V daném případě se jednalo o spor mezi Ministerstvem dopravy a Městem Kutná Hora za účasti Městských lesů a rybníků Kutná Hora, spol. s r. o. a Správy železniční dopravní cesty o provedení ochranných opatření před pádem stromů na trať.
Na základě podnětu Správy železniční a dopravní cesty bylo Drážním úřadem zahájeno řízení ve věci rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření k zabránění pádu stromů na trať. Poté bylo Drážním úřadem vydáno rozhodnutí, kterým podle § 54 odst. 1 zákona o dráhách byla prvému žalobci jako vlastníku zdroje ohrožení uložena povinnost provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu na své náklady. Za nebezpečí pro dráhu Drážní úřad označil 182 kusů stromů rostoucích na dotčených pozemcích v rozsahu uvedeném v podnětu Správy železniční dopravní cesty. Jádrem sporu byl názor žalovaného (Ministerstva dopravy), že ke vzniku složité a nebezpečné situace došlo nikoli v důsledku přírodních vlivů, ale v důsledku omisivního jednání vlastníka zdroje ohrožení dráhy.
Proti rozhodnutí Drážního úřadu podali oba žalobci Město Kutná Hora a Městské lesy a rybníky Kutná Hora odvolání k Ministerstvu dopravy. To obě odvolání zamítlo, když odvolání prvého žalobce neshledalo důvodným a odvolání druhého žalobce shledalo nepřípustným.
Žalobci proto podali správní žalobu u Městského soudu v Praze, kterým se domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy, kterým bylo uloženo Městu Kutná Hora provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu nejpozději do dne 30. 6. 2018. Město Kutná Hora poukázalo na to, že odstraňování stromů představujících ohrožení dráhy musí zajišťovat provozovatel dráhy, což bylo i dosavadní aplikační praxí. Žalobci dále namítali nesprávné právní posouzení věci, když podle jejich názoru je vydané rozhodnutí v rozporu se správním řádem v důsledku neodůvodněného odklonu od závěru Drážního úřadu při výkonu státního dozoru, přičemž k tomuto odklonu podle názoru žalobců došlo výlučně v zájmu chránit majetkové zájmy Správy železniční a dopravní cesty.
Podle žalobců nebylo zkoumáno, jaké vady stromy vykazují, a také neproběhlo žádné dokazování. Podle názoru žalobců správní orgány nesprávně interpretovaly ustanovení § 10 odstavec 1 zákona o dráhách, pokud ke vzniklému stavu dovozovaly nesplnění prevenční povinnosti žalobců podle § 2900 občanského zákoníku za situace, kdy tři měsíce před zahájením řízení správní orgán prvého stupně konstatoval při svém šetření, že nejde o stav ohrožení dráhy.
Městský soud v Praze mimo jiné konstatoval, že ze spisu nikterak nevyplývá, že by lesní porost byl podroben dalšímu zkoumání, tj. zda jsou stromy v nebezpečném stavu, či co bylo příčinou pádu dubu do dráhy vlaku. Neproběhlo místní šetření dendrologa, či vypracování znaleckého posudku znalci odpovídající odbornosti. V projednávaném případě nebyly stromy nijak zkoumány, pouze bylo konstatováno, že jejich prostá existence představuje pro dráhu nebezpečí. Městský soud v Praze dospěl k názoru, že námitka žalobců (nesprávné právní posouzení věci a nesprávná interpretace aplikované právní normy) je důvodná, neboť byla porušena zásada materiální pravdy vyjádřená v § 3 s. ř., jelikož nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud shledal žalobu jako důvodnou, neboť správní orgán pochybil ve shromáždění důkazů a jejich následném vyhodnocení. Soud proto podle ustanovení § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s., rozhodnutí žalovaného zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude na žalovaném, aby v případě, že i nadále setrvá na názoru o nezbytnosti nařídit prvému žalobci povinnost provést opatření podle § 10 odstavec 1 zákona o dráhách, podrobně odůvodnil ve smyslu výše uvedeného odůvodnění, na základě jakých skutkových či právních okolností a na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl a z jakých důkazů či podkladů přitom vycházel.
Právní věta:
Z ustanovení § 10 odst. 1 zákona o dráhách vyplývá, že pokud dráhu ohrožují sesuvy půdy, padání kamení, lavin, stromů nebo jejich částí, jsou vlastníci nemovitostí sousedících s dráhou povinni strpět provedení opatření, která mají těmto jevům zabránit, a to v případě, že toto nebezpečí vzniklo výstavbou dráhy, jejím provozem nebo přírodními vlivy. Vznikne-li však toto nebezpečí z jednání těchto vlastníků, jsou tito povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad.
Naopak bez zjištění konkrétních okolností, z nichž nebezpečí pro dráhu vzniklo, nelze po vlastníkovi lesa vykácení lesa na jeho náklady požadovat. Není však možné přehlédnout povinnost prevence uloženou v rámci soukromého práva § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Pokud tedy vlastník pozemku tuto prevenční povinnost nesplní, je jeho opominutí postaveno na roveň aktivnímu jednání a vlastník pozemku bude i zde povinen odstranit nebezpečí na své náklady.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 04.04.2019, sp. zn. 11 A 117/2018.