Pozemky

V dané věci se jednalo o spor mezi obchodní společností a správními úřady o určení druhu pozemků, které byly ve vlastnictví obchodní společnosti. Správní orgány prvního i druhého stupně při posouzení povahy pozemků vycházely pouze ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí jsou tyto pozemky vedeny jako pozemky lesní. S tímto závěrem však obchodní společnost nesouhlasila a proti rozhodnutí správního úřadu (JMK) podala žalobou u Krajského soudu v Brně.

Podle jejího názoru bylo rozhodnutí krajského úřadu v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona, které stanovuje, že pozemky určené k plnění funkcí lesa musí splňovat dvě podmínky. Za prvé nesmí být součástí zemědělského půdního fondu a za druhé se musí jednat o pozemky, které s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství. Zmíněné zákonné podmínky však podle obchodní společnosti v posuzovaném případě nebyly naplněny.

Krajský soud zdůraznil, že pro posouzení předmětných pozemků, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa je rozhodný zjištěný faktický stav, a nikoli skutečnost, jak jsou tyto pozemky vedeny v katastru nemovitostí, popř. v lesní hospodářské osnově či porostní mapě lesního hospodářského plánu. Krajský soud shledal žalobou napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné a pro nedostatek důvodů, a také pro vady řízení rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Krajský úřad podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu, přičemž neshledal kasační stížnost důvodnou. Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění zcela chybí argumentace, ze které by bylo možné dovodit, že správní orgány při posouzení dané otázky podle § 3 odst. 3 lesního zákona braly v úvahu skutečnou povahu předmětných pozemků. 

Právní věta:

Mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa patří i tzv. „jiné pozemky“ [§ 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona za podmínky, že takové pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu a zároveň s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství.

Pokud příslušný správní orgán rozhoduje podle § 3 odst. 3 lesního zákona, zda konkrétní pozemek je či není určen k plnění funkcí lesa, nemůže vycházet pouze ze skutečnosti, jak je takový pozemek veden v katastru nemovitostí. Musí se naopak zabývat tím, zda tento pozemek naplňuje svou povahou definici pozemku určeného k plnění funkcí lesa podle příslušných ustanovení lesního zákona.  Správní orgán by se měl se skutečným stavem pozemku obeznámit místním šetřením v terénu. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2009, sp. zn. 5 As 94/2008.

V dané věci se jednalo o spor mezi žalobkyní a správními orgány o dodatečné povolení stavby, kterou žalobkyně provedla v blízkosti hranice lesa bez požadovaného územního rozhodnutí.

Obecní úřad v Jesenici (stavební úřad) vydal nejprve oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby na pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Po podání žádosti o dodatečné povolení stavby nazvané „dřevostavba určená k uskladnění materiálu, výpěstků, zahradní techniky a nářadí“ vydal stavební úřad rozhodnutí, kterým žádost zamítl. V odůvodnění uvedl, že stavba nesplňovala stanovenou maximální výšku 5 metrů a orgán státní správy lesů, vydal k této stavbě nesouhlasné stanovisko. Při posuzování stavby zohlednil nejen bezpečnostní otázky nebo potřeby provozu lesního hospodářství, ale i dosavadní praktické poznatky a zkušenosti o vlivu bezprostřední zástavby na les. Správní orgán také upozornil, že se nelze domáhat kontinuity rozhodování s ohledem na stávající a často nevhodně umístěné objekty u lesa, neboť jejich výstavba proběhla ve valné většině za účinnosti předchozích lesních zákonů, tedy v jiném právním prostředí. Žalobkyně podala proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolání, které však KÚ zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

 Proti rozhodnutí KÚ podala žalobkyně žalobu ke krajskému soudu. Krajský soud uvedl, že rozhodujícím důvodem pro vydání nesouhlasného stanoviska byla blízkost posuzované stavby pozemkům určeným k plnění funkcí lesa ve vazbě na ohrožení této stavby. Stavba je situována téměř na samé hranici lesa, v němž by se měl postupně vyvinout vysoký lesní porost, jenž by mohl v případě svého nepříznivého stavu nebo při kalamitní situaci ohrozit životy a zdraví osob užívajících dřevostavbu. Preventivní přístup správního orgánu směřující k zabránění vzniku situace, kdy by aplikací § 22 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích musela být činěna opatření na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, je dle soudu zcela legitimní. Krajský soud tak upozornil, že podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů je preventivním nástrojem ochrany lesa a lesního hospodaření. Je proto dostatečné, pokud dotčený orgán zmínil možné negativní vlivy stavby na les (jednak přímé účinky v podobě fyzických zásahů do kořenového systému či porostního pláště, a jednak požadavky opírající se o § 22 lesního zákona), které opřel o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Z výše uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl. 

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten konstatoval, že žalobkyně provedla posuzovanou stavbu bez požadovaného územního rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu je v nyní posuzované věci stavba umístěna v bezprostřední blízkosti lesa (cca 2 metry), a dotčené orgány tvrzená rizika podrobně zdůvodnily. Dotčené orgány vycházely ve vztahu ke způsobu hospodaření v lese ze schválených lesních hospodářských osnov a uvedly též konkrétní opatření, jejichž provedení by s ohledem na bezprostřední blízkost stavby stěžovatelky a lesa mohlo být nařízeno na pozemku určeném k plnění funkcí lesa. 

Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu, že závazné stanovisko je v návaznosti na stanovisko nadřízeného orgánu a sdělení dostatečně konkrétní, učiněné na základě posouzení konkrétních podmínek v dané lokalitě a s ohledem na charakter dodatečně povolované stavby, a lze ho tedy považovat za přezkoumatelné.  

Nejvyšší správní soud proto přisvědčil krajskému soudu, že dotčené orgány nepřekročily meze správního uvážení, které jim stanovuje § 14 odst. 2 lesního zákona a kasační stížnost zamítl. 

Právní věta: 

Nelze akceptovat, aby v částech území, které jsou potenciálně vysoce ohroženy škodami z lesních porostů, byly bez významných důvodů svědčících existenci veřejného zájmu na umístění staveb povolovány stavby spojené s pobytem osob. Je neudržitelné, aby byly povolovány stavby jen z důvodu, že obdobné stavby již v bezprostřední blízkosti lesa existují a doposud se zásadně negativně neprojevil jejich vliv na les, ani naopak. Pokud je ve věci vydáno nesouhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu - orgánu státní správy lesů - nezbývá stavebnímu úřadu, než žádost o dodatečné povolení stavby zamítnout.

Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 31.07.2018, sp. zn. 1 As 2/2018

V dané věci se jednalo o spor mezi obchodní společností a správními úřady o určení druhu pozemků, které byly ve vlastnictví obchodní společnosti. Správní orgány prvního i druhého stupně při posouzení povahy pozemků vycházely pouze ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí jsou tyto pozemky vedeny jako pozemky lesní. S tímto závěrem však obchodní společnost nesouhlasila a proti rozhodnutí správního úřadu (JMK) podala žalobou u Krajského soudu v Brně.

Podle jejího názoru bylo rozhodnutí krajského úřadu v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona, které stanovuje, že pozemky určené k plnění funkcí lesa musí splňovat dvě podmínky. Za prvé nesmí být součástí zemědělského půdního fondu a za druhé se musí jednat o pozemky, které s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství. Zmíněné zákonné podmínky však podle obchodní společnosti v posuzovaném případě nebyly naplněny.

Krajský soud zdůraznil, že pro posouzení předmětných pozemků, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa je rozhodný zjištěný faktický stav, a nikoli skutečnost, jak jsou tyto pozemky vedeny v katastru nemovitostí, popř. v lesní hospodářské osnově či porostní mapě lesního hospodářského plánu. Krajský soud shledal žalobou napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné a pro nedostatek důvodů, a také pro vady řízení rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Krajský úřad podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu, přičemž neshledal kasační stížnost důvodnou. Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění zcela chybí argumentace, ze které by bylo možné dovodit, že správní orgány při posouzení dané otázky podle § 3 odst. 3 lesního zákona braly v úvahu skutečnou povahu předmětných pozemků. 

Právní věta:

Mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa patří i tzv. „jiné pozemky“ [§ 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona za podmínky, že takové pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu a zároveň s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství.

Pokud příslušný správní orgán rozhoduje podle § 3 odst. 3 lesního zákona, zda konkrétní pozemek je či není určen k plnění funkcí lesa, nemůže vycházet pouze ze skutečnosti, jak je takový pozemek veden v katastru nemovitostí. Musí se naopak zabývat tím, zda tento pozemek naplňuje svou povahou definici pozemku určeného k plnění funkcí lesa podle příslušných ustanovení lesního zákona.  Správní orgán by se měl se skutečným stavem pozemku obeznámit místním šetřením v terénu. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2009, sp. zn. 5 As 94/2008.

V souzené věci se jednalo o spor mezi majitelem pozemků a obcí při zpracování návrhu územního plánu obce. Předmětem sporu byl zejména rozsah zásahu do práv majitelů pozemků a vážení různých zájmů a subjektivních práv v procesu územního plánování. Navrhovatel (vlastník pozemků) vznesl několik námitek proti návrhu územního plánu obce, a protože na ně zastupitelstvo obce nebralo zřetel, podal ke krajskému soudu návrh na zrušení opatření obecné povahy-územního plánu obce. Uvedl, že územní plán nebyl vydán zákonem stanoveným postupem a je v rozporu se zákonem (hmotným právem). Navrhovatel mimo jiné poukazoval na nerespektování schváleného zadání územního plánu obce, nedostatečná protierozní opatření, blízkost lokality NATURA 2000 a udělení výjimky pro výstavbu ze vzdálenosti 50 m na 25 m od okraje lesa.

Soud konstatoval, že na proces pořizování územního plánu nedopadá ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Pro postavení orgánů státní správy lesů coby dotčených orgánů chránících veřejné zájmy v řízeních a postupech dle stavebního zákona je vedle ustanovení lesního zákona podstatný § 4 odst. 2 stavebního zákona, který stanoví nejen povinnost součinnosti orgánů územního plánování a stavebních úřadů s dotčenými orgány, ale současně i vymezuje výstupy, jimiž dotčené orgány hájí veřejné zájmy v jejich působnosti. Těmito výstupy jsou pro účely vydání rozhodnutí dle stavebního zákona závazná stanoviska a pro účely postupů dle stavebního zákona, které nejsou správním řízením, stanoviska. Postup při vydávání opatření obecné povahy, tedy i územního plánu není správním řízením

Po přezkoumání napadeného opatření obecné povahy soud dospěl k závěru o částečné úspěšnosti návrhu. Shledal, že územní plán obce nebyl vydán zákonem stanoveným způsobem, neboť v rozporu se stavebním zákonem nedošlo k řádnému vyhodnocení potřeby vymezení (nových) zastavitelných ploch. 

Právní věta:
K územně plánovací dokumentaci vydávají orgány státní správy lesa „pouhá“ stanoviska a nikoli souhlas (tedy závazné stanovisko) dle § 14 odst. 2 lesního zákona.   

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.05.2012, sp. zn. 63 A 1/2012

V soudním sporu bylo řešeno vydržení části lesního pozemku, který sousedil s nemovitostí osoby žalobkyně. Žalovaným bylo Hlavní město Praha, které nesouhlasilo s argumenty žalobkyně, že nemovitosti užívala v dobré víře a v hranicích, tak jako její právní předchůdci. 

Věc byla řešena okresním soudem a v rámci odvolání krajským soudem. Oba soudy daly za pravdu žalobkyni, přestože předmětný pozemek byl ve výměře 14,5 % původně vlastněného pozemku. 

Případem se zabýval na základě podaného dovolání, Nejvyšší soud ČR. 

Tento zkoumal jednotlivosti daného případu a historické dokumenty vztahující se k pozemku. Soudem bylo konstatováno, že pozemek byl již v roce 1940 oplocen a užíván právními předchůdci žalobkyně. Jednalo se o rodinné příslušníky (dědečka a matku) od kterých žalobkyně nabyla pozemek do své držby. 

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že se jednalo o omluvitelný omyl na straně žalobkyně, která neměla tušení, že není vlastníkem jí drženého pozemku. 

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta:  

Za omluvitelný omyl lze považovat dlouhodobou držbu oploceného pozemku, který držitel nabyl na základě právního titulu od právních předchůdců, kteří byli jeho předky. 

Původní vlastník předmětného pozemku oplocení a užívání držitelem trpěl, nijak ho nerozporoval a nepředpokládal, že se jedná o část jeho pozemku.  

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.10.2012 sp. zn. 22 Cdo 739/2011

Nejvyšší správní soud se v níže uvedeném rozhodnutí zabývá otázkou, kdy je možné podle lesního zákona oplotit les. 

V dané věci se jednalo spor správního úřadu (Krajského úřadu Středočeského kraje) s vlastníkem chaty postavené na okraji lesa. Vlastník chaty si k lesnímu pozemku připlotil malou část lesa přiléhajícího k chatě. K oplocení lesa dostal souhlas od jeho majitele, který proti vybudování plotu v lese nic nenamítal. 

Vlastník chaty oplocení části lesa zdůvodňoval nutností ochrany lesa před migrující zvěří. Správní úřad nesouhlasil s jeho postupem a nařídil plot odstranit. 

Zrušení správního rozhodnutí se vlastník chaty domáhal včas podanou žalobou, která však byla zamítnuta Městským soudem v Praze. Proti soudnímu rozhodnutí podal vlastník chaty kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. 

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, kdy poukázal na skutečnost, že oplocení části lesa odporuje veřejnému zájmu, kterým je využívání lesů veřejností. 

Dle soudu je oplocení lesa, z důvodu zamezení pohybu zvěře, pouze účelové. V daném případě nebyl dán zákonný důvod pro oplocení lesa, tím spíše, pokud se jednalo o oplocení lesa přiléhajícího k chatě, včetně vybudování zpevněné vydlážděné plochy sloužící patrně pro parkování osobního vozidla. 

Souhlas majitele lesa k vybudování plotu nebyl relevantní, protože ani tento nemůže zcela svévolně oplotit svůj les. Soud aplikoval právní zásadu, že „nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám“. Ani majitel lesa, nemůže platně poskytnout souhlas s oplocením svého lesa jiné osobě, pokud nemá sám k jeho oplocení zákonný důvod, spočívající ve výjimce, kterou umožňuje lesní zákon. 

Na základě výjimky dle lesního zákona může být les oplocen toliko v zákonem stanovených případech, zejména, jedná-li se o lesní školky, ochranu lesních porostů před zvěří a oplocení obor nebo farmových chovů zvěře. 

Sledoval-li uživatel (držitel, vlastník) lesa jiný, než výše uvedený zákonný důvod, měl iniciovat řízení o udělení výjimky z hlediska obhospodařování, případně odnětí pozemku z plnění funkcí lesa.        

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta

Lesní zákon umožňuje oplocení lesa na základě výjimky, zejména, jedná-li se o lesní školky, ochranu lesních porostů před zvěří a oplocení obor nebo farmových chovů zvěře. 

Je-li zbudováním oplocení sledován jiný, např. soukromý účel, je namístě iniciovat řízení o udělení výjimky z hlediska obhospodařování, případně odnětí pozemku z plnění funkcí lesa.   

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.01.2007, sp. zn. 2 As 67/2005

Strana 3 z 5