V projednávané věci byl veden spor mezi majitelem lesa a stěžovatelem L. P., který byl obviněn z vykácení lesa a přisvojení si dřevní hmoty. Spor nejprve rozhodovaly obecné soudy a poté případ dospěl až k Ústavnímu soudu.
Okresní soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že bez souhlasu majitele nechal pokácet lesní porost o výměře 0,45 hektaru tím způsobem, že těžařům vytyčil pozemek, na kterém mají těžit, a dal pokyn k těžbě lesního porostu. Následně podle skutkové věty rozsudku stěžovatel s vytěženou dřevní hmotou nakládal jako s vlastním majetkem. Stěžovateli byl uložen peněžitý trest ve výši 48 300 Kč a dále náhrada škody poškozenému ve výši 39 816 Kč.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání. V něm namítal zejména to, že jeho jednání spočívalo výhradně ve vytyčení pozemku k pokácení. Tvrdil, že se domníval, že mu k vytyčení pozemku k pokácení byl dán pokyn. Stěžovatel tak namítal, že nejen, že si dřevo nikdy nepřivlastnil, ale že mu také nebylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu.
Krajský soud závěry okresního soudu potvrdil a odvolání stěžovatele (i státní zástupkyně) zamítl s tím, že v hodnocení soudu prvního stupně nebyly shledány logické rozpory.
Nejvyšším soudem bylo odmítnuto i dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud především zdůraznil, že mu nepřísluší přehodnocovat dokazování soudu prvního a druhého stupně. Taktéž právní kvalifikaci skutku Nejvyšší soud potvrdil. Podle Nejvyššího soudu bylo prokázáno, že stěžovatel "svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu krádeže, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím."
Ústavní stížnost
Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Za prvé stěžovatel namítal porušení pravidla in dubio pro reo, tedy, že soudy rozhodly ve skutkových pochybnostech k jeho tíži. V tomto směru stěžovatel poukazoval na vícero důkazů, které jsou dle jeho názoru protichůdné, avšak přesto z nich byla dovozena jeho vina. Soudy podle stěžovatele upřednostnily ze dvou možných verzí výkladu důkazů tu pro stěžovatele méně příznivou, ačkoliv o její správnosti panují důvodné pochybnosti.
Za druhé stěžovatel uvedl, že nebyla dostatečně zkoumána věrohodnost klíčového svědka, který podle tvrzení stěžovatele mu dal pokyn, aby předmětné pozemky vytyčil k pokácení. Stěžovatel poukazuje na to, že tento svědek mohl mít zájem na výsledku řízení, jelikož pokud by se prokázalo, že pokyn k vytyčení pozemků stěžovateli skutečně dal, mohl by sám čelit občanskoprávnímu či trestněprávnímu postihu. Stěžovatel tedy také v tomto aspektu řízení spatřoval porušení pravidla in dubio pro reo, jelikož podle něj soudy převzaly skutkovou verzi svědka se zájmem na výsledku řízení, aniž by se zabývaly jeho věrohodností.
Za třetí stěžovatel namítal porušení článku 39 Listiny, tedy pravidla, že není trestu bez zákona. Obecné soudy se podle stěžovatele vůbec nezabývaly tím, zda (či kdy) došlo k odejmutí věci z faktické moci poškozeného, a tedy k údajnému přisvojení si cizí věci. Stěžovatel poukazoval na to, že nebylo prokázáno ani to, kdo si dřevo přisvojil, resp. kdo s ním nakládal. Stěžovatel tvrdil, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou o tom, že pouze vytyčil pozemek k těžbě, tedy že si dřevní hmotu nikdy nepřisvojil, a nemohl tak spáchat přečin krádeže. Přes námitky stěžovatele se obecné soudy údajně odmítly zabývat tím, jak bylo následně se dřevem naloženo, zda bylo z místa odvezeno, případně kým.
Ústavní soud
Ústavní soud nejdříve předestřel obecná východiska pro posouzení případu. Podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku: "Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci." Obecně přitom není sporu, že těžba dřeva a následné přisvojení si vytěžené dřevní hmoty bez souhlasu vlastníka pozemku se podle okolností kvalifikuje právě jako přečin krádeže. K takovému závěru však musí být skutečně naplněny, prokázány a náležitě odůvodněny všechny znaky dané skutkové podstaty. V opačném případě by se jednalo o porušení ústavního principu, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem (zásada nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny).
Jedním ze základních znaků skutkové podstaty přečinu krádeže je objektivní stránka, spočívající v jednání pachatele, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní. Již ze zákonné dikce plyne, že přisvojení a zmocnění se věci nelze ztotožňovat. Jedná se o dva odlišné znaky skutkové podstaty, přičemž z jednoho nelze automaticky dovozovat druhý. Zatímco ke zmocnění se věci, tedy odejmutí věci z dispozice vlastníka (či faktického držitele atp.), může dojít i prostřednictvím někoho jiného, tedy lze použít i tzv. živého nástroje, u znaku přisvojení si cizí věci jde již o získání možnosti trvalé dispozice s věcí na straně pachatele. Jinými slovy, znak přisvojení si cizí věci podle § 205 odst. 1 trestního zákoníku je naplněn, pokud pachatel získá možnost neomezené dispozice s cizí věcí, jíž se zmocnil, a jedná s vůlí nakládat s ní jako s vlastní, přičemž tuto vůli musí mít od počátku. Z toho důvodu je důležité úplné zkoumání skutkového děje i po zmocnění se věci, jelikož dle okolností přichází v úvahu také kvalifikace jako poškození cizí věci podle § 228 trestního zákoníku, kde je předmětem útoku stejně jako u krádeže cizí věc, která nenáleží pachateli.
Mezi znaky skutkové podstaty přečinu krádeže dále patří subjektivní stránka. Ke spáchání se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu (§ 15 trestního zákoníku). Pachatel musí mít úmysl přisvojit si cizí věc již v době, kdy se jí zmocnil, přičemž úmysl pachatele musí směřovat k dlouhodobému (trvalému) užívání cizí věci, potažmo k nakládání s věcí jako s vlastní. Jinými slovy, pro přisvojení si cizí věci zmocněním se vyžaduje úmysl pachatele získat věc nikoli jen na přechodnou dobu. Není sice rozhodné, jak pachatel s věcí skutečně nakládá poté, co se jí zmocní (např. zda ji někomu daruje), avšak znak "přisvojení si" cizí věci je naplněn pouze, pokud pachatel získá možnost neomezené dispozice s cizí věcí, jíž se zmocnil, a jedná s vůlí nakládat s ní jako s vlastní.
Pokud by chtěl pachatel s cizí věcí disponovat jen po přechodnou dobu, a poté umožnit vlastníkovi, aby se ujal výkonu svých vlastnických práv, mohlo by se podle okolností jednat o neoprávněné užívání cizí věci. Od krádeže je nutno dle skutkových okolností těž odlišovat např. poškození cizí věci podle § 228 trestního zákoníku. Soudy tedy nemohou při zkoumání toho, zda došlo ke spáchání krádeže, automaticky rezignovat na dokazování ohledně skutkového stavu po zmocnění se cizí věci, jelikož tento skutkový stav může být rozhodný z hlediska dovození úmyslu nakládat s věcí jako s vlastní. Tím spíše nemohou rezignovat na dokazování toho, zda a kdy k přisvojení si cizí věci zmocněním vůbec došlo.
Nadto, konkrétní jednání, vyčerpávající všechny znaky skutkové podstaty, musí být alespoň v hrubých rysech popsáno nejen v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, ale i ve skutkové větě výroku o vině, což plyne jak z ustanovení § 120 odst. 3 a § 125 trestního řádu, tak i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ve skutkové větě musí soud vždy uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. Nestačí proto, pokud soud ve skutkové větě pouze cituje zákonné znaky skutkové podstaty nebo pouze zcela obecným způsobem popisuje jednání pachatele, které je přitom rozhodné pro dovození viny. Skutková věta musí alespoň elementárně odlišitelným způsobem popsat jednání pachatele, které je následně možné subsumovat pod konkrétní ustanovení trestního zákoníku.
Řečeno zcela jednoduše, obecné soudy nemohou ve skutkové větě výroku o vině např. konstatovat, že si pachatel "přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil", ale musí každý z těchto znaků objektivní stránky skutkové podstaty naplnit konkrétním prokázaným jednáním pachatele alespoň v hrubých rysech.
Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy výše uvedeným nárokům plynoucím z ústavního pořádku nedostály, čímž porušily právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ve vztahu k rozsudku okresního soudu uvedl, že ten se především nedostatečně zabýval objektivní, ale i subjektivní stránkou skutkové podstaty. Z žádné pasáže odsuzujícího rozsudku neplyne naplnění znaku přisvojení si cizí věci tak, že by pachatel získal možnost neomezené dispozice s cizí věcí, jíž se zmocnil, a především, že by jednal s vůlí nakládat s ní jako s vlastní. Tyto obligatorní znaky absentují jak ve skutkové větě, tak v odůvodnění rozsudku. Stěžovatel přitom opakovaně argumentoval, že s dřevem nikdy nenakládal jako s vlastním majetkem. Opačný závěr, tedy vyvrácení těchto důležitých tvrzení stěžovatele, však z rozsudku okresního soudu neplyne.
Přisvojením věci se okresní soud zabýval v odůvodnění, avšak nedostatečným způsobem. Uvádí zde, že stěžovatel "nechal vykácet lesní porost, čímž způsobil majiteli škodu a tuto ani po té, co byl zjištěn jako osoba zodpovědná za vykácení lesa, ani dodatečně neuhradil, resp. neuvedl, kdo prodejem této dřevní hmoty se neoprávněně obohatil. Přisvojil si tak cizí věc tím, že se jí zmocnil.
Nejistota ohledně toho, kdo se z těžby obohatil či kdo s dřevní hmotou po vytěžení nakládal, indikuje, že okresní soud v tomto podstatném aspektu skutkový stav spolehlivě neprokázal.
Ve skutkové větě rozsudku okresního soudu je uvedeno pouze, že stěžovatel nechal pokácet lesní porost tím způsobem, že těžařům vytyčil pozemek, na kterém mají těžit, a dal pokyn k těžbě lesního porostu. Přitom z odůvodnění rozsudku bez pochybností neplyne ani to, že by stěžovatel skutečně dal pokyn k těžbě. I kdyby to však z odůvodnění plynulo, ani to nestačí samo o sobě k naplnění skutkové podstaty krádeže. Odůvodnění okresního soudu je jen obtížně srozumitelné, převážně se sestává z rekapitulace provedených důkazů a následně není vůbec zřejmé, které důkazy a jak soud vyhodnotil. Vlastní hodnocení okresního soudu považuje Ústavní soud za nedostačující. Obecné soudy by měly srozumitelněji, prostřednictvím stylistiky či alespoň pomocí odstavců, oddělit, kdy rekapitulují provedené důkazy, a kdy již důkazy hodnotí a vyvozují z nich závěry.
Následně je ve skutkové větě sice uvedeno i to, že stěžovatel s vytěženou dřevní hmotou nakládal jako s vlastním majetkem. Avšak tento závěr o nakládání s dřevem jako s vlastním majetkem nenachází žádnou oporu v odůvodnění rozsudku. V tomto případě se tedy jedná o nepřípustné, zcela obecné vymezení jednání pachatele ve skutkové větě. I kdyby nakládání s věcí jako s vlastním majetkem teoreticky plynulo z provedených důkazů obsažených ve spisovém materiálu a zároveň neplynulo z odůvodnění, jednalo by se o rozhodnutí protiústavní.
Nedostatečný je také způsob, jakým se okresní soud vypořádal se subjektivní stránkou trestného činu. Úmysl stěžovatele získat věc nikoli jen na přechodnou dobu nebyl prokázán, ba ani okresním soudem tvrzen. Stěžovatel sice věděl, že se v případě vytěženého lesa ve vlastnictví poškozeného jedná o cizí věc. To však není jediné rozhodné kritérium pro dovození úmyslu. Úmysl totiž musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky včetně přisvojení si věci. Okresní soud se však nevypořádal se stěžejní námitkou stěžovatele v tom smyslu, že mohl být uveden v omyl o tom, zda má dát vytěžit i pozemek pana B. (dříve pana Č.).
Ústavní soud dále v rozsudku okresního soudu shledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a to z důvodu absence odůvodnění ve vztahu k neprovedení navrhovaného důkazu v podobě výslechu svědka M. Stěžovatel navrhoval výslech tohoto svědka, který podle něj mohl objasnit, že si stěžovatel vytěženou dřevní hmotu nepřisvojil, jelikož svědek se jako těžař nacházel na místě v době těžby. Výslech však okresní soud nepřipustil pro nadbytečnost, a to s odůvodněním, že informace zjištěné od jiného svědka považuje za dostatečné a pravdivé. Takový postup však dle hodnocení Ústavního soudu nevyhovuje kritériím kladeným na odůvodnění nepřipuštění svědka. Nepřipuštění svědka vedlo k omezení možnosti stěžovatele předložit argumenty na svou podporu, a to přímo na podporu toho, že stěžovatel nenaplnil jeden ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty. Tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Ústavní soud dale konstatoval, že žádný z výše uvedených nedostatků pak nezhojil ani krajský soud. Ústavní soud poukázal na rozpory v tom, že sám krajský soud v odůvodnění uvádí a bere za prokázané, že stěžovatel pouze zajistil těžařskou společnost, které vytyčil pozemky k těžbě, a že toto vše zajistil pro jinou osobu. Přesto dospěl k tomu, že stěžovatel spáchal přečin krádeže. Tento závěr považuje Ústavní soud za neudržitelný a protiústavní, jelikož skutkový stav popsaný ve skutkové větě a odůvodnění zjevně neodpovídá právní kvalifikaci skutku.
Za nesprávný a ve svém důsledku neústavní závěr krajského soudu považoval Ústavní soud i pasáž odůvodnění: "Obžalovaný vytyčil hranici k těžbě, využil těžařů, tím došlo k tomu, že si přivlastnil dřevní hmotu, choval se k ní jako k vlastní, jednalo se o pozemky, kde bylo dřevo, o které měl původně zájem, v daném případě není významné, jak bylo dále se dřevem naloženo, kolik, kdo za dřevo zaplatil, to se pak jedná až o situaci dokončení trestného činu." Jak již bylo uvedeno , právě to, jak bylo se dřevem naloženo po jeho vytěžení, mohlo a mělo být hlavním vodítkem k tomu, zda stěžovatel skutečně jen omylem vytyčil pozemek k těžbě pro jinou osobu, jak tvrdil, anebo si on sám přivlastnil cizí věc s úmyslem nakládat s ní jako s vlastní.
Obdobné nedostatky se pak promítly i do rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se dále chybně vypořádal s námitkou stěžovatele ohledně nesprávného právního posouzení skutku. K námitce stěžovatele ohledně nesprávného právního posouzení uvedl totiž Nejvyšší soud, že se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních. Nejvyšší soud tak vypořádal námitku stěžovatele ohledně právního posouzení skutku pouhým odkazem na vázanost Nejvyššího soudu zjištěným skutkovým stavem. Vůbec se však nezabýval správností právního posouzení skutku. Tato argumentace Nejvyššího soudu se míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a zároveň tak aprobuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací. Nejvyšší soud tedy nevypořádal jednu z hlavních námitek předestřených v dovolání, tedy námitku, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Je to přitom právě Nejvyšší soud, který by měl zkoumat právní otázky vyvstalé v předchozím řízení.
Neplyne-li ze skutkové věty a z odůvodnění úmysl pachatele přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní, jedná se o nesprávné právní posouzení zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti L. P., takto:
- Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 223/2023-186 ze dne 22. 3. 2023, usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 364/2022-149 ze dne 10. 11. 2022 a rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 102/2022-133 ze dne 26. 9. 2022 byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
- Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 223/2023-186 ze dne 22. 3. 2023, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 364/2022-149 ze dne 10. 11. 2022 a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 102/2022-133 ze dne 26. 9. 2022 se ruší.
Právní věta
Má-li být soudní rozhodnutí považováno za souladné s článkem 39 Listiny, pak je třeba prokázat naplnění všech znaků trestného činu. U trestného činu krádeže se tento ústavní požadavek projevuje mimo jiné tak, že je nutné prokázat, že si pachatel přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a že zde existoval úmysl nakládat s věcí jako s vlastní, a to alespoň po určitou, nikoli přechodnou dobu.
Z čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny přitom plyne požadavek, aby závěr o naplnění všech znaků trestného činu byl postaven mimo důvodnou pochybnost, aby skutková zjištění a vykonané důkazy nebyly v extrémním nesouladu, a aby prokázání všech rozhodných skutečností bylo patrné z odůvodnění rozsudku a zároveň konkrétní jednání, vyčerpávající všechny znaky skutkové podstaty, bylo alespoň v hrubých, typově odlišitelných obrysech, popsáno ve skutkové větě rozsudku.
Nález Ústavního soudu I.ÚS 1531/23 ze dne 13.09.2023
V posuzované věci spadl strom z lesního pozemku žalovaných 1. R. P., 2. L. P., na trakční vedení dráhy, čímž došlo ke vzniku škody. Příčinou pádu byla skutečnost, že strom byl suchý a napadený dřevokazným hmyzem. Žalobkyně - Výzkumný Ústav Železniční, a.s., se domáhala po žalovaných zaplacení náhrady škody, jež jí vznikla poškozením lokomotivy a trakčního vedení pádem stromu z pozemku žalovaných na její zkušební trať. Spadlý strom se nacházel ve vzdálenosti 1,65 m od hranice dráhy.
Případ byl nejprve řešen okresním a krajským soudem a poté Nejvyšším soudem v Brně. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 08.03.2023, č. j. 25 Co 243/2022-349, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 10. 2022,
č. j. 7 C 280/2021-307, kterým zamítl žalobu na zaplacení 202 602 Kč s příslušenstvím.
Žalobkyně zmocnila dne 25. 10. 2017 společnost Chládek a Tintěra, Pardubice a.s., aby ji zastupovala mimo jiné „ve věci projednání kácení trvalého porostu/stromů a náletových dřevin s vlastníky pozemků dotčených katastrálních území, okolo kterých prochází ŽZO zkušebního centra XY“. Toto zmocnění bylo přiloženo k nedatované výzvě společnosti Chládek a Tintěra, která byla doručena žalovaným (i dalším vlastníkům) před škodní událostí a ve které bylo uvedeno, že společnost byla zmocněna žalobkyní k zajištění přípravy provedení ořezů a kácení veškeré vegetace ohrožující bezpečné a plynulé provozování dráhy, která se nachází v těsném sousedství jejich pozemků.
Výzva obsahovala mimo jiné připomenutí, že provedení ořezů a kácení ukládá vlastníkům pozemků energetický zákon a zákon o dráhách, a informaci, že tyto práce pro vlastníky bezúplatně provede firma, která bude ořezáním a kácením vegetace vlastníkem dráhy pověřena. Vlastníci byli vyzváni, aby sdělili, zda kácení provedou sami, nebo využijí uvedené nabídky, a byli upozorněni, že pokud se nevyjádří, bude to pokládáno za souhlas s okleštěním a kácením na jejich pozemku pověřenou firmou. Před ani po datu škodní události žádné kácení ani ořezání vegetace ze strany žalobkyně (ani žalovaných) neproběhlo.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil zejména podle § 10 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, § 32 odst. 1 (správně § 22) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, vše ve znění účinném v době škodní události, a podle § 2900 a § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. dále jen o. z. Dovodil, že podle § 10 zákona č. 266/1994 Sb. ve znění účinném v době škodní události, který je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním, měl vlastník nemovité věci v sousedství dráhy povinnost strpět, aby na jeho pozemku byla provedena nezbytná opatření k zabránění (mimo jiné) pádu stromu, vznikne-li nebezpečí pádu stromu přírodními vlivy.
Vznikne-li však takové nebezpečí z jednání vlastníka, opatření provede vlastník na svůj náklad. Vždy však o rozsahu a způsobu opatření a kdo ho provede, měl rozhodnout správní drážní úřad. V rozhodné době řešila otázky bezpečnosti zkušebních drah žalobkyně, která si na projednání možného zásahu do vlastnictví majitelů dotčených pozemků najala externí firmu. Ta v zastoupení žalobkyně vyzvala žalované jako vlastníky k případnému kácení nebo ořezu stromů, avšak současně nabídla, že nutný zásah bude bezplatně proveden, budou-li s tím souhlasit, anebo v případě, že se nevyjádří. Žalovaní, kteří s provedením bezplatného kácení souhlasili, tak museli být přesvědčeni, že žalobkyně se o bezpečnost zkušební dráhy ve vztahu k jimi vlastněnému lesnímu pozemku postará bez jakékoli jejich součinnosti. Neporušili tak žádnou zákonem č. 266/1994 Sb. uloženou povinnost a vzhledem k tomu, že po občanovi lze požadovat pouze rozumnou a přiměřenou míru bdělosti, neporušili ani žádnou povinnost podle občanského zákoníku.
Za škodu proto žalovaní neodpovídají. Odvolací soud rovněž uzavřel, že přírodním vlivem je každý přirozený vývoj v přírodě, a to včetně usychání stromů, jejich napadení dřevokaznými houbami, či jinými cizopasníky. Tvrdila-li žalobkyně, že spadlý strom byl suchý a napadený hnilobou, musel jí být jeho stav zřejmý a měla zajistit jeho odstranění sama. Navíc se suchý strom nacházel jen ve vzdálenosti 1,65 m od hranice dráhy, tj. v ochranném pásmu dráhy, a subjektem, který měl prvotně zabezpečit provozuschopnost a bezpečnost dráhy je drážní úřad nebo přímo žalobkyně jako provozovatelka dráhy.
Dovolání
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala vadné poučení podle § 118a o. s. ř., neboť soud ji poučil pouze o povinnosti doplnit tvrzení, avšak nikoli, že k těmto tvrzením má navrhnout důkazy a v důsledku toho nenastala koncentrace řízení. Dovolatelce nebylo umožněno navrhnout důkazy, zejména důkaz znaleckým posudkem dendrologa k prokázání skutečnosti, že spadlý strom byl napaden dřevokazným hmyzem, a soud navíc neprovedl celou řadu navržených důkazů, v důsledku čehož byla žalobkyně v důkazní nouzi. Žalobkyně byla přesvědčena, že příčinou pádu stromu bylo jeho napadení dřevokazným hmyzem, a ten tak nespadl v důsledku přírodních vlivů.
Dále jako dosud nevyřešenou předložila dovolatelka otázku, „zda zákon o drahách lze považovat z hlediska nároků na náhradu škody mezi provozovatelem dráhy a vlastníky přilehlých pozemků za komplexní předpis lex specialis nebo zda existují dvě právní úpravy (zákon o drahách a občanský zákoník), stojící vedle sebe či se vzájemně doplňující“. Nesouhlasila s výlučnou aplikací § 10 zákona č. 266/1994 Sb., neboť zde užitý pojem „jednání“ je třeba vyložit konformně v souvislosti s ustanovením § 545 o. z. a za „jednání“ je nutno považovat i opomenutí. Žalovaní se nemohli domnívat, že dovolatelka provede opatření sama, aniž by je vyzvala k nezbytné součinnosti, a v této souvislosti se měl soud zabývat ustanoveními § 1013 až 1023 o. z.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejdříve vyložil § 9 odst. 2 a § 10 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, které stanovují práva a povinnosti provozovateli dráhy a vlastníkům nemovitostí. Dále objasnil § 2937 odst. 1 o. z. - způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.
V tomto ustanovení je zakotvena úprava povinnosti k náhradě pro případ, že škodu způsobí věc sama od sebe. Pro povinnost k náhradě újmy podle § 2937 o. z. je rozhodující naplnění tzv. kvalifikované okolnosti, vycházející z více či méně samovolného působení věci, která je způsobilá vyvolat škodu. Jde o situaci, kdy věc působí sama od sebe, tj. z vnitřních důvodů, okolností či vlastností, které nejsou vyvolány způsobem jejího užívání.
Osobou povinnou k náhradě je ten, kdo měl mít nad věcí dohled. Není rozhodující, zda jej skutečně vykonával, nýbrž zda byl povinen tak činit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2864/2022). Primárně má nad věcí dohled její vlastník, neboť s vlastnictvím věci se pojí povinnost na svou věc dohlížet (viz též čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle nějž vlastnictví zavazuje).
Z jazykového i teleologického výkladu § 2937 o. z. však vyplývá, že osobou povinnou k náhradě je (především) ten, kdo v době škodní události na věc dohlížel, měl ji fakticky ve své dispozici (např. nájemce, vypůjčitel, kdo ji fakticky převzal k realizaci určité činnosti nebo ji má u sebe bez právního důvodu či na základě protiprávního činu).
Dovolací soud uvedl, že z uvedených důvodů žalovaní za vzniklou škodu neodpovídají podle § 2937 o. z., neboť dohled nad věcí měl žalobce. V takovém případě se § 2910 o. z. ve spojení s § 2900 o. z. nepoužije. Žalobce prostřednictvím pověřené osoby (společnosti Chládek a Tintěra) před škodní událostí sice vyzval žalobce k ořezu a kácení blíže neurčených stromů v blízkosti dráhy, avšak současně je informoval o tom, že pokud s tím budou souhlasit nebo pokud se nevyjádří, provede ořez a kácení bezplatně firma pověřená žalobcem.
Za těchto okolností mohli žalovaní oprávněně spoléhat na to, že ořez a kácení v potřebném rozsahu bude provedeno osobou zajištěnou žalobcem.
Z uvedených důvodů je závěr odvolacího soudu, že žalovaní za vzniklou škodu neodpovídají ve výsledku správný, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Právní věta
Podle § 10 zákona o dráhách je na prvním místě stanovena povinnost vlastníkům pozemků v sousedství dráhy „strpět“ provádění nezbytných opatření proti různým jevům včetně pádu stromů, a proto „primárním“ nositelem prevenční povinnosti
k odstranění nebezpečí nejsou vlastníci dotčených pozemků, kteří mají „pouze“ strpět“ důsledky plnění povinností provozovatelů (případně vlastníků) dráhy.
Je především povinností provozovatele, případně vlastníka infrastruktury, o tuto infrastrukturu pečovat, předcházet škodám a provádět k tomu na své náklady odpovídající opatření, a to i na „cizích“ nemovitostech, tedy pozemcích ve vlastnictví třetích osob, které musí taková opatření strpět.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.04.2025,
č.j. 25 Cdo 2104/2023-368.
V projednávaném případě se jednalo o obchod se dřevem, v jehož dodavatelském řetězci bylo zainteresováno vice dodavatelů a správce daně pojal podezření z daňového podvodu. Správce daně Finanční úřad pro Jihočeský kraj zahájil u žalobce R. Š., dne 16. 4. 2019 daňovou kontrolu na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku 2016. Žalobce dle správce daně neprokázal, že přijal zdanitelná plnění (dřevní hmota) od dodavatelů uvedených na daňových dokladech – společností Rispeto Finance, s. r. o., Smart Professional, s. r. o., BONZAJ, s. r. o., a BEZZY GROUP, s. r. o. Dále neprokázal předmět a rozsah přijatých plnění (lesní práce) od společnosti BEZZY GROUP.
Předmětem sporu byla otázka, zda žalobce R. Š., prokázal naplnění hmotněprávních podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH podle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Žalobce tvrdil, že doložil rozsáhlé množství důkazních prostředků, které potvrzovaly uskutečnění zdanitelných plnění. Přesto správce daně dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, a nárok na odpočet DPH mu byl odejmut. Odvolací orgán tento závěr potvrdil
Dodatečnými platebními výměry ze dne 23. 2. 2022 správce daně doměřil žalobci DPH za uvedená zdaňovací období ve výši 759 585 Kč, 585 059 Kč, 322 526 Kč a 401 306 Kč a stanovil žalobci penále ve výši 151 917 Kč, 117 011 Kč, 64 505 Kč a 80 261 Kč. Žalovaný - Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání a dodatečné platební výměry správce daně potvrdil.
Správce daně podal na žalobce trestní oznámení, v němž dovozoval spáchání trestného činu zkrácení daně. Případem se zabývala Policie ČR, která konstatovala, že nebylo prokázáno, že žalobce prováděl fiktivní transakce. Zjistila, že u některých obchodních transakcí byly doloženy daňové doklady, které však postrádaly klíčové údaje zejména místo těžby či nakládky dřevní hmoty. Také výpověď prokuristy společnosti, pana R. K., nebyla dostatečně konkrétní a byla v rozporu s předloženými doklady. Policie však usnesením ze dne 6. 11. 2023 trestní stíhání pro podezření ze zkrácení daně odložila. Správce daně proti němu dne 8. 11. 2023 podal stížnost.
Žaloba
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 2. 2. 2024 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Žalobce tvrdil, že doložil rozsáhlé množství důkazních prostředků, které potvrzují uskutečnění zdanitelných plnění. Přesto správce daně dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, a nárok na odpočet DPH mu byl odejmut. Odvolací orgán tento závěr potvrdil, ačkoliv některé důkazy byly v odvolacím řízení doplněny.
Žalobxce tvrdil, že správce daně i žalovaný se v průběhu řízení dopustili opakovaného porušení ustanovení § 92 odst. 2 a odst. 5 písm. c) daňového řádu i zásady daňového řízení vyplývajících zejména z ustanovení § 5 odst. 1 a 3, § 7 a § 8 odst. 1 daňového řádu.
Žalobce dále namítal, že jeho dodavatelé nebyli fiktivními subjekty, jak naznačuje žalovaný v napadeném rozhodnutí, ale řádně vykazovali plnění v kontrolních hlášeních.
Žalobce konstatoval, že odebrání nároku na odpočet DPH bylo protiprávní, neboť nebylo prokázáno, že by se žalobce účastnil podvodu na DPH, nebo že by o něm věděl či měl vědět. Naopak, důkazní prostředky získané z trestního řízení potvrzují, že plnění proběhla tak, jak byla deklarována.
Krajský soud
Krajský soud se v případě zabýval tím, zda správce daně a žalobce unesli svá důkazní břemena v rámci daňové kontroly. Dospěl k závěru, že uvedené skutečnosti ve svém souhrnu k unesení důkazního břemene správce daně postačovaly.
A to i přesto, že skutečnosti jako jsou virtuální sídlo, absence provozovny, webových stránek, zaměstnanců a či vlastnictví vozidel by samozřejmě nemusely důvodné pochybnosti zakládat samy o sobě.
Skutečnosti, na které správce daně poukázal, však nelze podle soudu hodnotit izolovaně, jak to v žalobě činil žalobce. Nevystupují totiž v případě samy o sobě, nýbrž coby součást řetězce okolností, které vážným pochybnostem o nesouladu žalobcových tvrzení se skutečností nasvědčují. Pokud zainteresované společnosti neměly žádnou provozovnu, zaměstnance a ani nevlastnily žádné vozidlo, popřípadě nepodaly daňové přiznání či kontrolní hlášení, pak se skutečně s ohledem na příslušnou fázi daňového řízení nabízela otázka, zda tyto společnosti doopravdy mohly žalobci dodat posuzovaná zdanitelná plnění, potažmo jakou činnost takovéto společnosti vlastně vyvíjejí. To samozřejmě neznamená, že se v pozdější fázi daňového řízení nemohou takovéto pochybnosti rozptýlit.
Krajský soud uvedl, že správce daně shromáždil dostatečný soubor skutečností, které vyvolávají důvodné pochybnosti o faktickém průběhu deklarovaných zdanitelných plnění, a to bez ohledu na charakter žalobcovy obchodní činnosti. Žalobcova tvrzení, dle nichž práce mohli vykonávat brigádníci a dodavatelé si mohli pronajmout vozidla apod., jsou v tomto ohledu pouze spekulativní, byť se takováto tvrzení samozřejmě mohou obecně vzato stát v další fázi řízení předmětem dokazování. To však nic nemění na tom, že správce daně své důkazní břemeno unesl. Dle obsahu spisu správce daně zcela evidentně vyvinul úsilí k tomu, aby všechny uvedené skutečnosti ověřil, o čemž svědčí úřední záznamy.
Krajský soud naopak částečně přisvědčil námitce, dle které daňové orgány nesprávně odmítly využít důkazních prostředků z trestních spisů. Tato námitka, kterou žalobce v žalobě formuloval nejprve poměrně stručně, se pak stala jedním z hlavních bodů pozdější argumentační výměny účastníků řízení.
Podle krajského soudu se žalovaný nesprávně odmítl zabývat tím, že policejní orgán odložil trestní oznámení vůči žalobci ve věci zkrácení daně, které na něj podal Finanční úřad pro Jihočeský kraj. Krajský soud zdůraznil, že žalovaný se měl zabývat odloženým usnesením policejního orgánu, protože se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci, které se po věcné stránce týká týchž transakcí, které daňové orgány
v nynější věci zpochybňují.
Podle soudu si žalovaný tak měl uvedené usnesení od policejního orgánu vyžádat (případně si je obstarat od správce daně) a vyhodnotit jeho význam pro posouzení věci, neboť je jeho povinností přihlížet „ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo“ (§ 8 odst. 1 daňového řádu). Krajský soud proto uzavřel, že rozhodnutí žalovaného se neopírá o dostatečně zjištěný skutkový stav a vyžaduje zásadní doplnění. Toto pochybení žalovaný nemůže zhojit v rámci vyjádření v řízení před soudem.
Pro konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).
Právní věta
Pokud v daňovém řízení existuje rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci (usnesení Policie ČR) je to významné i pro rozhodnutí správce daně nebo Odvolací finanční ředitelství. Platí, že se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci o otázce, která je podstatná i pro rozhodnutí finančních orgánů. S ohledem na princip právní jistoty nelze aprobovat situaci, kdy orgán veřejné moci zcela ignoruje učiněné závěry jiného orgánu veřejné moci o stejné věci. Naopak je jeho povinností se s existencí dřívějšího rozhodnutí vypořádat a reagovat na jeho obsah a z něj plynoucí závěry.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.06.2025, č.j. 61 Af 1/2024-120
V posuzovaném případě se jednalo o udělení výjimky Lesům České republiky, s.p. – dále jen „OZNŘ“ osoby zúčastněné na řízení, dle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále jen „ZOPK“) za účelem asanace kůrovcem napadených stojících stromů, zlomů a vývratů; ohrožených anebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů; kácení rizikových stromů podél značených turistických tras a podél pozemků bezprostředně přiléhajících k hranici národní přírodní rezervace Praděd a Hrubý Jeseník (dale jen NPR), kde je volný pohyb veřejnosti a za účelem kácení rizikových stromů v bezprostřední blízkosti loveckých zařízení. Výjimka byla žádána do 31.12.2026.
Prvostupňovým rozhodnutím Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, regionálního pracoviště Olomoucko, oddělení Správa chráněné krajinné oblasti Jeseníky (dále jen „AOPK“) nebyla výjimka ve dvou případech povolena a v dalších dvou případech AOPK výjimku udělila.
OZNŘ byla povolena za stanovených podmínek výjimka dle § 43 odst. 1 ZOPK ze zákazu dle § 29 písm. a) ZOPK na území NPR v rámci konkrétních porostních skupin a dílců zařazených do pásem B a C hospodařit způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, a to za účelem asanace kůrovcem napadených stojících stromů, zlomů a vývratů (výrok III).
A dále byla OZNŘ povolena za stanovených podmínek výjimka dle § 43 odst. 1 ZOPK ze zákazu dle § 29 písm. a) ZOPK na území NPR hospodařit způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, a to za účelem kácení rizikových stromů podél značených turistických tras včetně účelové komunikace Ovčárenská, dále v bezprostřední blízkosti stavebních objektů nacházejících se v NPR (lovecké a jiné chaty) a v bezprostřední blízkosti loveckých zařízení, dále podél konkrétně uvedených dílců bezprostředně přiléhajících k hranici NPR, kde je bez omezení možný volný pohyb veřejnosti s cílem eliminovat ohrožení bezpečnosti osob (výrok IV).
S tím nesouhlasil žalobce - Společnost přátel Jeseníků, z.s., který se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo k odvolání žalobce (proti výrokům I a III) částečně změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí AOPK.
Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl,
že důvodem vyhovění žádosti bylo umožnění činností v ochraně lesa směřujících k zabránění gradace podkorního hmyzu (kůrovcovitých) v porostech smrku ztepilého na území NPR s cílem přiměřené eliminace rizika rychlého rozpadu cenných lesních ekosystémů a umožnění včasného pokácení a asanace rizikových stromů k zajištění bezpečného pohybu osob na účelové komunikaci Ovčárenská, podél pozemků přiléhajících k hranici NPR a v blízkosti stavebních objektů a loveckých zařízení. Dále vymezil rizikové stromy.
Povolovanou činností nebude dotčeno 1465,3899 ha území NPR (72 % rozlohy). Do pásma A byla zařazena většina území a bylo stanoveno, že v rámci pásma B nebudou kůrovcem napadené stromy, vývraty a zlomy asanovány. Případná asanace ostatních dřevin bude provedena nedestruktivní metodou. Dřevní hmota bude ponechána na území NPR, ve specifických případech může být její část ponechána v porostech přímo navazujících na NPR.
Povolované činnosti jsou v souladu s Plánem péče rovněž s ohledem na rámcové zásady péče o les. V souvislosti s povoleným způsobem asanace nedojde ke zhoršení stavu přírodního prostředí NPR, a tedy k porušení § 28 odst. 2 ZOPK. Existují důvody pro povolení výjimky ze zákazu dle § 29 písm. a) ZOPK, povolený způsob asanace odpovídá Plánem péče stanovenému způsobu ochrany i potřebě OZNŘ přijmout asanační opatření k ochraně lesa. Prvostupňové rozhodnutí nebylo vydáno z důvodu okamžité potřeby hospodařit na území NPR způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, ale s ohledem na předběžnou opatrnost. Pokud by vydáno nebylo, neexistoval by v případě gradace kůrovců nástroj, který by OZNŘ umožnoval včas a dostatečně zasahovat proti kůrovcům.
Žaloba
Žalobce v žalobě nejprve obecně namítal, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na právu na příznivé životní prostředí, a to především tím, že byla povolena výjimka dle § 43 ZOPK umožňující provést výrazně škodlivé zásahy na území NPR Praděd, aniž by byly splněny zákonné podmínky. Při povolení výjimky nebylo hledáno řešení s co nejmenšími nepříznivými dopady na chráněné části přírody. K povolení výjimky došlo i navzdory existenci jiného uspokojivého řešení, které by odpovídalo okolnostem případu. Došlo současně k porušení procesních předpisů. Správní orgány nedostatečně hájí zájem ochrany přírody na území NPR Praděd chráněném jako EVL Praděd. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nadto nedostatečně odůvodněna.
Žalobce namítal, že povolená výjimka ze zákazu v § 29 písm. a) ZOPK, která umožňuje různé způsoby a rozsah intenzivních technologií za účelem asanace, je v rozporu s § 28 odst. 2 ZOPK. Na významné části území NPR Praděd se zbytečně umožňuje použití intenzivních technologií a související negativní a rušivá činnost. Lesní porost se rozděluje z hlediska asanace do tří pásem, AOPK přitom nepovolila výjimku v pásmu A (65 % NPR Praděd) a na zbývající ploše (35 %) povolila použití intenzivních technologií v různém rozsahu. V pásmu B (21 %) umožnila asanaci nedestruktivními šetrnými způsoby, v pásmu C pak umožnila destruktivní metody. Navíc je v pásmu B i C povoleno pokácet a asanovat stojící kůrovcem napadené stromy, které jsou staticky neúnosné, narušené nebo nakloněné. Žaloba byla velmi podrobná a obsahovala celkem 9 žalobních bodů.
Městský soud v Praze
Soud se nejprve zabýval tvrzením žalobce obsaženým v šestém žalobním bodě, v němž žalobce de facto namítal nepřezkoumatelnost (nedostatečné odůvodnění) rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, kterou spatřoval ve a) vnitřní rozpornosti prvostupňového rozhodnutí, v němž se dle žalobce AOPK odkazovala na Plán péče, ač podle něj nepostupovala a b) v podivném nakládání s podklady pro vydání rozhodnutí, které nebyly vysvětleny. Soud však neshledal správní rozhodnutí nepřezkoumatelným a námitky uplatněné v šestém žalobním bodě shledal jako nedůvodné.
Soud konstatoval, že povolení výjimky se děje ve sféře správního uvážení správního orgánu. Správní uvážení podléhá soudnímu přezkumu pouze v tom směru, zda žalovaný správní orgán uvážení nezneužil či jej nepřekročil. Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci, ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.
Pokud jsou tyto předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry. To samozřejmě neznamená, že správní orgán rozhoduje v absolutní libovůli. I při volném správním uvážení je totiž omezován principy platícími v moderním právním státě. Soudní přezkum správního uvážení je rozsahově omezen, a to v § 78 odst. 1 s.ř.s., který stanoví, že soud pro nezákonnost zruší napadené rozhodnutí správního orgánu tehdy, zjistí–li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo toto uvážení zneužil.
Odůvodnění správních orgánů bylo dle názoru soudu dostatečné, plně přezkoumatelné a logické. K povolení výjimky přitom došlo z důvodu, že povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území. AOPK uvedla jednoznačné důvody, které povolení výjimky v pásmech B a C (dle vymezení v lesnické mapě) odůvodňují, vyšla ze správně zjištěného skutkového stavu a z její strany nedošlo k překročení mezí správního uvážení.
Ve vztahu k odborným podkladům vytvořeným správním orgánem soud konstatoval, že žalovaný ve vyjádření k žalobě správně poznamenal, že plán péče je s ohledem na § 38 odst. 1 ZOPK obligatorním podkladem pro rozhodování orgánů ochrany přírody a současně je zřízen také informační systém ochrany přírody určený ke zpracování údajů o ochraně přírody „obsahující např. data a publikace výsledků o rozšíření a stavu druhů, evropsky významných druhů a přírodních stanovišť, jakož i další odborné publikace vztahující se k NPR“. Tento portál je veřejně přístupný na internetové adrese: https://portal.nature.cz/. Žalobce tak měl přístup i k jím uváděným odborným podkladům, které měly k dispozici správní orgány.
Po posouzení žalobních bodů soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji výrokem rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Podle § 29 písm. a) ZOPK na celém území národních přírodních rezervací je zakázáno hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů nebo nevratně poškozovat půdní povrch, provádět chemizaci, změnu vodního režimu a terénní úpravy.
Výjimku dle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ze zákazu dle § 29 písm. a) téhož zákona může ve zvláště chráněných územích orgán ochrany přírody povolit v případě, 1) kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo 2) v zájmu ochrany přírody anebo tehdy, pokud 3) povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území.
Smyslem řízení o výjimce je v každém jednotlivém případě posoudit, zda jsou splněny obecně definované podmínky, za nichž lze zákonný zákaz prolomit, a zda je takový postup v konkrétní situaci namístě (aplikuje se správní uvážení).
Prostřednictvím individuálního správního aktu tak lze prolomit zákonem stanovený zákaz, a to po zvážení okolností konkrétního záměru (situace) a stanovení podmínek limitujících nepříznivé dopady.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.06.2025,
č.j. 15 A 127/2024-90
Žalobce vybudoval zábavní park v lese zvláštního určení, přičemž došlo k částečnému oplocení objektů, výstavbě rozsáhlé sítě cest a souvisejících dopravních prvků a k umistění herních a rekreačních prvků.
České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (dále jen „inspekce“) prvoinstančním rozhodnutím podle § 3 odst. 4 zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP nařídila žalobci zastavení specifikované škodlivé činnosti při nezákonném využívání lesů zvláštního určení jako zábavní park Krtkův svět do doby, než budou prováděné činnosti a stav lesních pozemků uvedeny do souladu s právními předpisy na úseku ochrany životního prostředí.
Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí inspekce.
Městský soud
Městský soud se předně neztotožnil s argumentací žalobce, že zastavení škodlivé činnosti nemělo být nařízeno jemu, ale společnostem Krtkův svět s.r.o. a Krtkův park s.r.o. Podle městského soudu je to právě žalobce, v jehož faktické moci je budování, rozšiřování a samotný provoz zábavního parku. Na věci nemůže nic změnit ani žalobcem tvrzené uzavření nájemní smlouvy s uvedenými společnostmi, na jejímž základě by došlo k přenosu povinností souvisejících s péčí o les na tyto subjekty, neboť existenci takové smlouvy žalobce neprokázal.
Městský soud dále neshledal porušením procesních práv žalobce postup inspekce, která vycházela při svém rozhodování z podkladů získaných při kontrole probíhající souběžně se správním řízením. K takovému postupu může docházet zejména v situaci, jaká nastala v nyní posuzované věci, v níž povaha předmětu kontroly (resp. předmětu správního řízení) vyžaduje co nejpohotovější reakci správních orgánů směřující k odvrácení hrozící škody. Městský soud rovněž uvedl, že využitím podkladů pořízených v průběhu kontroly nebyl žalobce nijak zkrácen na svých procesních právech.
Postavení žalobce se podle městského soudu nijak nedotklo ani neprovedení jím navržených důkazů majících prokazovat způsob posuzování fungování jiných zařízení. Tyto důkazní návrhy nebyly způsobilé zvrátit skutková zjištění o dotčených lesních pozemcích, které se nacházejí ve vlastnictví žalobce. Vypověděly by totiž pouze o skutkovém stavu jiného lesa a jiného zařízení.
Městský soud dále uvedl, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že činnost žalobce na lesních pozemcích nenaplňuje žádnou z funkcí lesa a nelze ji považovat za hospodaření v lese. Rozvoj rekreační činnosti tak, jak ji pojal žalobce, neodpovídá účelu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, dokonce les přímo poškozuje.
Na základě uvedeného městský soud žalobu zamítl.
Kasační stížnost
Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
V prvé řadě stěžovatel zdůraznil, že zastavení činnosti může být nařízeno toliko osobě, která je za škodlivou činnost zodpovědná, tj. tuto činnost vykonává. Stěžovatel tvrdil, že takovou osobou není a již ve správním řízení, resp. v řízení před městským soudem, argumentoval, že odpovědnými subjekty za provozování zábavního parku jsou společnosti Krtkův svět s.r.o., resp. Krtkův park s.r.o.
Stěžovatel dále namítal, že městský soud pochybil, když shledal souladným se zákonem postup správních orgánů, které odmítly provést soubor jím navržených důkazů prokazujících, že tytéž správní orgány v jiných případech považují obdobný či dokonce totožný (v případě zábavního parku Království lesa) skutkový stav za plně souladný s lesním zákonem. Odmítnutí těchto důkazů jako irrelevantních stěžovateli znemožnilo prokázat porušení zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti práva.
Podle stěžovatele nezákonný postup správních orgánů, spočívá v tom, že inspekce ve svých úvahách vycházela z nezákonně získaných podkladů pro rozhodnutí. Nezákonnost spatřoval stěžovatel konkrétně v tom, že v případě specifikovaného souboru listin došlo k jejich získání při kontrole pokračující po zahájení správního řízení.
Nezákonně získané důkazy jsou bez dalšího nepoužitelné a není možné z nich vycházet. Danou úvahu ilustroval na příkladu přiznání vynuceného mučením, a to bez ohledu na případnou pravdivost skutkových zjištění z takových důkazů vyplývající.
Stěžovatel upozornil na to, že zkrácení jeho práv spočívalo rovněž v tom, že jeho zástupci bylo znemožněno účastnit se kontrol na pozemcích, na nichž se nachází zábavní park, avšak získané poznatky inspekce použila jako podklad pro rozhodnutí.
Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu, že využití lesních pozemků, na nichž se nachází zábavní park, nemá nic společného s lesem a nesměřuje k plnění funkcí lesa.
Podle stěžovatele bylo ve správním řízení prokázáno osvědčením odborného lesního hospodáře, že dotčené pozemky jsou pokryty zdravým lesním porostem. Městský soud tento důkaz v podstatě ignoroval.
Stěžovatel nesouhlasil s městským soudem v tom, že u dotčených lesních pozemků byla překročena rozumná míra jejich využití k rekreaci. S ohledem na to, že tyto pozemky jsou zařazeny do kategorie lesa zvláštního určení v subkategorii lesa se zvýšenou rekreační funkcí, musí být hospodaření na daných pozemcích podřízeno jejímu naplnění.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s prvním okruhem kasačních námitek opírajících se o tvrzení, že stěžovatel není subjektem, jemuž mohl být zákonně uložen zákaz určité činnosti ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o ČIŽP, podle něhož inspekce je oprávněna v případě hrozící škody nařídit omezení, popřípadě zastavení výroby nebo jiné činnosti až do doby odstranění nedostatků a jejich příčin.
Městský soud odůvodnil, že správní orgány správně vyšly z komplexu skutkových zjištění, jež ve svém souhrnu prokázala, že osobou, která je původcem nelegální činnosti v zábavním parku, a vůči níž tedy musí zákaz směřovat, je právě stěžovatel. Jednou z okolností, z níž žalovaný v tomto směru vyšel, bylo úzké personální propojení mezi stěžovatelem a společnostmi, které kompletně ovládal, nebyla to však okolnost jediná. Vedle toho totiž zohlednil i další poznatky, zejména vlastnictví pozemků stěžovatelem, na nichž se nelegální činnost odehrávala, a rovněž opakovaná prohlášení stěžovatele v mediálním prostoru, že zábavní park je jeho osobním projektem.
NSS dodal, že správní orgány shromáždily dostatek na sebe navazujících podkladů, z nichž vykrystalizoval jednoznačný souhrnný náhled na význam role stěžovatele při provozu zábavního parku. Ve shodě s městským soudem měl NSS za to, že nastavení vztahů mezi stěžovatelem a jeho korporacemi bylo toliko účelovou právní konstrukcí, mající sloužit k rozmělnění veřejnoprávní odpovědnosti související s provozováním zábavního parku. Na zákonnosti závěrů žalovaného, resp. městského soudu, týkajících se určení osoby provádějící zakázanou činnost není způsobilý cokoliv změnit ani prostý odkaz stěžovatele na jiná správní řízení, v nichž měly správní orgány jednat nikoliv přímo se stěžovatelem, ale s jím ovládanými korporacemi.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani kasační námitku týkající se neprovedení důkazů, které stěžovatel označil k prokázání porušení jeho legitimního očekávání. I když se NSS neztotožnil s důvody, pro které nebyly stěžovatelem označené důkazy provedeny, samotný závěr o jejich nadbytečnosti obstojí a proto nebylo nutné přistoupit ke kasaci rozsudku městského soudu a napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s namítanou nezákonností podkladů pro rozhodnutí – stěžovatelem vymezených listin. Stěžovatel zde poukazoval na skutečnost, že některé důkazy mohly být pořízeny nezákonně. K tomu, aby určitý důkaz byl použitelný pro odůvodnění závěrů správního orgánu, musí být pořízen v souladu se zákonem. Tuto premisu potvrdil i městským soudem zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2022, č. j. 10 Ads 27/2021–45. Do kategorie nezákonných důkazů spadají v první řadě ty, které byly získány způsobem výslovně zapovězeným určitou právní normou – například jde o stěžovatelem odkazovaný případ výpovědi vynucené mučením. Jelikož postupy podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“), jsou zcela standardní součástí právního řádu, o tento případ nezákonnosti opatřených listin se evidentně nejednalo.
Další skupinou důkazů, které nejsou ve správním řízení použitelné, jsou důkazy, jejichž zákonné opatření sice právní řád umožňuje v určitém (typu) řízení, ale výslovně vylučuje či limituje jejich přenositelnost do řízení jiného. Takovým příkladem jsou odposlechy získané v trestním řízení, u nichž trestní řád omezuje jejich použití v jiné trestní věci, tím spíše není možné takový důkazní prostředek užít v řízení správním (v podrobnostech viz rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2 Afs 45/2012–62). Ani o tento případ však v nyní posuzované věci nešlo, neboť kontrolní řád, na rozdíl od řádu trestního, nezakotvuje omezení z hlediska užití v jeho rámci získaných podkladů pro jiný postup orgánu veřejné moci. Podle NSS samotné obstarání důkazů při kontrole tedy proběhlo v souladu se zákonem. Následně došlo k provedení všech listin specifikovaných stěžovatelem postupem podle správního řádu, když byly zařazeny do správního spisu a stěžovatel měl možnost se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim.
Nejvyšší správní soud dále souhlasil i se závěrem městského soudu, že činnost stěžovatele při provozu zábavního parku nenaplňuje žádnou z funkcí lesa a nelze ji považovat za hospodaření v lese ve smyslu lesního zákona.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelem učiněná série zásahů do krajiny tvořené lesem spočívající ve (vybudováním celého spektra zábavních zařízení, oplocením, výstavbou rozsáhlé sítě cest a souvisejících dopravních prvků) nemůže představovat účelné obhospodařování lesa podle § 13 lesního zákona. Ani v případě lesů se zvýšenou rekreační funkcí nelze ostatní funkce lesa zcela potlačit na úkor rekreace.
Činnosti směřující primárně k rekreačnímu využití lesa [jakožto souboru stromů a keřů lesních dřevin ve smyslu § 2 písm. c) lesního zákona] a tímto způsobem využití nemohou nepřiměřeně potlačovat „jádrové“ funkce lesa a ze souboru stromů a keřů učinit urbanizované a nepřírodní prostředí s výraznou přítomností uměle vytvořených prvků – atrakcí zábavního parku.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
Právní věta
V případě lesů se zvýšenou rekreační funkcí nelze ostatní funkce lesa, které jsou primárně spjaty s dřevním porostem a lesní půdou, zcela potlačit na úkor rekreace.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.07.2025
Spor byl veden o přestupek spočívající v neponechání veškeré dřevní hmoty k zetlení na území NPR a EVL. Žalobce obhospodařující tyto lesní pozemky nesouhlasil se závěrem ČIŽP, že neponechal v předmětné lokalitě veškerou dřevní hmotu, případná chybějící hmota byla dle žalobce pouze nepřesně zjištěna v důsledku špatného postupu prvostupňového orgánu ČIŽP při výpočtu, resp. odhadu chybějící dřevní hmoty.
Prvostupňový orgán rozhodnutím ze dne 5. 8. 2024, č. j. ČIŽP/48/2024/2559 rozhodl, že žalobce:
- spáchal přestupek podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“), tím, že v prosinci 2021 provedl prostřednictvím najatého subjektu těžbu v porostních skupinách 331A17 a 331B17 v Lesním hospodářském celku (LHC) Litvínov na pozemcích, které jsou na území Evropsky významné lokality (EVL) Východní Krušnohoří, a to bez předchozího souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody, čímž porušil povinnost stanovenou v § 45c odst. 2 ZOPK,
- spáchal přestupky podle § 88 odst. 2 písm. p) ZOPK tím, že bez ohledu na výjimky udělené orgánem ochrany přírody a krajiny podle § 43 ZOPK:
v rozporu s povinností stanovenou ve výroku IV. podmínce písm. c) Rozhodnutí Správy Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Jeseníky o výjimce ze dne 30. 3. 2021, č. j. SR/0780/OM/2020–15, neponechal na území Národní přírodní rezervace (NPR) Praděd k zetlení v porostu veškerou dřevní hmotu.
Shora uvedeným rozhodnutím uložil prvostupňový orgán žalobci pokutu ve výši 100 000 Kč.
K žalobcově odvolání změnil žalovaný - Ministerstvo životního prostředí prvostupňové rozhodnutí napadeným rozhodnutím tak, že:
zrušil část prvostupňového rozhodnutí dle bodu II. písm. a. bodu i. shora a řízení v tomto rozsahu zastavil,
snížil výši uložené pokuty na 40 000 Kč,
- ve zbývajícím rozsahu odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí v tomto rozsahu potvrdil.
Žalobce žalobou u Městského soudu v Praze napadl výroky II. a III. napadeného rozhodnutí.
Žaloba
Žalobce brojil proti tomu, že byl shledán odpovědným ze spáchání přestupku dle bodu I. prvostupňového rozhodnutí, tj. z nepovoleného kácení v EVL Východní Krušnohoří, čímž měl postupovat v rozporu s § 45c odst. 2 ZOPK. Žalobce konkrétně namítal, že předchozí souhlas nebyl potřeba, jelikož postupoval v souladu se Souhrnem doporučených opatření (SDO), nebyl naplněn materiální znak přestupku, protože těžebními zásahy nedošlo dle stanoviska AOPK k negativnímu ovlivnění místního ekosystému, rozhodnutí o spáchání přestupku bylo diskriminační, a i kdyby se mělo jednat o přestupek, žalobce z něj měl být vyviněn již v důsledku toho, že Krajský úřad Ústeckého kraje (KÚÚK) jako příslušný orgán ochrany přírody byl ve věci nečinný po dobu 11 měsíců.
Vzhledem k tomu, že byly zásahy provedeny v souladu s SDO, neměl být předchozí souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny vyžadován, žalobce tudíž neměl porušit žádnou svou právní povinnost. Dle žalovaného byly v dané oblasti provedeny zásahy ještě před vyhlášením přírodní památky Pekelské údolí, která byla vyhlášena až dne 17. 10. 2022, tudíž žalobcem provedené zásahy splňovaly přísnější standard.
Žalobce k uvedenému skutku ještě doplnil, že provedení těžebních zásahů bez souhlasu orgánu ochrany přírody a krajiny nebylo v minulosti v EVL Východní Krušnohoří posuzováno jako činnost, kterou by mohlo dojít k závažnému či nevratnému poškození EVL, prvostupňový orgán i žalovaný proto měli ve srovnatelných případech rozhodovat obdobně a v souladu se zásadou legitimního očekávání žalobce nesankcionovat, jelikož v této oblasti nedošlo ke změně zákona ani soudního výkladu.
Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože žalovaný se řádně nevypořádal s žalobcovou odvolací argumentací, kterou naopak bagatelizoval. Žalobce tvrdil, že nebylo prokázáno, že by dřevní hmotu sám odvezl, a že nelze vyloučit její odcizení třetími osobami, jelikož sám žádný odvoz části předmětné dřevní hmoty nezadal ani sám neprovedl. Dále namítal, že správními orgány použitá metodika pro stanovení objemu ponechané hmoty je nevhodná, nepřesná a neodpovídá standardům lesnické praxe.
Ve věci přestupků spočívajících v neponechání veškeré dřevní hmoty k zetlení na území NPR a EVL Praděd žalobce uvedl, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jelikož žalovaný dostatečně nevypořádal žalobcovy výhrady k metodologickému postupu prvostupňového orgánu při určení chybějícího objemu dřevní hmoty v daném prostoru. Žalobce se konkrétně vymezuje proti závěru, že neponechal v předmětné lokalitě veškerou dřevní hmotu – případná chybějící hmota je dle žalobce pouze důsledkem špatného postupu prvostupňového orgánu při výpočtu, resp. odhadu chybějící dřevní hmoty. Rovněž zmínil diskriminační přístup, jelikož nebyl jeho konkrétní dodavatel shledán vinným ze spáchání přestupku.
Městský soud v Praze
Podle soudu se žalobce mýlil v tom, že k provedení předmětných těžebních zásahů nepotřeboval souhlas ze strany orgánu ochrany přírody, jelikož z § 45c odst. 2 ZOPK ani jiného právního předpisu tento závěr nevyplývá. Naopak zákon je v této věci striktní a hovoří o tom, že je nutný předchozí souhlas orgánu ochrany přírody, neplatí–li pro danou lokalitu přísnější režim ochrany přírody. Žalobce byl ostatně o nutnosti předchozího souhlasu vyrozuměn i ve sdělení Krajského úřadu Ústeckého kraje (KÚÚK) ze dne 26. 10. 2021.
V době těžebního zásahu přitom přísnější režim na dané lokalitě zakotven nebyl, jelikož přírodní památka Pekelské údolí byla v dané lokalitě vyhlášena až v roce 2022. Režim ochrany dle § 45c odst. 2 ZOPK v době provedení zásahu přitom založen byl, jelikož EVL Východní Krušnohoří byla součástí platného nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit, již od jeho vyhlášení. Závěr žalobce se navíc jeví účelovým, protože ve správním spisu je zadokumentovaná opakovaná e–mailová komunikace mezi pracovníky žalobce a KÚÚK ze sklonku roku 2020 a pak v průběhu roku 2021, ve které se žalobce opakovaně dotazuje, v jakém termínu bude ze strany KÚÚK sdělena vyžádaná předběžná informace. Žalobce si tudíž této povinnosti byl před samotným provedením zásahu vědom, a následně jednal v rozporu s ní.
Soud uvedl, že rozhodnutí o spáchání přestupku není diskriminační. Byť žalovaný uvedl, že mu skutečně nejsou známy jiné případy obdobné nedovolené těžební činnosti v dané lokalitě, žalobcova námitka, že KÚÚK, prvostupňový orgán i žalovaný postupovali v rozporu se zásadou legitimního očekávání, byla vznesena veskrze obecně. Nadto žalovaný netvrdil, že existují případy tolerance těžební činnosti v rozporu s § 45c odst. 2 ZOPK v dané lokalitě, nýbrž že o takových případech nemá povědomí. To neznamená, že v dané lokalitě nedochází hypoteticky k nepovolené těžbě, ale pouze to, že příslušné orgány o ní nemají povědomí – takové hypotetické případy ovšem nejsou předmětem tohoto řízení. Žalobce přitom nedokládá žádný konkrétní případ, ve kterém prvostupňový orgán, žalovaný, či KÚÚK tolerovali předem nepovolenou těžební činnost v dané lokalitě, proto nemohlo žalobci vzniknout žádné legitimní očekávání, že mu nepovolená těžební činnost „projde“ i v nyní posuzované věci.
Relevantní rovněž, podle soudu, není námitka, že dodavatel, který pro žalobce těžební činnost provedl, nebyl shledán odpovědným z uvedeného přestupku. Přestupek dle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK není tzv. vlastnoručním deliktem a nadto by k předmětné nepovolené těžbě bez přičinění žalobce nedošlo. Okolnost, že nebyl konkrétní dodavatel shledán odpovědným ze spáchání přestupku, proto není sama o sobě relevantní, protože v případě žalobce došlo k naplnění znaků příslušné skutkové podstaty přestupku. I zde přitom platí, že případné spáchání přestupku třetí osobou nebylo předmětem tohoto řízení.
Soud dále konstatoval, že žalobce sám nemohl nijak předvídat, že bude jím zamýšlená těžební činnost v dané lokalitě eventuálně ze strany KÚÚK povolena – KÚÚK nakonec těžbu v předmětných porostech 331A17 a 331B17 rozhodnutím ze dne 3. 8. 2022, č. j. KUUK/112612/2022, nepovolil až do konce roku 2030. Jednání žalobce tudíž bylo společensky škodlivé, když provedl těžební činnost bez souhlasu v lokalitě, kde je povolení zákonem vyžadováno, a nadto nelze těžební činnost považovat za zcela neproblematickou (tj. bez jakýchkoli externích vlivů), tj. souhlas s těžbou není pouhou úřední formalitou.
Vzhledem k tomu, že žalobcovým jednáním nedošlo k poškození přírody, bylo možné zohlednit nanejvýš jako polehčující okolnost při výměře pokuty, nikoli jako důvod absence materiálního znaku přestupku.
Podle soudu žalovaný v napadeném rozhodnutí reagoval na žalobcovy námitky tím, že uvedl, proč byl postup prvostupňového orgánu ve věci odhadu chybějící dřevní hmoty v souhlasu vyrozuměn i ve sdělení KÚÚK ze dne 26. 10. 2021.
Žalovaný uvedl, že v dané lokalitě nebylo důvodné počítat s nadměrkem, když dřevní hmota měla být ve svém celku ponechána k zetlení, tudíž nebyl dán odběratel, kterému by mohla vzniknout ztráta v důsledku sesychání či příčného přeřezávání dřeva, samotné měření bylo prováděno obdobným způsobem jako při tvorbě číselníků dříví žalobcem, pro vyrovnání případných rozdílů byla stanovena kvalifikovaným odhadem přípustná odchylka
ve výši 10 %.
Relevantní rovněž, podle soudu, není námitka, že dodavatel, který pro žalobce těžební činnost provedl, nebyl shledán odpovědným z uvedeného přestupku. Přestupek dle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK není tzv. vlastnoručním deliktem a nadto
by k předmětné nepovolené těžbě bez přičinění žalobce nedošlo. Okolnost, že nebyl konkrétní dodavatel shledán odpovědným ze spáchání přestupku, proto není sama o sobě relevantní, protože v případě žalobce došlo k naplnění znaků příslušné skutkové podstaty přestupku. I zde přitom platí, že případné spáchání přestupku třetí osobou není předmětem tohoto řízení.
Žalobce přitom ani ke shora uvedeným kontrolním zjištěním, ani dále v průběhu správního (a soudního) řízení neposkytl vlastní alternativní kalkulaci objemu dřevní hmoty v příslušné lokalitě – omezil se pouze na konstatování, že dřevní hmota byla pracovníky prvostupňového orgánu zjištěna vadně, že neměl povinnost ponechat dřevo přímo u předmětných pařezů, popř. mohlo dojít k odcizení dřevní hmoty.
Když byl žalobce nucen provést na dříví chemickou asanaci v důsledku napadení kůrovcem na místě mimo předmětné porosty, měl následně dbát na to, aby byla zachována alespoň elementární souvislost lokality opětovně navezeného dříví s lokalitou kácení, aby někde dříví nepřebývalo, a jinde naopak nechybělo. Soud konstatoval, že jako celek bylo měření deficitní – tj. existoval cca 10% objem dříví, který i po započítání přípustné odchylky nebyl dohledán). Žalobce toho ovšem nedbal.
Městský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
K zásahům v EVL, které by mohly vést k nežádoucím důsledkům, si musí ten, kdo tyto zásahy zamýšlí, předem opatřit souhlas orgánu ochrany přírody podle § 45c odst. 2 ZOPK. Ten, kdo poruší tuto povinnost a provede těžební činnost bez předchozího souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody v lokalitě, kde je povolení zákonem vyžadováno, se dopouští přestupku podle § 88 odst. 2 písm.) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Objektivní stránka předmětného přestupku nespočívá v přímém negativním ovlivnění přírody, nýbrž v tom, že přestupce postupuje v rozporu s úředně stanovenými výjimkami a podmínkami.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.07.2025, č.j. 17 A 12/2025-46.