Případ byl již řešen Městským soudem v Praze a rozsudek ze dne 25. 7. 2018, č. j. 3 A 132/2015 - 230 byl zveřejněn na webu http://www.lesnickejudikaty.cz/ochrana-prirody/item/153-omezeni-lesnicke-cinnosti-ve-2-zone-chko.
V dané věci bylo posuzováno protiprávní jednání žalobkyně Capital group SERVICE s.r.o., které spočívalo v tom, že bez příslušných povolení prováděla žalobkyně těžbu porostů a terénní úpravy na lesních pozemcích v CHKO Beskydy, čímž poškodila životní prostředí. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí (ČIŽP) byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 3 200 000 Kč za spáchání správních deliktů podle § 4 písm. a) a c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa a podle § 88 odst. 1 písm. a) a § 88 odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Žalobkyně se žalobou u Městského soudu v Praze domáhala vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalované (MŽP), eventuálně jeho zrušení. Městský soud v Praze však žalobu zamítl pro nedůvodnost.
Kasační stížnost
Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ve stížnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že městský soud zatížil řízení vadou, která má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, pokud nevyrozuměl o probíhajícím řízení obec Dolní Lomná, ačkoli s ní bylo jednáno jako s účastníkem předcházejícího správního řízení. Tato obec by měla mít postavení osoby zúčastněné na řízení, neboť v jejím katastrálním území došlo ke spáchání správního deliktu a podle § 2 odst. 3 zákona č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, tak do jejího rozpočtu připadá 50 % uložené pokuty.
V uvedeném pochybení soudu stěžovatelka spatřovala naplnění důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívající v tzv. jiné vadě řízení před soudem.
Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že v jejím případě došlo k zániku odpovědnosti za deliktní jednání, k čemuž městský soud i správní orgány měly přihlédnout z úřední povinnosti. K tomu stěžovatelka odkázala na § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 204/2015 Sb., „který zcela jednoznačně stanovuje, že přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.“
Podle názoru stěžovatelky došlo při zjišťování skutkové podstaty věci ze strany správních orgánů k porušení zásady materiální pravdy a zásady vyšetřovací, když nevzaly v potaz skutečnost, že na území České republiky od rozhodné doby dochází k neustálému zhoršování kůrovcové kalamity. Stěžovatelka byla přípisem od Lesů České republiky, s.p. s odkazem na § 32 lesního zákona s předstihem vyzvána k provedení nahodilé těžby kůrovcového dříví a vyrozuměna, že provedení těžby má nahlásit příslušnému revírníkovi, jinak bude těžba považována za neprovedenou, za což jí hrozí pokuta do částky 100 000 Kč. Správní orgány ani městský soud se s touto skutečností nevypořádaly.
Žalovaný (MŽP) ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na zákonnosti i věcné správnosti obou správních rozhodnutí, a taktéž na svých závěrech vyslovených ve vyjádřeních učiněných v řízení před městským soudem, na které v plném rozsahu odkázal. Ztotožnil se s napadeným rozsudkem a neshledal žádný důvod pro jeho zrušení. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Žalovaný poukázal na nesoulad v objemu vytěženého dříví s výzvami k vytěžení kůrovcem napadených stromů a s písemným upozorněním odborného lesního hospodáře, že jinou těžbu nelze realizovat. Stěžovatelka podle žalovaného těžila především stromy lýkožrouty nenapadené, včetně listnatých stromů, a rovněž nechala odstranit i odrostlou bukovou přirozenou obnovu.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval posouzením zániku odpovědnosti stěžovatelky za správní delikty podle § 4 písm. a) a c) zákona o ČIŽP. Uvedl, že bylo třeba v době vydání správních rozhodnutí posuzovat tyto delikty podle § 5 zákona o ČIŽP, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Podle jeho odstavce 2 platilo, že „řízení o uložení pokuty lze zahájit jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 tohoto zákona, nejpozději však do tří let od doby, kdy k porušení těchto povinností došlo.“ V projednávaném případě však k prekluzi odpovědnosti za správní delikty spáchané stěžovatelkou v průběhu řízení nedošlo.
Stěžovatelka v kasační stížnosti napadla vadu řízení před soudem spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost vydaného rozhodnutí.
Aby však mohl být tento důvod kasační stížnosti úspěšně uplatněn v řízení o kasační stížnosti, musí obdobně formulovanou námitku stěžovatel vznést prvotně již v podané žalobě. V kasační stížnosti pak musí tvrdit, že tuto procesní vadu namítal důvodně již v podané žalobě, ovšem krajský soud jeho názoru nepřisvědčil a neshledal, že by tvrzená vada zakládala důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
V projednávaném případě však uvedená námitka nebyla stěžovatelkou v žalobě proti rozhodnutí žalovaného uplatněna. Nejvyšším správní soud proto konstatoval, že tato námitka obsahuje tzv. skutková a právní nova ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. a § 109 odst. 5 s. ř. s., jejichž uplatnění není v řízení o kasační stížnosti přípustné.
Soud odmítl i námitku stěžovatelky, že bylo nesprávně rozhodnuto o tom, že se v jejím případě jednalo o těžbu úmyslnou, přestože součástí správního spisu jsou přípisy od společnosti Lesy České republiky, s.p., jejichž obsahem je výzva k provedení nahodilé těžby kůrovcového dříví. I k této námitce soud uvedl, že v této podobě nebyla ve lhůtě pro podání žaloby uplatněna a městský soud proto neměl důvod se k dané skutečnosti výslovně vyjadřovat.
Nad rámec Nejvyšší správní soud k tvrzení stěžovatelky poznamenal, že je sice pravdou, že stěžovatelka byla písemně vyzvána odborným lesním hospodářem, aby odstranila konkrétní kůrovcem napadené stromy (nejprve 36 ks stromů a následně dalších 27 ks stromů). Vytěženy však byly i další stromy, včetně těch, na kterých se lýkožrouti vůbec nevyskytují, a stěžovatelka také nechala odstranit odrostlou bukovou přirozenou obnovu, přestože byla odborným lesním hospodářem písemně upozorněna na to, že jinou těžbu nelze realizovat.
Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze je zákonný. Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Právní věta:
Řízení o kasační stížnosti, jakožto mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, je řízením, v jehož průběhu je Nejvyšším správním soudem přezkoumávána zákonnost posouzení věci a postupu krajského soudu.
Rámec soudního přezkumu je předurčen již v řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti není přípustné uplatňovat nové důvody či skutečnosti nastalé až po vydání napadeného rozhodnutí.
Jádro soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů spočívá v řízení před krajským (městským) soudem. S tím souvisí i poměrně striktní pravidla o koncentraci řízení a možnosti vymezení žalobních bodů (tzn. též vymezení rámce soudního přezkumu) pouze ve lhůtě pro podání žaloby.
Aby tedy mohl být tento důvod kasační stížnosti úspěšně uplatněn, musí obdobně formulované námitky stěžovatel vznést prvotně již v podané žalobě. V kasační stížnosti pak musí tvrdit, že tuto procesní vadu namítal důvodně již v podané žalobě, ovšem krajský soud jeho názoru nepřisvědčil a neshledal, že by tvrzená vada zakládala důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Důvody, které lze v kasační stížnosti s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k napadenému rozhodnutí krajského soudu.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.11.2020, č.j. 3 As 117/2018 - 37