436 ha byl rozdělen na dva pozemky o výměře 0,9992 ha a 0,4368 ha). Toto rozdělení však není možné považovat za pouhý evidenční úkon, neboť následkem rozhodnutí městského úřadu došlo ke změně právního režimu dvou původních pozemků. V případě lesních pozemků o rozloze do 1 ha totiž rozhoduje o odnětí lesních pozemků plnění funkcí lesa nebo omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa obecní úřad obce s rozšířenou působností, kdežto u lesních pozemků o rozloze od 1 ha výše o tom rozhoduje krajský úřad [srov. § 48 odst. 1 písm. d) a § 48a odst. 1 písm. b) lesního zákona]. Soud tak upozornil na skutečnost, že v projednávané věci nebylo toto dělení lesních pozemků bez právního významu.

Soud dospěl k závěru, že žalovaný pochybil, jestliže napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce pro nepřípustnost jako podané osobou neoprávněnou, neboť žalobci svědčilo účastenství v řízení a osobou neoprávněnou k jeho podání nebyl. Žalovaný tak měl k odvolání žalobce zrušit rozhodnutí městského úřadu podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu a věc mu vrátit novému projednání, neboť ten se dopustil výše uvedeným postupem takové vady řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o souhlasu s dělením lesních pozemků ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení. Tím, že tak žalovaný neučinil, dopustil se i on podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.

Krajský soud proto napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro vady řízení bez jednání zrušil. Vzhledem k tomu, že vady předcházejícího správního řízení, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí spočívají již v postupu městského úřadu, zrušil soud podle § 78 odst. 3 s. ř. s. rovněž rozhodnutí městského úřadu.

Právní věta:

• Při rozhodování o dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha, mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
• V souladu s § 3045 občanského zákoníku z roku 2012 je třeba občanská sdružení ve smyslu § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, považovat za spolky a organizační jednotky ve smyslu tohoto ustanovení za pobočné spolky.
• Dozví-li se spolek nebo pobočný spolek o vedení řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, až po vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, je třeba odvolání proti tomuto rozhodnutí považovat za oznámení své účasti v řízení ve smyslu § 70 odst. 3 tohoto zákona.

Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 04.01.2016, sp. zn. 46 A 77/2013