V katastrálním území Nová Ves u Jeseníku probíhaly komplexní pozemkové úpravy a současně byl na některé pozemky v užívání Lesů České republiky, s. p., uplatněn restituční nárok Arcibiskupstvím olomouckým. Církvi byly nárokované pozemky vydány rozhodnutím žalovaného Státního pozemkového úřadu ze dne 19. 10. 2016, č. j. SPU 41195/2016/121/Ge. Žalobce (stěžovatel) Lesy České republiky, s. p., však podal ke krajskému soudu žalobu směřující proti uvedenému rozhodnutí, které bylo vedeno pod sp. zn. 23 C 89/2016 a nebylo dosud skončeno.
Žalovaný-Státní pozemkový úřad věděl o dříve zahájeném a stále probíhajícím soudním řízení a přesto vydal nové rozhodnutí ze dne 24. 8. 2020 č. j. SPU 199079/2020, ve kterém, v souladu se schváleným návrhem komplexních pozemkových úprav, rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení Arcibiskupství olomoucké, pozbývá vlastnického práva k dosavadním pozemkům parc. č. 382, 383, 392/2, 440/1, 442, 443, 444/1, 444/2 a 444/3 v k. ú. Nová Ves u Jeseníku a nabývá vlastnické právo k pozemkům podle schváleného návrhu pozemkových úprav nových parc. č. 489, 490, 492, 494, 495, 496, 503, 562, 564 a 565 v témže katastrálním území s tím, že namísto pozemků původních bude v katastru nemovitostí u pozemků nových parcelních čísel zapsána poznámka o podané žalobě.
Žalobce Lesy České republiky, s. p., podal proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě.
Krajský soud konstatoval, že předmětem řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 23 C 89/2016 je tatáž věc, která byla předmětem restitučního řízení o historickém církevním majetku vedeného dříve před správními orgány. Žalobce tak nemůže ztratit v navazujícím občanském soudním řízení svou aktivní věcnou legitimaci jen proto, že sporné pozemky byly v důsledku komplexní pozemkové úpravy přečíslovány. Plně originárnímu nabytí vlastnického práva církví totiž brání § 3 odst. 4 věta třetí zákona o pozemkových úpravách, který působí obousměrně, tzn. v probíhajícím občanskoprávním řízení nejen k ochraně církve, ale i k ochraně žalobce tak, že žalobce je i nadále aktivně věcně legitimován k řízení vedenému krajským soudem pod sp. zn. 23 C 89/2016. Krajský soud proto uzavřel, že žalobcovy námitky o ztrátě aktivní věcné legitimace v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 89/2016 jsou liché. Současně krajský soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, jakkoli je jeho odůvodnění k předmětné otázce vskutku stručné až kusé, neboť základ řešení nastíněného problému v něm nalézt lze.
Kasační stížnost
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel uvedl, že původní „sporné pozemky“ jsou předmětem probíhajícího soudního řízení na základě žaloby o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, které je vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 89/2016. Žalovaný věděl o dříve zahájeném a stále probíhajícím soudním řízení, přesto vydal žalobou napadené rozhodnutí, a tím protiprávně zasáhl do práv stěžovatele. Stěžovatel zahájil soudní řízení z důvodu vadného, resp. nesprávného rozhodnutí žalovaného, který rozhodl, že lze osobě zúčastněné na řízení vydat sporné pozemky, které jsou dotčeny výlukovými důvody podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi
Vydáním žalobou napadeného rozhodnutí došlo „de iure“ k zániku sporných pozemků, čímž stěžovatel fakticky ztratil aktivní legitimaci v dosud probíhajícím soudním řízení. Ze zákona ani relevantní soudní judikatury přitom nevyplývá, že by samotná poznámka o podané žalobě zapsaná v katastru nemovitostí k nově vzniklým pozemkům byla způsobilá zvrátit právní účinky žalobou napadeného rozhodnutí.
Podle názoru stěžovatele krajský soud nesprávně právně interpretoval § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, když stěžovatel má za to, že citované ustanovení směřuje k ochraně církevních subjektů, nikoli však k ochraně subjektů odlišných. Zákonodárce zde výslovně myslel pouze na církve a náboženské spolky, čemuž ostatně odpovídá i jazykový výklad dotčeného ustanovení.
Stěžovatel dále upozornil na skutečnost, že podle žalobou napadeného rozhodnutí osoba zúčastněná na řízení pozbyla vlastnické právo ke sporným pozemkům, jejichž výměra podle přílohy č. 1 byla 581 503 m2. Výměra pozemků, které osoba zúčastněná na řízení nabyla a které mají podle přílohy č. 1 „nahrazovat“ sporné pozemky, je 588 305 m2.
Z uvedeného je zřejmé, že pozemky vzniklé žalobou napadeným rozhodnutím svoji výměrou zcela neodpovídají původním sporným pozemkům.
Osoba zúčastněná na řízení (Arcibiskupství olomoucké) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že považuje napadený rozsudek krajského soudu za správný. Poukázala na to, že námitky stěžovatele proti napadenému rozsudku i napadenému rozhodnutí se nesou v obecném duchu a nemíří proti nesplnění zákonných předpokladů pro vydání rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách.
Osoba zúčastněná na řízení konstatovala, že zákon o pozemkových úpravách upravuje postup při komplexních pozemkových úpravách tak, že nejprve je vydáno rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav podle § 11 odst. 4 citovaného zákona. Proti tomuto rozhodnutí je možné podat odvolání a následně i správní žalobu. Schválený návrh komplexních pozemkových úprav pak představuje závazný podklad pro rozhodnutí pozemkového úřadu podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud uvedl, že z obsahu podané kasační stížnosti (i žaloby) je zřejmé, že podstatou stěžovatelovy argumentace je tvrzení, že žalobou napadeným rozhodnutím dojde ve smyslu § 2 zákona o pozemkových úpravách k originárnímu nabytí nových pozemků osobou zúčastněnou na řízení. Tyto pozemky mají nahrazovat původní pozemky, které sice byly rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 10. 2016, č. j. SPU 41195/2016/121/Ge, vydány osobě zúčastněné na řízení. Stěžovatel však podal ke krajskému soudu žalobu směřující proti uvedenému rozhodnutí, které je vedeno pod sp. zn. 23 C 89/2016 a nebylo dosud skončeno. Stěžovatel je toho názoru, že vydáním žalobou napadeného rozhodnutí ztrácí aktivní věcnou legitimaci k vedení uvedeného civilního sporu a nebude tak mít možnost domoci se nápravy pochybení žalovaného spočívajícího ve vydání sporných pozemků osobě zúčastněné na řízení. Žalovaný tedy měl podle stěžovatele řízení o komplexních pozemkových úpravách přerušit a vyčkat výsledků řízení vedeného krajským soudem pod sp. zn. 23 C 89/2016.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu se krajský soud zcela správně soustředil na podstatu a smysl stěžovatelovy žalobní argumentace, přičemž dospěl k závěrům, se kterými se kasační soud ztotožnil. Podle § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách se při církevních restitucích na nově vzniklé pozemky podle schváleného návrhu nahlíží jako na původní majetek.
Z citovaného ustanovení přitom nelze dovodit, jak tvrdí stěžovatel, že by mělo chránit pouze církve a náboženské společnosti, a nikoliv již odlišné subjekty. Skutečnost, že došlo v mezidobí ke komplexním pozemkovým úpravám, nemá vliv na to, že předmětem občanskoprávního řízení vedeného pod sp. zn. 23 C 89/2016 je stále stejná část zemského povrchu (původního církevního majetku), a to bez ohledu na parcelní číslování. Není ani podstatné, že výměra sporných pozemků, ke kterým osoba zúčastněná na řízení podle žalobou napadeného rozhodnutí pozbyla vlastnické právo, a výměra pozemků, které podle tohoto rozhodnutí nabyla, se mírně liší. Je třeba vycházet z toho, že původní sporné pozemky jsou nadále identifikovatelné jako části pozemků vzniklých na základě žalobou napadeného rozhodnutí.
Podle Nejvyššího správního soudu tak nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že tento v důsledku žalobou napadeného rozhodnutí ztratí svou aktivní věcnou legitimaci v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 23 C 89/2016, neboť předmětem soudního řízení je i nadále tatáž věc, která byla předmětem restitučního řízení vedeného dříve před správním orgánem.
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí není nezákonné z důvodu, že žalovaný řízení o komplexních pozemkových úpravách nepřerušil a nevyčkal konečného výsledku řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 89/2016. Postupem žalovaného nedošlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Krajský soud proto nepochybil, když žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Právní věta
Pozemek (definovaný jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků), jenž je předmětem občanskoprávních vztahů, nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné.
Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí.
Plně originárnímu nabytí vlastnického práva církví brání § 3 odst. 4 věta třetí zákona o pozemkových úpravách, který působí obousměrně, tzn. v probíhajícím občanskoprávním řízení nejen k ochraně církve, ale i k ochraně žalobce tak, že žalobce je i nadále aktivně věcně legitimován k řízení vedenému krajským soudem.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 05.05.2023, č.j. 7 As 172/2021-40