V projednávaném případě byl veden spor o vlastnictví lesa a louky, přičemž v katastru nemovitostí byl jako vlastník těchto pozemků zapsán stát a k lesnímu pozemku měly právo hospodaření Lesy České republiky s. p.

Žalobce J. J. založil nárok na určení vlastnického práva na tvrzeních, že jeho děd J. J. předmětné pozemky užíval se souhlasem vlastníků E. a A. N. Když tito manželé na přelomu 40. a 50. let 20. století narychlo opouštěli území Československé republiky, vyhledal E. N. žalobcova děda a ústní formou mu předal do vlastnictví oba předmětné pozemky s tím, že bude mít užitek v podobě dřeva a pastvy a že pozemky skončí v dobrých rukou. Písemná smlouva nebyla sepsána a děd na pozemcích dále hospodařil s tím, že čekal, zda se vlastníci vrátí.

Děd a po něm i žalobce se o oba pozemky starali jako o vlastní, nikdo jim v tom nebránil, jejich rodina to vše vnímala tak, že nabyli vlastnictví k oběma pozemkům.
V roce 2010 proběhly v katastrálním území XY pozemkové úpravy. Žalobce obdržel od pozemkového úřadu seznam pozemků, u kterých pozbyl vlastnické právo a seznam pozemků, u kterých nabyl vlastnické právo (v tomto řízení nesporné). V seznamu nebyly u žalobce uvedeny pozemky, které po dědovi obhospodařoval.

Žalobce proto podal žalobu o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, které mu nebyly pozemkovými úpravami přiznány. O žalobě nejprve rozhodoval Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (soud I. stupně). Žalobu v celém rozsahu zamítl (jak na určení vlastnictví žalobce, tak na určení vlastnictví zůstavitele/děda ke dni smrti).

Podle okresního soudu žalobcův děd nebyl oprávněným držitelem, ale pouze detentorem užívajícím pozemky bez vlastnické vůle (animus possidendi), protože čekal na případný návrat původních vlastníků. Soud konstatoval, že nebyla splněna kritéria vydržení. Neproběhlo vydržení dle zákona č. 40/1964 Sb. ani dle zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.). Mimořádné vydržení (§ 1095 o. z.) nebylo naplněno, jelikož dvacetiletá vydržecí doba běží od pozemkových úprav v roce 2010 a skončí nejdříve v roce 2030.

Soud naznačil nepoctivý úmysl žalobce, protože žalobce věděl od 90. let, že v katastru je zapsán jiný vlastník (stát), a radil se, jak vlastnictví „vyřešit“. Soud dovodil, že i kdyby děd či žalobce vlastnictví dříve získali, rozhodnutím o pozemkových úpravách z roku 2010 by toto vlastnické právo pozbyli.

Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud)

Rozhodnutí: Rozsudek ze dne 11. 12. 2025, č. j. 25 Co 141/2025-168.

Krajský soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že vyhověl žalobě na určení,
že děd J. J. byl ke dni své smrti (5. 4. 1996) vlastníkem pozemků. Ve zbytku (určení vlastnictví přímo pro žalobce) zamítavý výrok potvrzoval. S ohledem na politické poměry po roce 1948 vyhodnotil ústní projev manželů N. jako bezúplatný převod (darování), nikoli jako výprosu či výpůjčku. Manželé N. nepředpokládali návrat.
Jelikož jednání proběhlo na přelomu let 1949/1950 (za účinnosti obecného zákoníku občanského – o. z. o.), doba pro vydržení dle o. z. o. nedoběhla. Podle přechodných ustanovení (§ 562 obč. zák. 1950) posoudil podmínky vydržení podle zákona č. 141/1950 Sb.

Dovodil splnění podmínek u děda. Děd měl oprávněnou držbu (§ 145 obč. zák. 1950 – dobrá víra se prezumovala), uplynula 10letá vydržecí doba (§ 116 odst. 1) a šlo o způsobilý předmět (§ 115). Děd tak vlastnické právo vydržel k 1. 1. 1961 a byl jeho vlastníkem až do své smrti 5. 4. 1996.

Dovolání žalovaných

Oba žalovaní 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad a 2) Lesy České republiky s. p., podali totožná dovolání, ve kterých předestřeli tři hlavních okruhy otázek:

1. Otázka darování vs. výprosy. Zda lze z ústního nejednoznačného sdělení „kdybychom se neviděli, je to tvoje“ dovodit darování, nebo jde o výprosu.
2. Otázka vydržení věci užívané výprosou / derivativního nabytí. Zda může ten, kdo věc nabyl derivativně (darováním), tuto věc následně vydržet.
3. Otázka účinků pozemkových úprav. Jaký vliv mají pozemkové úpravy z roku 2010 na posouzení vlastnického práva.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud dovolání obou žalovaných odmítl jako nepřípustná a částečně vadná.

Právní posouzení Nejvyššího soudu po jednotlivých otázkách.

K otázce darování vs. výprosy (Otázka 1).

Nerelevance pro rozhodnutí odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí Krajského soudu na této otázce vůbec nestojí. Odvolací soud nedovodil nabytí vlastnictví darovací smlouvou, ale vydržením k 1. 1. 1961 podle obč. zák. 1950.

Přezkum skutkového stavu. Námitky žalovaných v tomto směru směřovaly do skutkových zjištění, což je v dovolacím řízení od roku 2013 nepřípustné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

K otázce vydržení výprosy / konkurenci titulů (Otázka 2).

Formální vady dovolání: Dovolatelé neoznačili ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, čímž nesplnili požadavky § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Krajský soud posuzoval darování pouze z hlediska počátku držby pro účely vydržení, nikoli jako samostatný derivativní titul. Nedošlo tedy k žádné kolizi derivativního a originárního nabytí.

K vlivu pozemkových úprav z roku 2010 (Otázka 3).

Soulad s ustálenou judikaturou NS. Nejvyšší soud potvrdil závěry své konstantní judikatury (např. sp. zn. 22 Cdo 1977/2001 nebo 22 Cdo 108/2025):

Dědic se může domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci.

Toto určení se posuzuje výhradně ke dni smrti zůstavitele (zde k 5. 4. 1996). Skutečnosti a právní události, které nastaly po dni úmrtí (včetně pozemkových úprav v roce 2010), jsou pro posouzení vlastnictví zůstavitele ke dni jeho smrti zcela irelevantní. Důsledky pozemkových úprav se mohou řešit až v případném řízení o vlastnickém právu žalobce po dodatečném projednání dědictví.

Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud rozhodl v souladu s judikaturou: Při žalobě na určení vlastnictví zůstavitele ke dni smrti se posuzuje právní stav výhradně k tomuto dni. Pozdější události (pozemkové úpravy) jsou irelevantní.

Nejvyšší soud konstatoval, že o dovoláních žalovaných směřujících proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, nemohl rozhodnout jinak, než dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout; dovolání částečně trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím pokračovat, a částečně není dle § 237 o. s. ř. přípustné.

Právní věta

Při posuzování žaloby na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovité věci, je rozhodný právní stav ke dni smrti zůstavitele. Právní skutečnosti, které nastaly po jeho smrti (např. pozdější pozemkové úpravy), nemají na posouzení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí žádný vliv.

Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je povinností dovolatele v dovolání konkrétně označit judikaturu Nejvyššího soudu (byť i příkladmým uvedením spisových značek příslušných rozhodnutí), s níž má být rozhodnutí odvolacího soudu v nesouladu. Pouhý obecný odkaz na „nespecifikovanou judikaturu“ představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.07.2026, č.j. 22 Cdo 1446/2026-198.