Spor o zrušení opatření obecné povahy - změna územního plánu obce
Navrhovatelka Mgr. J. V. návrhem podaným ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se domáhala zrušení opatření obecné povahy vydaného zastupitelstvem města Tanvald (Změna č. 2 Územního plánu Tanvald) v ploše X. Plocha X zahrnovala část pozemku o výměře 0,40 ha, která byla změnou územního plánu nově vymezena z plochy smíšené nezastavěného území – přírodní, na plochu lesní. Tato plocha sousedila s navrhovatelčinými pozemky. Navrhovatelka namítala, že změnou je omezena ve výkonu vlastnického práva ke svým pozemkům a že se snižuje jejich finanční hodnota.
Z tvrzení navrhovatelky a ze stanovisek dotčených orgánů vyplývá, že lesní porost nebyl na pozemku p. č. X založen v souladu s právními předpisy a tento stav trvá již 15–20 let. Změna územního plánu v podstatě legalizovala tento stav. Navrhovatelka proto požadovala zrušení části změny územního plánu u krajského soudu.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že nebylo porušeno žádné ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) upravující proces příjímání územního plánu či jeho změny a žalobkyně měla možnost podávat v jednotlivých fázích procesu připomínky a námitky, které využila. Krajský soud konstatoval, že pořizovatel územního plánu se zabýval navrhovatelkou namítanými porušeními právních předpisů a na podkladě obsahu stanovisek dotčených orgánů je neshledal důvodnými.
Agentura ochrany přírody a krajiny vydala k vymezení plochy X souhlasné stanovisko. Dále pak byla rozhodná stanoviska dotčených orgánů státní správy vydaná v procesu přípravy návrhu změny územního plánu a jejího přijetí.
Soud uvedl, že z hlediska souladu vymezení plochy X s veřejnými zájmy dle lesního zákona byla změna územního plánu opakovaně posouzena Krajským úřadem Libereckého kraje jako dotčeným orgánem státní správy lesů. Tento orgán již ve fázi zadání změny územního plánu uplatnil požadavek, aby byla plocha zalesnění na pozemku p. č. X vymezena pouze tak, aby byla dodržena vzdálenost 25 m od p. č. X.
Krajský soud uzavřel, že požadavku navrhovatelky na zrušení části změny územního plánu nelze vyhovět jen proto, že má odlišnou představu o možném funkčním využití sousedního pozemku. I když navrhovatelka v úvodu návrhu zmínila pokles finanční hodnoty svých pozemků v souvislosti s přijetím změny územního plánu, zůstala tato námitka pouze obecná, ničím nepodložená, proto ji soud rovněž vyhodnotil jako neopodstatněnou. Krajský soud návrh na zrušení opatření obecné povahy zamítl.
Kasační stížnost
Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. Krajský soud se dle stěžovatelky zabýval zejména procesem přijetí změny územního plánu a výkonem vlastnického práva majitelky protiprávně zalesněného pozemku p. X, ale nezabýval se zásahem do vlastnického práva stěžovatelky. Stěžovatelka uvedla, že jí vznikne v budoucnu nezanedbatelná újma spočívající v zániku zahrady, například nebude moci pozemek využívat k pěstování rostlin, neboť lesní porost vzroste až do výšky 30 metrů i výše a zahradu zastíní. Stěžovatelka bude též povinna strpět povinnosti a omezení ve smyslu lesního zákona jako je zákaz rozdělávání ohně do vzdálenosti 50 m od okraje lesa.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud uvedl, že potenciální právo stěžovatelky využít svůj pozemek územním plánem předvídaným způsobem, není ohroženo. Skutečnost, že orgán ochrany lesů vyžadoval v rámci řízení o změně územního plánu odstup hranice lesa od pozemku určeného k zastavění pouze ve vzdálenosti 25 metrů, a s takto vymezenou lesní plochou souhlasil, zakládá stěžovatelce legitimní očekávání, že v případě jejího budoucího stavebního záměru v ochranném pásmu lesa, bude tuto vzdálenost krajský úřad v případě, že se v daném území významně nezmění okolnosti, považovat za dostatečnou.
Soud zdůraznil, že úkolem dotčených orgánů v rámci procesu příjímání územního plánu či jeho změny je střežit veřejný zájem, k jehož ochraně jsou povolány, ať už se jedná o ochranu přírody a krajiny, zemědělský půdní fond, lesy, vodní toky, komunikace či jiný veřejný zájem. Ve svých stanoviscích tedy neposuzují, zda je navrhovaná změna územního plánu ve veřejném zájmu, ale zda s veřejným zájmem, který mají chránit, není v rozporu. Stejně tak úkolem územního plánu není vytyčovat pouze taková funkční využití území, která jsou ve veřejném zájmu. Územní plán vyjadřuje a stanovuje koncepci rozvoje území obce.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že ačkoliv nově vymezená plocha X jakožto lesní pozemek se může stěžovatelky jakožto vlastníka sousedního pozemku určitým způsobem dotknout, nejedná se o situaci, kdy by byla ve svých právech, jakkoliv významně omezena.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že žádnou vadu v odůvodnění přezkoumávaného opatření obecné povahy neshledal a kasační stížnost zamítl.
Právní věta:
Přijetí územního plánu a obsah územního plánu je politickým rozhodnutím konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a projevem práva na samosprávu územního celku. Úkolem dotčených orgánů v rámci procesu přijímání územního plánu, či jeho změny, je zohlednit veřejný zájem, k jehož ochraně jsou zmocněny. Ve svých stanoviscích posuzují, zda navrhovaná změna územního plánu není s veřejným zájmem, který mají chránit, v rozporu.
Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci. Úkolem soudu v rámci přezkumu zásahu do práv účastníka řízení je proto, za splnění dalších podmínek, zjistit, zda si pořizovatel územního plánu nepočínal zjevně svévolně či diskriminačně, zda úkoly a cíle, které prostřednictvím územního plánu naplňuje, jsou legitimní a zákonné, a zda se v případě omezení vlastnických práv jedná o omezení v nezbytně nutné míře, vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli a je činěno nejšetrnějším možným způsobem. Není tedy úkolem soudu stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito.
Ústavní stížnost
Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci podala stěžovatelka ústavní stížnost.
Stěžovatelka tvrdila, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu města Tanvald, které změnilo část svého územního plánu v ploše K23 z plochy smíšené nezastavěného území-přírodní, zemědělská (NS) na plochu lesní (NL). Zařazením sousedních pozemků do kategorie ploch lesních bylo podle názoru stěžovatelky zasaženo do jejího práva vlastnického, neboť jí bylo znemožněno plnohodnotné užívání jejího pozemku (zahrady). K porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup vedlejšího účastníka aprobovaly a nezabývaly se proporcionalitou přijatého řešení.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost představuje pouze opakování námitek uplatněných stěžovatelkou v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti opatření obecné povahy, kterým byla vydána změna územního plánu města Tanvald. V jejich postupu nelze spatřovat žádné prvky svévole. Oba soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními správního řádu, soudního řádu správního a rovněž zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"). S odkazem na příslušná ustanovení stavebního zákona správní soudy vysvětlily stěžovatelce proces přijímání změny územního plánu. Prostředky, které měla k dispozici pro participaci na tomto procesu, stěžovatelka beze zbytku využila.
Ústavní soud připomněl, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.02.2019, č.j. 1 AS 232/2018
Případ byl již řešen Městským soudem v Praze a rozsudek ze dne 25. 7. 2018, č. j. 3 A 132/2015 - 230 byl zveřejněn na webu http://www.lesnickejudikaty.cz/ochrana-prirody/item/153-omezeni-lesnicke-cinnosti-ve-2-zone-chko.
V dané věci bylo posuzováno protiprávní jednání žalobkyně Capital group SERVICE s.r.o., které spočívalo v tom, že bez příslušných povolení prováděla žalobkyně těžbu porostů a terénní úpravy na lesních pozemcích v CHKO Beskydy, čímž poškodila životní prostředí. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí (ČIŽP) byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 3 200 000 Kč za spáchání správních deliktů podle § 4 písm. a) a c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa a podle § 88 odst. 1 písm. a) a § 88 odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Žalobkyně se žalobou u Městského soudu v Praze domáhala vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalované (MŽP), eventuálně jeho zrušení. Městský soud v Praze však žalobu zamítl pro nedůvodnost.
Kasační stížnost
Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ve stížnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že městský soud zatížil řízení vadou, která má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, pokud nevyrozuměl o probíhajícím řízení obec Dolní Lomná, ačkoli s ní bylo jednáno jako s účastníkem předcházejícího správního řízení. Tato obec by měla mít postavení osoby zúčastněné na řízení, neboť v jejím katastrálním území došlo ke spáchání správního deliktu a podle § 2 odst. 3 zákona č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, tak do jejího rozpočtu připadá 50 % uložené pokuty.
V uvedeném pochybení soudu stěžovatelka spatřovala naplnění důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívající v tzv. jiné vadě řízení před soudem.
Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že v jejím případě došlo k zániku odpovědnosti za deliktní jednání, k čemuž městský soud i správní orgány měly přihlédnout z úřední povinnosti. K tomu stěžovatelka odkázala na § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 204/2015 Sb., „který zcela jednoznačně stanovuje, že přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.“
Podle názoru stěžovatelky došlo při zjišťování skutkové podstaty věci ze strany správních orgánů k porušení zásady materiální pravdy a zásady vyšetřovací, když nevzaly v potaz skutečnost, že na území České republiky od rozhodné doby dochází k neustálému zhoršování kůrovcové kalamity. Stěžovatelka byla přípisem od Lesů České republiky, s.p. s odkazem na § 32 lesního zákona s předstihem vyzvána k provedení nahodilé těžby kůrovcového dříví a vyrozuměna, že provedení těžby má nahlásit příslušnému revírníkovi, jinak bude těžba považována za neprovedenou, za což jí hrozí pokuta do částky 100 000 Kč. Správní orgány ani městský soud se s touto skutečností nevypořádaly.
Žalovaný (MŽP) ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na zákonnosti i věcné správnosti obou správních rozhodnutí, a taktéž na svých závěrech vyslovených ve vyjádřeních učiněných v řízení před městským soudem, na které v plném rozsahu odkázal. Ztotožnil se s napadeným rozsudkem a neshledal žádný důvod pro jeho zrušení. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Žalovaný poukázal na nesoulad v objemu vytěženého dříví s výzvami k vytěžení kůrovcem napadených stromů a s písemným upozorněním odborného lesního hospodáře, že jinou těžbu nelze realizovat. Stěžovatelka podle žalovaného těžila především stromy lýkožrouty nenapadené, včetně listnatých stromů, a rovněž nechala odstranit i odrostlou bukovou přirozenou obnovu.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval posouzením zániku odpovědnosti stěžovatelky za správní delikty podle § 4 písm. a) a c) zákona o ČIŽP. Uvedl, že bylo třeba v době vydání správních rozhodnutí posuzovat tyto delikty podle § 5 zákona o ČIŽP, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Podle jeho odstavce 2 platilo, že „řízení o uložení pokuty lze zahájit jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 tohoto zákona, nejpozději však do tří let od doby, kdy k porušení těchto povinností došlo.“ V projednávaném případě však k prekluzi odpovědnosti za správní delikty spáchané stěžovatelkou v průběhu řízení nedošlo.
Stěžovatelka v kasační stížnosti napadla vadu řízení před soudem spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost vydaného rozhodnutí.
Aby však mohl být tento důvod kasační stížnosti úspěšně uplatněn v řízení o kasační stížnosti, musí obdobně formulovanou námitku stěžovatel vznést prvotně již v podané žalobě. V kasační stížnosti pak musí tvrdit, že tuto procesní vadu namítal důvodně již v podané žalobě, ovšem krajský soud jeho názoru nepřisvědčil a neshledal, že by tvrzená vada zakládala důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
V projednávaném případě však uvedená námitka nebyla stěžovatelkou v žalobě proti rozhodnutí žalovaného uplatněna. Nejvyšším správní soud proto konstatoval, že tato námitka obsahuje tzv. skutková a právní nova ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. a § 109 odst. 5 s. ř. s., jejichž uplatnění není v řízení o kasační stížnosti přípustné.
Soud odmítl i námitku stěžovatelky, že bylo nesprávně rozhodnuto o tom, že se v jejím případě jednalo o těžbu úmyslnou, přestože součástí správního spisu jsou přípisy od společnosti Lesy České republiky, s.p., jejichž obsahem je výzva k provedení nahodilé těžby kůrovcového dříví. I k této námitce soud uvedl, že v této podobě nebyla ve lhůtě pro podání žaloby uplatněna a městský soud proto neměl důvod se k dané skutečnosti výslovně vyjadřovat.
Nad rámec Nejvyšší správní soud k tvrzení stěžovatelky poznamenal, že je sice pravdou, že stěžovatelka byla písemně vyzvána odborným lesním hospodářem, aby odstranila konkrétní kůrovcem napadené stromy (nejprve 36 ks stromů a následně dalších 27 ks stromů). Vytěženy však byly i další stromy, včetně těch, na kterých se lýkožrouti vůbec nevyskytují, a stěžovatelka také nechala odstranit odrostlou bukovou přirozenou obnovu, přestože byla odborným lesním hospodářem písemně upozorněna na to, že jinou těžbu nelze realizovat.
Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze je zákonný. Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Právní věta:
Řízení o kasační stížnosti, jakožto mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, je řízením, v jehož průběhu je Nejvyšším správním soudem přezkoumávána zákonnost posouzení věci a postupu krajského soudu.
Rámec soudního přezkumu je předurčen již v řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti není přípustné uplatňovat nové důvody či skutečnosti nastalé až po vydání napadeného rozhodnutí.
Jádro soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů spočívá v řízení před krajským (městským) soudem. S tím souvisí i poměrně striktní pravidla o koncentraci řízení a možnosti vymezení žalobních bodů (tzn. též vymezení rámce soudního přezkumu) pouze ve lhůtě pro podání žaloby.
Aby tedy mohl být tento důvod kasační stížnosti úspěšně uplatněn, musí obdobně formulované námitky stěžovatel vznést prvotně již v podané žalobě. V kasační stížnosti pak musí tvrdit, že tuto procesní vadu namítal důvodně již v podané žalobě, ovšem krajský soud jeho názoru nepřisvědčil a neshledal, že by tvrzená vada zakládala důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Důvody, které lze v kasační stížnosti s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k napadenému rozhodnutí krajského soudu.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.11.2020, č.j. 3 As 117/2018 - 37
Předmětem sporu byla otázka, zda žalobce a) Město Kutná Hora stíhá povinnost k odstranění stromů na jeho pozemcích jen proto, že jde o stromy, které svojí výškou a vzdáleností od dráhy mohou způsobit nebezpečí pádu. Bylo sporné, která osoba je povinna (a má nést korespondující náklady i případnou deliktní odpovědnost) odstraňovat tento typ dřevin na pozemcích v sousedství dráhy, zda to má být vlastník těchto pozemků [zde žalobce a)], vlastník dráhy (§ 20 zákona o dráhách) nebo provozovatel dráhy (§ 22 téhož zákona).
Správní orgány se spokojily s konstatováním, že prostá existence stromů vzhledem k jejich výšce a vzdálenosti od trati představuje pro dráhu nebezpečí a odpovědnost za vznik nebezpečí pro dráhu na sousedním pozemku nese vlastník tohoto pozemku. V projednávané věci uložil Drážní úřad povinnost žalobci a) k odstranění stromů.
Po odvolání žalobce Ministerstvo dopravy svým rozhodnutím změnilo rozhodnutí Drážního úřadu tak, že (I) se v souladu s § 10 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, nařizuje žalobci a) jako vlastníkovi dotčených pozemků, aby provedl nezbytná opatření k odstranění na nich vzniklého nebezpečí pro dráhu, které musí být odstraněno nejpozději do 30. 6. 2018; (II) vypustil bez náhrady část odůvodnění rozhodnutí drážního úřadu, (III) ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobce a) zamítl. Týmž rozhodnutím žalovaný též zamítl odvolání žalobkyně b) Městské lesy a rybníky Kutná Hora spol. s r., jako nepřípustné podle § 92 odst. 1 správního řádu. Důvodem nařízení nezbytných opatření bylo dle správních orgánů nebezpečí pádu stromů, nacházejících se na pozemcích žalobce a), na dráhu a možné narušení drážního provozu.
Proti rozhodnutí žalovaného - Ministerstva dopravy brojili žalobce a) a žalobkyně b) žalobami u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 4. 4. 2019, č. j. 11 A 117/2018 - 85, rozhodl tak, že výrokem I. zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení; výrokem II. zamítl žalobu žalobkyně b); výrokem III. uložil žalovanému nahradit žalobci a) náklady řízení ve výši 19 148,30 Kč.
Městský soud odmítl, že by žalobce a) měl v rámci obecné prevenční povinnosti zkoumat stav stromů a případně je sám odstranit. Tím, že správní orgány neprovedly žádné konkrétní zkoumání stavu stromů, nebylo ani prokázáno, že by se o ně žalobce a) nestaral. Žalobce a) tedy neporušil opomenutím svoji prevenční povinnost.
Městský soud vytkl správním orgánům, že ze spisu nevyplývá, že by lesní porost (jehož odstranění žalovaný nařídil ve svém rozhodnutí) byl podroben bližšímu zkoumání. Nebylo tedy zjištěno, zda jsou stromy ve špatném stavu. Správní orgány se spokojily s konstatováním, že jejich prostá existence vzhledem k jejich výšce a vzdálenosti od trati představuje pro dráhu nebezpečí. Městský soud uvedl, že přístup správních orgánů by vedl k absurdnímu výsledku, neboť by bylo nutné vykácet všechny takové stromy v okolí všech železnic v České republice. Uzavřel, že skutkový stav zjištěný ve správním řízení nemůže být podkladem pro rozhodnutí.
Proti rozsudku městského soudu podali kasační stížnost žalovaný Ministerstvo dopravy – (dále jen „stěžovatel) a žalobkyně b) Městské lesy a rybníky Kutná Hora spol. s r.o.,– (dále jen „stěžovatelka).
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud zjistil, že napadený rozsudek městského soudu je zatížen jinou vadou řízení před soudem, která měla vliv na jeho zákonnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř s.
Tím městský soud vytvořil vnitřní rozpornost mezi svým zrušujícím výrokem I. a zamítavým výrokem II. ohledně žaloby stěžovatelky. S výrokem I. napadeného rozsudku, jenž zrušuje celé rozhodnutí stěžovatele, de facto nekorespondovala ta část odůvodnění rozsudku, v níž městský soud aproboval výrok IV. rozhodnutí stěžovatele a příslušnou část jeho odůvodnění týkající se otázky účastenství v řízení.
Městský soud tak zatížil rozsudek jinou vadou řízení, jež měla vliv na zákonnost soudního rozhodnutí, neboť z hlediska formulace výroků rozhodl o obou podaných žalobách nesprávně a vnitřně rozporně. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než napadený rozsudek jako celek zrušit.
Nejvyšší správní soud uvedl, že podle právní úpravy § 10 odst. 1 zákona o dráhách vlastníci nemovitosti v sousedství dráhy jsou povinni strpět, aby na jejich pozemcích byla provedena nezbytná opatření k zabránění sesuvů půdy, padání kamenů, lavin a stromů nebo jejich částí, vznikne-li toto nebezpečí výstavbou nebo provozem dráhy nebo přírodními vlivy. Vlastník sousedních pozemků je tedy povinen pouze strpět provedení nezbytných opatření; není zde však právní normy, která by mu ukládala povinnost, aby „padání stromů“ kvůli přírodním vlivům sám předcházel. Vznikne-li však toto nebezpečí z jednání těchto vlastníků, jsou povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad. O rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření a o tom, kdo je provede, rozhodne drážní správní úřad (s účinností od 15. 1. 2020 byl postup odstraňování a oklešťování porostů v okolí dráhy podle § 10 citovaného zákona změněn, tato změna se však projednávané věci netýká – pozn. soudu).
Soud zdůraznil, že prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy reálné.
Nejvyšší správní soud také konstatoval, že stěžovatelka jako nájemce, oprávněný uživatel a dokonce i „vlastník lesa“ ve smyslu veřejného práva (zákona o lesích) mohla být (a vskutku i byla) přímo dotčena ve svých právech rozhodnutím správních orgánů. Proto jí příslušelo postavení účastníka řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu a městský soud tuto otázku posoudil nesprávně, pokud dospěl k závěru opačnému a žalobu stěžovatelky zamítl.
Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými kasační námitky stěžovatele k nesprávnému právnímu posouzení neexistence právní povinnosti žalobce a) k odstraňování nebezpečí pro dráhu, jak je vyjádřena výroky I. až III. rozhodnutí stěžovatele; a současně soud dospěl k názoru, že stěžovatelka měla být účastníkem správního řízení ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu.
Nejvyšší správní soud proto zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní věta:
- Prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy reálné.
Vlastníkům pozemků v sousedství dráhy je dána povinnost „strpět“ provádění nezbytných opatření proti různým jevům včetně pádu stromů (§ 10 odst. 1, věta první zákona o dráhách).
- Primárním nositelem prevenční povinnosti k odstranění nebezpečí tedy nejsou vlastníci dotčených pozemků; ti mají „pouze“ povinnost plnění této povinnosti a její důsledky „strpět“. Samozřejmě též nenesou náklady s tím spojené, pouze „trpí“ faktické omezení svého práva věc (pozemek, les) užívat a brát z něj požitky, přičemž toto omezení je způsobeno prováděním prací jiné osoby.
- Vznikne-li však toto nebezpečí z jednání vlastníků, jsou povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad. Může to být za situace, kdy vlastník sousedních pozemků bude vyvíjet určitou činnost ve svém zájmu (těžba dřeva, stavba apod.) a následkem takové činnosti vznikne nebezpečí pro dráhu.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 09.02.2021, č.j. 3 As 161/2019–122
V souzeném případě se jednalo o ohrožení životního prostředí v lese neoprávněnou těžbou do 80 let věku lesa. Správního deliktu podle ustanovení § 4 písm. c) zákon o ČIŽP se měla dopustit žalobkyně W.-S., a.s., tím, že ohrozila životní prostředí v lese, když vlastním zaviněním vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických (kůrovců) a abiotických (větru a vody) činitelů na lesních pozemcích v katastrálním území Nová Hradečná, okres Olomouc.
Skutek spočíval konkrétně v tom, žalobkyně vytěžila plochu 0,96 ha na vlastním lesním pozemku a 0,02 ha na lesním pozemku jiného vlastníka. Porost na jejím vlastním pozemku byl mladší 80 let. Neoprávněnou těžbou do 80 let věku lesa ohrozila především plynulé plnění funkcí lesa (především funkci stabilizační, půdoochrannou, vodohospodářskou a biologickou – produkční), protože lesní stanoviště vystavila nepříznivému vlivu vody a porosty sousedních vlastníků škodlivému působení větru a kůrovců. Za tento skutek byla rozhodnutím ČIŽP žalobkyni uložena pokuta ve výši 400.000,- Kč za správní delikt.
Žalobkyně se proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolala k Ministerstvu životního prostředí (MŽP). Tvrdila, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů, neboť nebylo řádně objasněno, zda neoprávněnou těžbu provedla skutečně žalobkyně a nikoliv jiná právnická osoba (např. společnost TAGROS a.s. jakožto dřívější nájemce předmětného pozemku).
MŽP vyšlo z nepřímých důkazů uvedených ve správním spisu (zapůjčení lesního stroje - harvestoru žalobkyní, uzavření nájemní smlouvy k tomuto stroji žalobkyní, převzetí klíčů od tohoto stroje žalobkyní, organizování následného vyvezení vytěžené dřevní hmoty žalobkyní) a konstatovalo, že je zřejmé, že nepovolenou těžbu na lesních pozemcích provedla žalobkyně (respektive učinila vědomé kroky k tomu, aby byla těžba provedena), nikoli společnost TAGROS a.s. Uvedlo, že provázanost žalobkyně s provedenou neoprávněnou těžbou je pak zřejmá též z pravomocného Usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje.
MŽP se ztotožnilo s názorem správního orgánu prvního stupně, neboť má shodně za dostatečně prokázáno, že k ohrožení životního prostředí v lesích došlo výhradně v důsledku úmyslného jednání žalobkyně, které bylo zaměřeno pouze na získání požadovaného množství surového dříví (a tím dosažení hmotného prospěchu), bez ohledu na případné ohrožení nebo poškození životního prostředí v lese, a to nejen na pozemku v jejím vlastnictví, ale i na lesních pozemcích a porostech na její pozemek navazujících. ČIŽP přizvala na šetření za účelem dodržení potřebné objektivity další nezávislé osoby (pracovníka příslušného orgánu státní správy lesů, pracovníky Policie ČR, zaměstnance Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, předsedu představenstva společnosti TAGROS a.s. - t. č. nájemce předmětného pozemku a pracovníků těžařů v okolních lesích) a pořídila podrobnou fotodokumentaci. Odvolání žalobkyně proto MŽP zamítlo a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo.
Na zamítnutí odvolání reagovala žalobkyně žalobou podanou k Městskému soudu v Praze a domáhala se tak zrušení rozhodnutí žalovaného (MŽP), kterým žalovaný zamítl její odvolání. Žalobkyně v podané žalobě namítala, že nebylo bez pochybností prokázáno, že přezkoumávané jednání lze přičíst za vinu právě žalobkyni, když se jí v napadeném rozhodnutí nedostává přesvědčivých důkazů, kdo se správního deliktu dopustil a jaký měl ke způsobenému následku vztah. Žalobkyně, tvrdila, že závěr o spáchání předmětného správního deliktu žalobkyní je postaven pouze na nepřímých důkazech. Pokud je odpovědnost za správní delikt dovozována z nepřímých důkazů, jak tomu bylo i v tomto případě, musely by tyto důkazy tvořit ucelený logicky provázaný důkazní řetězec, v němž by žádný důkaz nezpochybňoval pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních, což v rámci napadeného rozhodnutí splněno nebylo. Podle názoru žalobkyně nebyly činěny žádné kroky ke zjištění, natož k prokázání toho, kdo harvestor obsluhoval, případně na čí příkaz, a zda tímto harvestorem byla vytěžena veškerá dřevní hmota či nikoliv.
Městský soud v Praze
Soud uvedl, že se právnická osoba nemůže zprostit odpovědnosti za správní delikt, jestliže z její strany nebyla vykonávána povinná nebo potřebná kontrola nad fyzickou osobou, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě nebo nebyla učiněna nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení správního deliktu. Právnické osoby jakožto osoby umělé nemohou jednat (ať právně, nebo protiprávně) jinak, než toliko prostřednictvím konkrétních fyzických osob. Na deliktně významném jednání se potom nezřídka může podílet více osob spojených různými smluvními vztahy (vlastník lesa, dodavatel např. těžebních prací, subdodavatelé apod.)
Za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, b) jiný orgán právnické osoby nebo jeho člen, c) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění úkolů vyplývajících z tohoto postavení, d) fyzická osoba, která plní úkoly právnické osoby, e) fyzická osoba, kterou právnická osoba používá při své činnosti, nebo f) fyzická osoba, která za právnickou osobu jednala, jestliže právnická osoba výsledku takového jednání využila.
Soud konstatoval, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt není podmíněna zjištěním konkrétní fyzické osoby, která se považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě. Správní orgán není povinen zjišťovat konkrétní fyzickou osobu, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, zejména tehdy, je-li ze zjištěných skutečností zřejmé, že k jednání zakládajícímu odpovědnost právnické osoby za správní delikt došlo při činnosti právnické osoby.
Podle soudu vyhodnotily správní orgány řadu důkazů, jako např. skutečnosti, že žalobkyně je vlastníkem vytěženého pozemku, že předseda dozorčí rady uzavřel nájemní smlouvu k předmětnému harvestoru, že posudek soudního znalce potvrdil, že neoprávněná těžba lesního pozemku byla provedena právě předmětným harverstorem, že předseda dozorčí rady žalobkyně osobně převzal od majitele harvestoru klíče a výslovně uvedl, že řidiče pro obsluhování předmětného stroje si již zajistí sám.
Podle soudu, i skutečnosti vyplývající z trestního řízení, vedeného na základě oznámení společnosti TAGROS a.s. (nájemce pozemku) jako osoby poškozené, prokazovaly provázanost žalobkyně s provedenou těžbou a vývozem vytěžené dřevní hmoty ve prospěch žalobkyně. Uvedené důkazy zjištěné z trestního řízení tak doplňují a potvrzují dostatečnou průkaznost důkazů, zjištěných a hodnocených správními orgány obou stupňů v řízení o správním deliktu. Tvoří tak s ostatními sice řadu nepřímých důkazů, ale takových, které ve své provázanosti a dostatečné vypovídající hodnotě postačují k nepochybnému závěru, že žalobkyně se předmětné protiprávní činnosti dopustila.
Městský soud žalobu neshledal důvodnou a po skutkové i právní stránce se ztotožnil se žalovaným správním orgánem, tedy s posouzením skutkové i právní stránky tak, jak bylo podáno a vysvětleno v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí. Městský soud neshledal, že by byla tato rozhodnutí postižena vnitřní rozporností, že by si vzájemně odporovala nebo že by nebyla přezkoumatelná. Rozhodnutí jsou zcela jasná a nenaplňují znaky nicotnosti ve smyslu ustanovení § 77 správního řádu. Skutečnost, že žalovaný či správní orgán prvního stupně vyhodnotil důkazy jinak nebo odlišně od představ, argumentů a postoje žalobkyně, nemůže vést k závěru, že by ze strany žalovaného nedošlo k řádnému přezkoumání prvostupňového rozhodnutí. Městský soud má za to, že žalovaný i správní orgán prvního stupně pečlivě zhodnotily důkazy a jiné podklady a žalovaný pak z nich vyvodil odpovídající závěry.
Z výše uvedených důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
Právní věta:
- Pro posouzení, zda je právnická osoba odpovědná za spáchání správního deliktu v souvislosti s jednáním jejího zaměstnance (případně člena nebo statutárního orgánu), je podstatné, zda k porušení právních povinností došlo v souvislosti s místní, časovou a věcnou vazbou k činnosti právnické osoby, tedy zda při činnosti, jíž byl způsoben protiprávní stav, zaměstnanec sledoval zejména z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. Pokud tomu tak nebylo, právnická osoba není za excesivní jednání svého zaměstnance odpovědná.
- Pro uznání právnické osoby odpovědné za protiprávní čin není nutné za všech okolností zjistit konkrétní fyzickou osobu, která se dopustila tohoto činu, pokud je dostatečně zjištěno, že jednání této fyzické osoby je právnické osobě přičitatelné.
Dostupné z: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.03.2019, č.j. 9 A 262/2014–97
V dané věci se jednalo o skutečnost, že byly pokáceny dřeviny, k jejichž pokácení bylo zapotřebí povolení a nepostačovalo ohlášení. Žalobce J.J. pokácel (resp. zadal pokácet) dřeviny bez předchozího povolení orgánu ochrany přírody a krajiny. Nejednalo se tedy o dřeviny k jejichž pokácení by postačovalo pouze ohlášení 15 dní předem. Rozhodnutím ČIŽP byla žalobci uložena pokuta ve výši 500.000,- Kč podle ust. § 88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, za správní delikt, kterého se dopustil tím, že v katastrálním území Hynčice u Krnova bez povolení orgánu ochrany přírody pokácel prostřednictvím A.M. celkem 231 kusů listnatých dřevin, jejichž obvod ve výšce 1,3 m nad zemí byl větší než 80 cm, čímž měl porušit § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Žaloba
Žalobce J.J. se domáhal žalobou podanou k Městskému soudu v Praze přezkoumání rozhodnutí žalovaného-Ministerstva životního prostředí (MŽP), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutím ČIŽP.
Žalobce v žalobě uváděl, že správní orgány vyšly ze závěru, že žalobce jako objednatel byl hlavním iniciátorem kácení a jako zadavatel objednávky má hlavní podíl na škodě vzniklé pokácením stromů. Správní orgány pak poukázaly na odpovědnost objednatele ve vztahu k jeho živnostenské činnosti. K tomu žalobce uvedl, že jeho podnikáním je zemědělská činnost-chov koní a agroturistika. Na druhé straně předmětem podnikání zpracovatele, na kterého se žalobce obrátil, je práce v lese a práce s dřevní hmotou. Na rozdíl od žalobce je tedy zhotovitel odpovědným za odborné provedení prací a za výsledek své činnosti. Nesprávné posouzení věci spatřuje žalobce také v tom, že žalobci, který si práce pouze objednal, byla udělena pokuta ve výši 500.000,- Kč jako hlavnímu viníku a naproti tomu firma, která kácení provedla a spekulativně zneužila objednávky průklestu, byla pokutována shovívavě částkou 100.000,- Kč.
Žalovaný-MŽP ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobce jako fyzická osoba oprávněná k podnikání byl objektivně odpovědný za výsledky a dopady své podnikatelské činnosti. Žalovaný zdůraznil, že zadání objednávky ke kácení dřevin ani souhlas vlastníka pozemků není zásadně postačující, neboť pro realizaci kácení dřevin je nezbytné získat povolení orgánu ochrany přírody podle ust. § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Naplnění objektivní stránky skutkové podstaty správního deliktu žalovaný spatřoval v tom, že žalobce objednal u zhotovitele kácení a stanovil jeho rozsah, přičemž toto kácení nebylo orgánem ochrany přírody povoleno. Zhotovitel pak na základě objednávky žalobce dřeviny pokácel, což žalovaný vidí jako následek. Příčinnou souvislost spatřuje žalovaný v tom, že pokud by objednatel tuto objednávku nepředal, k vykácení zhotovitelem by nedošlo. Zásadní vliv na výšku pokuty měla dle žalovaného skutečnost, že žalobce byl iniciátorem a zadavatelem kácení dřevin. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobce jako fyzická osoba oprávněná k podnikání byl objektivně odpovědný za výsledky a dopady své podnikatelské činnosti. Na provedených objednávkách je mimo jiné uvedeno, že „práce budou provedeny v dohodnutých termínech a k dohodnutým hranicím katastrálních pozemků, jak dohodnuto na místě samém“. I z toho tedy vyplývá, že žalobce musel být přítomen na kácením dotčených pozemcích před zahájením prací. K námitce žalobce, že si objednal pouze průklest, žalovaný uvedl, že věk dřevin, vykácených v rozporu se zákonem, přesahoval v převážné míře 50 let, část dřevin dosahovala 60 až 110 let a výška některých dřevin činila až 25 m. K možnosti kácení dřevin bez předchozího povolení žalovaný zdůraznil, že podle ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny je takový postup možný jedině v případě, že je stavem dřevin zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí-li škoda značného rozsahu. Tvrzení žalobce, že vykácené dřeviny spadají do režimu tohoto ustanovení, bylo pouze účelové, neboť v blízkosti pozemků se nenacházejí žádné nemovitosti
Městský soud v Praze
Soud se zabýval především posouzením námitek žalobce, které se týkaly závěru správních orgánů, že žalobce osobně označoval pracovníkům zhotovitele stromy, které mají být pokáceny. Tento závěr správní orgány učinily na základě svědeckých výpovědí svědků M., O. a H., zaměstnanců zhotovitele. Tito svědci všichni shodně uvedli, že žalobce osobně označil dřeviny, které měly být pokáceny, přičemž se shodli i ve způsobu tohoto označování, když uvedli, že žalobce označil tyto dřeviny oranžovým nebo zeleným sprejem skvrnou na kmeni. V dané věci bylo tedy úkolem soudu přezkoumat, zda žalobce označoval dřeviny určené ke kácení osobně sprejem a zda o tom neexistují důvodné pochybnosti. Soud přitom shledal, že se tak vskutku stalo, když tuto skutečnost potvrdili tři svědci.
Městský soud v Praze se ztotožnil se žalovaným v tom, že v řízení skutečně nebylo nijak prokázáno, že by Inspekcí vyslechnutí svědci vypovídali lživě. Konstatoval, že v otázce označování stromů ke kácení a přítomnosti žalobce na předmětných pozemcích se výpovědi svědků v zásadě shodovaly. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že práce byly provedeny v rozporu s tím, co bylo objednáno. Zhotovitel pokácel totiž ty dřeviny, které mu žalobce sám osobně označil ke kácení, a je tedy zřejmé, že práce se děly v souladu s vůlí žalobce.
V neprospěch žalobce svědčila také skutečnost, že Státní zemědělský intervenční fond přidělil na pozemky dotace na základě dodržování podmínek, z nichž jednou ze zásadních bylo, aby předmětné pozemky plnily funkci trvalého travního porostu, což se neslučuje s výskytem náletových dřevin. Pro přiznání dotace bylo tedy nutné provést vykácení dřevin a nikoliv pouhý ořez větví.
Soud shledal rozpory v tvrzeních žalobce, které významně znevěrohodňovaly celou jeho obranu obsaženou v žalobě. Vzhledem k tomu soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta:
- Správní žalobu nelze chápat jako jakýsi další opravný prostředek ve správním řízení a úkolem správních soudů není nahrazovat činnost správních orgánů. Úkolem správního soudu je (mimo jiné) přezkoumat, zda správní orgány v řízení postupovaly v souladu se všemi na věc dopadajícími právními předpisy a zda v řízení dbaly všech procesních práv účastníků řízení.
- Vzhledem k tomu, že dřeviny určené k pokácení žalobce sám označil, je zcela odpovídající závěr správních orgánů, že za skutečný rozsah provedeného kácení je zodpovědný žalobce a že práce byly provedeny v souladu s tím, co zhotoviteli zadal.
- Pokud se nejedná o situaci, kdy stav dřeviny je natolik vážný, že hrozí způsobit škodu na hodnotách v nejbližších okamžicích – (např. dřeviny poškozené živelními pohromami, vichřice, požár apod.), nemůže se žalobce důvodně dovolat ani § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle kterého povolení není třeba ke kácení dřevin, je-li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí-li škoda značného rozsahu. Ten, kdo za těchto podmínek provede kácení, oznámí je orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.04.2014, č.j. 7 A 291/2011-231
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobkyně Dr. Johanny K.
za účasti: 1) Lesy České republiky, s.p., 2) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, s, 3) Krajská správa silnic Libereckého kraje, příspěvková organizace, 4) Národní památkový ústav, státní příspěvková organizace, 5) Správa železnic, státní organizace, 6) Tělovýchovná jednota Turnov, z. s., 7) město Turnov, 8) Tělocvičná jednota Sokol Turnov, 9) Česká republika – Státní pozemkový úřad, 10) Zemědělské družstvo Český ráj Všeň v likvidaci,
o dovoláních Lesů České republiky, s. p., města Turnov, České republiky – Státního pozemkového úřadu a Národního památkového ústavu, státní příspěvkové organizace, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2019, č. j. 30 Co 1/2018-1220, t a k t o :
Dovolání Národního památkového ústavu, státní příspěvkové organizace, se odmítá.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2019, č.j. 30 Co 1/2018-1220, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 12. září 2017, č.j. 8 C 459/2004-997, se ruší a věc se vrací
Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Průběh sporu (řízení)
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Semilech dne 19. 6. 2003 domáhala uspokojení restitučního nároku na vydání majetku konfiskovaného státem na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), původnímu vlastníkovi a právnímu předchůdci žalobkyně, JUDr. Karlu Des Fours Walderode, a navrhla, aby bylo rozhodnutím soudu nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Semily ze dne 19. 3. 2003, č. j. PÚ-1244/92, jímž bylo určeno, že žalobkyně není vlastnicí nemovitých věcí (pozemků) označených v přílohách č. 1 a č. 2 rozhodnutí.
Soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že „JUDr. Karel Des Fours Walderode byl oprávněnou osobou podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku“. Vydání mezitímního rozsudku odůvodnil s odkazem na zásadu procesní ekonomie tím, že předmětem restituce je velký počet zkonfiskovaných pozemků, u nichž bude v dalším průběhu řízení jednotlivě zkoumat, jaký je jejich současný stav a zda jsou dány předpoklady pro jejich vydání žalobkyni.
Odvolací soud (Krajský soud v Hradci Králové) pak správnosti takového postupu a vydání mezitímního rozsudku přitakal a při odvolacím přezkumu se soustředil pouze na správnost posouzení způsobilosti původního vlastníka být oprávněnou osobou podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Semilech.
Soudy obou stupňů se v řízeních před nimi probíhajících soustředily jak při zjišťování skutkového stavu věci, tak i při jeho právním posouzení výlučně na řešení otázky, zda právní předchůdce žalobkyně byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.
Soudy obou stupňů shledaly, že právní předchůdce žalobkyně nepozbyl státní občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ve znění účinném do 8. 6. 1949 (dále „dekret č. 33/1945 Sb.“), neboť získal osvědčení o zachování československého státního občanství ze dne 16. 12. 1947; státního občanství se vzdal na základě vlastní žádosti ze dne 26. 2. 1949 a k jeho znovunabytí došlo dne 25. 8. 1992. Námitky zpochybňující rozhodnutí o vystavení Osvědčení o zachování československého státního občanství ze dne 16. 12. 1947 považovaly za nedůvodné. Konstatovaly proto, že podmínka zachování československého státního občanství zakotvená v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (slovy zákona „nabytí občanství zpět“) byla v případě právního předchůdce žalobkyně splněna.
Ohledně dalšího předpokladu stanoveného v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a to neprovinění se proti československému státu, dospěly s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007 k závěru, že v rozhodnutí o zachování státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. je již obsažen pozitivní závěr o neprovinění se žadatele proti československému státu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
Dovolání k Nejvyšší soudu
Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním: Lesy České republiky, s. p., Národní památkový ústav, státní příspěvková organizace, město Turnov, Česká republika – Státní pozemkový úřad. Dovolání dovolatele Národní památkový ústav, státní příspěvková organizace nebylo podle soudu věcně projednatelné, neboť neobsahovalo řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání vymezeného v ustanovení § 237 o. s. ř. a proto ho soud odmítl. Dovolání dalších dovolatelů bylo podle soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení právní otázky, zda v rozhodnutí o zachování československého státního občanství ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. je již obsažen pozitivní závěr o neprovinění se žadatele proti československému státu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
Nejvyšší soud
Vzhledem k tomu, že dovolateli předestřená právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena ve všech souvislostech, považuje ji Nejvyšší soud za dosud zcela nevyřešenou; tím je v projednávané věci založena přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
Soud uvedl podmínky, kdo je oprávněnou osobou pro uplatnění restitučního nároku k majetku.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem přešel na stát.
U takové osoby musely být současně splněny tyto podmínky:
a) nabyla počínaje účinností zákona (29. 5. 1992) a kdykoliv později v průběhu lhůty, kdy mohla restituční nárok uplatnit, státní občanství České a Slovenské Federativní republiky,
b) k odnětí jejího majetku a přechodu vlastnického práva na stát došlo na základě dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb.,
c) neprovinila se proti československému státu a
d) nabyla zpět občanství podle v ustanovení citovaných předpisů o nabývání a pozbývání československého státního občanství vydaných v roce 1948 a později, pokud se tak nestalo již dříve na základě dekretu č. 33/1945 Sb.
Podle soudu dovolatelé procesně relevantním způsobem (v intencích požadavků vyplývajících z ustanovení § 237 o. s. ř.) nezpochybnili u osoby právního předchůdce žalobkyně závěry soudů nižších stupňů o splnění podmínek státního občanství České a Slovenské Federativní republiky a o odnětí majetku a přechodu vlastnického práva na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Nejvyšší soud konstatoval, že ve vztahu k těmto podmínkám bylo provedeným dokazováním postaveno najisto, že právní předchůdce žalobkyně se stal státním občanem České a Slovenské Federativní republiky na základě listiny vydané Ministerstvem vnitra ČR o udělení státního občanství ze dne 25. 8. 1992, č. j. VSC/2-53/1385/91-588, a že dne 28. 8. 1992 (ve lhůtě určené k uplatnění restitučního nároku ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění účinném do 8. 2. 1996) uplatnil u místě příslušného pozemkového úřadu (Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Semily) nárok na vydání majetku, jenž mu byl odňat na základě dekretu č. 12/1945 Sb.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že o zachování československého občanství JUDr. Karla Des Fours Walderode nebylo řádným (právním předpisem stanoveným) způsobem rozhodnuto, neboť osvědčení Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947, č. j. A-4605-16/12-47-VI/2, z hlediska formálních i obsahových náležitostí atributům rozhodnutí podle ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. nevyhovuje.
Tím nedošlo k naplnění zákonné podmínky upravené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., tj. že slovy zákona „nabyl zpět občanství“ podle některého z požadovaných předpisů. Rozhodnutí Ministerstva vnitra o zachování československého občanství právního předchůdce žalobkyně vydávané ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. mělo mít formu výměru a - kromě výrokové části – mělo být i odůvodněno. Podle soudu je zřejmé, že Ministerstvo vnitra de facto vydalo (shodně jako následně Magistrát hlavního města Prahy dne 22. 12. 1947) průkaz o státním občanství, k čemuž nebylo podle dekretu č. 33/1945 Sb. věcně příslušné.
Dovolací soud vyšel z ustanovení vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležících do působnosti politických úřadů (správní řízení) a promítl je do poměrů rozhodování o zachování československého státního občanství právního předchůdce žalobkyně ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. Poté dospěl k závěru, že o zachování československého občanství JUDr. Karla Des Fours Walderode nebylo řádným (právním předpisem stanoveným) způsobem rozhodnuto, neboť osvědčení Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947, č. j. A-4605-16/12-47-VI/2, z hlediska formálních i obsahových náležitostí atributům rozhodnutí podle ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. nevyhovuje; absence náležitostí správního rozhodnutí naříkané osvědčení (dis)kvalifikuje jako paakt, jenž nemohl vyvolat zákonem předvídaný právní účinek, tj. že věcně příslušný správní orgán (Ministerstvo vnitra) rozhodlo o zachování československého občanství právního předchůdce žalobkyně. Tím nedošlo k naplnění zákonné podmínky upravené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., tj. že slovy zákona „nabyl zpět občanství“ podle některého z předpisů v tomto ustanovení citovaných.
Nejvyšší soud zkoumal, zda byly splněny podmínky k vydání mezitímního rozsudku. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění).
Při posuzování podmínek pro vydání mezitímního rozsudku ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2 věty druhé o. s. ř. dovolací soud uzavřel, že podmínky k vydání mezitímního rozsudku v nyní posuzované věci splněny nebyly.
U určovací žaloby jako procesního prostředku pro uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. nelze rozlišit, co je základem nároku a co jeho výši, neboť povaha předmětu řízení to – na rozdíl např. od žalob na náhradu škody, na vydání bezdůvodného obohacení, popř. na splnění peněžité povinnosti ze smluv závazkového charakteru – vylučuje.
V poměrech projednávané věci tedy mezitímním rozsudkem nebylo možné rozhodnout, neboť do pomyslného „základu nároku“ by náleželo posouzení veškerých otázek, na jejichž základě by bylo možné rozhodnout přímo konečným rozhodnutím (rozsudkem), tedy nejen o tom, zda původní vlastník byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
Posouzení některých z těchto otázek sice soudy nižších stupňů promítly do odůvodnění rozhodnutí (restituční nárok byl původním vlastníkem uplatněn řádně a včas, žalobkyně je právní nástupkyní původního vlastníka a řádně a včas podala žalobu podle části páté občanského soudního řádu), nicméně řada dalších otázek, jejichž řešení je nezbytné pro přijetí závěru, že žaloba je po právu, zůstala nezodpovězena (důvodnosti určovací žaloby je podřízeno řešení takových otázek, jakými jsou určení povinné osoby k vydání konkrétního majetku a posouzení existence zákonných překážek restituce in integrum ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb.).
Právní posouzení věci odvolacím soudem [jde-li o závěr, že „JUDr. Karel Des Fours Walderode byl oprávněnou osobou podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku] tedy správné není a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní věta:
Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že „JUDr. Karel Des Fours Walderode oprávněnou osobou nebyl, protože v roce 1947 nebylo řádně rozhodnuto o zachování jeho československého občanství. Osvědčení ministerstva vnitra z roku 1947 označil Nejvyšší soud za paakt, jenž nemohl vyvolat zákonem předvídaný právní účinek, tj. že věcně příslušný správní orgán (Ministerstvo vnitra) rozhodlo o zachování československého občanství právního předchůdce žalobkyně. Tím nedošlo k naplnění zákonné podmínky upravené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., tj. že slovy zákona „nabyl zpět občanství“ podle některého z předpisů v tomto ustanovení citovaných.
Podle Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci nebyly splněny podmínky k vydání mezitímního rozsudku, protože soud rozhoduje tzv. mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku, nikoli jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se uplatněného žalobního návrhu.
U určovací žaloby jako procesního prostředku pro uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. nelze rozlišit, co je základem nároku a co jeho výši, neboť povaha předmětu řízení to – na rozdíl např. od žalob na náhradu škody, na vydání bezdůvodného obohacení, popř. na splnění peněžité povinnosti ze smluv závazkového charakteru – vylučuje.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.04.2021, č.j. 28 Cdo 313/2020-1445