V dané věci se jednalo o spor mezi státem a obcí, spočívající v restitučním nároku obce. Předmětem sporu byl historický majetek obce, který tato nabyla v poválečné době jako národní správce a následně jí byl státem znárodněn. Podle současné legislativy, a to zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky  do vlastnictví obcí, měla nárok na vydání lesního pozemku obec uplatit do 31.03.2013. Obec však svůj nárok nestihla v požadované době uplatnit, a proto se vydání pozemku domáhala soudně. Věc byla řešena okresním, krajským a následně v rámci dovolání Nejvyšším soudem ČR, kterými byl nárok obce zamítnut, s odkazem, že pozemky vydržel stát.

Ze strany obce byla podána ustavní stížnost, které bylo vyhověno a rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo Ústavním soudem zrušeno. Z řešení sporu vyplývá, že restituční předpisy je nutno vykládat nikoliv jen jazykovým výkladem, ale především podle jejich účelu, aby tak nevnikaly nové majetkové křivdy. Při hodnocení splnění podmínek vydržení je v této souvislosti nutno přihlížet nejen k vydržecí době, nýbrž i k oprávněnosti a zvláštním požadavkům na hodnocení dobré víry držitele, kterým je stát.  

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Pasivitu obce nelze trestat pozbytím vlastnického práva ve prospěch státu, který již obci jednou vlastnictví odňal, ale později se rozhodl způsobenou křivdu napravit. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR lze aplikovat ve vtahu státu a obcí jako původních vlastníků historického majetku. V případě dalších nabyvatelů nemovitostí se tento závěr vždy uplatit nemusí.

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 09.01.2014,zn. III. ÚS 2176/13