V projednávané věci se jednalo o restituční spor, přičemž klíčovou právní otázkou bylo posouzení vlastnictví lesního pozemku, který si nárokovala Obec Radiměř, ale vlastnictví obce rozporoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, podle jehož názoru pozemek patřil České republice.

Obec Radiměř-stěžovatelka, v domnění, že je vlastníkem lesa, provedla těžbu v září 2015 jako nahodilou kůrovcovou těžbu lesního porostu z důvodu ochrany dalších porostů a zamezení šíření uvedeného škůdce. Stěžovatelka považovala předmětný les za svůj historický majetek, protože na jejího právního předchůdce obec Českou Radiměř byl dotčený pozemek převeden na základě Potvrzení o právoplatném přídělu lesa ze dne 12.11.1947 a Zápisu Ministerstva zemědělství-Národního pozemkového fondu ze dne 16. prosince 1947. V prosinci 1947 byl pozemek obci i fyzicky předán. Jednalo se o příděl lesních pozemků jakožto původního konfiskátu postupem podle § 7 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (což je titul spadající pod skutkovou podstatu § 2a odst. 1 písm. a) zákona o obecních restitucích).

S vlastnictvím obce k dotčeného pozemku, ale nesouhlasil vedlejší účastník Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Zažaloval stěžovatelku v civilním řízení u Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "soud prvního stupně") o zaplacení částky 20 224 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník uvedený nárok uplatnil z titulu stěžovatelčiny povinnosti vydat mu bezdůvodné obohacení, které na straně stěžovatelky mělo vzniknout z důvodu jí provedené těžby dřeva na lesním pozemku parc. č. 1929 v obci a katastrálním území Radiměř, jehož je vedlejší účastník vlastníkem.

Vedlejší účastník tvrdil, že ačkoli stěžovatelka byla v minulosti vlastníkem dotčeného pozemku, je od 1. dubna 2013 v souladu s údaji obsaženými v katastru nemovitostí je vlastníkem lesního pozemku Česká republika, a to v právě důsledku aplikace  ustanovení  § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., z něhož vyplývá, že pokud vlastnické právo, které na tu kterou obec přešlo podle ustanovení § 1 až 2b zákona o obecních restitucích, nebylo ještě k 29. červnu 2012 - tj. ke dni účinnosti zákona 173/2012 Sb. - zapsáno v katastru nemovitostí, byla daná obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Pokud obec tuto povinnost v uvedené lhůtě nesplnila, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát.

Žalobu posuzoval Okresní soud ve Svitavách.

Soud prvního stupně došel k právnímu závěru, že vlastnictví dotčeného pozemku svědčí v důsledku restituční tečky vedlejšímu účastníkovi. Soud vyšel ze skutečnosti, že jako vlastník dotčeného pozemku byl, a i nadále je v evidenci katastru nemovitostí veden vedlejší účastník (a že stěžovatelka netvrdila, že by nejpozději do 31. března 2013 podala nový návrh na zápis do katastru nemovitostí či žalobu na určení vlastnického práva.

Ke stěžovatelkou předestřené variantě (originárního) nabytí vlastnictví dotčeného pozemku vydržením se soud prvního stupně vyjádřil tak, že ačkoli "nezpochybňuje argumentaci žalované" o poctivé držbě dotčeného pozemku, měla tento argument stěžovatelka vznést v řízení o určení vlastnictví dotčeného pozemku, k jehož zahájení ji napadené ustanovení předepisovalo lhůtu do 31. března 2013, neboť při zohlednění zásady upřednostňující uplatnění restitučních zákonů před obecnými předpisy nelze připustit obcházení speciálních předpisů o majetkových restitucích skrze uplatňování jiných nároků.

Na základě zjištěného skutkového stavu, a s ohledem na konkrétní okolnosti případu považoval soud stěžovatelku od ledna 2015 za nepoctivého držitele, který však provedl těžbu v souladu s péčí řádného hospodáře a v rámci prevence vzniku dalších škod. Následně v rozsudku soudu prvního stupně tento soud zrekapituloval, proč shledal námitku započtení částky 5 432,50 Kč uplatněnou v řízení ze strany stěžovatelky za důvodnou, a vysvětlil, že při kalkulaci snížené výše přiznaného nároku zohlednil i částku daně z přidané hodnoty, kterou stěžovatelka z prodeje dřeva, již státu odvedla.

Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. V odvolání uvedla, že dotčený pozemek nabyla vydržením, které je samostatným právním institutem, jehož účelem je především zhojení vad nabývacího titulu po uplynutí stanovené doby, jehož aplikace není napadeným ustanovením vyloučena ani omezena.
V této souvislosti stěžovatelka poukázala na údajné nedostatky ve způsobu vyhodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištěních soudu prvního stupně, týkajících se především trvání dobré víry stěžovatelky ohledně jejího vlastnictví dotčeného pozemku.

Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 26. června 2019 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Z rozsudku odvolacího soudu je patrné, že tento se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které bezezbytku převzal, a také s jeho právním posouzením věci, vyjma právního závěru o možnosti vydržení daného pozemku, neboť dle názoru odvolacího soudu, nabyla-li stěžovatelka vlastnictví dotčeného pozemku ex lege na základě zákona o obecních restitucích, nemohla později (opakovaně) nabýt vlastnické právo k totožné věci vydržením. Odvolací soud se mimo jiné vyjádřil ke stěžovatelkou namítané neústavnosti napadeného ustanovení, když také v tomto ohledu se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně o dostatečnosti a jednoznačnosti již existující prejudikatury (zejm. nálezem Ústavního soudu.

Ústavní stížnost 

Stěžovatelka ve své stížnosti ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím namítala porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a ústavně garantované ochrany majetku dle čl. 11 Listiny.

Ve vztahu k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny stěžovatelka v prvé řadě věcně argumentovala tím, že při vydání napadených rozhodnutí obecné soudy opomněly učinit pro rozhodnutí potřebný právní závěr o klíčové předběžné otázce, a to konkrétně o určení té které restituční skutkové podstaty obsažené
v zákoně o obecních restitucích, na jejímž základě mělo přejít vlastnické právo k dotčenému pozemku na stěžovatelku.

Stěžovatelka v této souvislosti namítala, že obecné soudy měly tím, že nepřistoupily ke stěžovatelkou navrhovanému přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu postupem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, zatížit řízení vadou, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dále stěžovatelka ve své stížnosti podala návrh na zrušení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

Ústavní soud 

K námitce stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny Ústavní soud konstatoval, že v tomto rozsahu je ústavní stížnost převážně polemikou se skutkovými zjištěními a právními závěry obou obecných soudů, které až na naprosté výjimky Ústavní soud nepřezkoumává.

Z napadených rozhodnutí plyne, a to zejména z rozhodnutí soudu prvního stupně, že soudy se i touto otázkou v potřebné míře podrobnosti zabývaly a své závěry srozumitelně a logicky odůvodnily, přičemž Ústavní soud podotýká, že právo na odůvodnění rozsudku není právem absolutním.

Ústavní soud se dále vyjádřil k předání pozemku od Lesů České republiky obci Radiměř v roce 1998. Zápis o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí vyhotovený mezi stěžovatelkou a státním podnikem Lesy České republiky dne 7. prosince 1998 obsahuje jen obecný odkaz na zákon o obecních restitucích. Ve vztahu k titulu nabytí vlastnictví z pohledu obecných soudů se nejeví jako rozhodný, jelikož tento svědčil jen o tom, že byl dotčený pozemek stěžovatelce předán (a má tedy charakter spíše "předávacího protokolu").

Ústavní soud se také vyjádřil k předmětné lhůtě, ve které měla obec podat návrh na zapsání vlastnictví středisku geodézie. V této souvislosti uvedl, že nemůže obstát argument stěžovatelky o nepřiměřené krátkosti předepsané lhůty k podání návrhu na zápis vlastnictví. "Za prvé ji předcházela více než dvacetiletá doba k zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí. Již původní ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., účinné od 24. 5. 1991 ukládalo obcím povinnost "do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí". Nově stanovená povinnost uplatnit své vlastnické právo do 31. 3. 2013 nebyla nijak překvapivá". K tomu Ústavní soud nyní rozvedl, že stanovení jakékoli lhůty k uplatnění práv je obecně v rukou zákonodárce, který je sice limitován ústavněprávními mantinely, a to zejména zákazem legislativní libovůle, avšak pokud jím stanovená délka lhůty není zjevně nepřiměřená a fakticky (či jinak) neznemožňuje výkon práva, zůstává určení její konkrétní délky především věcí právně politickou.

Dále Ústavní soud uvedl, se že stěžovatelka mýlí, má-li za to, že čl. 95 odst. 2 Ústavy zakládá účastníkovi soudního řízení subjektivní (procesní) právo domáhat se předložení věci Ústavnímu soudu. Dané ustanovení takové procesní právo účastníkovi nezakládá, a to ani v kontextu práva na spravedlivý proces, neboť postup spočívající v předložení věci Ústavnímu soudu je přímo odvislý toliko od právního názoru obecného soudu na ústavnost jinak použitelného zákonného ustanovení, který si obecný soud formuluje samostatně a nezávisle.

Ústavní soud závěrem shrnul, že z obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se jeví, že obecné soudy se předběžnou otázkou vlastnictví dotčeného pozemku v dostatečné míře zabývaly, své závěry odpovídajícím způsobem a logicky odůvodnily, přičemž nevybočily z mantinelů volného hodnocení důkazů.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a návrh s ní spojený podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Právní věta:

1. Pokud vlastnické právo, které na tu kterou obec přešlo podle ustanovení § 1 až 2b zákona o obecních restitucích, nebylo ještě k 29. červnu 2012 - tj. ke dni účinnosti zákona 173/2012 Sb. - zapsáno v katastru nemovitostí, byla daná obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu.
2. K přechodu majetku obcí zpět na stát dochází (v daném případě došlo) až marným uplynutím zákonné lhůty v důsledku dlouhodobého neplnění povinností ze strany obcí, a to za účelem zvýšení právní jistoty, resp. ukončení období nejistoty, u vlastnických práv k pozemkům dotčených restitucemi.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 15.09.2020, sp. zn. I.ÚS 3161/19