V posuzovaném případě byl veden spor o to, zda na základě vkladu vlastnického práva pro bývalý československý stát do pozemkových knih dne 22. 5. 1926, zapsaného k návrhu Státního pozemkového úřadu podle § 1 záborového zákona a § 26 a § 27 náhradového zákona, se stát stal vlastníkem pozemků zabraných právnímu předchůdci žalobkyně Kanonie premonstrátů Teplá v rámci první pozemkové reformy a zda právní předpisy týkající se provádění první pozemkové reformy umožňovaly převod pozemků v knihovním vlastnictví státu, jež nepřevzal do držby ani je nepřidělil, do vlastnictví původního vlastníka.
Žalobkyně Kanonie premonstrátů Teplá vyzvala povinné osoby 1) Lesy České republiky, s. p. a 2) Českou republiku - Státní pozemkový úřad (účastníky řízení) k vydání pozemků výzvou ze dne 5. 6. 2013. K uzavření dohody o vydání pozemků nedošlo a žadatelka, která je právní nástupkyní Kláštera řádu premonstrátů v Teplé, podala dne 3. 6. 2014 návrh na vydání rozhodnutí o vydání zemědělských nemovitostí.
Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Karlovarský kraj (dále jen „správní orgán“), rozhodnutím ze dne 3. 6. 2015, č. j. SPU 294768/2015/129/Kali, rozhodl podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), tak, že žalobkyni (žadatelce) se nemovitosti nevydávají.
Správní orgán z listinných důkazů zjistil, že předmětné pozemky se staly vlastnictvím československého státu podle § 1 zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (dále jen „záborový zákon“), a § 26 zákona č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (dále jen „náhradový zákon“), jelikož ke vkladu vlastnického práva státu do pozemkových knih došlo již dne 22. 5. 1926, kdy v nich byl proveden poslední zápis (což vyplývá z příslušných vložek pozemkových knih pro jednotlivá katastrální území, v jejichž části B je poznamenáno, že „k návrhu Státního pozemkového úřadu v Praze ze dne 19. 4. 1926 na základě § 1 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 Sb. z. a n. a §u 26 a 27 zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 Sb. z. n a. ve znění zákona ze dne 13. července 1922 č. 220 Sb. z. a n. vkládá se vlastnické právo pro Stát československý“), tedy před rozhodným obdobím (před 25. 2. 1948) uvedeným v § 1 zákona č. 428/2012 Sb.
Pokud žadatelka uvedla jako právní důvod nároku majetkovou křivdu dle § 5 písm. a) tohoto zákona, tj. odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“), pak správní orgán konstatoval, že i pokud byly pozemky v rámci revize sepsány jako majetek, který podléhá převzetí státem, neznamená to samo o sobě, že tento majetek již ve vlastnictví státu nebyl; oprávněná osoba měla nárokovaný majetek ve své správě a hospodaření, nesvědčilo jí však právo vlastnické. Uzavřel, že po vyhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti nebylo ve vztahu k označeným pozemkům prokázáno spáchání majetkové křivdy v rozhodném období.
Žaloba
Žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu podala žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Krajský soud rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 19 C 78/2015-135, žalobu, aby žalobkyni byly vydány označené pozemky, zamítl.
Soud se zabýval především tím, zda jí pozemky byly odňaty v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Vyšel přitom z důkazů provedených správním orgánem, z nichž vyplývá, že pozemky byly v roce 1926 zapsány do pozemkových knih ve prospěch československého státu. Dovodil, že na základě záborového a náhradového zákona vzniklo vlastnické právo státu již intabulací, jelikož právním důvodem záboru byla zákonná konfiskace a nikoliv prostředečné (derivativní) nabytí vlastnického práva; to vyplývá i z § 6 a § 7 záborového zákona, které řešily situaci hospodaření na konfiskovaných pozemcích, pokud dosud státem nebyly převzaty, dále z § 12 tohoto zákona, podle nějž konfiskovaný majetek mohl být i nadále užíván bývalými vlastníky, ale až při jeho budoucím převzetí byli původní vlastníci povinni státu vydat i zařízení k jeho obhospodařování, z § 18 až § 20 téhož zákona, které stanovily sankce pro případ nerespektování konfiskace, jakož i z § 11 a § 13 zákona, z nichž plyne, že konfiskát (třeba i nepřevzatý) může být propuštěn ze záboru (jinak nebylo možné, aby k nim znovu nabyl vlastnictví původní vlastník).
Argumentovala-li žalobkyně sdělením Ministerstva zemědělství ze dne 25. 9. 1938, pak podle soudu prvního stupně nešlo o rozhodnutí o propuštění ze záboru, nýbrž v něm bylo jen konstatováno, že pozemky nebyly fakticky převzaty státem ani Státním pozemkovým úřadem, a proto ministerstvo „svoluje“ k výmazu vlastnického práva státu k nim. Ostatně k propuštění pozemků o výměře v řádech tisíců hektarů ani nemohlo dojít, a to ani rozhodnutím o propuštění ze záboru, neboť § 11 záborového zákona stanovil limit propuštění ve výši 500 ha, a navíc se uvedené sdělení ani nezmiňuje o tom, že by mělo povahu rozhodnutí o propuštění ze záboru, takže je evidentní, že se nejednalo o úkon podle § 11 záborového zákona.
Dále soud prvního stupně ohledně skutečnosti, že k přechodu vlastnického práva ke konfiskátu docházelo záborem, nikoliv až jeho předáním a převzetím státem, poukázal i na § 1 náhradového zákona, podle nějž pozemkový úřad má právo na zabraném pozemkovém majetku provádět přípravné práce k přijímání a přidělování zabraného majetku, a na § 2 odst. 2 tohoto zákona, z nějž je zřejmé, že pro stanovení míry konfiskátu je podstatné, jaké pozemky byly zapsány do pozemkové knihy jako vlastnictví státu, přičemž bylo na původním vlastníku, aby případně uplatnil návrh na vynětí některých pozemků z konfiskátu (§ 11 zákona). Z § 3 až § 11 náhradového zákona pak plyne, že bylo konfiskováno vše, pokud pozemkový úřad (a to i na základě návrhu původního vlastníka) neprojevil vůli neujmout se části konfiskátu.
Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, což je zřejmé ze skutečnosti, že veškeré pozemky byly v roce 1926 zapsány jako vlastnictví státu. Fakt, že reálné převzetí konfiskátu státem (pozemkovým úřadem) není podstatné pro nabytí vlastnického práva státu k němu, je dále patrný z § 12 náhradového zákona, který stanovil, že pozemkový úřad (stát) má právo aktuálním hospodářům dát výpověď z užívání, a to ještě před převzetím konfiskátu, tedy již před převzetím má práva, kterými disponoval jen vlastník. Závěr, že k nabytí vlastnického práva státu ke konfiskaci stačila intabulace, je jasný i z § 26 a § 27 náhradového zákona, podle nichž ke vkladu vlastnického práva státu ke konfiskátům došlo na základě návrhu pozemkového úřadu (který se tímto úkonem aktivně ujal výkonu vlastnických práv ke konfiskátu) s tím, že na základě toho došlo k výmazu věcných zátěží na konfiskátech. Toto ustanovení tedy upravuje specifický způsob převzetí konfiskátu pozemkovým úřadem, který je lex specialis ve vztahu k § 425 obecného zákoníku občanského (císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s. ze dne 1. června 1811, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících - dále též jen „o. z. o.“).
Fakt, že nemuselo dojít k fyzickému předání a převzetí konfiskátu, výslovně plyne taktéž z § 20 náhradového zákona, podle nějž právo držby a nakládání s konfiskátem přechází na stát dnem vkladu vlastnictví ve prospěch státu. Na základě uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni nebyla způsobena v rozhodném období majetková újma, a není tedy osobou oprávněnou podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a že byl-li po únoru 1948 proveden opětovný zábor nebo se stát poté ujal držby konfiskátu, šlo o výkon vlastnického práva, které mu náleželo již od roku 1926.
Odvolání žalobkyně k Vrchnímu soudu v Praze
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 4 Co 238/2015-337, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem a soudem prvního stupně a po doplnění dokazování dále vyšel ze zjištění, že „právní předchůdce žalobkyně nebyl srozuměn se stavem pozemkové reformy na velkostatku Teplá, že proti řadě rozhodnutí podal stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu (viz dopis přednosty II. odboru Ministerstva zemědělství ze dne 10. 11. 1930), že žalobkyní tvrzená dohoda uzavřená mezi jejím právním předchůdcem a státem ze dne 10. 4. 1938, která měla zakládat obnovení vlastnictví jejího právního předchůdce k nemovitostem nebyla v archivu dohledána (jak to vyplývá ze sdělení Státního oblastního archivu v P. ze dne 6. 9. 2017, Státního okresního archivu v Chebu ze dne 11. 9. 2017 a 23. 10. 2017, Národního archivu v Praze 4 ze dne 27. 9. 2017 a Ministerstva zemědělství, odboru vnitřní správy ze dne 13. 9. 2017), že v září 1938 probíhala jednání o vrácení vlastnického práva ke spornému majetku mezi Ministerstvem zemědělství (dále jen „MZ“) a právním předchůdcem žalobkyně, který vycházel z toho, že vlastníkem sporných nemovitostí je stát, přičemž však návrh na výmaz vlastnického práva státu dosud podán nebyl (jak se podává z dopisů ze dne 22. 9. 1938, č. j. 5991, ze dne 22. 9. 1938, č. j. 5993, a ze dne 22. 9. 1938 adresovaných MZ, IX. Odboru.
Odvolací soud poté, co konstatoval, že pro posouzení ztráty vlastnického práva v období do 24. 2. 1948 je rozhodující výklad právních předpisů účinných v době tvrzené ztráty vlastnického práva, že zákon č. 428/2012 Sb. nezakládá možnost jakkoli přezkoumávat správnost rozhodnutí či jiných aktů tehdejších orgánů veřejné moci vedoucích ke ztrátě vlastnického práva „oprávněné osoby“ před započetím rozhodného období a jejich účinky na právní poměry „oprávněných osob“ jakkoli revidovat. Vlastnické převzetí se pak dělo zásadně vkladem vlastnického práva státu postupem podle § 26 náhradového zákona, přičemž pouze jako výjimku z pravidla dovodila soudní praxe, že za okamžik přechodu vlastnického práva na stát lze považovat již skutečné uchopení se držby pozemku státem na základě novelizovaného § 29 náhradového zákona, pokud se tak stalo (zpravidla na základě dohody stran) ještě před provedením vkladu vlastnického práva státu do pozemkové knihy.
Přisvědčil proto závěru soudu prvního stupně, že v případě intabulace vlastnického práva státu postupem podle § 26 náhradového zákona došlo v daném případě k přechodu vlastnického práva k zabranému majetku na stát, v důsledku čehož stát nabyl řádné „knihovní vlastnictví“, a že je již nerozhodné, zda se stát chopil též držby převzatého majetku ve smyslu § 29 tohoto zákona, ve znění účinném od 19. 8. 1922, tedy zda došlo ke „skutečnému převzetí majetku“ (§ 13 záborového zákona).
Okolnost, že právní předchůdce žalobkyně byl i nadále držitelem předmětných pozemků, a to až do započetí rozhodného období, a tudíž, že ani nedošlo ke vzniku pohledávky právního předchůdce žalobkyně na náhradu, resp. k zápisu této pohledávky do náhradové knihy, není z hlediska vydání pozemků podle zákona č. 428/2012 Sb. významné, neboť pouhá držba majetku nespadá pod vymezení pojmu původního církevního majetku ve smyslu § 2 písm. a) tohoto zákona. Dále odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil „listinu o sdělení MZ“ dne 25. 9. 1938, č. j. 252.837/38-IX/5 (dále též jen „listina o sdělení MZ“), a na rozdíl od něj dovodil, že ta nemohla představovat propuštění majetku ze záboru ve smyslu § 11 záborového zákona, neboť z něj mohl být propuštěn jen takový majetek, ke kterému dosud svědčilo vlastnické právo původnímu vlastníku (jinak by se nejednalo o majetek zabraný, nýbrž státem již převzatý).
Zároveň však podle odvolacího soudu platí, že právní předpisy o první pozemkové reformě ani jiné právní předpisy neobsahovaly žádnou zvláštní úpravu pro postup, kdy státem vlastnicky převzaté pozemky podle § 26 náhradového zákona, u nichž se stát nechopil držby podle § 29 náhradového zákona, měly být převedeny zpět na původního vlastníka. V takovém případě pro převod vlastnického práva ze státu na původního vlastníka musely být splněny obecné podmínky nabývání vlastnického práva (prostředečným) převodem podle § 423 a násl. o. z. o., kdy pro nemovitosti se vyžadovala intabulace vlastnického práva ve prospěch nabyvatele do pozemkové knihy.
Dovolání
Rozsudek odvolacího soudu napadla v plném rozsahu žalobkyně dovoláním k Nejvyššímu soudu.
Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud v dané věci vyšel správně z názoru, že při posouzení otázky, zda ke ztrátě vlastnického práva původního vlastníka došlo v rámci nebo mimo rozhodné období, je třeba vycházet z obsahu právních předpisů platných v době tvrzené ztráty vlastnictví, tedy v posuzovaném případě z právních předpisů, týkajících se první pozemkové reformy v celém jejich systému.
Jestliže totiž bylo v posuzované věci zjištěno, že ke vkladu vlastnického práva státu k předmětným pozemkům - vlastněným původně právním předchůdcem žalobkyně Klášterem řádu premonstrátů v Teplé - do pozemkových knih došlo dne 22. 5. 1926, kdy v nich byl proveden poslední zápis stran vlastnického práva k nim, jak to vyplývá z příslušných vložek pozemkových knih pro jednotlivá katastrální území, v jejichž části B bylo poznamenáno, že „k návrhu Státního pozemkového úřadu v Praze ze dne 19. 4. 1926 na základě § 1 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 Sb. z. a n. a §u 26 a 27 zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 Sb. z. n a. ve znění zákona ze dne 13. července 1922 č. 220 Sb. z. a n. vkládá se vlastnické právo pro stát československý“, pak je správný názor odvolacího soudu, s nímž se dovolací soud ztotožňuje, že v daném případě, kdy byla provedena intabulace vlastnického práva státu do pozemkových knih (§ 431 o. z. o.) postupem podle § 26 a § 27 náhradového zákona, došlo k přechodu vlastnického práva k zabranému majetku právního předchůdce žalobkyně na stát, v důsledku čehož stát nabyl řádné knihovní vlastnictví, a že z hlediska přechodu vlastnického práva na stát je již nerozhodné, zda se stát následně chopil též držby převzatého majetku ve smyslu § 29 náhradového zákona.
V řízení o uplatněném nároku církevní právnické osoby podle zákona č. 428/2012 Sb. na vydání státem zabraného majetku při provádění první pozemkové reformy tudíž pozemkový úřad ani soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu již nejsou oprávněny postup tehdejších státních orgánů přezkoumávat.
Z uvedeného vyplývá závěr, že předmětné pozemky přešly na československý stát již v roce 1926, tedy před rozhodným obdobím stanoveným v § 1 zákona č. 428/2012 Sb.
Pro převod vlastnického práva ze státu na původního vlastníka musely být splněny obecné podmínky nabývání vlastnického práva převodem podle § 423 o. z. o. a násl., jak odvolací soud taktéž správně dovodil.
Podle tohoto ustanovení platilo, že věci, které mají již vlastníka, nabývají se prostředečně tím, že se právním způsobem převedou od vlastníka na jinou osobu. Podle § 424 o. z. o. právní důvod prostředečného nabytí zakládá se na smlouvě; na pořízení pro případ smrti; na soudcovském výroku nebo na nařízení zákona. Podle § 431 o. z. o. ku převodu vlastnictví nemovitých věcí musí býti nabývací jednání zapsáno do veřejných knih k tomu určených. Toto zapsání nazývá se vklad (intabulace).
Protože rozsudek odvolacího soudu je správný a protože nebylo zjištěno, že by toto rozhodnutí bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Právní věta
Pro posouzení ztráty vlastnického práva v období do 24. 2. 1948 je rozhodující výklad právních předpisů účinných v době tvrzené ztráty vlastnického práva. Zákon č. 428/2012 Sb. nezakládá možnost jakkoli přezkoumávat správnost rozhodnutí či jiných aktů tehdejších orgánů veřejné moci vedoucích ke ztrátě vlastnického práva „oprávněné osoby“ před započetím rozhodného období a jejich účinky na právní poměry „oprávněných osob“ jakkoli revidovat.
Právní předpisy o první pozemkové reformě ani jiné právní předpisy neobsahovaly žádnou zvláštní úpravu pro postup, kdy státem vlastnicky převzaté pozemky podle § 26 zákona č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový („náhradový zákon“), u nichž se stát nechopil držby podle § 29 náhradového zákona, mohly být převedeny zpět na původního vlastníka.
Pro převod vlastnického práva ze státu na původního vlastníka musely být splněny obecné podmínky nabývání vlastnického práva (prostředečným) převodem podle § 423 a násl. obecného zákoníku občanského z roku 1811, kdy pro nemovitosti se vyžadovala intabulace vlastnického práva ve prospěch nabyvatele do pozemkové knihy.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2018, sp. zn. 28 Cdo 1696/2018