Žalobce - Arcibiskupství olomoucké se podanou žalobou domáhal na žalované - České republice – Státním pozemkovému úřadu zaplacení částky 1.716.459,32 Kč s příslušenstvím. Žalobu založil na tvrzeních, podle nichž je právnickou osobou Církve římskokatolické a dne 1. 8. 2013 doručil žalované, ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), výzvu k vydání pozemků v katastrálním území Hulín a Kroměříž (dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“). Rozhodnutími ze dne 27. 11. 2015, č. j. SPU 621314/2015/Šeb, a ze dne 14. 12. 2015, č. j. SPU 657233/2015/Dv, žalovaná pro překážku upravenou v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. část nárokovaných pozemků nevydala.
Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2017, č. j. 24 C 10/2016-115, ze dne 13. 12. 2017, č. j. 24 C 11/2016-105, a ze dne 5. 6. 2020, č. j. 35 C 20/2016-301, byly žalobci pozemky poté, kdy soud neshledal překážky jejich naturální restituce, vydány. Po nabytí právní moci označených rozsudků Krajského soudu v Brně žalobce výzvou ze dne 23. 6. 2021 vyzval žalovanou o vydání nájemného za období od 1. 8. 2013 do 31. 10. 2018, jež pobírala na základě nájemní smlouvy uzavřené na pozemky v katastrálním území Hulín s Rybářstvím Přerov, a. s., a na pozemek v katastrálním území Kroměříž s Moravským rybářským svazem, o. s., místní organizace Kroměříž. Nájemné, jež se stalo splatným po právní moci rozsudků soudu, na jejichž základě byly žalobci pozemky vydány, žalovaná žalobci zaplatila.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2022, č. j. 17 C 124/2021-143, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1.716.459,32 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2021 do zaplacení (výrok I.)
Zjištěný skutkový stav, jenž odpovídal žalobním tvrzením, která žalovaná nezpochybnila, soud prvního stupně po právní stránce poměřoval ustanoveními § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., § 131 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“ (pro nárok za období od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2013) a § 1000 a § 1001 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále „o. z“ (pro nárok za období od 1. 1. 2014).
Nepřisvědčil argumentaci žalobce a vysvětlil, že žalovanou povinnou osobu nelze považovat za neoprávněného nebo nepoctivého držitele. Připomněl, že rozhodnutí o nevydání předmětných pozemků v řízení před pozemkovým úřadem nebylo s ohledem na jejich povahu projevem svévole státu. Soud uzavřel, že žalobci nárokovaný užitek ve formě nájemného za období do právní moci rozhodnutí soudu, na jejichž základě oprávněná osoba nabyla vlastnické právo k pozemkům, nenáleží.
Po odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 58 Co 197/2022-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 698.787,73 Kč spolu s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 1. 7. 2021 do zaplacení; v dalším ve věcném výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.).
Následně byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, č. j. 28 Cdo 3873/2022-249 zmíněný rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl ve věcném výroku I. změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 698.787,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 7. 2021 do zaplacení zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud potom vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Z hlediska právního posouzení věci dospěl k závěru, že je ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), vázán právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu,pročež konstatoval, že nájemné plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci nelze považovat za původní církevní majetek, a tudíž za plnění, jež by mělo být spolu s restituovanou věcí vydáno. Nedůvodným proto shledal i nárok na zaplacení částky ve výši 698.787,73 Kč (na vydání užitků ve formě nájemného za období od 1. 7. 2017 do 31. 10. 2018), jenž zůstal předmětem odvolacího řízení po kasačním zásahu dovolacího soudu.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro existenci otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Domníval se, že ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zakládá oprávněné osobě právo požadovat po povinné osobě vydání nájemného, které tato osoba obdržela od okamžiku doručení výzvy k vydání pozemků podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. do okamžiku vydání pozemků oprávněné osobě.
Zdůraznil, že v předchozím kasačním rozsudku dovolací soud vyložil ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nepřiměřeně restriktivním způsobem, shledal-li, že k zajištění povinnosti vydat věc ve stavu existujícím ke dni doručení výzvy není povinná osoba vázána vydat oprávněné osobě užitky získané za dobu od převzetí výzvy k vydání.
Namítal, že na posuzovanou věc dopadají závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, neboť Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku povinnost povinné osoby vydat s vydávanou věcí také užitky, které povinná osoba obdržela od okamžiku doručení výzvy k vydání, formuloval jako zásadu obecně platnou, bez vazby na konkrétní případ. Žalobce měl za to, že užitky v podobě utrženého nájemného či pachtovného i plody naturální představují pro vlastníka pozemku vyprodukovaný výnos, který pramení ze samotné vydávané věci, pročež povinná osoba se v době, kdy o vydání věci bylo řádně požádáno, obohacovala i o utržené nájemné coby právní plod věci.
Odvolací soud měl dle mínění dovolatele zohlednit, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3873/2022, bylo porušeno právo žalobce na zákonného soudce a na soudní ochranu, neboť se Nejvyšší soud odchýlil od svého dřívějšího právního názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, aniž by spor předložil velkému senátu Nejvyššího soudu postupem předjímaným v ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila nesouhlasně. Akcentovala, že užitek ve formě nájemného plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci do nabytí vlastnického práva k věci ze strany žalobce není součástí a ani příslušenstvím věci a nenáležel k původnímu církevnímu majetku, přičemž uvedenému názoru přitakal i Ústavní soud v usnesení ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1458/23.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve předestřel, že podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nedohodne-li se oprávněná osoba s povinnou osobou písemně jinak, věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání povinné osobě, s jejími součástmi a s příslušenstvím, které náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, nebo které zastoupily jejich funkci, anebo jsou nezbytné k řádnému užívání nemovité věci v souladu s jejím účelem. Povinná osoba nemá vůči oprávněné osobě jiná práva související s vydávanou věcí, než která stanoví tento nebo jiný zákon. Oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemá vůči povinné osobě jiná práva související s vydávanou věcí, než která stanoví tento zákon.
V obecné rovině tudíž citované ustanovení má bránit tomu, aby vydání věci oprávněné osobě bylo změnou nastalou po doručení výzvy ztíženo, popřípadě úplně znemožněno, např. tím, že věc bude dotčena zákonnou překážkou bránící její naturální restituci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020). Konkrétně se pak bude jednat o zásahy jednak do hmotné podstaty věci (její kvalitativní i kvantitativní stránky), nebo i do podstaty právní (např. zřízení práva stavby, práva odpovídající pozemkové služebnosti nebo reálného břemene).
Plnění z titulu nájemného plynoucího povinné osobě po doručení výzvy k vydání věci přitom nelze podřadit pod změnu stavu věci ovlivňující její hmotnou či právní podstatu.
Nejvyšší soud shledal, že zákon č. 428/2012 Sb. – na rozdíl od dříve přijatých restitučních předpisů – výjimky z generální klauzule obsažené v ustanovení § 12 odst. 1 věta druhá a třetí neupravuje, a tudíž ani implicitně nepřipouští.
K odkazu žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, podotkl, že označené rozhodnutí bylo vydáno za zcela nesouměřitelných skutkových okolností, kdy žalovaný jakožto osoba povinná podle zákona č. 428/2012 Sb. na základě písemné výzvy, jež mu byla doručena dne 1. 7. 2013, vydal žalobkyni coby osobě oprávněné dne 18. 9. 2014 pozemky určené k plnění funkcí lesa. V době od 1. 7. 2013 do 18. 9. 2014 přitom žalovaný na těchto pozemcích prováděl nahodilou těžbu dřeva. Zároveň ovšem za dané období došlo i k přírůstu dřevní hmoty v hodnotě (dle lesního hospodářského plánu) 6.428.244,- Kč. Popsaný skutkový stav tak implikoval jako správné přijaté právní posouzení věci opírající se o závěr, že pokud povinná osoba na pozemku určeném k plnění funkcí lesa v době od doručení výzvy k vydání do jeho odevzdání oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. prováděla s péčí řádného hospodáře těžbu dřeva, je povinna vydat oprávněné osobě vytěženou dřevní hmotu nebo jí poskytnout peněžitou náhradu.
Může si však odpočítat to, co na těžbu, případně prodej, účelně vynaložila. Součástí lesního pozemku jsou totiž stromy, jež pokácením tuto svou právní povahu ztrácejí a stávají se oddělením (v podobě dřevní hmoty) věcí v právním slova smyslu samostatnou (viz § 505 a § 507 o. z. a § 120 odst. 1 obč. zák.).
Současně jsou stromy oddělitelnými přirozenými plody (lesního) pozemku [(fructas naturales) - § 491 o. z.], jež náleží zpravidla tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen (§ 1067 o. z.).
Nájemné, na jehož vydání byl uplatněn nárok v nyní projednávané věci, ovšem nelze – na rozdíl od stromů – označit za původní církevní majetek ve stavu rozhodném ke dni doručení výzvy povinné osobě a současně užitek ve formě nájemného netvoří součást či příslušenství takového majetku. Nelze tudíž identifikovat rozdílnost v rozhodování jedné a téže otázky Nejvyšším soudem, což implikuje závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. z hlediska korespondujícího důvodu odlišného řešení totožné právní otázky dovolacím soudem.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní věta
Nájemné, jež je užitkem plynoucím vlastníku věci jejím přenecháním k užívání jinému (§ 491 odst. 2 o. z.), nelze pod vymezený rozsah věci, v němž se v intencích ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněné osobě vydává, podřadit. Nejde o součást a ani o příslušenství věci, jež by náležela do historického církevního majetku žalobce, ani o jejich náhradu a rozumně nelze rovněž tvrdit, že vydáním nájemného by bylo podmíněno řádné užívání vydaných pozemků v souladu s jejich účelem. Nájemné plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci nelze považovat za původní církevní majetek, a tudíž za plnění, jež by mělo být spolu s restituovanou věcí vydáno.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2023, č.j. 28 Cdo 2972/2023-305