Vojenské lesy a statky ČR, s. p. (dále také "žalobce", v ústavní stížnosti vedlejší účastník) měly podle rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 22. 1. 2019 vydat Římskokatolické farnosti Čučice (stěžovatelka) 2 pozemky, (zemědělský a lesní), v k. ú. Čučice. Tyto pozemky tvořily v minulosti jeden funkční celek označený jako parcela PK 463 v obci Čučice, byly zapsány v téže knihovní vložce pozemkové knihy a plnily jeden hospodářský účel. Spor se vedl o výklad § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., tedy o to, který majetek se vydává a který nikoli. Konkrétně šlo o výklad podmínky funkční souvislosti nemovitosti, jejíž vydání bylo požadováno.
Na prvním stupni věc řešil Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 31. 7. 2020, č. j. 35 C 1/2019-84 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nevydání pozemků stěžovatelce.
Po odvolání Vojenských lesů a statků ČR, s. p. řešil spor Vrchní soud v Olomouci. Ten rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 1 Co 25/2020-113, změnil rozsudek Krajského soudu v Brně s tak, že se stěžovatelce nevydávají pozemky parc. č. 568/1 a č. 569/4 v k. ú. Čučice, a že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. SP20882/2014-523102, č. j. SPU 025563/2019.
Odvolací soud při svém rozhodnutí poukázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž uvedl, že "bazíroval-li by soud na splnění funkční souvislosti dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nemohlo by rozhodnutí správního orgánu obstát, protože funkční souvislost, tak jak je význam tohoto pojmu vykládán Nejvyšším soudem, v tomto případě dána není".
Vzhledem k tomu, že tento závěr žádný z účastníků nezpochybňoval, odvolací soud jej vzal za nesporný a soustředil se pouze na přezkum správnosti právního posouzení věci soudem prvního stupně a zejména správností jeho úvahy o nutnosti použít při výkladu ustanovení § 7 odst. 1 zákona tzv. teleologickou redukci na základě dvou předpokladů, a to, že "funkční souvislost by měla být zjišťována jen v případě tzv. nehospodářského majetku" a že "by povinnou osobou měla být prokazována potřeba státu prostřednictvím svých organizačních složek nebo jiných osob plnících veřejný zájem sporný majetek využít". Premisy, z nichž soud prvního stupně vycházel, proto v žádném ohledu odvolací soud nepovažoval za správné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu z důvodu jí tvrzeného nesprávného právního posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné. Konstatoval, že závěry odvolacího soudu nejsou rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu.
Ústavní stížnost
Stěžovatelka s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu nesouhlasila, přičemž na podporu svých tvrzení předkládala obdobnou argumentaci, jakou použila již v předchozím řízení. Opětovně vyjádřila přesvědčení, že funkční souvislost dotčených pozemků s vydanými pozemky tvořícími vesměs původně jeden celek je pak dána právě společnou příslušností k této dřívější jediné hospodářské jednotce. Pozemky jsou vzájemným předpokladem fungování a užívání ke stanovenému účelu, kterým je hospodářská a zemědělská činnost. Prokázání funkční souvislosti, jak ji požaduje odvolací a dovolací soud, pak v případě zemědělských pozemků, s nimiž jsou příslušné hospodařit jiné osoby než Státní pozemkový úřad a Lesy ČR, s. p., nebude nikdy splnitelné. Pokud zákonodárce zamýšlel určité konkrétně vymezitelné pozemky nevydávat, měl tuto skutečnost uvést do zákona. Výklad zastávaný napadenými rozhodnutími tak fakticky rozšiřuje okruh výlukových důvodů dle § 8 zákona č. 428/2012 Sb.
Ústavní soud
Ústavní soud konstatoval, že argumenty obsažené v ústavní stížnosti fakticky kopírují argumenty předestřené již před soudem prvního stupně a zejména pak v odvolání a dovolání, čímž však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další soudní (odvolací) instance, která mu nenáleží. Sama skutečnost, že se stěžovatelka se závěry odvolacího a dovolacího soudu neztotožňuje, totiž nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Obecné soudy ovšem musí v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto zjištění učinily, což bylo v nyní posuzovaném případě bez dalšího naplněno.
Ústavní soud uvedl, že z textu zákona i z jeho systematiky obecné soudy jednoznačně dovodily, že podmínka funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. platí i pro vydání věcí hospodářské povahy a že úmysl zákonodárce směřující k omezení rozsahu vydávaných nemovitostí oproti § 6 tohoto zákona je formulován jasně. V podrobnostech pak lze odkázat na podrobná odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, která postihla rovněž důvody, proč se liší podmínky vydávání u Pozemkového fondu České republiky a Lesů České republiky, s. p., od ostatních povinných subjektů uvedených v § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb.
Při výkladu pojmu "funkční souvislost" obecné soudy vycházely z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, z nějž vyplývá, že funkční souvislost nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž souvislost právní (vlastnickou).
Pro Ústavní soud bylo v posuzované věci podstatné, že obecné soudy stěžovatelce náležitě objasnily, proč vydaly napadená rozhodnutí, neshledaly její právo na restituci předmětných pozemků, a tedy provedly výklad podústavního práva v neprospěch jejího nároku. Závěry obecných osudů, že stěžovatelkou uplatňované vztahy mezi jejím majetkem, případně majetkem jí již vydaným a předmětnými pozemky nelze posoudit jako vztah funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť jde pouze o soubor nemovitých věcí, které měly historicky vlastnickou, knihovní, spotřební a prostorovou souvislost, považuje Ústavní soud za přesvědčivé, dostatečně odůvodněné, a tedy ústavně konformní.
Nejvyšší soud i vrchní soud reflektovaly skutečnost, že zákon č. 428/2012 Sb. vychází z koncepce tzv. kombinovaného majetkového vyrovnání státu a registrovaných církví či náboženských společností, jak o něm pojednává důvodová zpráva k tomuto zákonu. Kombinované majetkové vyrovnání spočívá v tom, že část původního majetku církví a náboženských společností se vydává, část se nevydává a v souvislosti s tím se poskytuje finanční náhrada podle § 15 zákona č. 428/2012 Sb.
Ústavní soud konstatoval, že nevydáním části majetku za současné úpravy paušální finanční náhrady byl zřetelně vyjádřen úmysl zákonodárce, který má jasný odraz i v textu zákona. Významná je totiž také okolnost, že právě nemožnost vydat majetek z důvodu chybějící funkční souvislosti kryje finanční náhrada podle ustanovení § 15 zákona č. 428/2012 Sb. Jak se totiž podává z důvodové zprávy k tomuto zákonnému ustanovení, "suma finančních náhrad určených pro všechny tyto církve a náboženské společnosti představuje náhradu za jejich původní majetek, který se v rozhodném období stal předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 a nemá být těmto církvím a náboženským společnostem podle tohoto zákona vydán."
Ústavní soud uzavřel, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu akceptovatelná a stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo ústavně nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Právní věta
Funkční souvislost ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nelze dovozovat pouze z toho, že nemovité věci měly historicky souvislost vlastnickou (právní), spotřební, popřípadě prostorovou.
Funkční souvislost představuje takový vztah dvou věcí, kdy jedna věc v podstatě umožňuje druhé plnit její funkci, takže ekonomická a užitná hodnota jedné věci oddělením od druhé věci je podstatně snížena, a že funkční souvislost nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota pozemků. V takovém případě se jedná o souvislost právní - vlastnickou, a ani z toho, že vlastník pozemků používal (či používá) výnosy z hospodaření na nich ke stejnému účelu (v takovém případě se jedná o souvislost spotřební). Taktéž územní blízkost či sousední poloha nemovitostí nezakládá sama o sobě funkční souvislost, neboť i sousedící pozemky mohou být hospodářsky zhodnocovány rozdílně a vzájemně nezávisle.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 10.01.2023, sp. zn. II. ÚS 1686/21