Níže uvedené usnesení Ústavního soudu ČR rozvíjí a navazuje na Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.08.2012, sp. zn. II ÚS 3120/10, který se zabýval problematikou legitimního očekávání církevní organizace ve vydání pozemků v rámci restitučního řízení a zohledněním historických skutečností v soudním sporu.  

Usnesení Ústavního soudu ČR, které bylo vydáno po zmíněném nálezu, reflektuje spor církevní organizace a státního podniku o určení vlastnického práva k lesnímu pozemku, který byl znárodněn státem v roce 1949. Spor o lesní pozemek byl zahájen ještě v době před vydáním zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Církevní organizace nebyla v soudním řízení úspěšná a soudy – okresní a krajský, její nárok zamítly s poukazem, že dosud nebyla vydána právní norma, na základě které by bylo možné restituční nárok uplatnit. Rovněž dovolání podané církevní organizací k Nejvyššímu soudu ČR bylo odmítnuto. 

Církevní organizace následně podala Ústavní stížnost, kterou se Ústavní soud zabýval v době, kdy byl již zmíněný zákon vydán. Ústavní soud podanou ústavní stížnost sice odmítl, nicméně poukázal na skutečnost, kdy církevní organizace může svůj restituční nárok uplatnit podle nově vydané právní normy.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Znárodněním lesních pozemků církvi, tj. jejich vyvlastněním bez náhrady, kterým byla způsobena majetková křivda, se otevírá možnost uplatnění restitučního nároku vůči státu. V těchto případech by měl být restituční nárok ze strany pozemkového úřadu, popřípadě obecných soudů uznán.   

Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27.06.2013, sp. zn. II ÚS 713/12