Pozemky

V daném případě se jednalo o spor mezi státním podnikem Lesy ČR a obcí Rovná o určení vlastnictví k nemovitostem. Jednalo se o pozemky ve Vojenském újezdě Prameny, jenž byl zřízen 1. 7. 1950 a do té doby byly vlastníky uvedených pozemků k 31. 12. 1949 obce Milíře, Vranov a Čistá, jejichž vlastnictví bylo zapsáno v pozemkových knihách. Žalující obec Rovná se stala právní nástupkyní těchto tří obcí a činila si nárok na vlastnictví předmětných nemovitostí podle ustanovení § 2 odst. 1 až 5 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. k 24. 5. 1991) byly pak vlastníkem nemovitostí (pozemků), o něž se jednalo v tomto řízení, zapsány Lesy České republiky, státní podnik.

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově bylo určeno, že žalující Obec Rovná je vlastníkem pozemku parc. č. 1370 v katastrálním území V. (obec Rovná), zapsaného na listu vlastnictví č. 5 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, a dále jí bylo potvrzeno vlastnictví 148 pozemkových parcel (nebo částí pozemkových parcel), konkrétně identifikovaných, zapsaných v pozemkové knize u bývalého Státního notářství v Sokolově pro katastrální území Č. (obec Rovná), okres Sokolov.

Po odvoláni Lesů ČR, s.p., ke Krajskému soudu v Plzni tento (shodně se soudem prvního stupně) neshledal důvodnou námitku žalovaných Lesů ČR, že v tomto řízení nebylo zkoumáno, „zda žalovaný státní podnik na uvedených nemovitostech hospodařil k 31. 12. 1949, zda z nich platil daň a zda vedl evidenci těžby dřeva na nich“. Tyto námitky byly shledány nedůvodnými.

Odvolací soud proto určovací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. 

Lesy České republiky, s. p., podal dovolání k Nejvyššímu soudu. V dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil ve všech výrocích rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Lesy České republiky, s. p., zdůrazňovaly ve svém dovolání, že tu „nebyla splněna tolik nutná podmínka vlastnictví právního předchůdce žalující obce ke dni 31.12.1949 (ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb.).“ Podle názoru dovolávajících se Lesů ČR, s. p., bylo nesprávně stanoveno datum vzniku Vojenského újezdu Prameny (původního výcvikového vojenského tábora Císařský les).

Dovolávající se Lesy ČR, s. p., ve svém dovolání uváděly, že pozemky, které jsou předmětem řízení, jsou lesními pozemky a dosahují výměry cca 660 hektarů a že jsou v současné době využívány pro výkon lesnické činnosti. Pokud by došlo k fyzickému převodu dotčených pozemků na žalující obec, lze, podle názoru dovolatele, očekávat vznik škody na straně žalovaného z důvodu výpadku finančního příjmu z této hospodářské činnosti. V případě těžby dřevní hmoty z dotčených pozemků „lze reálně očekávat případnou výši škody v částce 3 miliony Kč“.

Dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání dovolatele nejsou dány přesvědčivé zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle již uvedených ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb.), ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a ani o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vůbec řešena v rozhodování dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl, a to jako dovolání nepřípustné.

Právní věta:

Podle ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví obcí také nezastavěné pozemky a pozemky zastavěné stavbami, přecházejícími do vlastnictví obcí, které obce vlastnily k 31. 12. 1949, přičemž je-li právním nástupcem obce zaniklé po 31. 12. 1949 jediná obec, přechází věc do jejího vlastnictví. Spolu s nemovitostmi přecházejí do vlastnictví obce dnem 1. 7. 2000 také stavby účelových komunikací, drobné stavby sloužící k plnění funkce lesa, k výkonu práva myslivosti nebo k ochraně trvalých porostů, drobné stavby melioračních zařízení a drobné stavby lesotechnických meliorací, pokud byly v období od 1. 1. 1950 do 24. 5. 1991 vybudovány na pozemcích, které obce vlastnily k 31. 12. 1949 nebo přecházejí na obec podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.).
Podle Nejvyšší soudu jsou z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí vyloučeny pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb.; ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy a povinnostmi.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.08.2013, sp. zn. 28 Cdo 1021/2012.

Rozhodnutím Magistrátu města Pardubic ("prvoinstanční orgán státní správy lesů") bylo na základě žádosti stěžovatelů obchodní společnosti 1) KAM NA PARDUBICKU s. r. o.,, a 2) Ing. P. M. rozhodnuto, že pozemky parc. č. X1, X2, X3 a X4 v kat. území Ráby jsou pozemky určené k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a pozemky parc. č. X5 a X6 v kat. území Ráby nejsou pozemky určené k plnění funkcí lesa dle citovaného ustanovení.

Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatelé podali odvolání, které bylo Krajským úřadem Pardubického kraje zamítnuto. Dále se stěžovatelé žalobou u krajského soudu neúspěšně domáhali zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje. Poté se obrátili kasační stížností na Nejvyšší správní soud.

Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že tuto kasační stížnost zamítl. Zdůraznil, že správní orgány i krajský soud se při posuzování povahy dotčených pozemků zabývaly jak faktickým stavem předmětných pozemků, tak jejich evidenčním stavem v prakticky všech dostupných evidencích, jak jej zdokumentoval prvoinstanční orgán státní správy lesů a odvolací správní orgán. Neshledal, že by tyto správní orgány upřednostnily pojetí ryze formální, jak se stěžovatelé domnívají. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry správních orgánů i krajského soudu, žalobu zamítl a potvrdil jejich rozhodnutí.

Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. července 2017, č. j. 1 As 24/2016-61, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. prosince 2015 a rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze ze dne 5. září 2014 podali stěžovatelé obchodní společnost 1) KAM NA PARDUBICKU, s. r. o., a 2) Ing. P. M. ústavní stížnost.

Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení uvedených rozhodnutí správních soudů a rozhodnutí správního orgánu z důvodu, že jim byla porušena jejich práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.  Dále dle nich došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Stěžovatelé s odkazy na právní úpravu a s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatovali, že závěr o lesnickém obhospodařování dotčených pozemků chybně spočívá výlučně na pojetí formálním (i když by mělo být preferováno pojetí materiální), když žádný důkaz o tom, že by na dotčených pozemcích byla v uplynulých desetiletích reálně prováděna obnova, výchova, ochrana a těžba lesa, nebyl v průběhu řízení předložen.

Ústavní soud uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí vesměs tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu všech napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že obecné soudy (v návaznosti na rozhodnutí správních orgánů) rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry, přičemž v dané věci Nejvyšší správní soud posuzoval sporné otázky tak, že se neodchýlil od své předchozí rozhodovací praxe.

Ústavní soud konstatoval, že nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Z tohoto hlediska Ústavní soud shledal, že Nejvyšší správní soud (a předtím i krajský soud) se řádně vypořádal se všemi vznesenými námitkami stěžovatelů i jimi odkazovanou judikaturou.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Právní věta

Skutečnost, že se v případě dotčených pozemků jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona, byla prokázána faktickým stavem pozemků, resp. lesními porosty, které jsou podle zmíněného protokolu zcela zřetelně součástí lesa. Je zřejmé, že se na dotčených pozemcích uvnitř areálu nachází stejný lesní porost jako na pozemcích vně oploceného areálu.  Existence lesa jako podmínka naplnění definice "lesních pozemků" podle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona, byla v řízení před krajským soudem prokázána a přesvědčivě zdůvodněna. Historické okolnosti proměny areálu, existence přilehlých stavebních pozemků, důvodnost oplocení areálu, lesní hospodářský plán, stanovisko dotčených orgánu v rámci územního plánování, jakož i stav evidence katastru nemovitostí ve svém souhrnu svědčí o tom, že se jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa.

Usnesení Ústavního soud ČR ze dne 09.05.2018, sp. zn. III. ÚS 3223/17   

Stěžovatel C. F. spáchal správní delikt tím, že jako vlastník lesa, bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů o odnětí, odejmul část lesního pozemku v katastrálním území Masečín o výměře 39 m2 z plnění funkce lesa. Stěžovatel na předmětném pozemku odstranil stávající rekreační chatu a vybudoval železobetonový základ pro novou. Zastavěnou plochu přitom rozšířil na 81 m2. Na nově zastavěné části tak změnil charakter pozemku a znemožnil na něm plnění funkce lesa.

Městský úřad Černošice uložil stěžovateli pokutu za jiný správní delikt podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích ve výši 39.000,- Kč. Po odvolání byla Krajským úřadem Středočeského kraje, odborem životního prostředí a zemědělství pokuta snížena na částku 20.000,- Kč. 

Stěžovatel proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje podal žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten však žalobu zamítl. Poté si proti rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ale ten kasační stížnost také zamítl. Následně si stěžovatel podal ústavní stížnost, ve které se domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na ustanovení § 20 lesního zákona, kdy podle jeho odstavce 1 písm. b) je sice v lesích zakázáno provádět terénní úpravy, narušovat půdní kryt, budovat chodníky, stavět oplocení a jiné objekty, ovšem podle odstavce 4 může vlastník povolit výjimku. 

Po prostudování věci a spisového materiálu Městského soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Konstatoval, že s argumenty stěžovatele se oba správní soudy ve svých odůvodněních přesvědčivě vypořádaly a do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavou. Protože Ústavní soud porušení základních práv neshledal, podaný návrh odmítl.

Právní věta: 

Kdo odejme pozemek z plnění funkce lesa bez jakéhokoliv povolení, spáchá správní delikt. Podstatné je, že umístěním stavby bylo v daném případě vyloučeno, aby dotčený pozemek nadále plnil funkci lesa. Každé umístění objektu musí vyplývat z hospodaření v lese s tím, že vyžaduje-li umístění "jiného objektu" odnětí pozemku z plnění funkce lesa, musí jej i v takovém případě povolit příslušný orgán státní správy lesů svým rozhodnutím. 

Určení charakteru budovaného objektu je podstatné pouze potud, zda objekt nespadá pod některou ze zákonem taxativně vymezených položek (hraniční kameny, stožáry nadzemních vedení, atd.), které lze umístit na pozemek bez toho, aby byl odňat funkci lesa. V řízení bylo nespornou skutečností, že se nejednalo o žádnou z těchto staveb.

 

V dané věci se jednalo o spor o délku správního řízení, které bylo ovlivněno, mimo jiné, změnou stanoviska orgánu státní správy lesů. Vzhledem k délce řízení stěžovatelka poté uplatnila nárok vůči Ministerstvu pro místní rozvoj za nemajetkovou újmu. Předmětem správního řízení bylo umístění stavby oplocení v blízkosti lesních pozemků. 

Stěžovatelka M. J. podala dne 14. 3. 2011 Stavebnímu úřadu v Říčanech oznámení o záměru oplocení pozemků, které sousedily s pozemky určenými k plnění funkcí lesa. V rozhodnutí o umístění stavby, vydaném stavebním úřadem bylo mimo jiné stanoveno, že oplocení smí být umístěno minimálně 3 metry od okraje pozemku určeného k plnění funkcí lesa, se kterým pozemky stěžovatelky sousedí. Uvedená podmínka vycházela ze závazného stanoviska orgánu státní správy lesů, které bylo následně rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje změněno tak, že z něj odpadla podmínka odstupu 3 metry od okraje lesního pozemku, a to z důvodu jejího rozporu se zákonem. 

Stěžovatelka proto podáním žádala o změnu rozhodnutí o umístění stavby, přičemž na základě této žádosti bylo Stavebním úřadem Jesenice, který byl k rozhodnutí věci pověřen z důvodu vyloučení všech úředních osob Stavebního úřadu Říčany, vydáno územní rozhodnutí, kterým se rozhodnutí o umístění stavby změnilo tak, že poloha oplocení, umístěného na pozemku stěžovatelky podél společné hranice s lesním pozemkem byla posunuta. 

Celé stavební řízení trvalo 27 měsíců a stěžovatelka se po vedlejší účastnici řízení, Ministerstvu pro místní rozvoj, domáhala zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu stavebních úřadů při vyřizování její žádosti o vydání rozhodnutí k realizaci stavby oplocení. 

Rozsudkem obvodního soudu ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. 

Po ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a zavázal obecné soudy právním názorem, že formálně samostatná stavební řízení vedená od 14. 3. 2011 do 29. 11. 2011 a od 26. 8. 2012 do 14. 6. 2013 je nutno pro účely posouzení nároku stěžovatelky s přihlédnutím k důvodům podání žádosti o změnu územního rozhodnutí (změna stanoviska odboru životního prostředí), hodnotit jako řízení jediné a ne jako dvě samostatná řízení. 

Obvodní soud poté rozsudkem uložil vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovatelce částku 19 500 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 13. 6. 2014 do zaplacení, co do částky 20 500 Kč s úrokem z prodlení od 13. 6. 2014 do zaplacení žalobu zamítnul. Městský soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2018 rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek změnil tak, že se žaloba o zaplacení 19 500 Kč s příslušenstvím zamítá. 

Městský soud dospěl na základě posouzení průběhu řízení k závěru, že v jeho rámci nedošlo k takovému porušení procesních pravidel správní orgánem, které by mělo za následek zásadní prodloužení řízení, když délka stavebního řízení byla vyvolána zejména nutností v jeho průběhu opatřovat stanoviska dotčených správních orgánů (zejména silničního správního úřadu a orgánu ochrany životního prostředí. 

Stěžovatelka proti rozhodnutí městského soudu podala znovu ústavní stížnost. V ústavní stížnosti uvedla, že městský soud na rozdíl od obvodního soudu při svém rozhodování nerespektoval závěry Ústavního soudu, ke kterým dospěl ve svém nálezu. 

Ústavní soud konstatoval, že mu přísluší mu toliko posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Uvedl, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. 

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 

Právní věta: 

Způsobilo-li nesprávné závazné stanovisko orgánu státní správy lesů, které bylo zhruba v polovině celkové délky řízení nadřízeným správním orgánem změněno, že řízení o umístění stavby muselo probíhat znovu, a to u jiného stavebního úřadu, avšak správní orgány činily úkony ve věci a lhůty stanovené správním řádem překročily v délce 14 dní a jednoho měsíce, je nutno za ústavně souladný považovat závěr městského soudu, který v takovém postupu správních orgánů neshledal nepřiměřenou délku řízení. 

Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 25.06.2019, sp. zn. III.ÚS 4001/18

Stěžovatelka (žalobkyně), jako vlastník lesních pozemků nesouhlasila s územním rozhodnutím, které vydal Městský úřad Pelhřimov, odbor výstavby, v souvislosti s plánovaným budováním rybníků v blízkosti jejího lesa. 

Důvodem pro odvolání proti rozhodnutí správního orgánu byl spor o hranici lesního pozemku. Její odvolání proti rozhodnutí správního orgánu Krajský úřad Kraje Vysočina zamítl, a proto podala žalobou u krajského soudu. V té žalobkyně tvrdila, že hranice jejích pozemků jsou nepochybně ohraničeny až stoletými smrky a že není potřeba je vytyčovat podle nepřesné katastrální mapy, která není relevantním podkladem pro stanovení průběhu hranice. 

Krajský soud neshledal rozhodnutí správního orgánu I. stupně nicotným a žalobu zamítl. Krajský soud konstatoval, že správní orgán I. stupně žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě 30 dnů předložila doklad o zahájení řízení před civilním soudem o určení vlastnické hranice. Žalobkyně tento postup odmítla. Za této situace byl správní orgán I. stupně oprávněn si o této otázce učinit úsudek a jeho rozhodnutí nelze považovat za nicotné. 

Proti rozsudku krajského soudu si žalobkyně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ve stížnosti uvedla, že správní orgán účelově a protiprávně dovodil územní rozsah vlastnického práva stěžovatelky z hranice lesní parcely, ale vůbec se nezabýval držbou lesních pozemků a faktickým vlastnickým právem stěžovatelky. Namítala, že žádná úřední osoba na pozemcích nebyla a neseznámila se s faktickými hranicemi lesa stěžovatelky. Hranice lesa přitom stěžovatelka považuje za objektivní a nezpochybnitelný fakt. Nesouhlasila s navrženým postupem uplatnit vlastnické právo žalobou, protože to je věcí svobodného rozhodnutí stěžovatelky, a nikoliv její povinností. Podle jejího názoru je výlučně povinností stavebníka dokázat, že umisťuje stavbu na svém pozemku. 

Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud stěžovatelka se závěry vyplývajícími z dokumentace o vytyčení hranice pozemku nesouhlasila, měla s ohledem na § 52 správního řádu označit důkazy na podporu svých tvrzení. Podle soudu, pouhé tvrzení stěžovatelky o tom, že hranici pozemků tvoří stromy, za relevantní důkaz považovat nelze. Změnu by nepřineslo ani provedení ohledání na místě podle § 87 odst. 1 stavebního zákona. Stěžovatelka nakonec namítala, že správní orgány se měly zabývat stanovením ochranného pásma vodního díla. I zde však Nejvyšší správní soud souhlasil s odůvodněním rozhodnutí krajského soudu, podle kterého je vymezení ochranného pásma podle § 58 odst. 3 vodního zákona pouze možností, nikoliv povinností vodoprávního úřadu. 

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí krajského soudu a kasační stížnost podle nedůvodnou zamítl.  

Právní věta:

Za relevantní důkaz nelze považovat tvrzení, že hranici pozemků tvoří stromy, (byť stoleté), aniž by tento stav byl ověřen na základě geodetických a mapových podkladů. Podle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je součástí pozemku i rostlinstvo na něm vzešlé, tj. i stromy. Les je z hlediska občanského práva pouze množinou stromů a jiných porostů a jako takový se může přirozeně rozšiřovat i za hranice lesního pozemku. V takovém případě budou stromy součástí pozemku sousedního. Sama skutečnost, že souvislý porost stromů přesahuje hranici lesního pozemku evidovanou v katastru nemovitostí, proto nevypovídá nic o tom, kde se hranice pozemků nachází. 

Rozsudek Nejvyššího správní soudu v Brně ze dne 18.10.2018, sp. zn. 4 As 240/2018.

V dané věci se jednalo o spor mezi vlastníky dvou parcel v rekreační chatové oblasti u Plumlovské přehrady. Žalobce se podanou žalobou po sousedovi domáhal, aby se zdržel stínění stromy a padání listí na jeho pozemek.

Soud nařídil ve věci místní šetření, přičemž zkoumal celkové zastínění pozemku, vzrostlé stromy, spon, ve kterém byly zasazeny a jejich výšku. Pro srovnání byly posouzeny stromy také na ostatních pozemcích v rekreační oblasti.

Místním šetřením bylo shledáno, že stromy stínící žalobci jsou v počtu 14 smrků a 3 bříz, jejichž stáří je 50 až 60 let s výškou 15 až 20 metrů. Ve srovnání s ostatními pozemky v rekreační oblasti se jednalo o stromy nejvíce stínící sousednímu pozemku. Spon vzrostlých stromů byl méně než 1 metr. Soud konstatoval, že osázení pozemku se blíží charakteru pozemku lesního, nikoliv zahradního.

V dikci občanského zákoníku bylo zkoumáno, zda stromy stíní „nad míru přiměřenou poměrům“. Dle nového občanského zákoníku se míra přiměřená poměrům zkoumá tak, že se musí jednat o poměry místní. Není tedy rozhodující, kde jsou vysázeny stromy v ostatních chatových oblastech u přehrad, ale jakým způsobem odpovídají poměrům na pozemku žalovaného a kolem Plumlovské přehrady.  

Soud uvedl, že na pozemku žalovaného byly stromy vysázeny nad míru přiměřenou místním poměrům. Žalovaný se tedy musel zdržet stínění sousednímu pozemku nad míru přiměřenou poměrům, nikoliv už zdržet se padání listí na sousední pozemek. Podle rozsudku tedy postačovalo pouze prořezání nebo prosvětlení stromů.

Na druhou stranu byly stromy staré 50-60 let, rostly tedy velmi dlouhou dobu a žalobce po celou dobu jejich růstu ničeho nenamítal.

Dle soudu nejde tedy po žalovaném požadovat, aby stromy ořezal a zkrátil, v chatové oblasti kolem přehrady je běžné osázení zahrad vzrostlými stromy. Nebylo prokázáno, že by stromy bránily žalobci v rekreaci na jeho pozemku.

Právní věta
Požadavek zkrácení, popřípadě vyřezání všech stínících stromů, je třeba poměřovat s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, aby nedošlo k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva jejich majitele. Je třeba posoudit, aby po majiteli nebylo požadováno neúměrné poškození jeho věci. Vždy je třeba zohlednit míru přiměřenou místním poměrům a vyhodnotit, zda nepostačuje pouze prosvětlení či částečné zkrácení stínících stromů.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.04.2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014.

Strana 2 z 5